Setkání

Čerstvě vykoupaná, vykartáčovaná a učesaná Applejack dorazila k té staré jabloni ještě před západem slunce. Dala si na svém vzhledu opravdu mimořádně záležet, takže posledních pár hodin strávila v koupelně, kde se snažila se sebou udělat to nejlepší. A opravdu se jí to povedlo.

Její srst se lehce leskla v slunečních paprscích a hřívu měla spletenou do dvou dlouhých copánků zakončených malou rudou mašličkou. Podobně svázaný měla i svůj ocásek. Kdyby tu teď byl nějaký skutečně všímavý pozorovatel, jistě by poznal, že jsou to ty samé mašličky, kterými ještě před chvílí byly svázané ty tři kytičky, které Applejack v posledních dnech dostala. A možná tu nakonec přeci jen někdo takový byl, i když zatím kdesi ukrytý. Applejack sice nikoho neviděla, ale měla pocit, že ji přeci jen někdo sleduje.

Tušila, kdo to asi je, ale nijak to nedávala najevo. Místo toho se zastavila přímo pod onou starou jabloní, kterou měla tak ráda, položila košík, jejž nesla v puse, vyndala z něj deku a tu pak rozložila na zem. Sama si pak na ni lehla a košík položila hned vedle deky tak, aby ho měla hned při kopýtku.

Teprve pak vytáhla z košíku šátek, ale nezavázala si s ním oči hned. Místo toho ho vzala do svých kopýtek a dívala se na něj. Zvláštní, že tenhle maličký kus látky měl v tuhle chvíli v sobě takovou moc.

Pokud si ho teď nenasadí, tak se ta kobylka s největší pravděpodobností neukáže a ona se nikdy nedozví, kdo to doopravdy je. Pokud to však udělá tak to jí i té druhé kobylce změní nejspíš život k nepoznání. Jestli k lepšímu nebo horšímu však Applejack nevěděla. Byla to však rozhodnutá zjistit a nehodlala dát prostor dalším pochybnostem.

„Tak a je to tu,“ pomyslela si, zvedla šátek, přiložila si ho přes oči a vzadu za hlavou na něm zavázala malý uzlík. Poté položila svá kopýtka zpátky na deku a doufala, že ta, na níž tu čeká, přijde brzy. Naštěstí ji ona kobylka nenechala čekat dlouho.

„Ahoj, Applejack,“ ozvalo se náhle jen pár stop od ní. Samotnou Applejack překvapilo, jak nepozorovaně se k ní ta kobylka dostala. Nicméně když se nad tím zamyslela, tak ji to přeci nemělo až tak udivit. Obzvláště pokud to byla skutečně ta, na kterou myslela.

„Ahoj,“ pozdravila Applejack lehce nervózně. Cítila, že je v mírné nevýhodě oproti té druhé kobylce.

„Nemusíš se mě bát,“ řekla ona kobylka konejšivě, jakoby vycítila její nervozitu.

Applejack se ze všech sil snažila k tomu hlasu přiřadit tu správnou tvář, ale šlo to jen velmi těžko. Hlas oné kobylky byl totiž trochu tlumený a hlubší než byla Applejack zvyklá. Nejspíš se ona kobyla opravdu řídila Raritinou radou a zdálo se, že to i funguje. Přesto díky tomu, že již tušila, o koho se jedná, to přeci jen dokázala a konečně se trochu zklidnila. Vždyť ta která před ní stála, byla její kamarádka.

„Jsem opravdu moc ráda, že jsi přišla,“ ozvala se kobylka znovu a Applejack z jejího hlasu slyšela opravdovou radost. Nicméně se v něm skrývalo i trochu strachu, který se však ona kobylka ze všech sil snažila skrývat.

„Nemohla sem přece odmítnout tak hezké pozvání,“ usmála se Applejack směrem, kde stála kobylka. „A nestůj tam tak pořád,“ dodala. „Jestli chceš, tak si můžeš lehnout sem ke mně na deku.“

„Opravdu?“ zeptala se kobylka překvapeně a na maličkou chvilku se její hlas vrátil do správné tóniny, tak jak ho Applejack znala.

„No jasně,“ pobídla ji Applejack. To že věděla, s kým doopravdy mluví, na ní nebylo vůbec znát. „Přece sem ji sem netahala zbytečně.“

„No… ehm… tak dobrá,“ zašeptala kobylka sotva slyšitelně. Určitě se právě musela hrozně červenat.

Nicméně za chvilku již Applejack cítila, jak se ona kobylka natáhla na deku jen kousek od ní. Moc ráda by jí viděla do tváře, ale zatím nemohla.

„Něco sem nám donesla,“ přerušila Applejack to ticho, které zavládlo, a natáhla se kopýtkem do košíku, odkud vytáhla košíčky, jenž nakoupila odpoledne u Pinkie, pár dalších pamlsků, které v předvečer udělala ona sama a jako poslední vyndala velikou termosku s horkým kakaem.

„To… to jsi všechno přinesla pro nás dvě?“ překvapila ji kobylka svou otázkou.

„Ale jistě. Vidíš tu snad někoho jinýho?“ poškádlila ji lehce Applejack.

„To je od tebe hrozně moc milé. Nic takového jsem nečekala,“ vzdychla kobylka. „Děkuji ti Applejack. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená, že jsi na mě myslela.“

„Ale vždyť to nestojí za řeč,“ začervenala se Applejack pod šátkem. „Sem si jistá, že to by udělal každej poník.“

„Obávám se, že se pleteš, Applejack,“ ozvala se ona kobylka poněkud smutně. „Je jen pár takových úžasných kobylek, jako jsi ty. A já jsem hrozně ráda, že jsem tě poznala.“

Pak se na chvilku ona kobylka odmlčela a zhluboka dýchala. Skoro jakoby se chystala něco nesmírně důležitého říct.

„Víš, když jsem se poprvé dostala sem do Ponyville,“ začala kobylka s vyprávěním. „Tak jsem měla pocit, že jsem udělala chybu. Nic se mi nedařilo. Neměla jsem pomalu ani co jíst. Pak jsem ale toho jednoho osudného dne potkala tebe. Když jsi zjistila, v jakých podmínkách přežívám, okamžitě jsi mi nabídla pomocné kopýtko. Tehdy jsem poznala, že na světě jsou i taková úžasná milující stvoření jako jsi ty, Applejack. To díky tobě tu mám svůj domov a díky tobě jsem se setkala s našimi kamarádkami.“

„Ale to přece byla úplná samozřejmost,“ pokusila se Applejack zaprotestovat, ale ta druhá kobylka si toho nejspíš ani nevšimla.

„Jsem ti za tohle všechno nesmírně vděčná. A vlastně i nejen za to. Vždy, ať se dělo cokoliv, jsi tu pro mě byla. Pokaždé, když jsem měla nějaké potíže nebo jsem tě jen o něco poprosila, jsi mi ochotně pomohla. A to, i když už jsi měla své vlastní práce až nad hlavu. Začala jsem pak s postupem času zjišťovat, že na světě není jiného poníka, po jehož boku bych chtěla strávit zbytek svého života. Miluji tě, Applejack, a ať už se stane cokoliv, tak se to nejspíš nikdy nezmění.“

Applejack nevěděla, co by na to řekla. A tak jen ležela a přemýšlela. Brzy však ucítila, jak se do jejího těla zakousl až překvapivě silný chlad. Otřásla se. Bylo jí jasné, že během jejich rozhovoru již padla na Equestrii noc a svět se tak nořil do stále větší a větší temnoty. Navíc spolu se světlem odcházelo i blahodárné teplo, které jim dávalo Celestiino slunce.

Věděla, co by jí teď pomohlo. Šálek horkého kakaa, které se ukrývalo v nedaleké termosce. Natáhla se po něm, ale protože vůbec neviděla, tak ho tak akorát málem převrhla.

„Ukaž, já ti pomůžu,“ ozvala se ta druhá kobylka bleskově a Applejack cítila, jak se postavila a chopila se termosky. Krátce na to ucítila na svém kopýtku velice lehký a něžný dotyk cizího kopýtka, které ji navedlo až k horkému šálku kakaa, který pro ni ta druhá kobylka připravila. Pak ji k jejímu poněkud překvapivému vlastnímu zklamání to kopýtko zas opustilo.

„Díky,“ usmála se Applejack a nedala na sobě nic znát. „Dáme si k tomu ty košíčky?“ zeptala se.

„To jsou ty od Pinkie, že?“ ujišťovala se ta druhá kobylka. „Vždycky jsem si je přála ochutnat. Pinkie tenhle druh zrovna moc často nedělá a Rainbow Dash o nich tak často básnila…“

Pak se náhle ona kobylka zarazila. A Applejack věděla proč. Touhle kratičkou větou právě téměř vyzradila svou totožnost. Applejack to sice již věděla, ale to ona kobylka netušila, a tak se Applejack bála, že by ji to mohlo vystrašit. Proto raději předstírala, že si ničeho nevšimla. Místo toho se napila horkého kakaa a zakousla se do košíčku.

Byl opravdu mimořádně dobrý. Možná snad dokonce nejlepší ze všech sladkostí, které od Pinkie ochutnala. „Ty sou vopravdu výborné,“ řekla Applejack té kobylce. „Vopravdu se Pinkie moc povedly. Měly bychom jí je někdy pochválit,“ dodala Applejack bez většího rozmyslu.

„To bychom měly,“ zasmála se kobylka šťastně.

Applejack se zarazila, když si se zpožděním uvědomila, co řekla. „Eh, promiň, já myslela…“ začala se omlouvat, protože se bála, že by ji svými slovy mohla vyplašit.

„Já vím, co jsi myslela, Applejack,“ zarazila ji ta kobylka a na maličký okamžik přiložila své kopýtko na její rty, aby ji zarazila. Pak si zas lehla vedle ní, kde si začaly po chvilce opět spolu povídat.

Vyprávěly si dlouho do noci a nejspíš by takhle vydržely až do rána, kdyby se znovu Applejack neroztřásla zimou. Bylo čím dál chladněji a už ani kakao Applejack nepomáhalo. Nejspíš už bylo opravdu dost pozdě, ale to Applejack se zavázanýma očima nemohla moc dobře posoudit.

„Ach promiň,“ vydechla ona kobylka starostlivě. „Já zapomněla. Nebude ti vadit, když si k tobě lehnu trochu blíž?“

„N-nebude,“ zakoktala Applejack a zuby jí drnčely. Věděla, že by klidně mohla jít domů, ale nějak se jí nechtělo. Bylo jí s tou kobylkou tak příjemně.

V ten moment Applejack ucítila, jak se k ní ta druhá kobylka přitulila svým bokem a její tělo přikrylo něco nesmírně hedvábně lehkého, ale zároveň hřejivého. Bylo zřejmé, že je to pegasí křídlo, kterým ji ta kobylka zakryla. Nic takového sice Applejack původně nečekala, ale rozhodně to nebylo nic nepříjemného.

„Děkuju,“ usmála se a přitulila se k té kobylce ještě o kousek blíž. Kobylka nic neříkala a jen Applejack ještě pevněji svým křídlem sevřela. Zdálo se, že už jí vůbec nevadí, že by ji mohla Applejack poznat.

A tak tam spolu ležely a naslouchaly okolnímu světu. Ani jedna z nich v tu chvíli nemluvila. Jen jejich srdíčka v hrudích, jež měly přitisknuté k sobě, tiše a spokojeně tloukla. Krátce na to Applejack zazívala a ucítila, jak se jí pomaličku zmocňuje spánek. Nebránila se mu. Proč také, když se cítila tak krásně?

Kobylka vedle ní si toho nejspíš všimla a začala tiše pobrukovat. Chvilku Applejack trvalo, než poznala, že je to ukolébavka. Přeci jen to už bylo tolik let, kdy jí někdo naposledy zpíval.

Usmála se a spokojená sama se sebou i s okolním světem se nechala tou nádhernou milou kobylkou ukolébat ke spánku.

 

• • •

 

Applejack se probudila do hluboké noci. Nejprve ji trochu vyděsilo, že vůbec nic nevidí, ale brzy si vzpomněla, kde že to vlastně je a hlavně s kým.

Stále totiž ležela ve společnosti té milé kobylky, zakrytá jejím křídlem, které ji chránilo před chladem. Byla k ní tak přitulená, až cítila její dech i tlukot srdce. Zdálo se, že ta kobylka klidně spí.

Applejack se spokojeně usmála, vždyť se v její společnosti, cítila tak krásně. Dokonce ji už ani netrápilo, že ta kobylka stále neřekla své jméno. Applejack ho však již nepotřebovala. Její slova a chování ji prozradily. Nicméně Applejack stále doufala, že jí ta kobylka své jméno prozradí již brzy sama anebo se alespoň ukáže.

Teď však nebyla vhodná chvíle na takové zbytečně složité myšlenky, a tak se Applejack jen ještě těsněji přitulila k příjemně teplému boku druhé kobylky, hlavu zabořila do její hřívy a naslouchala tomu rytmickému spokojenému dechu tak dlouho, dokud ji opět neukolébal ke spánku.

Ani jednou ji za tu dobu nenapadlo, že by si vůbec mohla ten šátek, co zakrýval její oči sundat a podívat se, kdo vedle ní doopravdy leží. Nebylo by to přeci správné a navíc už to stejně věděla.

 

• • •

 

Znovu se Applejack probudila. Opatrně se protáhla a otevřela oči. Bylo sice ještě šero, ale na východě již Applejack viděla blížící se svítání. Teprve o chvilku později si uvědomila, že by neměla vidět nic.

„Šátek!“ vydechla překvapením, zavřela oči a snažila se ho kopýtky někde kolem sebe nahmatat. Bála se, že jí někdy během noci spadl a že si pak ta kobylka, kterou stále cítila vedle sebe, bude myslet, že nedodržela svůj slib.

„Dobré ráno, Applejack,“ ozval se hned vedle ní jasně zřetelný hlas jisté kobylky.

Applejack v duchu zaklela a kousla se do rtu. „Teď se to určitě všechno pokazí,“ pomyslela si a ze všech sil doufala, že tomu tak nebude.

„Už ho nemusíš hledat,“ pokračovala kobylka vlídně. Dávno již Applejack s naprostou jistotou věděla, kdo leží vedle ní, a přesto se stále odmítala podívat, aby náhodou té křehké kobylce neublížila. „Sama jsem ti ho sundala, když jsi spala“ dodala kobylka.

„C-cože?“ zamrkala by samým překvapením Applejack, kdyby její oči nezůstávaly stále pevně zavřené. „Ale vždyť…“

„To je v pořádku, Applejack,“ ujišťovala ji kobylka. „Celou dobu jsem se toho všeho, co mi napovídalo mé srdíčko, hrozně bála a ze všech sil se to snažila potlačit anebo před tím alespoň utéct, ale teď když jsem konečně s tebou, se už ničeho nebojím.“

„Ale…“ zkusila něco říct Applejack, avšak nedostávalo se jí samým překvapením slov. Nečekala, že by taková slova slyšela zrovna od ní. Její tichá a leckdy ustrašená kamarádka však již mnohokráte prokázala, že v určitých situacích se dokáže zapřít a stát se tím nejodvážnějším poníkem pod sluncem. A tohle byla nejspíš jedna z nich.

„Teď už mě ani tolik netrápí, jestli mě máš také ráda anebo ne,“ pokračovala kobylka. „Samozřejmě, že po ničem jiném než po tobě na světě netoužím, ale pokud mě přeci jen odmítneš, tak se zlobit nebudu. Nemohu nutit druhého poníka k lásce, když by si ji sám nepřál. To však neznamená, že bych se měla vzdát a přestat usilovat o to tvé srdíčko.“

„Já…“ zkusila to Applejack znovu, ale nějak to pořád nešlo. Emoce v jejím srdci divoce vířily a v hlavě jí bušilo.

„Vždyť tohle není poslední den našeho života,“ navázala kobylka bez přerušení na své předchozí vyprávění. „A určitě budu mít ještě mnoho příležitostí jak ti dokázat svou lásku, ať už ty následující dny budeme trávit stále jen jako kamarádky anebo jako pár. Proto se tě chci, má Applejack, zeptat na jednu jedinou věc, abychom už mezi sebou měly konečně obě dvě jasno. Vím, že i pro tebe nebyly stejně jako pro mě poslední dny jednoduché a tak doufám, že konečně přestanou ta naše dvě srdíčka žít v nejistotě.“

Pak přišla dlouhá pauza, kdy Applejack doslova cítila, jak kobylka nabírá veškeré své síly k té poslední otázce. Věděla, co to bude, ale v tom klubku emocí, které se uhnízdilo v jejím srdci, nebyla schopná najít odpověď.

A pak náhle do ticha blížícího se rána zazněla ta tři slova: „Miluješ mě, Applejack?“

I když to Applejack čekala, tak všechny ty pocity, jež se až dosud hromadily v jejím srdci, doslova explodovaly a zaplavily celé její tělo. Applejack tomu vůbec nerozuměla, ale cítila se skoro jako nějaký pegas řítící se střemhlav k zemi. Tisíce myšlenek se rozeběhlo její myslí a Applejack náhle nevěděla, co říct. Cítila jak se jí z toho zmatku, který v ní panoval, začínají v koutcích očí tvořit slzy.

V ten okamžik se její hřívy dotklo něčí kopýtko a začalo ji něžně hladit. Applejack věděla, že je to ta kobylka, která trpělivě čeká na svou odpověď a která nejspíš vytušila v jakém stavu právě Applejack je.

Ten dotyk však způsobil i něco víc než ona kobylka původně zamýšlela. Applejack náhle konečně věděla, co má ve svém srdci hledat. A k její neskonalé úlevě to tam skutečně bylo. Jiskra planoucí tak jasným a nádherným plamenem, že ještě nikdy v životě nic krásnějšího Applejack necítila. Čím více ji Applejack sledovala, tím byl plamen silnější a silnější a zaháněl pryč všechny ty zmatené a cizí pocity, které sem právě v tuhle chvíli nepatřily.

Applejack se zhluboka nadechla a konečně své oči otevřela. Zadívala se hluboko do modrozelených očí své kamarádky, které ji napjatě sledovaly. Viděla v nich tolik lásky, až ji to samotnou překvapilo. Trochu ji mrzelo, že si toho nevšimla dřív. Pak konečně Applejack promluvila a dala kobylce svou odpověď.

„Ano, Fluttershy. Já tě také miluji,“ zazněl ztichlými sady hlas Applejack.

Následovala dlouhá pauza v níž Applejack viděla, jak se oči Fluttershy pomalu plní slzami. Nedokázala se na to dívat. Nedokázala sledovat jak se ta kobyla, kterou má tak ráda, trápí. A tak ji objala.

V tu chvíli se Fluttershy rozvzlykala. „Promiň, Applejack. Promiň, že jsem byla tak hloupá a způsobila ti takové trápení.“

„Ale kdepak, cukříku,“ zašeptala jí Applejack něžně do ouška a objala ji ještě těsněji, přičemž ji jedním z kopýtek hladila po hřívě. „Sem ráda, žes mi dala všechny ty kytičky a dopisy. Ani nevíš, jakou sem z nich měla radost a jak sem se na ně těšila. Je pravda, že sem nad nimi až trochu moc přemýšlela, ale to není nic v porovnání s tím, co sem nakonec získala. Získala sem totiž tebe.“

„Opravdu?“ vzlykla Fluttershy naposledy, usmála se a přitiskla svůj čumáček na ten patřící Applejack.

Applejack jen přikývla a pomaličku zavřela oči. Cítila, co přijde a srdce jí divoce tlouklo nervozitou a vzrušením. I Fluttershy vycítila ten okamžik a zachovala se úplně stejně jako její kamarádka. Obě dvě pak jen lehce naklonily své hlavy a přitiskly se k sobě jen o malou trošičku víc.

První sluneční paprsky se přehouply přes obzor a sklouzly až ke dvěma kobylkám na malém kopečku, jejichž rty se právě setkaly v prvním zamilovaném polibku.

Ve stejný okamžik se celé země okolo nich rozzářila tím nejkrásnějším východem slunce, jaký tu kdy byl. Stromy i tráva ozářené prvními lehce oranžovými paprsky se zdánlivě slily do jedné jediné barvy a na malý okamžik se spojily i se samotnou oblohou, která byla také vyvedena v podobných barvách. A tehdy na krátkou chvilku zdánlivě přestalo existovat jak nebe, tak i země a všechno se změnilo v nádherný svět plný radosti a štěstí.

Jen o pár vteřin později se ten kouzelný okamžik rozplynul a stejně tak skončil polibek našich dvou zamilovaných kobylek. Usmály se na sebe, aniž by si byly vědomy toho, co se právě kolem odehrálo, a pak společně bok po boku s ocásky vzájemně propletenými zamířily zpátky k domovu.

Ani jedna z nich se ještě nikdy v životě necítila šťastnější.

 

Konec