Druhá tvář lásky

„Co? Co se jí stalo?!“ vydechl uřícený Spike, když konečně dorazil a doplnil tak skupinu poníků tísnících se na chodbě před nemocničním pokojem. Byli tu naprosto všichni, kterým na Rarity alespoň trošičku záleželo.

„Asi by sis měl raděj nejdřív sednout, cukříku,“ navrhla Applejack, jež také již dávno seděla a v jejímž náručí se tísnila Fluttershy, která byla doslova smrtelně bledá.

Spike rychle přelétl očima zbytek osazenstva. Krom Applejack a Fluttershy tu samozřejmě byla i Pinkie Pie s Rainbow Dash a nechyběla ani samotná rodina Rarity v čele s její maminkou a tatínkem. Samozřejmě tu byla i Sweetie Belle o níž se právě starala malá Apple Bloom, která přišla svou kamarádku podpořit.

Nakonec se jeho oči zarazily u Twilight, která také vypadala velmi ztrápeně a unaveně a která si všimla jeho lehce zmateného výrazu. Podívala se mu krátce do očí a zlehka přikývla, a tak Spike nakonec udělal přesně to, co mu Applejack poradila. Posadil se.

„Zrovna sme s Fluttershy pracovaly v jižních sadech, když sme vod Svobodnýho lesa zaslechly ten výkřik,“ pustila se Applejack do vyprávění. „Okamžitě nám voběma bylo jasný, že to podle hlasu nemohl být nikdo jinej než Rarity. Tak sme se tam rozeběhly.“

V ten okamžik Fluttershy zlehka zavzlykala ve vzpomínce na tu chvíli a ještě víc se k Applejack přitiskla. Ta se však nenechala rušit a pokračovala ve vyprávění dál.

„Doběhla sem tam tak akorát, abych viděla, jak se na ni vrhaj první dřevní vlci,“ vysvětlovala Applejack. „Bylo mi hned jasný, že je už pozdě. I tak sem však ani chvilku neváhala a pěkně jednoho po druhym vyřídila. Pak sem se vrátila za Rarity, kde už na mě čekala i Fluttershy.“

V tu chvíli se i Applejack zarazila, než se zas zhluboka nadechla, aby nabrala dost sil na dokončení svého příběhu.

„Tolik krve jako tam sem snad ještě nikdá neviděla,“ řekla přidušeným hlasem. „Okamžitě sem Fluttershy poslala pro pomoc, protože sem tušila, že mi tam brzy nejspíš vomdlí. Sama sem pak vodtáhla Rarity z lesa ven, kde sem čekala, než někdo dorazí. Bála sem se, že je Rarity mrtvá, ale naštěstí je to silná kobylka a vypadá to, že z nejhoršího je už venku.“

„A co se jí stalo?“ zeptal se Spike zděšeně.

„Bohužel jí ti vlci dost vošklivě potrhali levou tvář,“ oznámila Applejack a sklopila smutně hlavu. „Nejhorší ale je, že díky tomu přišla vo voko.“

Spike v tu chvíli zbledl jako stěna a nebýt Rainbow Dash, která ho bleskově zachytila, tak by se nejspíš i svalil z pohovky na zem. Něco zamumlal, ale nebylo mu rozumět. Teprve až po několika minutách z něho vypadlo zas nějaké smysluplně slovo.

„Měl jsem tam být s ní,“ řekl si spíš jen tak sám pro sebe. „Neměl jsem ji tam nechávat chodit samotnou. Je to moje vina,“ dodal, než se jeho hlas zase vytratil.

„Co prosim, cukříku?“ přitočila se k němu Applejack a sevřela jeho dračí spár pevně ve svých kopýtkách. „Ty víš, proč tam šla, viď?“ řekla tak něžně, jak jen dokázala. „Nám všem totiž vrtalo hlavou, co dělala v tom lese úplně sama. Vobzvláště, když moc dobře věděla, jak to tam může být nebezpečný.“

Spike překvapeně zamrkal a dlouze se na Applejack podíval. Pak si těžce povzdechl a spustil: „Hledala tam drahokamy, kterými by ozdobila své nejnovější výrobky. Prosila mě, ať jdu s ní, ale já už slíbil, že budu pomáhat Twilight, tak jsem musel odmítnout. Nevěděl jsem, že to tak spěchá a že tam tedy nakonec půjde beze mě. Měl jsem ji zastavit. Je to všechno moje vina,“ řekl Spike a oči se mu zalily slzami.

„Ale kdepak, cukříku,“ pohladila ho Applejack po hlavě. „Takhle si to nesmíš brát. Jsi moc hodný drak a vím, že bys Rarity nikdy sám neublížil. To co se stalo, byla jen hloupá a vošklivá nehoda.“

Spike zavzlykal, protřel si oči svými drápy a pokusil se na Applejack usmát. Moc mu to ale nešlo. „Mohl bych se za ní podívat?“ zeptal se.

„To víš, že můžeš,“ usmála se Applejack. „Ale jen na chviličku, jo? Doktor říkal, že musí pořádně vodpočívat. Proto jsme taky všichni tady venku.“

„Díky,“ řekl Spike a zadíval se do těch vstřícných a statečných očí, které se na něj usmívaly. Applejack zcela jistě také velice trápilo to, co se stalo, ale nijak to nedávala najevo a byla oporou každému, kdo to právě potřeboval. Vysloužila si tak Spikův veliký obdiv. Kéž by byl také jednou tak statečný, jako ona.

Nic víc už nikdo neřekl, a tak Spike otevřel dveře nejbližšího nemocničního pokoje a pomalu a nejistě vešel dovnitř. Krátce na to se za ním zas dveře samy od sebe zavřely.

Uvnitř na posteli ležela ta nádherná alabastrově bílá kobylka, do které se kdysi na první pohled zamiloval a o kterou už tolik let neúspěšně usiloval. Byla přikrytá lehce nazelenalou nemocniční dekou a tiše oddychovala. Její tvář byla téměř celá skrytá pod vrstvou obvazů, ze kterých vyčníval pouze její roh a čumáček s tlamičkou. Svou překrásnou temně fialovou hřívu měla rozloženou kolem polštáře podpírajícím její hlavu.

„Rarity?“ šeptl Spike a opatrně se k ní přiblížil.

„Spikie? Ty jsi taky přišel? To je od tebe moc hezké,“ ozvala se Rarity náhle, ale její hlas postrádal veškerou radost, štěstí a šarm, kterých dříve byla tahle kobyla plná. Spika to hrozně moc mrzelo. Bohužel nevěděl, co by měl dělat.

„Jak se cítíš?“ zeptal se ne zrovna moc obratně.

„Mám hrozný strach, Spike,“ přiznala se Rarity. „Mám strach z toho, co uvidím, až se na sebe zas někdy podívám do zrcadla.“

„Uvidíš, že to bude určitě dobrý,“ pokusil se ji Spike trochu uklidnit a povzbudivě sevřel její kopýtko ve svých dračích spárech.

Rarity neuhnula, ale ani se neusmála. Místo toho dlouhou chvíli mlčela, až si Spike začínal myslet, že usnula. A přesně v ten okamžik zase promluvila.

„Děkuji ti, Spike,“ řekla Rarity. „Jsi moc hodný, že tu jsi, ale teď už bys měl jít. Potřebuji si trochu odpočinout.“

Spike se na tu kobylku v posteli dlouze a smutně podíval. Už to nebyla ta Rarity, kterou znal, a hrozně ho to bolelo. Nakonec ji však přeci jen poslechl, rozloučil se a odešel z jejího pokoje zpátky na chodbu, kde se zas přidal k ostatním. Toho dne už s nikým dalším ani nepromluvil.

 

O pár měsíců později

 

„Rarity? Naposledy tě prosím. Pojď dnes s námi,“ žadonila Twilight u dveří zamčeného pokoje. Spike tam byl s Twilight také, ale neříkal nic. Spíš se zdálo, že nad něčím usilovně přemýšlí. V podobném stavu byl již několik týdnů.

„Ne!“ ozvalo se Raritiným hlasem z ložnice. „Kolikrát ti mám ještě říkat, že nikam nejdu?!“

„No tak dobrá,“ povzdechla si Twilight, která pochopila, že Rarity z jejího dobrovolného vězení nijak neosvobodí. „Nebudu tě už nutit, ale mohla bys nás se Spikem alespoň pustit dovnitř, ať si můžeme normálně promluvit?“

Chvíli panovalo za dveřmi naprosté ticho, které však nakonec bylo přerušeno cvaknutím zámku, což nemohlo znamenat nic jiného než souhlas.

Twilight ani Spike neváhali ani okamžik a vstoupili odemčenými dveřmi dovnitř. To aby si to Rarity snad zas nerozmyslela. Tohle bylo totiž od onoho dne, kdy se Rarity před pár týdny vrátila z nemocnice vlastně poprvé, co někoho k sobě vůbec pustila.

Twilight i Spike byli značně překvapeni neutěšeným stavem, ve kterém se Raritina ložnice právě nacházela.

V prvé řadě byla místnost ponořena do téměř dokonalého šera. Přes mohutné zatažené závěsy zakrývající okna v místnosti nepronikalo skoro žádné světlo. I tak však bylo možné rozeznat na zemi spousty různých rozházených předmětů, které tam ležely bez jakéhokoliv ladu a skladu.

Co však Spika zarazilo opravdu nejvíc, byla zrcadla. Věděl, že jich má Rarity spoustu a že se v nich vždycky ráda prohlížela, ale teď některá z nich ležela povalena na zemi a jiná zas byla otočena čelem ke zdi anebo alespoň něčím zakryta. Jedno ze zrcadel bylo dokonce rozbité.

Vprostřed toho všeho pak byla veliká neustlaná postel a na ní ležela Rarity. Spike měl, co dělat, aby ji vůbec poznal, protože byla naprosto neupravená a neučesaná. Přesto to v jeho očích byla pořád ta nejkrásnější kobylka, kterou znal. Nic na tom neměnila ani ta veliká jizva táhnoucí se přes celou Raritinu levou tvář a ani černá sametová páska zakrývající oko na stejné straně.

Co ho však zabolelo nejvíc, byly slzičky, kterých si všiml v tom druhém zdravém oku, které se na ně smutně dívalo. Některé ze slz byly stále ještě čerstvé a jiné už téměř zasychaly. I malá skvrna na polštáři prozrazovala, že ještě nedávno tahle kobylka plakala.

„Ahoj, Rarity,“ pozdravila Twilight a posadila se na postel vedle ní. „Jak se cítíš?“

„Hrozně,“ oznámila Rarity krátce a pokračovala ve svém mlčení.

„A proč tedy s námi prostě někdy nevyrazíš ven?“ zeptala se Twilight. „Určitě by ti to pomohlo.“

„Jsi snad slepá?“ doslova se rozkřičela Rarity. „Copak to nevidíš, jak jsem teď ošklivá? Copak nechápeš, že takhle už se nikdy nebudu moct ukázat ve společnosti? Je ze mě netvor a všichni by se mi tak akorát smáli.“

„Ne, to opravdu nevidím!“ řekla Twilight přísně. „A ty by sis to měla taky uvědomit.“

Rarity jen něco zabručela a otočila se k nim zády. „Běžte pryč,“ ozvala se po chvíli. „Nechci vás už vidět.“

„Ale…“ snažila se Twilight něco říct.

„Běžte pryč!“ přerušila ji Rarity ošklivě. „Copak nechápete, že chci být sama?!“

„Tak dobrá,“ zamračila se Twilight. „Půjdeme, ale nemysli si, že se za tebou nevrátíme. Jsi naše kamarádka a záleží nám na tobě.“

Na to Rarity neřekla nic a dál zírala do stěny. Twilight tedy pokynula Spikovi a oba dva společně vyšli z místnosti. Spike se ještě na konci otočil, aby za sebou zavřel dveře. Než to ale stihl udělat, tak zaslechl od postele slabé potlačované zavzlykání. Věděl, že musí nějak své smutné Rarity pomoci. Ale jak, když s ní ani Twilight nic nezmohla?

 

O další měsíc později

 

„Mňaů!“ ozvalo se netrpělivě z druhé strany dveří a vzápětí na ně něco zlehka zaškrábalo. Rarity sebou trhla a probudila se. Venku byla tou dobou již hluboká noc, ale Rarity už vlastně světlo či tmu nerozlišovala. Jediné, co znala, byla samota a to šero, do kterého se před okolním světem sama zahalila. Nechodila ven a dokonce už i odmítala otevírat svým kamarádkám. Bála se totiž, že jim všem bude připadat s tou zmrzačenou tváří ošklivá. Jediný, kdo sem do jejího nového světa měl dovoleno vstoupit, byla její kočka Opalescence.

„Opal?“ zavolala překvapeně. „Maminka už běží,“ dodala, vyskočila z postele a zamířila ke dveřím. Ozvalo se cvaknutí zámku následované lehkým zavrzáním dveřních pantů a Opal čekající venku na chodbě vkráčela vznešeně s ocasem hrdě vztyčeným dovnitř. V tlamě nesla nějakou podivnou věc.

„Co to máš?“ podivila se Rarity, když za ní zase zamkla.

Opal však neříkala nic. Jen se na ni tak zvláštně podívala a položila jí tu věc k nohám. Rarity pochopila, že je to určeno pro ni.

„Kdes to vzala?“ zeptala se, ale Opal ji tou dobou již zcela evidentně ignorovala a pomalým krokem mířila ke svému pelíšku v rohu místnosti.

Rarity se překvapeně poškrábala kopýtkem po hlavě a opatrně se k té věci sklonila. Ať už to bylo cokoliv, tak to bylo něco podlouhlého a navíc to bylo zabaleno v nějakém hedvábně bílém papíru.

Rarity na to moc dobře neviděla, a tak si na chvilku odskočila, aby si rozsvítila. Snad poprvé od chvíle, kdy se vrátila z nemocnice. Pak opatrně začala svou magií rozbalovat tu věc ukrytou uvnitř. Byla velice zvědavá, co to asi může být.

Ukázalo se, že se pod tou tenkou vrstvou papíru skrývá květina. Byla to růže s květem rudým jako krev. Rarity si ji chvilku tak trochu zmateně prohlížela a pak překvapeně pokrčila rameny.

Kdo jí tu květinu může posílat? Jediný, kdo ji v tu chvíli napadl, byl Spike, ale ten už určitě touží po nějaké jiné a hezčí kobylce.

Zrovna se tu květinu chystala uložit do nedaleké vázy, když si všimla, že je k ní připevněna malá cedulka. Zarazila se, natočila tu cedulku k sobě čelem a začala číst:

 

Pravá krása nikdy neuvadne.

 

Spike

 

Dlouze se dívala na těch pár slov a na tu květinu, která k nim patřila, a stále nedokázala pochopit, co jí tím ten malý drak chtěl říct.

Pak však náhle prozřela a z toho nečekaného překvapení jí ta malá květinka doslova vyklouzla z magického sevření na zem. Ještě nikdy se jí za celou svou kariéru nic takového nestalo. Vždy byla na svá telekinetická kouzla velice pyšná, ale to, co právě v květině uviděla, ji překvapilo natolik, že v onu chvíli přišla o veškerou svou magii.

Když květina dopadla, ozvalo se tiché, ale přenádherné zazvonění, které naplnilo celou místnost úžasným a dokonale hladkým tónem. Vůbec to totiž nebyla jen obyčejná růže.

Celý ten skvost, jiné vhodné slovo pro to Rarity neměla, byl totiž tvořen snad celou stovkou do naprosté dokonalosti vybroušených drahokamů. Byly tam temně červené rubíny tvořící okvětní lístky, nádherné zelené a jako vlas tenké smaragdy v podobě samotných listů a stonek byl vytvořen z jediného dlouhého kusu malachitu.

Ještě nikdy ve svém životě neviděla nic tak úžasného. Ani její nejlepší výrobky se nemohly rovnat s touhle ze všech ohledů naprosto dokonalou krásou, která snad ani nebyla z tohoto světa.

Rarity se na tu růžičku ještě chvíli s otevřenou pusou dívala a pak ji pomalu vzala do svých kopýtek a lehla si zpět do své postele.

„Ach, Spikie,“ vydechla ze sebe, ještě než ji přicházející pláč připravil o hlas. Byl to však jiný pláč než všechny ty předchozí. S každou slzou totiž odcházelo z jejího těla i něco temného, co se usadilo na jejím srdci.

 

Následujícího rána

 

Twilight Sparkle zrovna scházela za hlasitého zívání ze schodů, když se náhle ozvalo zcela nečekané zaklepání na hlavní dveře. „Kdo by to mohl být?“ blesklo jí hlavou, když mířila ke dveřím přijmout tu brzkou návštěvu.

„Rarity?! Co tady děláš?“ vydechla samým překvapením, když dveře otevřela a spatřila za nimi stát tu alabastrově bílou kobylku. Stále byla značně neupravená, ale zdálo se, že se alespoň trochu učesala. Navíc byla téměř celá zahalená v plášti, takže toho z ní ani moc vidět nebylo.

„Je doma Spike?“ zeptala se a nervózně se při tom rozhlížela po okolí. Skoro to vypadalo, že se bojí, aby ji nikdo jiný neviděl.

„Cože? Spike? Proč?“ dívala se na ni Twilight nechápavě.

„Potřebuji s ním nutně mluvit,“ zašeptala Rarity.

„Se Spikem? Jsi si jistá?“ podivila se Twilight.

„Prosím!“ upřela na ni Rarity úpěnlivý pohled.

„No když chceš,“ uklidňovala ji Twilight. „Ale on ještě spí. Půjdu ho tedy vzbudit.“

„Počkej! To nedělej!“ zarazila ji Rarity. „Raději mu tedy vyřiď, že se za mnou může dnes večer zastavit.“

„On?“ řekla Twilight a překvapeně povytáhla jedno obočí. „Dobrá, vyřídím mu to,“ dodala nakonec a usmála se.

„Děkuji,“ vydechla Rarity úlevně, bleskově se rozloučila a odcválala zpátky směrem ke svému butiku.

Twilight se za ní ještě chvíli dívala a vůbec nechápala, co se právě stalo. A už vůbec nerozuměla tomu, co s tím měl společného Spike. Pokud to však znamenalo, že se stav její kamarádky začíná zlepšovat, tak za to byla nesmírně vděčná.

 

Toho večera

 

Celý den se Rarity nesmírně vlekl. Chtěla si jako obvykle číst, ale byla tak nervózní, že to prostě nedokázala. Místo toho tedy celou tu dobu upírala v naději své oči na zavřené dveře ložnice.

Když se konečně po zdánlivě nekonečné době ozvalo toužebné zaklepání, tak již lehce podřimovala. Okamžitě se však vzpamatovala a rozeběhla se otevřít.

Chystala se Spika pozvat k sobě dovnitř, ale sotva dveře otevřela, tak se zarazila. Spike tam samozřejmě byl, ale hned několik dalších věcí bylo poněkud jiných.

V prvé řadě to byl samotný Spike, který byl nějaký vyšší než jak si ho pamatovala a navíc měl na sobě opravdu slušivý tmavě modrý oblek. Ve svých drápech držel velkou plátěnou tašku, v níž bylo evidentně ukryto něco velmi objemného.

Chodba za ním byla temná, ale z prostoru pod schody se zdálo, že vychází nějaké zvláštní třepotavé světlo a navíc měla Rarity pocit, že slyší linout se odtamtud hudbu.

„Dobrý večer, Rarity,“ usmál se Spike. „Mohla by sis prosím obléknout tyto šaty a přijít za mnou potom dolů?“ řekl a podal jí onu tašku.

Rarity neschopná jakéhokoliv slova jen zlehka přikývla na znamení souhlasu. Spike se na ni znovu usmál a zavřel za sebou dveře, aby tak Rarity nechal trochu soukromí. Ta nejprve sice nějakou chvíli nechápavě stála s taškou v kopýtku a dívala se na zavřené dveře, ale brzy jí v hlavě cosi secvaklo a pustila se do příprav.

Jak se ukázalo, tak šaty ukryté v tašce byly přesně ty samé, které kdysi měla na Majestádním Plese. Jak mohl Spike vědět, že zrovna tyhle má pořád ze všech nejraději?

Než si je však oblékla, musela se sebou nejprve něco udělat. Trochu se tedy opláchla v koupelně, jež byla nedílnou součástí její ložnice. Pak postavila jedno z ležících zrcadel a nalíčila se před ním a i učesala. Teprve pak se navlékla do oněch šatů. Zvláštní bylo, že si náhle vůbec v zrcadle nepřipadala ošklivá. Dokonce i ta páska přes oko tak hezky k těm šatům ladila.

Spokojená, tak jako již dlouho nebyla, se pak vydala z pokoje ven. Sotva otevřela dveře, tak ji přivítalo světlo několika svíček zářících na podlaze. Spike je tam musel dát, když se připravovala.

Šťastně se usmála a zamířila pomalu vpřed. Světlo přicházející zezdola bylo stále silnější a silnější a i hudba nabývala na intenzitě.

Dole pod schody už na ni čekal Spike a kolem něj se po celé místnosti třepotaly plamínky snad celé stovky svíček. Kousek opodál se pomalu otáčel Raritin starý gramofon a z jeho útrob se linula její oblíbená taneční hudba. Zvláštní bylo, že Spike v tomhle světle vypadal tak náhle nesmírně elegantně. Až se z toho Rarity rozbušilo srdce.

Spike se na ni usmál a beze slov ji nabídl svůj dračí spár. Rarity se na něj chvilku dívala, než do něj vložila své kopýtko a nechala se odvést k nedalekému stolu, kde ji Spike usadil na podušku a kde již na ně čekala připravená večeře. Sám se pak posadil naproti ní na připravenou židli a promluvil: „Vím, že jsi vždycky chtěla žít v Canterlotu, a tak jsem si řekl, že bych ti kousek života z něho mohl donést i sem. Snad se ti to bude líbit.“

„Ach, Spikie,“ vzdychla Rarity, která byla stále příliš tím vším unešená natolik, že nemohla ani pořádně mluvit. „Je to úžasné. To jsi všechno udělal sám?“

Spike v tu chvíli zrudl a lehce přikývl.

„I tu večeři?“ pokračovala Rarity, která pomalu zas nacházela svou ztracenou jistotu. „Vypadá totiž moc lákavě.“

„Tu taky,“ přiznal se Spike a zrudl ještě víc.

„Nevěděla jsem, že umíš vařit,“ usmála se na něj Rarity laskavě.

„No, já vždycky vařil pro Twilight,“ přiznal se Spike. „Ona na to totiž nikdy neměla moc času, tak to bylo hlavně na mě.“

Rarity se na něj krátce zadívala a zlehka ho políbila na tvář. „Děkuji ti Spiku, že jsi ji pro mě udělal. Moc to pro mě znamená.“

Spike v tu chvíli málem spadl ze židle a raději se s poněkud zasněným výrazem začal věnovat jídlu.

Rarity se na něj ještě jednou usmála a i ona se pustila s chutí do jídla. Bylo to skutečně moc dobré.

Brzy naštěstí ledy opadly a oba dva si spolu zas vesele povídali jako dobří přátelé a možná i něco trochu víc.

„Mohla bych se zeptat na jednu věc?“ řekla náhle Rarity.

„Ano?“ upřel na ni Spike svůj pohled.

„Jak jsi dokázal udělat něco tak krásného, jako byla ta růžička, cos mi daroval?“ zeptala se Rarity. „Sama bych nikdy nic tak úžasně křehkého a jemného vytvořit nedokázala.“

„No, já vlastně ani nevím,“ přiznal se Spike. „Přemýšlel jsem nad tím, co ti dát a tohle mi přišlo jako dobrý nápad. Tak jsem to zkusil a doslova mi to šlo úplně samo od sebe.“

„Samo od sebe?“ podivila se Rarity. „Možná je to tím, že jsi drak, ale máš opravdu neuvěřitelný talent.“

„Myslíš?“ podíval se na ni Spike překvapeně.

„Určitě,“ usmála se Rarity. „Byla bych moc ráda, kdybys mi někdy s některým mým dílem pomohl. Uvidíme, jak nám to spolu půjde,“ dodala s lehkým mrknutím svého zdravého oka.

„No když myslíš,“ řekl Spike a opět zrudl do sytě červené barvy.

Rarity se na něj usmála a čekala, až se zase uklidní. Ve stejný okamžik začala z gramofonu hrát jedna opravdu krásná píseň. Raritina oblíbená.

Spike se na onen gramofon mlčky díval a pak zašeptal: „Smím prosit?“

Tentokrát to byla Rarity, kdo celý zčervenal. „A-ale jistě,“ vysoukala ze sebe po chvilce. Nepamatovala si chvíli, kdy by byla víc překvapená.

Spike se zvedl tedy ze židle a pomohl vstát i Rarity. Bylo na něm vidět jak hrozně je v tu chvíli nervózní. Společně se pak postavili naproti sobě doprostřed místnosti, Rarity si stoupla na zadní a svá přední kopýtka si opřela o Spikova ramena. Hezky mu tak viděla do obličeje.

Sám Spike chvíli váhal, ale nakonec i on našel dost odvahy a objal Rarity něžně kolem hrudníku. Rarity se na něj překrásně usmála a s čumáčkem jen několik palců od jeho hlavy vyčkávala, dokud nezačne vést.

Sotva Spike začal, bylo Rarity hned jasné, že je to příšerný tanečník. Vůbec jí to ale nevadilo. Místo toho mu s úsměvem pomáhala, jak se dalo a dokonce se ho snažila i nenápadně naučit pár základním věcem.

A jak ubíhala píseň za písní, bylo jejich objetí stále hlubší a hlubší, až nakonec Rarity položila spokojeně svou hlavu na jeho rameno. Tehdy pochopila, že tohle bylo přesně to, co opravdu potřebovala. Úplně obyčejné objetí stačilo k tomu, aby se zas cítila šťastná. Byla tak hloupá, když celou tu dobu tak vytrvale odmítala všechny, kdo se snažili poskytnout tuhle útěchu.

Pochopila však v tu chvíli i zcela jinou věc. A to, že Spika skutečně moc a moc miluje. Nejen za to co udělal teď, ale vlastně kvůli úplně všemu. A tehdy v ten krásný okamžik při pomalém tanci mezi svíčkami mu to dala i patřičně najevo a dlouze a něžně ho políbila.

 

O dalších pár měsíců později

 

„No tak, Spiku. Pospěš si, nebo přijdeme na svatbu Applejack s Fluttershy pozdě,“ volala Rarity na svého opozdilce.

„Už běžím,“ ozvalo se seshora a skutečně se odtamtud vynořil jeden dospívající drak.

„Nezapomněl jsi na něco?“ napomenula ho Rarity přísně, když dorazil až k ní.

„Na co?“ podíval se na ni Spike zděšeně.

„No přeci dát své kobylce polibek, nemyslíš?“ usmála se Rarity a jeden takový sladký polibek si od něj pěkně nestoudně ukradla.

 

Konec