Milá princezno

„Tak, má drahá hříbátka,“ usmála se svýma zelenýma očima slečna učitelka Cheerilee a rozhlédla se po třídě. Teprve, až když se ujistila, že se pozornost všech jejích malých žáků upírá směrem k ní, tak pokračovala.

„Připravte si každý své pero a papír a pusťte se do psaní,“ pobídla je a raději se ještě jednou pustila do zopakování toho, jaký úkol je čeká. Věděla totiž, jak zapomnětlivá dokáží hříbátka být. „Připomínám, že vaším úkolem je zkusit napsat dopis nějakému jinému poníkovi. Komu ten dopis bude a co v něm napíšete, však bude už jen a jen na vás. Může to být ale třeba někdo z rodiny, nebo nějaký váš kamarád anebo dokonce i někdo úplně jiný.“

„Já budu pfát Fám,“ vyhrkla malá krémově bílá klisnička se zrzavou hřívou zkroucenou do spousty drobných kudrlinek.

„Výborně, Twist,“ usmála se slečna Cheerilee. „Budu velice ráda. A pokud už nikdo nemá další otázky, tak se do toho můžete směle pustit.“

Všechna hříbátka popadla svá psací náčiní a pustila se do práce. Jen malá oranžová klisnička sedící hned v první lavici u okna místo psaní pouze zamyšleně přežvykovala v tlamičce svůj brk. Nakonec nesměle zvedla své kopýtko vzhůru a upřela na svou učitelku prosebný výraz.

„Ano, Scootaloo?“ oslovila ji Cheerilee a obdařila ji dalším ze svých krásných úsměvů.

„Mohla bych napsat dopis princezně?“ otázala se ta malá klisnička s věčně rozcuchanou purpurovou hřívou.

„Ale jistě,“ řekla stále usmívající se Cheerilee. „Princezně Celestii by takový dopis určitě udělal radost.“

„No, já myslela spíš Princezně Luně,“ pípla Scootaloo téměř neslyšně, ale i tak to mělo stejný následek, jakoby přímo doprostřed třídy přistál s hlasitým zaduněním veliký kámen. Všechna zbylá hříbátka okamžitě přestala pracovat a upřela na Scootaloo zvědavé a leckdy vystrašené pohledy.

„Princezně Luně?“ ozvalo se posměšně z druhé řady. „Anebo spíš Nightmare Moon?“

„Nevyrušuj, Diamond Tiaro!“ blýskla Cheerilee očima po té narůžovělé klisničce. Pak se otočila zpátky na Scootaloo.

„Myslím, že je to velice dobrý nápad,“ usmála se na ni. „Všichni přeci víme, že Luna je již pár měsíců díky Elementům Harmonie opět tou dobrou princeznou jako dřív. Nedávno jsme se o tom učili, tak doufám, že do písemky, kterou budeme psát za týden, si to všichni zopakujete,“ dodala káravě.

„Děkuji, slečno učitelko,“ usmála se Scootaloo a spolu se zbytkem třídy se pustila do psaní.

 

• • •

 

Milá Pryncezno Luno,

 

nevím, jestli vám můj dopis vůbec někdy dorazí, ale i tak bych vám velice ráda napsala.

Asi se divíte, proč sem si vybrala zrovna vás, když se vás pořád všichni tak bojí. Moje maminka, když ještě žila mi totiž o vás vyprávěla spoustu příbjehů a v žádném z nich jste nebyla tak hrozivá jak se povídá. Navíc mi maminka řekla, že když budu hodná klisnička, tak prý přijdete do mých snů a splníte mi nějaké mé přání.

Jedno takové bych totiž měla, ale zatím jsem vás ve svých snech nikdy neviděla. Myslím si, že to bude kvůli tomu jak moc pořád zlobím. Můj strejda, se kterým sem se sem do Ponyville před pár měsíci nastěhovala to totiž pořád říká.

Chtěla bych se tedy za to všechno omluvit a poprosit vás estli byste za mnou alespoň jedinkrát nepřišla. Hrozně moc bych si totiž přála najít si tu v Ponyville nějaké kamarádky, ale nikdo z ostatních poníků se se mnou nechce ani bavit.

No, vlastně se s nimi nebavím ani já, protože mám strach, co by si o mně mysleli a že by mi strejda zase vynadal, kdybych přišla domů pozdě. Navíc od té doby, co ztratil práci a my se přestěhovali sem, se zlobí stále víc a víc.

Proto doufám, že jednou nadejde den, kdy vás uvidím.

 

Vaše Scootaloo

 

• • •

 

Slečna Cheerilee vzdechla a odložila dopis od Scootaloo zpátky na stůl. Teprve pak si otřela slzu, která jí pomalu klouzala po tváři. Sama totiž moc dobře věděla jaké to je, když poník opustí všechny své přátele a odstěhuje se někam, kde nezná nikoho jiného než svou rodinu.

Ona si totiž před lety zažila přesně to samé, když odešla odsud z Ponyville do Manehattenu za studiem. Tehdy tu toho za sebou nechala spoustu, ale nejvíc ji stále pálila ta ztracená přátelství.

Je sice pravda, že když se před pár měsíci vrátila, tak se zas se svými starými kamarádkami dala hned dohromady, ale sama věděla, že už to nejspíš nikdy nebude jako dřív.

Moc dobře tedy znala, jak těžké je najít si někde v úplně cizím městě nějaké nové přátele. Jí samotné se to tam v Manehattenu vlastně ani nikdy pořádně nepodařilo.

Kéž by tak mohla té malé klisničce alespoň nějak pomoct. Ale jak, když i ona sama tu měla dobrých přátel zatím jen pár?

Možná by stálo za to pokusit se doručit ten dopis tomu, komu byl ve skutečnosti určen. Třeba by Luna našla nějaké řešení, a i kdyby ne, tak by setkání s ní Scootaloo zcela jistě velmi potěšilo.

Bylo jí jasné, že by pro ni, obyčejnou učitelku, by bylo prakticky nemožné zaslat nějaký dopis přímo jedné z princezen. Naštěstí však znala jistou kobylku, která by jí s tím mohla pomoci.

 

• • •

 

„Dobrý večer, slečno Sparkle,“ pozdravila Cheerilee, když jí ta mladá knihovnice otevřela dveře své stromové knihovny.

„Dobrý večer i vám, slečno Cheerilee,“ usmála se Twilight, tak jak to uměla jen ona. „Chtěla byste si vypůjčit zase nějakou knížku?“ zeptala se zdvořile. „Je sice už trochu pozdě, ale pro Vás to velice ráda udělám.“

„Ne, děkuji,“ zavrtěla Cheerilee hlavou. „Přišla jsem za Vámi kvůli zcela jiné záležitosti.“

„Ano?“ upřela na ni Twilight zvědavý pohled.

„No víte,“ začala vysvětlovat ta švestkově zbarvená učitelka. „Dala jsem za úkol svým žákům napsat dopis nějakému cizímu poníkovi a díky tomu se mi do kopýtek dostal jeden dopis, který by si nakonec zasloužil být i doručen. Problémem však je, že je adresován samotné Princezně Luně.“

„Hmm,“ zapřemýšlela Twilight. „Mohla bych ho zkusit poslat přes Spika Celestii a ta jí ho určitě velice ráda předá. Bude Vám to tak stačit?“

 

Cheerilee se usmála a pokývala hlavou. „Nic víc bych si ani přát nemohla. Děkuji Vám, slečno.“

„To nestojí za řeč,“ začervenala se Twilight zlehka. „Musíme jen počkat než Spike dorazí. Co kdybych Vás zatím pozvala na čaj?“

„V tom případě velice ráda přijmu,“ souhlasila Cheerilee a nechala se zavést do nitra knihovny.

„Slyšela jsem, že se znáte s některými z mých kamarádek,“ ozvala se náhle Twilight od svého malého sporáku, kde připravovala vodu na onen slíbený čaj.

„Ano, to máte pravdu,“ pokývala Cheerilee hlavou. „Dřív jsme si toho spolu spoustu prožily, ale pak jsem naneštěstí musela odjet za studiem do Manehattenu.“

„To mi je velice líto,“ soucítila s ní Twilight. „A co kdybychom si místo toho hloupého vykání začaly tykat, když máme toho tolik společného,“ navrhla Twilight po chvilce.

„Moc ráda,“ odpověděla Cheerilee.

„Já jsem Twilight,“ usmála se ta purpurová kobylka.

„A já Cheerilee,“ přidala se ta druhá a obě dvě si zvesela potřásly kopýtky.

 

• • •

 

Scootaloo byla tak strašně sama. Všude kam až dohlédla, byla děsivá a nekonečná prázdnota, v níž nebylo ani živáčka. Celé hodiny zoufale volala, ale nikdo se neozval. Jediným živým tvorem byla ona.

Sotva si tenhle fakt uvědomila, zhroutila se na zem a rozplakala se. Tak moc toužila někoho mít za kamaráda, ale osud jí v tom pořád dokola bránil. A to dokonce i tady v jejích vlastních snech.

„Scootaloo?“ ozval se náhle odkudsi podivný tajemný hlas. „Kdepak jsi?“

Scootaloo zvedla své uplakané oči a rozhlédla se.

V dáli svítil obrovský měsíc v úplňku, který tam však před chvilkou zcela jistě nebyl a přímo od něj k ní na svých křídlech přilétala samotná princezna Luna.

Ta malá klisnička z toho byla tak překvapená, že nedovedla vydat ani hlásku. Naštěstí to nebylo potřeba, protože Luna si jí už dávno všimla a zanedlouho poté dosedla přímo před ní.

„Zdravím tě, Scootaloo,“ pozdravila ji zvesela.

„P-princezno Luno,“ vydechla Scootaloo v údivu. „Co tady děláte?“

„Dostala jsem tvůj dopis, maličká,“ sdělila jí ta krásná majestátní temně modrá kobylka. „A tak jsem se za tebou zastavila přesně, jak sis přála.“

„Tohle se mi určitě jenom zdá,“ zamumlala si Scootaloo pro sebe.

„Ano i ne,“ řekla jí princezna a tajemně se na ni usmála a Scootaloo pochopila, že její sen se nějakým zázrakem splnil.

„Ale jak jste se o tom dopise dozvěděla?“ zeptala se. „Vždyť to byl jen hloupý úkol.“

„Zdá se, že se o tvé dobro zajímá daleko více poníků, než ty vůbec tušíš,“ sdělila jí princezna Luna. „Zatím si to nejspíš neuvědomuješ, ale mám takové zvláštní tušení, že mnozí z nich v tvém životě budou hrát ještě velikou roli. Možná větší než si ty i oni v současné chvíli vůbec připouštíte.“

Scootaloo se na princeznu nechápavě dívala, protože ničemu z toho, co jí právě řekla, ani za mák nerozuměla. Princezna si toho všimla a raději změnila téma.

 

Princezna Luna

Ilustrovalo Vlče

 

„Slyšela jsem, že mě chceš o něco poprosit,“ usmála se na ni vlídně.

„No, chtěla jsem Vás poprosit, jestli byste mi tu v Ponyville nemohla sehnat nějaké přátele,“ spustila naše oranžová klisnička.

„A pročpak si je nenajdeš sama?“ mrkla na ni princezna Luna. „Určitě je tu v okolí spousta různých hříbátek, která by s tebou chtěla kamarádit.“

„To si nemyslím,“ sklopila Scootaloo zklamaně uši.

„A už jsi to zkoušela?“ zeptala se princezna. „Co třeba ta klisnička, která sedí v lavici hned vedle? Podle mě byste vy dvě byly skvělé kamarádky.“

„Sweetie Belle?“ ujistila se Scootaloo. „Ta do školy vždycky chodí tak vzorně upravená a učesaná. Určitě je z nějaké bohaté rodiny a se mnou s obyčejnou ušmudlanou klisničkou by se nebavila.“

„Jsi si tím tak jistá?“ řekla Luna a podivně jí při tom zajiskřilo v očích. „Když to nezkusíš, tak se nikdy nedozvíš pravdu.“

„No, tak dobrá,“ vzdychla Scootaloo a cítila se tak trochu podvedená. Myslela si totiž, že princezna udělá nějaké kouzlo a všechno bude najednou lepší. Místo toho si jen povídaly.

Princezna si však toho nejspíš všimla a znovu se na Scootaloo usmála. „Zkus to,“ řekla jí. „A já ti slibuji, že to dobře dopadne.“

Scootaloo jen lehce přikývla, ale jinak neřekla nic a tak k ní Luna přistoupila o kousek blíž a něžně ji pohladila po hřívě. „Kdyby to náhodou přeci jen nevyšlo, tak slibuji, že se vrátím. Teď už ale musím jít, maličká. Měsíc už bude zapadat.“

„Děkuji,“ usmála se konečně zas ta malá klisnička. „A na shledanou.“

„Krásné sny,“ popřála jí Luna a její podoba náhle začala rychle ztrácet tvar a barvu.

 

„Musíš si věřit, malá Scootaloo,“ zavolala, ještě než se vytratila docela. „A trochu se zlepšit v gramatice,“ dodala nakonec.

 

• • •

 

„Tak vám všem děkuji za pozornost a uvidíme se zase až v pondělí,“ rozloučila se Cheerilee se svou třídou a sledovala, jak si její hříbátka o překot balí své věci a vydávají se vstříc krásnému slunnému víkendu.

„Tak jak se těšíš na tu svou Znamínkorozeninovou oslavu?“ zeptala se Silver Spoon své kamarádky Diamond Tiary.

„Celkem i jo,“ ušklíbla se Diamond Tiara. „Akorát táta říkal, že mám pozvat všechna hříbata ze třídy. Jako kdyby na ně byl někdo zvědavý.“

„To máš pravdu, Tiaro,“ pokývala Silver Spoon hlavou. „Koho by zajímaly nějaké ty čistobočky?“

„Hele, tamhle zrovna jde Apple Bloom a Twist,“ upozornila ji Diamond Tiara náhle. „Nepůjdeme za nimi?“

„Tak jo,“ souhlasila Silver Spoon a obě dvě zamířily za tou druhou dvojicí klisniček, aby je trochu potrápily, jak bylo jejich zvykem.

Sweetie Belle, které si ty dvě naštěstí nevšimly, si mezitím zabalila své sešity a psací potřeby a pomalu zamířila smutným krokem ze třídy ven. Mrzelo ji, že nemá žádné dobré kamarádky.

„Ehm, ahoj,“ ozvalo se náhle hned vedle ní. Sweetie Belle se zarazila a upřela svůj pohled na známou oranžovou klisničku, která ve třídě seděla po její levici.

„Nechtěla bys jít dnes domů se mnou,“ pronesla ta klisnička nervózně a zašoupala kopýtkem po zemi.

„Já?“ podivila se Sweetie Belle nechápavě a marně vzpomínala na její jméno.

„Aha, tak promiň,“ vzdychla Scootaloo a zamířila zklamaně k odchodu.

„Ne! Totiž ano! Počkej!“ zarazila ji Sweetie Belle poněkud zmateně. Pak když se trošičku uklidnila, dodala: „Půjdu s tebou moc ráda.“

Scootaloo se doslova celá rozzářila. „Opravdu?“ vypískla nadšením a lehce při tom poskočila.

„No jasně,“ usmála se Sweetie Belle. „Vypadá to, že s tebou bude legrace. A mimochodem, já jsem Sweetie Belle.“

„A já Scootaloo,“ vzdychla ta druhá klisnička spokojeně. „A nešla bys se mnou i zítra na tu Tiařinu oslavu?“ zeptala se vzápětí.

„Proč ne,“ souhlasila Sweetie Belle. „Ve dvou to určitě bude už daleko větší legrace. A teď pojď, nebo nás tu slečna Cheerilee zamkne ve třídě a nepůjdeme nikam,“ pobídla ji nakonec.

Krátce na to se už obě dvě bok po boku zvesela vyřítily ze školy a vydaly se směrem k Ponyville.

 

• • •

 

Znamínkorozeninová oslava byla v plném proudu a temně modrá klisnička stojící v rohu místnosti přemítala nad tím, že se vlastně celkem vydařila.

Nesledovala však oslavenkyni ani její kamarádku, ale jiné tři malé klisničky, které se spolu vesele bavily u jednoho ze stolů. Věděla, že se jmenují Scootaloo, Sweetie Belle a Apple Bloom. Byla si celkem jistá, že jednoho dne z nich budou ty úplně nejlepší kamarádky ze všech.

Spokojená s tím, že to všechno tak dobře dopadlo, se s chutí zakousla do jednoho z košíčku a téměř vzápětí ho zas znechuceně vyplivla.

„No fuj,“ zašklebila se ta klisnička. „Z čeho to dělají? Za mých let se teda dělaly daleko lepší košíčky,“ povzdychla si nad tím, jak se svět během těch tisíci let změnil a odklusala z oslavy pryč.

 

Pokračování