Dopis

Applejack pomalu otevřela oči a ospale zamrkala. Venku ji vítaly první sluneční paprsky, ale Applejack nijak velikou radost neudělaly. Právě se totiž probudila z další noci plné podivných snů a neklidného spánku. Srdce jí stále ještě trochu bušilo směsicí strachu, radosti, ale i zvláštního vzrušení.

To kvůli těm květinám a básničce nemohla pořádně spát. Ale proč? Proč tyhle krásné, ale ne až tak neobvyklé dary měly takový vliv na její až dosud klidný život? Proč je ani na chvilku nedokázala dostat z hlavy? To bohužel Applejack nevěděla, ale byla si jistá tím, že nebude mít klidu, dokud nezjistí, kdo jí ty věci přinesl.

To jí připomnělo, že by se měla raději jít podívat, jestli na ni před prahem nečeká nějaké nové překvapení. Musela to udělat dřív, než se probudí zbytek její rodiny. Chtěla jim o tom sice říct už včera, ale nedokázala to. Hrozně se před nimi styděla. Ona, která již několikrát v životě vyhrála titul Železného poníka.

Opatrně se vyhoupla z postele a postavila se na všechny čtyři. Se slastným zamručením protáhla své ztuhlé svaly a zamířila ven z pokoje a dolů po schodech ke vstupním dveřím. Cestou hlasitě zívala.

Dorazila až k nim, protřela si kopýtkem oči od ospalků a chystala se je otevřít, když se náhle zcela nečekaně z druhé strany ozvalo lehké zaklepání.

Applejack se zarazila a s očima vytřeštěnýma překvapením a pusou dokořán zírala na ty zatím stále ještě zavřené dveře.

„Kdo by to mohl být?“ běželo jí hlavou. Co když je to zrovna ten poník, který jí nosí ty květiny? Ale proč by se tak najednou snažil o osobní setkání, když se až dosud před ní tak skrýval?

Zaklepání se ozvalo znovu a Applejack si uvědomila, že by měla něco podniknout. Jenže z toho byla tak hrozně nervózní. Doslova se bála toho, co se skrývá na druhé straně. Přesto věděla, že musí ty dveře otevřít, a tak se zhluboka nadechla a pomalu a poněkud váhavě vzala za kliku.

Paprsky Celestiina slunce ji udeřily do očí a na malý moment ji oslepily. Jediné, co tedy spatřila, byla silueta poníka čekajícího za dveřmi. Podle tvaru poznala, že se jedná o nějakou kobylku pegase.

„Dobré ráno, slečno Applejack,“ řekla ona kobylka vlídným a radostným hlasem.

„D-Derpy?“ podivila se Applejack a nevěřícně zamžourala na tu šedou kobylku s hřívou v barvě slámy. „Co tady děláš?“

„Co by?“ podivila se Derpy. Už dlouho se jí nikdo na takovou otázku nezeptal. Poník by řekl, že si na ni ostatní za ty roky už zvykli. „Nesu Vám poštu samozřejmě,“ dokončila formálně, jak bylo jejím zvykem, když byla zrovna v práci.

„Teď?“ zavrtěla Applejack nechápavě hlavou. „Vždyť je hrozně brzo. Máš štěstí, že sem vůbec vzhůru.“

Derpy Hooves se lehce začervenala, ale i nadále upírala své jedno oko na Applejack. Druhým zatím sledovala okolí. „Byla jsem požádána o expresní doručení, tak jsem tady,“ oznámila prostě.

„Hmm,“ zabručela Applejack a poškrábala se kopýtkem po hlavě. To co Derpy právě řekla, ji zaujalo, ale raději nechtěla nic předjímat. „Mohu tedy vidět, cos mi přinesla?“

„Ale jistě,“ usmála se Derpy a strčila tlamičku do své brašny, odkud vytáhla jednu docela maličkou kytičku svázanou již dobře známou rudou mašlí a zlatě zdobenou obálku, se kterou se Applejack také již včera setkala. Obě věci položila přímo Applejack k nohám.

Sotva to Applejack uviděla, zalapala po dechu. „K-kdo ti t-to dal?“ vykoktala ze sebe. „Vod koho to máš? Kdo mi tyhle věci posílá?“

Derpy se nejprve zamračila, ale pak se její výraz naplnil pochopením. „Je mi líto, slečno Applejack, ale toto Vám sdělit nemohu. Je to listovní tajemství.“

„Prosím! Musíš mi to říct!“ upřela na ni Applejack unavený pohled. „Moc pro mě ta informace znamená.“

Derpy se znovu zamračila a zhluboka si povzdechla. „Dobrá, Applejack, řeknu ti, co vím,“ přešla náhle Derpy do neformálního tónu. „Není toho ale mnoho. Poník, který mi ty věci předal, byl celý zahalený v plášti a navíc ještě byla tma, takže jsem ho nepoznala.“

„A to ani po hlase?“ přerušila ji Applejack napjatě.

„Bohužel,“ zavrtěla Derpy hlavou. „Ať to byl kdokoliv, tak ani jednou nepromluvil. Nejspíš věděl, že bych ho poznala. Jediné, co ti o tom poníkovi mohu říct je, že to nejspíš byla nějaká kobylka a že to nebyl jednorožec. Roh se pod pláštěm totiž tak snadno neschová.“

Applejack si povzdechla. Už doufala, že se dozví, o koho se jedná, ale místo toho získala jen pár drobných střípků informací, které už stejně, tak trochu tušila.

„Musíš mi, ale něco slíbit, Applejack,“ přerušila její krátké zamyšlení Derpy. „Nikdy nikomu nesmíš říct, co jsem ti právě pověděla. Nikdy! Jinak bych přišla o práci. Dělám to jen proto, že jsem ti vždy věřila, Applejack. Vždycky jsi byla jedna z mých nejlepších kamarádek a stála při mě, i když se mi ostatní smáli.“

„Rozumim!“ přikývla Applejack. „A dík, žes mi to řekla. Moc to pro mě znamená. Jen bych se chtěla ještě zeptat, jak ta vaše setkání probíhala.“

„Ta setkání?“ podívala se na ni Derpy nechápavě. „Dnes to bylo poprvé, kdy jsem se tou tajemnou kobylkou setkala.“

Tentokrát bylo na Applejack, aby se tvářila překvapeně. „Cože?“ dostala ze sebe nakonec. „Chceš mi snad říct, že je to dnes poprvé, kdy mi neseš podobnou kytičku?“

„Samozřejmě, Applejack,“ přikývla Derpy. „Přeci bych ti nelhala. Stalo se něco?“

„Ne, ne,“ zavrtěla Applejack hlavou. „Všechno je v pořádku. Jen tohle není první kytička, kterou sem v posledních dnech dostala. Akorát stále nevím, vod koho jsou.“

„Chápu,“ usmála se na ní Derpy. „Mrzí mě, že ti toho o tom poníkovi nemohu říct víc. Mohu ti ale povědět, jak probíhalo to dnešní setkání, když tě to zajímá. Třeba ti to pomůže v hledání.“

„Díky,“ řekla Applejack a úsměv jí opětovala. „Seš moc hodná.“

„Tak tedy,“ začala Derpy vyprávět. „Dnes brzy po ránu, když jsem mířila na poštu přijmout první zásilky, jsem narazila hned přede dveřmi úřadu na toho poníka zahaleného v plášti. Přišlo mi to zvláštní, ale už jsem ve své práci zažila i podivnější věci, takže jsem se nevyptávala. Každopádně jsem od něj dostala tuhle svázanou kytičku, obálku, několik zlaťáků určených na platbu za jejich doručení a hlavně na papíře napsané instrukce, co s tím vším mám udělat a kam to doručit. Udivilo mě, že ten poník ani jednou nepromluvil, ale protože mi za všechno řádně zaplatil, na nic jsem se neptala a vydala se tu zásilku doručit.“

„A tak jsem se dostala až sem,“ dokončila Derpy své povídání. Applejack však jen mlčela a přemýšlela. Ať už oním poníkem byl kdokoliv, tak si dával opravdu veliký pozor. Proč ale tentokrát ten někdo zvolil Derpy jako doručovatelku a proč to už neudělal dřív? Snad aby měl jistotu, že onen dopis s květinou bude skutečně doručen tomu, komu má? Ale proč zrovna teď? Proč to už neudělal včera nebo předevčírem? Co ho k tomu vedlo?

Derpy si odkašlala a vytrhla Applejack z toho přívalu otázek, který ji pohltil. „Už musím zas letět,“ oznámila jí s úsměvem. „Moc ráda jsem tě zas viděla.“

„Měj se, Derpy, a díky za všechno,“ zavolala Applejack za onou šedou kobylkou, která jen několikrát mávla křídly a byla pryč. Teprve pak se pořádně podívala na to, co jí tu Derpy vlastně nechala.

Byla to kytička svázaná ze samých nebesky modrých pomněnek. Jen jejich zlaté středy žlutě zářily. Opět kytičku držela pohromadě ta samá rudá mašlička.

Druhou věcí, kterou dostala, byla samozřejmě ta zlatě zdobená obálka. Dnes se zdála nějaká těžší než včera. Nejspíš se toho v ní skrývalo víc než jen pár slov. A k tomu všemu bylo na obálce tím samým drobným písmem, jakým byla napsána i včerejší básnička, napsáno: „Pro Applejack.“

Obě dvě věci popadla pevně do tlamičky a odnesla je do kuchyně. Zde kytičku uložila do vázy, k těm prvním dvěma a obálku položila na stůl vedle ní. Chvíli se na ni dívala a přemýšlela, jestli ji má otevřít hned anebo raději počkat. „Co asi skrývá, tak důležitého, že ten poník riskoval své odhalení?“ vrtalo jí hlavou.

Pak si ale vzpomněla, že by se měla pustit do přípravy snídaně, což i okamžitě udělala a na malou chvilku vypustila onu obálku téměř z hlavy. Sotva se však v konvici na sporáku začala vařit voda na čaj, už byla zase u ní a váhavě ji obracela v kopýtkách.

Nakonec přeci jen sebrala dost odvahy, milou obálku roztrhla, vytáhla a rozložila dva popsané listy papíru a začala číst.

 

Milá Applejack,

 

vím, že bys moc ráda konečně věděla, kdo ti posílá ty květinky, a rozumím, že to pro tebe může být občas dost těžké. Je mi to opravdu moc líto, ale jinak to udělat nešlo. Hrozně bych se před tebou totiž styděla. I tak mi to dalo několik let přemáhání, než jsem se konečně osmělila a poslala ti tu první kytičku.

Popravdě jsem si myslela, že ji nebudeš brát nijak vážně, ale když jsem tě spatřila s tím jedním kvítkem vpleteným do hřívy, nemohla jsem uvěřit svým očím. A pak když jsi začala vyprávět, jak jsi k ní přišla.

Říkala jsi to s takovou radostí. Bylo na tobě opravdu poznat, že tě ta malá kytička moc potěšila a já měla, co dělat, abych se v tu chvíli neprozradila. Jenže, co bys na mě řekla, kdybys zjistila, že jsem to já? Jen další obyčejný poník z Ponyville a ne to úžasné a obětavé stvoření, jakým jsi ty.

Stále musím myslet na tu chvíli, kdy jsem poprvé zavítala sem do Ponyville a jak jsme se poprvé setkaly. Byla jsi vlastně úplně první, s kým jsem tu promluvila. A už od oné chvíle jsem cítila, že k tobě cítím něco víc než jen pouhé přátelství. Avšak teprve až když jsem dorostla do dospělosti, jsem pochopila, co to doopravdy je. Nebylo to jen přátelství, ale láska. Chtěla jsem ti to tehdy říct, ale bála jsem se. Bála jsem se, co bys na to řekla. Vždyť přeci jen jsem kobylkou stejně jako ty.

Jenže jak čas letěl, byl ten pocit stále silnější a silnější. Pokaždé když jsme byly spolu, cítila jsem se tak šťastná a vždy když se stalo něco zlého, jsi tu byla, abys mi pomohla. Občas jsem tě dokonce tajně sledovala, když jsi pracovala v sadech anebo se jen tak procházela po okolí a cítila jsem, že už to nejspíš dlouho nevydržím. A tak jsem nakonec přeci jen našla dost odvahy a natrhala ti kytičku, kterou jsem ti předevčírem poslala.

Chtěla bych ti toho však dát mnohem víc, než si vůbec dokážeš představit. Chtěla bych se s tebou procházet přírodou a dělit se s tebou o tu krásu okolo nás. Chtěla bych usínat s tebou v náručí a cítit na tváři tvůj horký dech a na hrudi tlukot tvého srdce.

Ach, jak moc bych si přála, aby mi to tvé srdce patřilo, a ze všech sil doufám, že se mi to jednou podaří. Vždyť to mé srdce již dávno bije jen a jen pro tebe. Nedokáži si představit nikoho jiného, s kým bych chtěla strávit zbytek svého života. Nedokáži si představit nikoho, koho bych dovedla více milovat.

Ano, je to tak, Applejack. Miluji tě. Miluji tě celým svým srdcem i duší. Kéž bys i ty jednou cítila to samé ke mně.

Bojím se však, že se to nikdy nestane. Bojím se, že nejsem ten pravý poník pro tebe. A proto stále váhám nad tím, jestli ti prozradit své jméno nebo ne.

Ani netušíš jak hrozně těžké je vidět tvůj nádherný úsměv, tvé překrásné jiskřivé zelené oči a tvou nádhernou zlatavou hřívu vlající ve větru a neříct nic. A chápu, že i stejně tak je to těžké pro tebe. Nevědět kdo vlastně jsem.

Věř mi, že bych ti to hrozně moc ráda prozradila a slibuji, že to jednoho dne udělám, nehledě na to jak to mezi námi dopadne. Zatím však bude pro nás obě nejlepší, když zůstanu v tajnosti. Kdyby to totiž mezi námi nevyšlo. Kdyby nezaplanula ta jiskra, tak bych akorát nám oběma nesmírně ublížila. Je mi jasné, že pak by už naše přátelství nikdy nebylo jako dřív a to si rozhodně nepřeji.

Přesto mám pro tebe jednu nabídku, která se ti však nejspíš bude zdát zvláštní, ale jedině tak alespoň na chvilku utiším své přání být ti po boku a tvou touhu po poznání.

Máš-li tedy zájem mě poznat o trochu blíže, tak přijď dnes k večeru tam k té tvé nejoblíbenější jabloni. Budu tam na tebe čekat. Avšak odhalím svou přítomnost, jen pod jedinou podmínkou. A to že celou dobu, co budeme spolu, budeš mít oči převázané šátkem a ani jednou ho nesundáš.

Chápu, že ti to může znít divně až skoro podezřele, ale nemusíš se bát. Nikdy bych ti neublížila a ani bych to nikdy nikomu nedovolila. Vždyť ani nevíš, jak nesmírně těžké pro mě bylo, když se ti stala ta nehoda v té stodole. A ani netušíš, jakou radost jsem měla, když jsi se zas jako zázrakem uzdravila.

Každopádně budeš-li mít zájem, přijď dnes večer k té jabloni. Budu tam na tebe čekat a možná budeš-li naslouchat svému srdci, poznáš, kdo doopravdy jsem, bez toho aniž bych ti to já sama řekla.

Prozatím se s tebou loučí,

 

Tvá Milující Neznámá

 

Applejack tiše odložila dopis na stůl, ale stále z něho nedokázala spustit oči. Hlavou jí vířilo tisíce myšlenek, srdce divoce bušilo, i když si tak nějak nebyla úplně jistá proč, a dokonce cítila, jak jí po tváři stéká slza. Pomalu si ji kopýtkem setřela, ale ani to nepřetrhlo nit jejích myšlenek.

Teď už jí bylo jasné, proč si ta tajemná kobylka najala Derpy na doručení onoho dopisu. Vždyť do něj vepsala kus svého srdce a určitě nechtěla, aby náhodou padl do kopýtek někoho cizího.

Z dopisu bylo jasné, že ať je to kdokoliv, tak ji opravdu velmi miluje a Applejack bylo té kobylky tak trochu líto, protože netušila, jestli vůbec dokáže, tak silné city opětovat. Navíc ještě nikdy v životě jí nikdo druhý nevyznal lásku a ani ona se o to přes všechnu tu práci, co byla na farmě, příliš nestarala. Nebyla si tedy vůbec jistá tím, jak by se měla zachovat.

Nejzajímavější na dopise však bylo to setkání, o kterém ta kobylka mluvila. Applejack to nesmírně lákalo, ale zároveň z toho měla hrozný strach a dokonce cítila jakýsi stud. A to se měly sejít už dnes večer!

Co bude dělat? Má tam jít, nebo ne? Co si má vzít na sebe anebo si nemá brát nic? Má snad něco přinést?

Náhlá změna v okolní prostředí ji vytrhla ze zamyšlení. Nejprve ani netušila, co to vlastně bylo, ale pak si ale vzpomněla, že někdy v polovině dopisu zaslechla pískat čajovou konvici, ale vůbec ji nenapadlo, že by s tím měla něco udělat, jak byla do dopisu zabraná. Teď však náhle pištění konvice ustalo a sotva si to Applejack uvědomila, otočila se ke sporáku a první, co spatřila, byl Big Mac s poněkud starostlivým výrazem ve tváři.

„Myslím, že bychom si měli promluvit,“ oznámil jí prostě.

Applejack nejprve jen zrudla ve tvářích a tak trochu provinile sklopila oči i uši. Pak však přeci jen na Big Macovu nabídku přikývla. Věděla, že pokud si o tom s někým potřebuje promluvit, tak nikdo jí nebude rozumět víc než její velký bratr.

Big Mac už nic dalšího neřekl. Místo toho se na ni jen mile usmál a položil před ni veliký hrníček horkého čaje. Sám se posadil naproti ní a podíval se jí hluboko do očí.

Applejack si dlouze povzdechla a napila se z hrníčku. Teprve pak začala. „Víš, Macu, všechno je to kvuli těm kytičkám, co jsou tady ve váze, a kvuli tomuhle dopisu. Začalo to předevčírem, když jste byli v Manehattenu. To mi sem někdo doručil tu kytičku poprvé. A stejně tak včera a dokonce i dnes. Myslim si, že je to jedna z mých kamarádek, jenže netušim která. Každopádně mě nejspíš vopravdu moc miluje a dokonce se se mnou chce dnes setkat.“

„Myslel jsem si to,“ přerušil ji Big Mac a pokýval při tom hlavou.

Applejack se na něj tak trochu překvapeně podívala, ale bylo jí jasné, že to její bratr myslí vážně. Ani se tomu zas až tak nedivila. Big Mac byl možná tichý, ale rozhodně nebyl hloupý a navíc si vždycky dovedl všímat věcí, které jiní poníci ani nevnímali.

„Jenže, co mám dělat, Macu? Mám tam dnes večer opravdu jít anebo raději na všechno zapomenout. Bojím se, že když tam půjdu, tak té kobylce nějak ublížím. A to já rozhodně nechci.“

Big Mac se na ní dlouze zkoumavě podíval a nakonec řekl: „Jsi-li s rozumem v koncích, tak následuj své srdce.“

Applejack zamrkala a znovu se na něj překvapeně podívala. Rozhodně nečekala takovou reakci. Spíš se bála, že se na ní bude zlobit, protože se jedná také o kobylku stejně jako ona. Ale jak se zdálo, bylo to Big Macovi jedno. Spíš se zdál tak trochu potěšený faktem, že se někdo o jeho sestru zajímá. A dokonce cítila, že na těch jeho slovech něco je. Nebylo to konec konců něco podobného, co jí napsala i ona kobylka ve svém dopise? Zdálo se, že oba dva ji znají velice dobře. Možná dokonce ještě lépe, než se znala ona sama. A to ji velice těšilo.

„Díky, Macu,“ usmála se na něj.

Big Mac jen místo odpovědi pokýval hlavou na znamení, že rozuměl.

Applejack jeho úsměv opětovala. Konečně věděla, co má udělat. Hned jak skončí se snídaní a s prací na farmě se začne připravovat na večer. Byla rozhodnutá, že si to setkání s onou kobylkou nenechá jen tak ujít a zároveň cítila, že by to té kobylce, která nakonec našla tolik odvahy na osobní setkání, co nejvíce zpříjemnit. A i když to setkání mělo probíhat za trochu zvláštních podmínek, tak přeci jen se na něj celkem těšila. Možná přeci jen se jí tak podaří odhalit identitu té tajemné kobylky.

 

Pokračování