Květinka

Applejack seděla v houpacím křesle a tiše klimbala. Big Mac s Apple Bloom a Bábi Smithovou byli v Manehattenu na návštěvě u příbuzných a ani na farmě nebylo dnes nějak pořádně co na práci. Takže si konečně po dlouhé době dopřávala zaslouženého klidu a odpočinku.

Avšak náhle se ozvalo zcela nečekané zaklepání na dveře, které vytrhlo Applejack z její dřímoty. „Kdo by to tak asi mohl být?“ pomyslela si. Nikoho přeci nečekala. Chvilku přemýšlela, jestli nemá předstírat, že není doma, ale to by k oné návštěvě nebylo vůbec zdvořilé, a tak vyskočila z křesla a zamířila ke dveřím.

„Brý odpoledne,“ zahlaholila zvesela sotva je otevřela, ale na její pozdrav nikdo neodpověděl. Vůbec nikdo tam totiž nebyl.

Udělala pár kroků ven a překvapeně se rozhlédla po okolí, ale široko daleko nebylo ani poníka. Nechápavě se poškrábala po hlavě. Copak se jí to jen zdálo? Nakonec jen pokrčila rameny a zamířila zpět.

Sotva se však otočila, všimla si, že na prahu leží něco, co tam rozhodně nepatřilo. Byla to maličká kytička lučního kvítí svázaná rudou mašličkou. Bylo v ní možné spatřit krásné kopretiny, modré pomněnky, několik žlutých pampelišek a dokonce i pár drobných sedmikrásek.

Znovu se Applejack nechápavě poškrábala kopýtkem po hlavě. Kde se tu ta kytička vzala? Je snad pro ni? Ani si už nepamatovala, kdy jí naposledy někdo daroval kytičku.

„Doufám, že v tom nemá zas prsty Pinkie s Rainbow,“ zamumlala si pro sebe a opatrně ke kytičce přičichla.

Jenže ke svému údivu se žádného nečekaného překvapení nedočkala. Jediné co cítila, byla sladká a opojná vůně květin. Všimla si, že na čumáčku jí ulpěla špetka pylu, a tak si ho s pobaveným úsměvem kopýtkem setřela. „Kdyby mě tak teď někdo viděl,“ zasmála se při tom.

Applejack se ještě jednou sklonila ke kytičce a znovu k ní přivoněla. Ať už ji přinesl kdokoliv, bylo to od něj hezké. Nejspíš to byla jedna z jejích kamarádek, ale netušila která.

„Bylo by přece škoda ji tu jen tak nechat,“ pomyslela si, sebrala kytičku do tlamičky a zmizela s ní v domě, kde jí vložila do vázy naplněné vodou.

Když jí teď viděla vystavenou v celé své kráse, musela uznat, že je opravdu nádherná. Někdo si s ní skutečně dal moc práce. Chvilku si ji ještě zvědavě prohlížela, a pak z ní vytáhla jednu z mnoha kopretin a vpletla si ji do hřívy kousek nad levé ucho. Určitě tak udělá radost tomu, kdo ji vázal.

Spokojená a se šťastným úsměvem vyklusala ven. Bylo to tak příjemné vědět, že si na ni někdo vzpomněl, a tak se rozhodla i ona ukázat svým kamarádkám, že na ně také myslí. Měla by se tedy raději místo toho lenošení s nimi sejít. Možná pak navíc zjistí, kdo tam tu kytičku vlastně položil.

 

• • •

 

„Dobré odpoledne, drahá,“ přivítala ji Rarity, když Applejack dorazila do jejího malého butiku. Ve vzduchu kolem ní se v namodralé záři magie vznášely nitě, jehly, látky a několik párů nůžek. Samotná Rarity pak měla ve tváři soustředěný výraz a na nose své typické červené pracovní brýle.

„Brý vodpoledne, Rarity,“ pozdravila Applejack s přátelským úsměvem.

„Omlouvám se, že je tu takový nepořádek,“ vzdychla Rarity unaveně a ukázala kopýtkem na zbytky látek válející se všude po místnosti. „Zrovna s Fluttershy připravuji jedny šaty a je to daleko namáhavější, než jsem čekala.“

„S Fluttershy?“ podivila se Applejack, protože ji nikde neviděla. „A kde je?“

„No, ona mi vlastně slouží jako model,“ vysvětlovala Rarity. „A zrovna se do těch šatů vzadu obléká. Za chvilku by tu měla být. Zatím se klidně posaď a já si půjdu udělat trochu čaje. Nechceš také?“

„Ne, dík,“ odmítla Applejack, jak nejzdvořileji dovedla.

„Opravdu?“ zarazila se Rarity na půli cesty a překvapeně se na svou kamarádku podívala.

„Vopravdu,“ usmála se Applejack a pak po chvilce zaváhání dodala: „Ale dala bych si trochu vody.“

Jak se zdálo, tak tato prosba její věčně štědrou kamarádku trochu uklidnila, a tak pokračovala ve své cestě do kuchyně. Za chvilku se vrátila se sklenicí vody a položila ji na stolek vedle pohovky, na které se mezitím Applejack uvelebila. Rarity si lehla do pohovky naproti ní a ve vzájemném mlčení vyčkávaly na Fluttershy. Zdálo se, že Rarity nemá zrovna náladu na nějaké povídání a Applejack to respektovala.

Přesto to byla nakonec právě Rarity, která už to prostě nevydržela a která už nějakou chvíli zvědavě pokukovala směrem kousek nad levé ucho své kamarádky, kdo jako první přerušil mlčení.

„Drahá,“ začala zvědavě. „Nemohla jsem si nevšimnout té květinky, kterou máš vpletenou do hřívy. Velice by mě zajímalo, co to znamená. Vím, že to u mladých kobylek není nic neobvyklého si takto zdobit hřívy, ale zrovna u tebe mi to přijde velice zvláštní, protože jsem tě s ničím podobným ještě nikdy neviděla. A to se známe už spoustu let.“

„Tak Rarity to nebyla,“ blesklo ze všeho nejdřív Applejack hlavou, ale ihned vzápětí si uvědomila, že mlčí místo toho, aby mluvila a že Rarity na ní stále zvědavě kouká.

„Dostala sem ji,“ začala vysvětlovat. „Ále nevím vod koho. Našla sem ji na prahu, když sem šla ven.“

Rarity se na chvilku zamyslela a pak se její tvář protáhla do velikého úsměvu, až se zoubky bělostně zaleskly. „Tak ty máš nějakého obdivovatele?“ zaradovala se.

„Cože?“ zeptala se Applejack tak trochu nechápavě. V těchhle věcech se nikdy moc nevyznala. „Ne, ne, ne,“ zaprotestovala, ale neznělo to zrovna sebejistě. „Já? Proč by se někdo zajímal zrovna vo mě?“

„Ale, no tak, Applejack,“ usmívala se na ni Rarity snad ještě o něco víc. Zcela evidentně jí takováto zajímavá zpráva zvedla náladu. Konečně něco šťavnatého v jinak nudném Ponyville. „Vždyť jsi krásná, nesmírně pracovitá a oddaná kobylka. Takových není mnoho, takže se docela divím, že to ten poník neudělal už dříve,“ dokončila se smíchem a šibalským mrknutím.

„Rarity!“ zabručela Applejack. Takové řeči vždycky hrozně nesnášela a Rarity to moc dobře věděla. Pak si ale uvědomila, že to její kamarádka myslela z větší části jen z legrace, a tak se nakonec také rozesmála.

V ten moment se z kuchyně ozvalo tiché pištění čajové konvice a přerušilo jejich krátký rozhovor. Rarity se v rychlosti omluvila a odklusala pryč.

Applejack opět osaměla, ale ne nadlouho, neboť jen pár vteřin na to se otevřely dveře vedoucí do zadní části butiku a vynořila se z nich Fluttershy oděná do již výše zmíněných šatů. Byly skutečně překrásné.

Jemná poloprůsvitná hedvábná látka se s tichým šelestem vznášela ve vzduchu a zlehka zahalovala křehké tělo Fluttershy. Zdobená byla lemem vyvedeným z živých květin obratně vpletených do látky. Při životě je nesjpíš drželo nějaké Raritino kouzlo. Přes hlavu pak měla Fluttershy přehozený podobně vyvedený závoj, jen s tím rozdílem, že květiny zde netvořily lem, ale malou korunku rudých květů zdobící její hřívu.

„Rar…“ začala, ale sotva si všimla, že místo Rarity je v místnosti Applejack, zarazila se, zrudla a provinile sklopila hlavu. „A-ahoj, A-Applejack,“ zašeptala se sklopenýma ušima. „N-nevěděla jsem, že jsi tady.“

Když uslyšela své jméno, zatřásla Applejack hlavou a uvědomila si, že na svou kamarádku zírá s otevřenou pusou. Navíc nechybělo mnoho a nejspíš by se z pohovky svalila na zem, jak byla napnutá a nakloněná jejím směrem.

„Ahoj, Fluttershy,“ pozdravila Applejack a ani si neuvědomila, že samým tím překvapením úplně vynechala svůj obvyklý přízvuk. „Moc ti to v těch šatech sluší.“

„D-děkuji, Applejack. T-tobě ta květinka taky moc sluší,“ zakoktala téměř nezřetelně Fluttershy, která zrudla snad ještě víc, a zadívala se na tu kopretinu, jež měla Applejack vpletenou do hřívy.

„Dík, Fluttershy, tu sem…“ začala Applejack.

„Tu dostala od nějakého neznámého ctitele,“ dokončila za ni náhle se objevivší Rarity s vítězoslavným úšklebkem. Kousek od její hlavy se vznášel drobný porcelánový hrníček s podšálkem. Z hrníčku se stále ještě lehce kouřilo.

„Rarity!“ zaprotestovala Applejack a její tváře se v rozpacích zbarvily do červena.

„No co, Applejack? Přece si takovou zprávu nenechám jen pro sebe,“ usmála se Rarity a elegantně usrkla ze svého šálku. Současně se při tom kritickým okem dívala na Fluttershy a hlavně na šaty, v nichž byla oblečená a zkoumala, jestli všechno sedí, tak jak má.

„Hrmm,“ zabručela Applejack. Co by taky jiného mohla od své alabastrově bílé kamarádky očekávat.

„O-od ctitele?“ ozvala se náhle Fluttershy a podívala se na ni zvláštním výrazem. Byla to směsice údivu, překvapení, úlevy a možná i trochu zklamání.

„Nejspíš ano,“ přikývla Applejack poněkud nejistě hlavou. „Našla sem ji dnes vodpoledne u sebe na prahu. Nevíš, kdo mi ji tam mohl dát? Bydlíš přeci nedaleko.“

„Já ji tam nedala a žádného jiného poníka s květinou jsem dnes neviděla,“ zamumlala Fluttershy omluvně a provinile sklopila svůj pohled k podlaze.

„Nic si z toho nedělej, cukříku,“ usmála se na ni Applejack vlídně. „Určitě brzy zjistíme, kdo to byl.“

„Hmm,“ pokývala Fluttershy hlavou, ale víc už toho říct nestihla, protože v ten moment se za ní náhle zcela nečekaně objevila Rarity se zástupem špendlíků vznášejících se v poli její magie a pustila se do práce.

„Tady by to chtělo trochu povolit. Tady přitáhnout. Tady předělat lem,“ přemýšlela nahlas a opatrně zapichovala jeden špendlík za druhým. Fluttershy stála pevně jako socha a Applejack raději mlčela, aby Rarity nevyrušila při práci a náhodou tak neublížila jejich žluté kamarádce.

„Tak hotovo,“ usmála se Rarity po chvilce. „Můžeš si je sundat. Pro dnešek toho už necháme,“ řekla a na chvilku se zamyslela. „Co kdybych vás obě dvě teď pozvala do cukrárny na něco dobrého?“ navrhla nakonec.

„Moc ráda půjdu,“ usmála se na ni Fluttershy.

„Dík, Rarity,“ zazubila se Applejack na znamení souhlasu a brzy již všechny tři pospolu opustily Raritin butik a zamířily směrem k Sugarcube Corner.

 

• • •

 

„A tak povídám…“ pokračovala Pinkie Pie stojící za pultem ve svém vyprávění Twilight.

„Jé ahoj, holky,“ vykřikla náhle Pinkie radostně, když spatřila své nové zákazníky.

„Eh?“ podivila se nejprve nechápavě Twilight, kterou tahle náhlá změna tématu trochu zaskočila. Pak si však všimla, že se Pinkie dívá kamsi za ní a tak se raději také otočila, aby se mohla podívat, kdo to vlastně dorazil.

„Ahoj Twilight. Ahoj Pinkie,“ pozdravila Rarity i za své zbylé dvě kamarádky. „Jakpak se máte?“

„Úplně skvěle,“ zazubila se Pinkie. „Dneska jsou pan a paní Cakeovi pryč, a tak mám celou cukrárnu na starosti jen já. Jenže mi tu bylo trochu samotné bez mých nejlepších kamarádek smutno, tak jsem kolem poledne zašla za Twilight a poprosila ji, jestli mi nepomůže.“

Twilight se při téhle zmínce zatvářila poněkud kysele a upřela na Rarity prosebný pohled. Strávit téměř polovinu dne jen v Pinkiině veselé a upovídané přítomnosti mohlo být pro některé klidnější poníky značně vyčerpávající.

„A protože je to tak skvělá kamarádka,“ pokračovala Pinkie ve své záplavě slov. „Tak neváhala ani chvilku a hned mi běžela pomoct. No a od té doby spolu pečeme a povídáme si. Viď Twilight?“

„Hmm,“ zabručela Twilight a když se Pinkie nedívala, obrátila oči v sloup.

„Takže to nebyla ani Pinkie Pie ani Twilight,“ proběhlo Applejack v ten okamžik hlavou. Zbýval už jen jediný poník v celé Equestrii, který ji přicházel na mysl. Rainbow Dash.

„A nevíte někdo, kde je Rainbow Dash?“ zeptala se Applejack zvědavě, když si uvědomila, že o ní zatím dnes ještě neslyšela.

„Nemám ani tušení. Celý den jsem ji neviděla,“ pokrčila rameny Pinkie Pie a pak, jakoby se snad Applejack ani na nic nezeptala, pokračovala ve svém zdánlivě nezastavitelném mluvení.

„No a na copak máte chuť?“ zeptala se Pinkie svých kamarádek. „Napekla jsem dnes tyhle skvělé malinovo-ostružinové košíčky. Nedáte si? Je jich tak akorát šest, takže jsem si je schovávala pro vás.“

„To zní moc dobře,“ usmála se Rarity a všem svým pěti kamarádkám objednala po jednom košíčku a jednom mléčném koktejlu.

Brzy již všechny včetně Pinkie, která zrovna neměla žádné jiné zákazníky, seděly u společného stolu a zvesela si povídaly. Bavily se o všem, co je v poslední době v Ponyville i ve světě nového, o Raritiných šatech, Twilightiných studiích a nakonec samozřejmě padla i řeč na Applejack a její tajemnou kytičku.

„Jůůů, Applejack se někomu líbí,“ zaradovala se Pinkie Pie nadšeně, až její kadeře poskočily.

Applejack vyvalila překvapeně oči a málem se zadusila koktejlem, který zrovna v tu chvíli pila. Rozkašlala se tak, až jí z očí tekly slzy.

„Cože?!“ zasípala Applejack, když konečně nabrala trochu dechu.

„Ty hlupáčku,“ usmála se na ni Pinkie Pie zářivě. „Myslím si, že tu kytičku jsi nedostala jen tak, ale protože tě má někdo rád.“

„Však to jsem jí to už také snažila vysvětlit,“ přidala se Rarity. „I když ne takhle přímo,“ dodala pobaveně.

Tváře Applejack změnily barvu z oranžové v lehce načervenalou. Raději už nic neříkala a mlčela. Místo toho se rozhlédla po svých kamarádkách, které se zcela evidentně dobře bavily. Pouze Fluttershy se zrudlá rozpaky dívala do země. Applejack byla ráda, že alespoň ona si z ní zbytečně nedělá legraci.

V ten okamžik se dveře do cukrárny náhle rozlétly a dovnitř se vřítila Rainbow Dash. Byla celá upocená, až se z ní kouřilo a hřívu i ocas měla slepené v podivných chuchvalcích.

„Hej, Pinkie,“ zavolala „nemáš tady něco pořádně studenýho k pití?“

„Jasně, Dashie. Hned to bude,“ vykřikla Pinkie radostně a přesunula se k pultu tak rychle, že na chvilku téměř ani nebyla vidět.

„Rainbow Dash!“ obořila se na ni náhle Rarity a znechuceně zamávala kopýtkem před čumáčkem. „Že se nestydíš, takhle chodit mezi poníky! To ses nemohla nejdřív alespoň vykoupat?! A kde se vůbec celý den touláš?“

Rainbow Dash místo odpovědi je vyplázla svůj růžový jazyk a zašklebila se. Rarity to raději ani nijak nekomentovala.

„Když tě to ale tak zajímá, tak jsem se právě vrátila z tréninku,“ řekla nakonec Rainbow. „A ještě jsem neměla čas se jít vykoupat.“

„Když o sebe nebudeš dbát, tak si nikdy žádného hřebce nenajdeš,“ začala ji kárat Rarity.

„Jako bych snad o nějakýho stála,“ oznámila Rainbow Dash prostě, čímž svou kamarádku na chvilku zcela uzemnila.

Pinkie Pie mezitím dokončila svou práci a postavila na pult velikou orosenou sklenici plnou ledu a citronové limonády. „Tady to máš,“ oznámila a čumáčkem postrčila sklenici k její nové, i když jen dočasné, majitelce.

„Díky, Pinkie,“ usmála se Rainbow na svou kamarádku, chopila se sklenice a na jediné nadechnutí ji celou vypila. „Áhhh,“ vzdychla rozkoší. „To bylo super. Ty vždycky víš, co mi pomůže.“

„Není zač, Dashie,“ zazubila se Pinkie Pie spokojeně. „Dáš si ještě jednu?“

„Že váháš,“ přijala Rainbow Dash tak trochu po svém její nabídku a Pinkie Pie se opět pustila do práce.

Celou tu dobu Applejack svou duhovou kamarádku podezřívavě pozorovala. Nemohla si nevšimnout, že na Raritinu otázku vlastně nijak pořádně neodpověděla. Že by to byla nakonec přeci jen ona, kdo tam dnes položil tu kytičku?

„Stalo se něco, AJ?“ zeptala se náhle Rainbow Dash, když si všimla jejího zkoumavého pohledu upřeného jejím směrem.

„Eh? Cože?“ zalapala Applejack překvapeně po dechu. Nějak se zamyslela, takže jí ta otázka trochu vykolejila. „Ne, ne, všecko je v pohodě. Jen sem se chtěla zeptat na to, kde a s kým si to vlastně trénovala.“

Rainbow Dashiina reakce byla zcela nečekaná. Zrudla do sytě červené barvy a sklopila uši. Applejack netušila, co si o takové reakci má vlastně myslet.

„Promiňte holky, ale už musím letět,“ zavolala na své kamarádky, když se chvilku na to vzpamatovala, a zmizela jako pára nad hrncem dřív než vůbec Pinkie Pie stihla dodělat její druhou limonádu.

„Viděly jste to? Co se to s ní poslední dobou děje?“ zavrtěla nechápavě Rarity hlavou. „Skoro jakoby byla zamilovaná.“

 

• • •

 

Krátce na to se Applejack rozloučila se zbytkem svých kamarádek a zamířila k domovu. Hlavou jí běželo mnoho myšlenek. I když se zdálo, že jediným poníkem, který mohl položit tu kytičku na její práh, byla Rainbow Dash, tak nějaký šestý smysl jí napovídal, že to tak přeci být nemůže. Něco na tom nesedělo, vždyť Rainbow Dash nebyla ten typ poníka, který by někomu dal kytičku. Ale když ne ona, tak kdo jiný by to mohl být. Všechny její zbylé kamarádky, jak se zdálo, mluvily pravdu a nikdo jiný ji nenapadal.

Přemýšlela nad tím celý večer, dokud konečně neusnula ve své posteli. A i tak byl její spánek neklidný a plný podivných snů.

Když se ráno probudila a vyšla ven nakrmit zvířata, našla na zápraží další čerstvou kytičku. Nejprve ji podezřívavě pozorovala, ale nakonec se přeci jen usmála. Ať už tím poníkem, který jí nosil květiny, byl kdokoliv, tak se zdálo, že to myslí opravdu vážně. A to ji velice těšilo. Bylo krásné vědět, že na ni někdo dnem i nocí bez přestání myslí. Moc ráda by takového poníka poznala osobně.

 

Pokračování