Hříbě a princezna

Oči maličké Twilight klouzaly po dalších a dalších stránkách popsaných textem. Před ní se na stolku vršila obrovská hromada již přečtených knih a vedle hned druhá a snad ještě větší, jež byla plná těch, které si teprve přečíst chtěla.

Byla do svého studia tak zabraná, že si vůbec nevšimla návratu své učitelky, v jejíchž komnatách se právě nacházela. Tou učitelkou byla samozřejmě princezna Celestia.

„Twilight? Ty se ještě pořád učíš?“ napomenula ji její učitelka starostlivě. „Nemyslíš, že už to pro dnešek stačilo? Navíc tě už z toho věčného čtení musí hrozně bolet oči.“

„Ale…“ pokusila se zaprotestovat Twilight a vzhlédla od knihy k princezně, která stála nad ní. Celestia ji však nenechala domluvit.

„Ne, ne, Twilight,“ řekla Celestia. „Každá malá klisnička musí odpočívat. I ty, má drahá.“

„A mohla bych alespoň dočíst tuhle knížku?“ zkusila to Twilight trochu jinak. „Je moc zajímavá a už mi zbývá jen pár stránek.“

„No tak dobrá,“ povzdychla si Celestia. Pokud šlo o knihy, tak nic na světě nedokázalo zabránit téhle malé klisničce v jejich přečtení. „Snad ti ale nebude vadit, že se ti chvilku nebudu věnovat. Dnešek byl opravdu náročný a já si potřebuji trochu odpočinout, než začnu přivolávat noc,“ svěřila se Celestia své malé chráněnce, což by si k nikomu jinému nikdy nedovolila. Věděla však, že malá Twilight to nikdy nikomu nepoví.

„Ne, ne,“ usmála se Twilight a bez dalších slov se pustila do čtení. Celestia ji její úsměv opětovala a pak si odešla lehnout na veliký koberec položený před krbem, ve kterém plápolal oheň. Položila si hlavu na svá kopýtka a mlčky sledovala svou věrnou žačku.

„Princezno?“ ozvalo se náhle a Celestia samým překvapením otevřela oči, které se tak náhle samy od sebe zavřely. Před sebou si Celestia všila stojící Twilight, která už nejspíš dočetla svou knihu a zjevně se chystala něco své učitelce povědět.

„Princezno Celestie?“ ozvala se malá Twilight znovu.

„Twilight,“ zarazila ji její učitelka s drobným úsměvem na rtech, „vždyť víš, že mě nemusíš oslovovat titulem, když jsme spolu. Říkej mi prostě jen Tia.“

„Princezno Tio?“ zkusila to Twilight trochu jinak.

„Ach, Twilight,“ zachichotala se Celestia a elegantně si zakryla ústa kopýtkem. „Za posledních dvě stě let jsem nepotkala roztomilejšího jednorožce, než jsi ty.“

Malá Twilight jen zrudla do sytě červené barvy a neříkala nic. Celestii Twilightiny rozpaky přišly opravdu kouzelné, ale rozhodně ji nechtěla takhle trápit.

„Tak, copak jsi chtěla, Hvězdičko?“ oslovila Celestia svou chráněnku a použila při tom přezdívku, kterou jí sama dala a kterou používala jen, když byly samy.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli bych tu mohla dnes přes noc zůstat s Vámi?“ spustila Twilight a vrhla na princeznu prosebný pohled.

„Ale jistě, Hvězdičko,“ usmála se Celestia a věděla, že ani za dalších tisíc let svého života, by nedokázala odolat podobně nevinnému pohledu. „Jen bychom o tom nejprve měly povědět tvým rodičům, nemyslíš?“

„Hmm, to asi ano,“ poškrábala se Twilight kopýtkem po hlavě. „Tohle mě nějak nenapadlo.“

Celestia se na ni chápavě usmála. Twilight byla sice chytrá, ale když se do něčeho zabrala, tak všechno ostatní pro ni přestalo existovat. Zlobit se na ni, ale nemohla. Vždyť i ona kdysi dávno byla jako hříbě úplně stejná.

„Neboj se,“ uklidnila ji. „Chvilku tu vydrž a já jim to skočím vyřídit.“

Twilight pokývala hlavou a sledovala, jak se princezna rozplynula ve zlatavém záblesku magie. Taky by to jednou chtěla umět.

Věděla, že než to princezna vyřídí, tak to přeci jen chviličku potrvá, a tak chvilku přemýšlela nad tím, jestli by si neměla ještě něco přečíst. Nakonec se však rozhodla řídit se radou své učitelky, posadila se a jen se tak rozhlížela po pokoji.

Byl krásně zdobený s velikou postelí a krbem před kterým byl rozložený měkký chlupatý koberec. Z místnosti vedly dvoje dveře. Jedny směrem na chodbu a druhé ústily na malý balkon odkud, jak Twilight věděla, přivolávala princezna Celestia den nebo noc.

Ještě chvíli se dívala kolem sebe a pak její oči samovolně sklouzly zpět k hromadě nepřečtených knih. Chvilku nad tím znovu uvažovala, ale nakonec to raději zavrhla. Vždyť to princezně slíbila.

Chvíli na to se znovu zlatavě zablesklo a objevila se princezna Celestia, která se okamžitě k Twilight otočila a usmála se na ni. „Tak a je to zařízeno,“ oznámila. „Tví rodiče proti tomu nic nenamítali, takže by to mělo být v pořádku.“

Twilight, když to uslyšela, vyjekla radostí. „Díky, díky,“ poskakovala nadšeně chvilku na místě a pak se vrhla Celestii kolem krku. Takovou věc si už nesmírně dlouho nikdo z jejích poddaných nedovolil, a i když to Celestii poněkud překvapilo, tak jí to rozhodně nebylo nepříjemné.

„Není zač, Hvězdičko,“ usmála se princezna a položila malou Twilight zpátky na zem. „Měly bychom si nechat přinést nějakou večeři, nemyslíš? Máš na něco chuť?“

Twilight chvilku přemýšlela a pak řekla: „Dám si to samé, co Vy.“

„Tak dobrá,“ mrkla na ni Celestia a její roh se na malou chvilku rozzářil magií. Odkudsi se ozvalo lehké zacinkání.

Pár minut na to vklouzla do pokoje jedna ze služebných a v lehce nazelenalé záři její magie se vznášel tác s jídlem, který položila na stůl a začala prostírat večeři pro princeznu i její malou návštěvnici. Bylo to několik sendvičů se salátem a sedmikráskami, mísa ovocného salátu a džbán čisté pramenité vody. Když bylo vše hezky připraveno, uklonila se a zase odešla.

„Tak se nestyď a pusť se do toho,“ pobídla Celestia malou Twilight, když si všimla jejího hladového výrazu. Okamžitě jí bylo jasné, že Twilight jako vždy přes to své zapálené studium, úplně zapomněla na oběd. Občas to bylo hrozně těžké starat se o tuhle malou klisničku, ale každičká chvilka s ní strávená za to stála.

Twilight se začervenala, ale za chvilku se už s chutí ládovala sendviči. Byly moc dobré. Vlastně snad nejlepší jaké kdy měla. Celestia ji chvilku pobaveně sledovala, ale brzy se k ní přidala a místnost se tak naplnila tichem přerušovaným pouze spokojeným mlaskáním.

Po večeři přišel Celestiin čas přivolávání noci. Společně se tedy zvedly a zamířily na balkon. Twilight mlčela a jen svou učitelku zvědavě pozorovala. Již od chvíle, kdy poprvé viděla přivolávání dne, toužila vidět i tuhle druhou stranu a dnes konečně přišla její příležitost.

Bylo to však úplně jiné, než jaké si pamatovala, že bylo přivolávání dne. Tehdy to byla chvíle plná radosti, štěstí a zvláštní pozitivní energie. Naproti tomu bylo přivolávání noci temnější, smutnější a spíše Twilight naplňovalo únavou a ospalostí. Navíc si ve chvílích, kdy okolo nebyli další poníci, odpustila Celestia všechnu tu parádu, která byla připravena pro slavnostní chvíle, a pouze tam jen tak stála se sklopenou hlavou a její roh zářil jasně zlatým světlem.

Mezitím se scenérie na obloze změnila. Slunce se schovalo za obzorem a vládu převzal měsíc. Celestia se na něj chvilku dívala, než opět s tichým povzdechem sklopila oči.

Po aktu přivolávání odvedla Celestia malou Twilight do své postele a lehla si vedle ní. Twilight se spokojeně usmála a přitulila se k jejímu boku. Celestia se na ni chvilku dívala a pak ji ochranitelsky zakryla svým křídlem.

„Vyprávějte mi něco,“ poprosila Twilight a upřela na princeznu unavený, ale věčně zvědavý pohled.

Celestia se na ni potěšeně usmála a zeptala se: „A copak by sis přála?“

„Já nevím,“ zamrkala Twilight. „Určitě jste toho tolik zažila, tak třeba něco z minulosti,“ navrhla po chvilce.

„Tak dobrá,“ pokývala Celestia hlavou a pustila se do svého vyprávění. Povídala o svých vzpomínkách na časy dávno minulé, ale úmyslně vynechávala ty zlé a temné chvilky, které by se pro tak maličkou klisničku nehodily. Vybírala jen ty veselé a úsměvné. Vyprávěla dlouho předlouho, dokud neucítila na své hrudi, jak se Twilightin dech zklidnil a zpomalil. Věděla, že její malá svěřenkyně konečně usnula.

Usmála se na ni, uvolnila se z jejího sevření a stejně jako každé jiné noci, zamířila na balkon, odkud pozorovala měsíc na jeho pouti po obloze.

„Ach, Luno,“ povzdechla si a po tváři jí stekla první slza. „Moc mi chybíš. Kéž by ses mi zas jednou vrátila.“ A stejně jako jindy začala přemýšlet.

Přála si, aby to té osudné noci, která se odehrála již před tak strašlivě dávnou dobou, mohla udělat jinak. Aby nezapudila svou milovanou sestru. Jenže co jí zbývalo, když se z ní stalo to zlé nenávistné stvoření, které hrozilo, že zničí celou Equestrii. Kéž by si toho tehdy všimla včas. Kéž by tehdy byla ke své sestřičce pozornější a snažila se jí pomoct s tím, co ji tehdy tak trápilo. Jenže byla slepá a zasáhla, až když bylo téměř pozdě a tohle byl její trest.

Každý večer tedy chodila sem na balkon a za svou milovanou sestru zvedala měsíc k obloze a přivolávala tak noc, která jí vlastně vůbec nepatřila. Vždycky pak se slzami v očích sledovala měsíc v jeho nádherné stříbrně třpytivé kráse.

„Promiň mi to, sestřičko,“ zavzlykala do noci.

Náhle se však za jejími zády zcela nečekaně ozval již důvěrně známý hlas její malé svěřenkyně.

„Princezno Celestie?“ řekla Twilight tak trochu udiveným a ustaraným hlasem. Nikdy by nečekala, že tuhle úžasnou a dokonalou bytost, kterou tak hrozně moc obdivovala, může něco trápit.

„Ach, Twilight,“ vzdychla Celestia a konečně sklopila své zraky zase k zemi, ale moc dobře Twilight skrz slzy neviděla. „Já tě vzbudila, viď? Promiň mi to. To jsem nechtěla.“

„Mhm,“ přikývla Twilight, ale zdálo se, že ji to nijak moc netrápí. Větší starost měla o princeznu. „Bolí Vás něco?“ zeptala se tím pro hříbátka typicky nevinným způsobem.

Princezna Celestia se na ni skrze vytrácející pláč usmála. Nevěděla proč, ale tahle malá klisnička vnášela do jejího života radost, kterou již dávno považovala za ztracenou.

„Srdíčko mě bolí,“ svěřila se jí. „Víš je to už hrozně dávno, kdy jsem ztratila někoho, kdo mi byl velmi blízký. Měla jsem ji moc ráda, a i když to je již spousta dlouhých let, co musela odejít, tak stále doufám, že se zas jednou vrátí. Vím, že i ty sama jednou poznáš jaké to je někoho ztratit, ačkoliv bych si z celého srdce přála, aby tě to nikdy nepotkalo.“

„A nemám Vám přečíst pohádku?“ navrhla Twilight.

„Prosím?“ zamrkala Celestia překvapeně. Takovouto otázku opravdu nečekala.

„Pohádku,“ zopakovala Twilight. „Maminka mi je vždycky čte, když mě něco bolí a pokaždé je to hned lepší.“

„A to bys pro mě opravdu udělala?“ usmála se na ni Celestia a její tvář byla již o poznání veselejší, i když nějaké zbytky smutku v ní stále zůstávaly.

„Mhm,“ potvrdila malá Twilight a trochu se při tom začervenala.

„Tak když to dělá i tvá maminka, tak to si ji ráda poslechnu,“ souhlasila Celestia. „Ale měly bychom jít dovnitř, začíná již být docela chladno a já nechci, aby ses mi nastydla.“

Twilight se na ni zářivě usmála, potěšená faktem, že jí bude Celestia naslouchat, a zmizela v pokoji, aby vybrala tu nejlepší knížku. Celestia se ještě naposledy podívala na zářící měsíc a vyrazila za ní. Kupodivu už nebyla tak smutná jako v jiné noci.

Sotva se obě dvě vrátily dovnitř, už byla Twilight zase u ní a ve slabé purpurové záři její magie se vznášela kniha. Podle obrázků na jejím obalu bylo jasné, že se jedná opravdu o nějakou pohádku. Názvu si však princezna Celestia ani všimnout nestihla, protože nadšená Twilight ji netrpělivě okukovala, a tak si raději Celestia lehla zpět do své postele a Twilight se položila naproti ní. Její roh se rozzářil světlem, aby lépe viděla, a pustila se do čtení.

Celestia se na ni usmála. Netušila, že její malá studentka tolik v magii pokročila. Vykouzlit světlo bylo jednoduché, ale udržet ho a zároveň se soustředit na něco úplně jiného, bylo už složitější. Vlastně se ale nebylo ani čemu divit. Jak jinak by si malá Twilight mohla číst po nocích? Rodiče by ji určitě nenechaly, takže to dělala nejspíš tajně.

Hlas Twilight byl příjemně uklidňující, ale zároveň dokázal naprosto věrně vyjádřit jakoukoliv emoci ukrytou v příběhu. Ten však Celestia ani nevnímala, vždyť ho již dávno znala nazpaměť. Místo toho spíše naslouchala právě onomu hlasu, který ho vyprávěl, a cítila, jak pomalu zaplňuje každičkou buňku jejího těla klidem a mírem. Šťastně se usmála, položila hlavu mezi svá kopýtka a zavřela oči. Naslouchala však dál.

A tehdy Celestia poprvé ucítila, že k té malé kobylce cítí něco víc než jen povinnosti, které k ní měla jako její učitelka. Bylo to skutečně zvláštní, ale princezna Celestia měla pocit, jakoby se starala o svou vlastní dceru. O dceru, kterou nikdy neměla.

Dále už se však podobnými myšlenkami netrápila a opět oddaně naslouchala Twilightině pohádce. Její mysl byla s každým slůvkem stále klidnější a ospalejší.

Když o chvíli později Twilight pohádku dočetla, princezna Celestia již spala klidným spokojeným spánkem. Takovým, který nezažila již celá desetiletí, ale to samozřejmě Twilight nevěděla, a tak se jen na svou spící učitelku usmála a něžně ji přikryla dekou. Princezna Celestia vypadala stále tak nesmírně krásná. Dokonce i ve spánku.

Samotná Twilight se pak zavrtala do postele vedle ní a přitulila se k jejímu boku hned pod křídlo. Chviličku na to i ona usnula spravedlivým spánkem.

 

• • •

 

Když se princezna Celestia probudila, byla samozřejmě stále ještě noc. Vždyť na světě nebyl nikdo další, kdo by vyzvedl slunce tam, kam patřilo.

Okamžitě si všimla Twilight, která ležela hned vedle ní a ve spánku svou učitelku lehce objímala. Usmála se na ni a cítila se daleko šťastnější než, kdy předtím. Pak s ní však lehce zatřásla a  zašeptala: „Twilight, Hvězdičko, musíme vstávat. Je čas přivolat den a přivítat slunce.“

„Hmm,“ zamumlala Twilight a spala dál. Celestia ji pohladila po hřívě a znovu se usmála. Věděla, že by malá Twilight moc ráda viděla opět přivolání slunce, ale neměla to srdce tu maličkou klisničku budit. Byla si však jistá, že Twilight bude mít ve svém životě ještě spousty jiných příležitostí.

Přeci jen však měla Celestia pocit, že by tu neměla nechat svou malou svěřenkyni samotnou. Určitě by byla moc smutná, kdyby se vzbudila a nikoho vedle sebe neměla. A tak Celestia zakouzlila, natáhla se svou telekinezí do malé kapsy v podprostoru, kterou kdysi sama vytvořila a kam ukrývala své největší cennosti a vytáhla odsud malou panenku, jenž kdysi patřila jí samotné.

Pak opatrně vstala, tak aby Twilight nevzbudila a do její nyní již prázdné náruče vložila svou panenku. Celestia ji už nepotřebovala, ale tahle klisnička si zasloužila mít nějakého dalšího přítele.

„Sladké sny, Hvězdičko. A sladké sny i tobě Chytruško,“ zašeptala princezna. „A dávej mi tu na Twilight pozor,“ dodala k panence. „Věřím, že budete dobré kamarádky.“

 

Good Night Twily

Ilustrovalo Vlče

 

Teprve pak Celestia odešla na balkon, aby tam přivítala nový den. A spolu s prvními paprsky slunce vklouzla do jejího srdce naděje. Naděje, že s tou klisničkou spící v její posteli se jednoho dne všechno změní k lepšímu.

 

Konec