Odpovědi

Ten čas se vlekl tak hrozně pomalu. Bylo teprve krátce po poledni a už teď Applejack cítila, že to nejspíš nevydrží. Sama navíc ani nevěděla, jestli se vlastně těší anebo má z toho spíš hrůzu.

Při dopolední práci na farmě to naštěstí trochu utíkalo, i když ani tak nebyla schopná alespoň na chvilku dostat to blížící se setkání z hlavy. A co teprve teď, když všechna práce na farmě už byla pro dnešek hotová? Applejack měla pocit, že z toho asi nejspíš zešílí.

Přecházela nervózně po kuchyni sem a tam a občas si pro sebe něco zamumlala. Big Mac se raději na nic neptal, protože věděl, že by tím své sestře akorát přidělal další starosti. Dokonce i Apple Bloom s Bábi Smithovou nechávaly tu neklidnou kobylku na pokoji, i když o nějakém dopise neměly ani tušení.

„Ne! Takhle už to prostě dál nejde!“ pomyslela si Applejack a teprve po chvilce si uvědomila, že to vlastně řekla nahlas. Byla to ale pravda. Když nebude nic dělat tak se z toho čekání opravdu zblázní. Měla by raději něco podniknout.

A pak ji to trklo. Jestli opravdu chce, aby se té tajemné kobylce setkání s ní opravdu líbilo, tak by mohla něco s sebou přinést. Jenže co? Nikdy na žádné takové schůzce ještě nebyla, takže si nebyla jistá tím, co se v takových případech sluší a patří. Naštěstí věděla, koho se má na takové věci zeptat. Její kamarádka Rarity si s takovou situací bude určitě vědět rady.

A tak naše milá Applejack popadla svůj košík a pár zlaťáků pro případ, že by rovnou potřebovala něco koupit a zamířila k Raritině butiku, kde jak doufala, najde i svou kamarádku.

 

• • •

 

Zvonek nade dveřmi se lehce rozezvonil, aby přivítal nového zákazníka. Rarity právě stála otočená ke dveřím zády a dokončovala práci na svých nových šatech připevněných na figuríně, takže na dveře neviděla. Přesto nezaváhala a pozdravila nově příchozího, jak nejvřeleji dovedla.

„Vítejte v Carousel butiku, kde je každý oblek…“ spustila Rarity a snažila se dokončit svou práci tak rychle jak jen to šlo.

„To sem jen já,“ zarazila ji Applejack. „Přišla sem si promluvit.“

„A o čempak, má drahá?“ zeptala se jí Rarity, která právě dokončila rozpracovaný steh, jímž k šatům přišívala krajku, takže se konečně mohla otočit a svou kamarádku si prohlédnout.

Sotva však uviděla její výraz, bylo jí hned jasné, o čem chce Applejack mluvit, a tak jen pronesla: „Aha. Asi bude nejlepší, když se posadíme a já nám uvařím trochu čaje, nemyslíš?“

Applejack tentokrát nijak neprotestovala a doufala jen, že jí ten čaj dodá dost odvahy na to, aby se Rarity zeptala na to, co chtěla. A tak se usadila na pohovku a čekala, než se její kamarádka vrátí z kuchyně. Naštěstí to netrvalo dlouho.

„Vím, proč jsi za mnou přišla Applejack,“ začala Rarity, když se konečně usadila. „Je to kvůli té schůzce, kterou si s tebou ta tajemná kobylka dojednala, že?“

Applejack, která právě upíjela čaj z čerstvě doneseného hrnku, vyprskla, vyvalila oči a i ten nebohý hrníček jí málem vypadl z kopýtek. Naštěstí ho udržela, ale za cenu, že trochu toho čaje rozlila na koberec. Rarity si toho však kupodivu ani nevšimla.

„Jak… Jak…“ pokusila se ze sebe dostat Applejack, ale nějak to nešlo.

„Chápu, že to pro tebe musí být šok,“ snažila se ji Rarity uklidnit. „Rozhodla jsem se však, že před tebou nebudu nic skrývat. Popravdě to setkání byl vlastně můj nápad.“

„Takže tos byla ty?“ vydechla Applejack téměř hrůzou, když si vzpomněla, co jí Rarity sama včera řekla. Copak snad lhala?

„Ale kdepak, drahoušku. Já to nejsem,“ zarazila Rarity včas ty temné myšlenky, jež začaly nahlodávat důvěru, kterou měla Applejack ke své kamarádce. „Nicméně od včerejšího večera už vím, kdo za těmi dopisy i květinami stojí,“ pokračovala Rarity. „Přišla sem za mnou sama a se vším se mi svěřila. Bohužel jsem jí slíbila, že nikomu její jméno neprozradím. A to ani tobě, má drahá. Nicméně jsem rozhodnutá ti povyprávět o všem ostatním, co se tady v ten večer vlastně stalo.“

 

• • •

 

Byla již skoro noc, když se přede dveřmi vedoucími do Raritina butiku zastavila jedna ustaraná kobylka. Hrozně moc potřebovala si o tom všem s někým promluvit, ale tak strašně se bála. Co když ji její kamarádka zavrhne, když zjistí, že je to ona, kdo miluje Applejack.

Jenže od té doby, kdy darovala Applejack tu první kytičku, šlo všechno z kopce. Nic nefungovalo tak jak si představovala. Místo toho aby byla Applejack šťastná se spíš trápila a stále se každého vyptávala a hledala odpověď. Tak si to ta naše kobylka vůbec nepředstavovala. Myslela si, že jen udělá své milované Applejack radost, když jí ukáže, že ji má někdo rád. Byla sice pravda, že ta kytička svůj prvotní účel splnila, jenže s sebou přinesla do života Applejack daleko více otázek a starostí, než bylo zdrávo.

A tak, i když se hrozně bála, nakonec zamířila sem. Za Rarity, která byla, co se týče vztahů, vždy tou nejosvícenější kobylkou v okolí. Ona jí už určitě poradí, co by měla dělat. Jenže čím blíže byla dveřím vedoucím do domu její kamarádky, tím méně odhodlání jí zbývalo. A teď, když dosáhla svého cíle, ji opustilo docela.

Věděla, že to nikdy nedokáže. Proč se jen toho všeho tolik bála. Pomalu sklopila smutně hlavu a začala se otáčet k odchodu. S tímhle chováním si Applejack stejně nezaslouží.

„Mňáu,“ ozvalo se náhle zezdola od jejích kopýtek a vzápětí ona kobylka ucítila, jak se o ni otřelo něco příjemně teplého a chlupatého.

„Opalescence?“ zašeptala kobylka. „Buď prosím potichu. Prozradíš mě.“

Bílá kočka přestala náhle vrnět a otírat se svou hlavou o její kopýtko a zkoumavě se na ni podívala. Vypadalo to skoro, jakoby věděla na co ta kobylka před ní právě myslí.

„Mňáů!“ ozvalo se náhle do ticha blížící se noci.

„Opal!“ napomenula ji kobylka, ale už bylo pozdě.

„Opalescence?“ ozvalo se Raritiným hlasem z druhé strany dveří. „Je tam snad někdo s tebou?“ Vzápětí na to se dveře butiku otevřely dokořán a světlo z místnosti ozářilo kobylku stojící na prahu.

Rarity překvapeně zamrkala. Žádnou ze svých kamarádek tu v tuhle chvíli rozhodně nečekala. Něco se muselo stát. „Copak tu děláš, drahoušku?“ zeptala se své kamarádky přátelsky.

„Já… já,“ zakoktala kobylka. „Chtěla bych ti něco říct,“ vyhrkla ze sebe vzápětí, snad aby si to nerozmyslela.

„Mě? Opravdu?“ podivila se Rarity a hlavou jí začalo táhnout jisté podezření. „Tak pojď raději dovnitř. Budeme tam mít soukromí a hlavně se mi nenastydneš,“ dodala Rarity s přátelským úsměvem.

Za chvilku už obě seděly na pohovce a z hrníčků plných horké čokolády, jež Rarity připravila, se lehce kouřilo.

„Tak o čempak sis přála mluvit?“ pobídla ji netrpělivě Rarity.

Naše kobylka se nejprve jen zhluboka nadechla a váhala. Věděla, že to bude těžké, se s tím Rarity svěřit, ale pro klid své duše to musela udělat. Navíc již nebylo cesty zpět.

„Víš Rarity,“ začala opatrně. „To já jsem ta, která má Applejack tak ráda a posílá jí ty květiny.“

Rarity kupodivu ani nevypadala zas až tak překvapeně a jen se tajemně usmála. „Myslela jsem si to,“ řekla. „Už od té chvíle, kdy Applejack dorazila s tou první kytičkou, jsem si myslela, že to budeš ty. Netušila jsem však, že je to až takhle vážné. Spíš jsem to z počátku považovala jen za znak vřelého přátelství.“

„Hmm,“ zabručela ona kobylka a sklopila své rudnoucí tváře dříve, než si toho Rarity stihla všimnout.

„Každopádně jsem moc ráda, že ses mi s tím svěřila,“ konejšila ji Rarity. „A nemusíš se ani bát, že bych někomu prozradila tvé jméno. A to dokonce ani Applejack.“

„Já vím,“ vysoukala ze sebe kobylka ztrápeně. „Proto jsem se za tebou přišla poradit. Asi se mi to totiž trochu vymklo z kopýtek. Chtěla jsem Applejack potěšit a ona se teď spíš trápí. Nevěděla jsem, že se můžou věci tak zkomplikovat jen obyčejnou květinou.“

„Ach, drahoušku, měla jsi za mnou přijít dřív a svěřit se mi. Určitě bychom něco spolu vymyslely,“ vzdychla Rarity.

„Víš, Rarity, já se tak hrozně bála,“ přiznala kobylka. „Nechtěla jsem, aby sis o mně myslela něco špatného, když Applejack je kobylka stejně jako já.“

„Ale na tom přeci, má drahá, není nic zlého,“ ujišťovala ji Rarity. „Tak se ti líbí poníci stejného pohlaví. No a co? Podle mě záleží jen na tom, jestli máš Applejack opravdu ráda.“

„Ano to mám. Moc,“ šeptla kobylka.

„Výborně, to jsem chtěla slyšet,“ usmála se na ni Rarity. „A teď když v tom máme jasno, tak co kdybychom zkusily dát věci zas trochu do pořádku. Přeci nenecháme Applejack bloudit jen tak nazdařbůh Ponyvillem a pátrat po tvé identitě.“

„Když já ale nevím jak,“ přiznala kobylka.

„V tom případě myslím, že byste se vy dvě měly, co nejdříve sejít,“ navrhla Rarity. „Jen když si spolu promluvíte, tak se věci vydají tím správným směrem. Myslím si totiž, že i Applejack k tobě něco cítí, i když neví, kdo přesně jsi, ale má jisté tušení.“

„Ale když…“ zaprotestovala kobylka, ale Rarity ji nenechala domluvit.

„Já vím, příliš se stydíš, na to, aby ses jí ukázala, viď?“ zeptala se Rarity.

„Hmm,“ přikývla kobylka provinile a její tváře se opět zalily nachem.

„A co kdybyste se vy dvě sešly v noci a Applejack by měla ještě navíc oči převázané šátkem? Bylo by to tak lepší?“

„Mhmm,“ přikývla kobylka. „Ale nepoznala by mě pak Applejack podle hlasu?“

„Když si přes tlamičku zavážeš také šátek a budeš se snažit mluvit hlubším hlasem, tak bych řekla, že ne. Klidně to můžeme zítra spolu ještě zkusit,“ navrhla Rarity. „Dnes je už na to přeci jen trochu pozdě.“

„Každopádně musíme dát Applejack vědět, kdy a kde se sejdete,“ pokračovala Rarity v plánování. „A hlavně také za jakých podmínek. Jako čas se mi jeví nejlepší zítřejší večer. Měla by být nádherná hvězdná noc, i když asi bude trochu chladněji. Místo však nechám na tobě, drahá. Být tebou tak ale vyberu nějaké, kde to má Applejack ráda. Jedině na takovém místě se bude cítit i se zavázanýma očima bezpečně.“

„No,“ zapřemýšlela kobylka. „O jednom takovém bych věděla. V sadech je jedna velmi stará jabloň a pod ní si Applejack moc ráda lehává po náročném dni. Častokrát jsem ji tam tajně pozorovala,“ dodala kobylka tiše a opět se začervenala.

„Výborně,“ pochválila ji Rarity. „To je přesně ono. Tam to bude naprosto perfektní. Tak teď už jen dát dohromady nějaký ten dopis. Jestli chceš, tak ti s ním pomůžu,“ nabídla se Rarity a kobylka bez zaváhání pomocné kopýtko přijala, a tak se již brzy pustily do psaní. Se vzájemnou pomocí jim to ani dlouho netrvalo, i když nejvíce práce na dopise samozřejmě odvedla ta naše tajemná kobylka.

„Tak a je to,“ povzdechla si spokojeně Rarity, když dopis naposledy zkontrolovala. „Teď už jen zbývá ho zanést zítra ráno na poštu.“

„Na poštu?“ zarazila se kobylka. „Já myslela, že bych jí ho nechala zase před prahem.“

„Ano to je sice hezky romantické,“ chápavě se usmála Rarity. „Chceš snad ale, aby ho odfoukl vítr anebo se dostal do nesprávných kopýtek. Nezapomeň, že dnes už není Applejack doma sama.“

„Hmm,“ zabručela kobylka. „Ale Derpy mě určitě pozná, když jí ten dopis donesu.“

„To máš pravdu,“ souhlasila Rarity. „Tak víš, co? Vezmi si tady ten můj plášť. Pod ním tě tak rychle nikdo nepozná. A když se budeš snažit zůstat, co nejvíce potichu, tak ani podle hlasu.“

„Tak dobrá,“ souhlasila kobylka, i když poněkud nejistě.

„Neboj se,“ utěšovala ji Rarity. „Uvidíš, že to všechno proběhne hladce.“ Pak ke kobylce přistrčila onen již výše zmíněný plášť a dopis a přátelsky dodala: „A teď už raději běž, ať se na ten zítřejší velký den pořádně vyspíš.“

„Tak ahoj a díky, Rarity,“ usmála se kobylka v odpověď. „Jsi vážně skvělá kamarádka a moc jsi mi pomohla.“

„Není zač, drahá. Pro tebe jsem to dělala ráda. Jen se snaž vše udělat tak, jak jsem řekla a mělo by to být všechno zas v pořádku,“ řekla Rarity na rozloučenou. „A dobrou noc,“ dodala nakonec.

„I tobě, Rarity,“ usmála se naše tajemná kobylka a odklusala do noci.

 

• • •

 

„A pak už jsem jen šla spát,“ dokončila Rarity své vyprávění. „Bylo již totiž celkem pozdě a já byla dost unavená.“

Applejack měla v průběhu jejího vyprávění pocit, že nevěří vlastním uším. Proto i také teď zarytě mlčela a snažila se roztřídit své myšlenky. Skutečně té kobylce na Applejack tak záleželo, že si dokonce zašla sem k Rarity pro radu. A to, i když se tak bála? Zdálo se, že to ona kobylka s ní myslí skutečně vážně, což Applejack potěšilo více, než si sama odvažovala připustit. Každopádně po tom, co se právě dozvěděla, byla její touha po tom večerním setkání stále silnější.

„Dík, Rarity,“ usmála se Applejack nakonec. „Seš moc hodná, žes mi to řekla.“

„Ale to přeci nestojí za řeč, má drahá,“ mrkla na ni Rarity. „Jsme přeci kamarádky a ty by si měly pomáhat. Tak a pročpak jsi sem za mnou vlastně kvůli tomu setkání přišla?“ zeptala se nakonec.

„No víš,“ začala Applejack. „Napadlo mě, že když s tím vším má ta kobylka takový starosti, tak že bych pro ni taky mohla něco udělat. Třeba něco dobrýho přinýst. Nebo tak něco.“

„Vážně?“ podívala se na ní Rarity zkoumavě. „Tohle mě popravdě včera při psaní toho dopisu nenapadlo, ale zdá se mi to jako výborný nápad.“

„Myslíš?“ podívala se na ni Applejack.

„Ale jistě, drahá. Alespoň tak ukážeš, že ti na ní také záleží a to ji zajisté potěší daleko víc než cokoliv jiného. Navíc přeci jen bude v noci asi trochu větší zima, než jsem čekala, takže bych byla velice ráda, kdybys s sebou vzala nějakou deku, do které byste se mohly případně zabalit. Nechci, abyste zrovna vy dvě nastydly. A to ještě navíc kvůli mně.“

„A co nějaký jídlo?“ pokračovala Applejack ve vyzvídání.

„No,“ zapřemýšlela krátce Rarity. „Něčím dobrým od Pinkie ze Sugarcube Corner rozhodně nic zkazit nemůžeš. Každopádně bych být tebou vzala ještě něco teplého k pití, ať se trochu zahřejete, bude-li nejhůř. Čaj nebo kakao by mohly stačit.“

„Díky, Rarity,“ usmála se Applejack, kterou už nic jiného, co by se týkalo dnešního večera, nenapadalo. Tedy jedna věc by tu byla, ale tu by jí Rarity stejně neřekla. Moc ráda by si totiž už konečně přála znát pravé jméno té kobylky. Každopádně tu bylo stále pár věcí, které by si měla vyjasnit i se zbytkem svých kamarádek. Na její vkus bylo mezi nimi v posledních dvou dnech až příliš mnoho tajemství.

„Není zač, drahá,“ přerušila Rarity tok jejích myšlenek. „Každopádně teď mě budeš muset na chvilku zas omluvit,“ dodala. „Mám tu nějakou práci, která bohužel nepočká.“

„To je v pohodě,“ ujistila ji Applejack. „Stejně sem se zrovna chystala vodejít a koupit těch pár věcí, o kterých jsme mluvily.“

„Ach, to ráda slyším,“ usmála se Rarity potěšeně. Byla ráda, že si její kamarádka brala ty rady, které jí dala, k srdci. „Tak přeji dobré pořízení a hlavně ať to vám dvěma dnes večer vyjde,“ dodala poněkud tajemně.

„Budu se snažit,“ ujistila ji Applejack. „Tak ahoj a měj se tu hezky,“ rozloučila se a pomalu se chystala k odchodu.

„Ahoj Applejack,“ přidala se i Rarity a sledovala, jak její kamarádka odchází. „Kéž by jim to tak vyšlo,“ povzdechla si, když se jí Applejack ztratila z dohledu.

 

• • •

 

Applejack si zvesela poklusávala směrem k Sugarcube Corner. Rozhovor s Rarity jí opravdu pomohl, takže teď ji už trápilo daleko méně otázek než před tím. Jediné, co ještě nevěděla, bylo, kdo je tou tajemnou kobylkou. Měla sice jisté tušení, ale nejprve byla rozhodnutá vyřadit i všechny ostatní podezřelé. A první z nich bude Pinkie. Stejně musela v Sugarcube Corner nakoupit něco na večer. Takhle alespoň vyřídí hned dvě věci naráz.

„Dobré odpoledne, Applejack,“ ozval se náhle něžný hlásek malé klisničky, jež čekala přede dveřmi vedoucími do cukrárny.

„Ahoj, Sweetie Belle,“ opětovala Applejack její pozdrav. „Co tady děláš tak sama?“

„Čekám, než přiletí Scootaloo,“ přiznala ta malá bílá klisnička. „Pak ještě zajdeme k vám na farmu pro Apple Bloom a pak vyrazíme všechny k nám do klubovny.“

„Tak si to spolu hezky užijte,“ usmála se Applejack. „Jen doufám, že vás tři zas pak nebudem hledat po všech čertech.“

„Nemusíš se bát Applejack,“ usmála se Sweetie Belle nevinně. „Dnes se nikam daleko nechystáme.“

Ta slova Applejack zrovna na klidu nepřidala, ale už to nijak nekomentovala a vstoupila otevřenými dveřmi do cukrárny.

„Ahojky, Applejack,“ přivítala ji Pinkie stojící za pultem jedním ze svých nejlepších úsměvů. „Copak si dnes dáš?“

„Ahoj, Pinkie,“ pozdravila Applejack. „To sama ještě moc dobře nevím, ale asi si vezmu to nejlepší, co máš. Výběr nechám na tobě. Jen potřebuju, aby toho bylo dost pro dva.“

„Páni,“ podivila se Pinkie. „To nejlepší? Od kdy jsi tak náročná Applejack? A pro kohopak to vlastně je?“ začala Pinkie vyzvídat.

„Hmm,“ zabručela Applejack. „Řekněme, že je to pro jednu moc dobrou kamarádku.“

Pinkie na Applejack mrkla až podezřele vědoucím okem a na nic víc se už neptala. Místo toho se začala věnovat Applejack objednávce. „Mám tu tyhle skvělé košíčky,“ začala vysvětlovat. „Jsou plněné jablečnou marmeládou a ozdobené krémem, který je také vyroben z jablek. Je to můj vlastní recept,“ pochlubila se Pinkie. „A každému vždycky hrozně moc chutnají. Dokonce i Rainbow Dash.“

A přesně v ten okamžik náhle Applejack v hlavě něco zcela nečekaně secvaklo. Něco, co někdo právě před chvilkou řekl.

„Přiletí?!“ vydechla v údivu. „Jak by mohla přiletět? Jedině, že by…“

„Cože?“ podívala se na ni Pinkie, jenž byla tím neočekávaným obratem v jejich rozhovoru, poněkud vyvedena z míry, což se snad ještě nikdy nikomu nepovedlo. Žádnou odpověď však už nedostala, protože se Applejack otočila jako na obrtlíku a vystřelila ven.

A ukázalo se, že si vzpomněla tak akorát včas, protože Sweetie Belle již byla ve společnosti Scootaloo a obě dvě se právě chystaly k odchodu. Na obloze si Applejack všimla rychle se vytrácející siluety své duhové kamarádky. Přesně jak předpokládala.

„Hej, vy dvě. Stůjte!“ zarazila výkřikem ty dvě klisničky a téměř okamžitě byla u nich.

„Stalo se něco, Applejack?“ zeptaly se Sweetie Belle i Scootaloo společně.

„Chtěla sem se jen zeptat na jednu věc?“ podívala se Applejack na Scootaloo podivným zkoumavým výrazem. „Zajímalo by mě vod kdy vlastně lítáš?“

„Cože?“ zarazila se Scootaloo a zrudla ve tvářích. „Ale já…“ pokusila se vykoktat.

Reakce Sweetie Belle byla docela odlišná. Nejprve se na Applejack překvapeně dívala, ale pak si uvědomila, co té oranžové kobylce před pár minutami řekla a instinktivně si zakryla kopýtkem ústa. To, co z nich však před chvílí vyšlo, již vrátit nemohla.

„Sweetie Belle, co jsi to zas udělala?“ obořila se na ni Scootaloo. „Mělo to být tajemství. Slíbili jsme to přeci Rainbow Dash.“

„Ale já nechtěla,“ bránila se její kamarádka a bylo vidět, že je na pokraji slz. „Byl to omyl. Neuvědomila jsem si, co říkám.“

Když si Applejack všimla jejich rozpaků, začala je okamžitě uklidňovat. „Ale to je v pořádku,“ usmála se na ně chápavě. „Já to nikomu jinýmu nepovím. Slibuju. Jen se potřebuju ujistit, že to seš opravdu ty s kým Rainbow Dash tajně trénuje,“ otočila se Applejack ke Scootaloo. „Moc pro mě totiž tahle informace znamená.“

Chvíli bylo ticho, na jehož konci Scootaloo jen lehce přikývla. V ten okamžik spadl Applejack ze srdce další kámen. Teď už konečně věděla, co se před nimi snažila Rainbow Dash skrývat.

„Díky,“ usmála se na ně. „U mě bude tohle vaše tajemství v bezpečí. A teď už běžte. Přece nenecháte mou sestřičku zbytečně čekat,“ pobídla je zvesela.

Tváře obou dvou zamračených klisniček se pomalu rozjasnily úsměvem. „To je fakt,“ souhlasila Scootaloo a se slovy: „Tak už pojď,“ pobídla svou malou bílou kamarádku.

Applejack se na ně ještě chvilku dívala, ale pak si vzpomněla, že má v cukrárně stále nevyřízenou objednávku, a tak se vrátila zpět.

„Copak se stalo?“ začala vyzvídat věčně zvědavá Pinkie.

„Ale nic,“ zarazila ji Applejack. „Jen taková drobnost. Na něco sem si vzpomněla, ale slíbila sem, že to nikomu nepovím.“

Pinkie, která vždycky sliby respektovala a bezvýhradně dodržovala, přijala tuhle odpověď s naprostým klidem a na nic víc se k tomu již neptala. Místo toho podala Applejack menší sladce vonící balíček.

„Už jsem ti ty košíčky zabalila,“ řekla pyšně. „Doufám, že vám budou chutnat.“

„Mockrát díky, Pinkie. Určitě budou,“ ujišťovala ji Applejack a na stůl vysypala z měšce pár zlaťáků, které přisunula kopýtkem ke své kamarádce. „Než ale půjdu, chtěla bych se tě ještě zeptat na jednu věc,“ pokračovala Applejack po chvilce. „Tedy pokud ti to samozřejmě nebude vadit.“

„To víš, že nebude,“ rozzářila se Pinkie. „Jen se ptej.“

„Víš,“ začala Applejack tak trochu nervózně „moc ráda bych věděla, kde ste to vlastně včera společně s Twilight byly.“

„No přeci v lunaparku,“ vystřelila ze sebe Pinkie svou odpověď. „Já vám to neřekla? To jsem ale hlupáček.“

„V lunaparku?“ podivila se Applejack.

„No jo,“ zazubila se Pinkie. „Vzala jsem tam Twilight za to, že mi tak hezky předevčírem pomáhala. A taky hlavně kvůli tomu, že je pořád zavřená v té své knihovně a čte pořád nějaké knížky,“ dodala Pinkie šeptem. „Ale to jí prosím neříkej.“

„Neboj se, Pinkie,“ usmála se Applejack. „A kam jste až jely? Pokud vím, tak v okolí Ponyville žádný není.“

„To máš pravdu, Applejack. Vzala jsem Twilight až do Manehattenu. Tam mají ten úplně ze všech nejlepší. Akorát jsme musely z Ponyville odjet ještě za tmy, abychom to všechno stihly. A zpátky jsme se vrátily taky hrozně pozdě. Kdybys ale viděla, jak tím vším byla Twilight nadšená. Takhle šťastnou jsem ji už dlouho neviděla,“ povzdychla si Pinkie zasněně.

„No koukám, že jste se vy dvě skvěle bavily,“ řekla Applejack.

„To ano,“ souhlasila Pinkie. „Dokonce jsme vám koupily nějaké suvenýry, ale ty má teď Twilight a dá vám je, až když se zas všechny sejdeme.“

Applejack se naposledy na svou růžovou kamarádku usmála a se slovy: „No, já už musím letět.“ se s Pinkie Pie rozloučila. Pinkie jí také popřála hezký zbytek dne a zanedlouho se již Applejack vracela zpět na svou farmu.

Cítila se nesmírně spokojeně, neboť se na dnešní vycházce do města dozvěděla spoustu nových věcí. Nejenom že zjistila něco o té tajemné kobylce, jejíž identitu již začínala tušit, ale dokonce odhalila i něco nového o svých dalších kamarádkách.

Teď už jen zbývala jediná věc. A to počkat si na večer. Moc se na tu první společnou chvíli těšila.

 

Applejack

Ilustrovalo Vlče

 

Pokračování