Básnička

Applejack si k té nové kytičce opatrně přivoněla a cítila jak jí srdce buší radostí a vzrušením. Taková pozornost, kterou jí onen neznámý věnoval, Applejack velmi těšila. Bylo krásné mít někoho, kdo jí takovýmto nádherným způsobem vyjadřoval své city. Sice zatím nevěděla, kdo by to mohl být, ale už teď si byla jistá, že toho poníka velice ráda pozná blíže a bylo jí celkem jedno, jestli je to hřebec nebo kobylka.

Znovu se na tu novou kytičku zadívala a připadalo jí, že je snad ještě krásnější než ta předchozí. Byla plná zlatých květů pampelišek, třezalky a dokonce mezi nimi byla i jedna slunečnice. Opět však byla celá kytička převázaná tou samou červenou mašlí, skoro jakoby jí tím chtěl ten ctitel něco říct.

Spokojená se svým novým darem, se pro kytičku sklonila a něžně ji popadla do tlamičky, tak aby žádný z kvítků nezlomila. Sotva to však udělala, všimla si, že se pod kytičkou na zemi skrývalo ještě něco dalšího.

Byla to malá bílá obálka zdobená drobnými zlatými ornamenty v podobě různých květin. Již na první pohled bylo zřejmé, že tu obálku někdo vyrobil a ozdobil úplně sám. A i když nebyla po všech stránkách úplně nejdokonalejší, tak v očích Applejack to byla ta nejkrásnější věc, kterou v posledních dnech viděla.

Dlouze se na tu obálku ležící před ní na prahu dívala. Neschopná jakéhokoliv pohybu cítila jak její srdce buší s každou vteřinou víc a víc. Někdo si s tím musel dát opravdu mnoho práce. Někdo, komu Applejack nebyla lhostejná. Třeba je zrovna v téhle obálce ukryto něco, co jí napoví, o koho se jedná.

Jenže ji přeci nemohla otevřít tady a teď, kde ji mohl vidět někdo cizí, a tak obálku popadla spolu s květinou do tlamičky a zmizela zpátky ve dveřích. Novou kytičku vložila opatrně do vázy k té první, co dostala včera a pak vyběhla, jak nejrychleji dovedla po schodech nahoru a přímo do svého pokoje. Celá nedočkavá za sebou zamkla a skočila na postel. Ani vlastně netušila, proč to udělala, vždyť byla doma úplně sama.

Uchopila obálku do svých kopýtek a opatrně, skoro jako by to byl nějaký vzácný poklad, si ji prohlížela. Zdálo se jí to zvláštní, ale téměř se bála tu obálku otevřít. Byla z toho, co uvnitř číhá, tak hrozně nervózní. Jsou tam uvnitř snad odpovědi anebo jen další otázky?

Nakonec už to přeci jen nemohla vydržet, a tak se zhluboka nadechla, zavřela oči a obálku poslepu otevřela. Uvnitř nahmatala nějaký papír. Pomalu ho vytáhla a rozložila. Cítila, jak se jí kopýtka třesou strachem i vzrušením zároveň. Chvíli ještě váhala, ale nakonec své oči přeci jen pomalinku otevřela a dopis si se zatajeným dechem přečetla.

Vlastně to nebyl ani tak dopis jako spíš básnička.

 

Mou kopretinu bílou

do hřívy vpletenou máš.

Budeš ty tou mou milou,

a své srdíčko mi dáš?

 

Každou nocí, každým snem

myslím na tě stále jen.

To ty jsi má Applejack.

Ta nejhezčí z kobylek.

 

Zavládlo dlouhé hrobové ticho. Teprve po chvilce si Applejack uvědomila, že úplně zapomněla dýchat. Jen její srdce divoce bušilo a cítila na něm zvláštní příjemně hřejivý pocit.

Znovu a znovu přelétala očima onu básničku. Udělala jí opravdu velikou radost, ale zároveň ji velice překvapila. Podle všeho ji měl někdo opravdu velmi rád, ale jak to celou tu dobu dokázal před Applejack skrývat, jí bylo záhadou. Nebo že by snad byla slepá a city onoho poníka přehlížela?

Nezdálo se jí pravděpodobné, že by to byl někdo cizí. Tam by si toho určitě všimla. Musela to tedy být některá z jejích kamarádek. Jenže která?

Zavřela oči a s básničkou pevně přitisknutým na hrudi se snažila vybavit si ten včerejší den a hlavně reakce všech svých pěti kamarádek.

Byla to snad doopravdy Rainbow Dash? Ale ta by přeci nikdy v životě takhle romantickou básničku nenapsala. Tím si byla Applejack celkem jistá, ale co když přeci jen neměla pravdu. Láska popletla hlavu už i tvrdším poníkům. Pokud to však nebyla ona, tak, kde se celý den toulala a proč o tom nechtěla s nikým mluvit?

Nebo že by to byla Fluttershy? Vždyť ta se při každé zmínce o Applejack a té její kytičce červenala a stydlivě sklápěla oči k zemi. Jenže to u Fluttershy nebylo nic nezvyklého. Navíc přeci byla celý den u Rarity a sama řekla, že Applejack žádnou kytičku nepřinesla a Applejack si byla jistá, že mluvila pravdu. Raději by si to však měla u Rarity ještě ověřit.

Jenže co když tou zamilovanou kobylkou byla právě Rarity? Neurazila by ji náhodou v takovém případě tím, že se vyptává na Fluttershy? Ať už tou tajemnou ctitelkou byl kdokoliv, tak si rozhodně nepřála jí nějak byť jen nevědomky ublížit.

Každopádně, to že by to byla zrovna Rarity, se zdálo opravdu krajně nepravděpodobné. Vždyť spolu vyrůstaly a byly skoro jako dvě sestry. A proč by s tím přišla až teď a ne někdy dříve? Nejlepší asi bude, když si promluví právě s ní, neboť tam bude riskovat nejméně.

A co Twilight s Pinkie? Od nich se sice dozvěděla, že byly celé odpoledne spolu v cukrárně a připravovaly různé dobroty, jenže čím více nad tím přemýšlela, tím se jí tohle alibi zdálo slabší a slabší. Vždyť Twilight by bez problému se svými schopnostmi dokázala přesunout tu kytičku odkudkoliv na její práh jen pouhým mrknutím oka. A Pinkie byla prostě Pinkie. U ní si Applejack nebyla jistá ničím. Dokonce by se ani nedivila, kdyby byla prostě dvakrát. Jedna Pinkie v cukrárně a druhá by mezitím trhala na louce květiny.

Unaveně si povzdechla. Proč to muselo být tak těžké? Proč ta dotyčná nedokázala za ní přijít a povědět jí o svých citech přímo do očí. Copak se jí snad bála? Nebo se snad bála ostatních, protože se jí líbil poník stejného pohlaví? Vždyť v Equestrii to v posledních letech už nebylo nic tak nezvyklého, jako tomu bylo dříve a ani Applejack by se na ní kvůli tomu nehněvala, i když si nebyla tak úplně jistá, jestli by dokázala její city opětovat. Promluvit si o tom však určitě mohly.

A co když se úplně plete? Co když to vlastně vůbec není žádná z jejích kamarádek, ale nějaký úplně jiný poník? A možná že to ani poník třeba není, ale nějaká jiná myslící bytost.

Applejack zabořila hlavu do polštáře tak, aby nic neslyšela. Jenže ani to ten vytrvalý tok myšlenek nezastavilo. Jestli to takhle půjde dál, tak se z toho určitě brzy zblázní. Raději by měla něco podniknout.

Ano, to je dobrý nápad. Půjde do města a zkusí si promluvit s Rarity a případně i se zbytkem svých kamarádek. Určitě se to nějak všechno vysvětlí. A navíc tam stejně musela, protože odpoledne přijížděl vlak, kterým se vraceli Big Mac, Apple Bloom a Bábi Smithová. Už teď se na ně hrozně moc těšila a navíc bude mít konečně někoho, s kým si může o tom všem v klidu promluvit.

Nejprve však musí dodělat nějakou práci tady na farmě. Nakrmit zvířata, zkontrolovat jablečné sady a i další plodiny, které pěstovali a případně se o ně postarat. Už se na to těšila, protože věděla, že ji práce na farmě vždycky uklidní, ať už se dělo cokoliv. A právě teď to potřebovala jako sůl.

Vymotala se z polštářů a z přikrývek a posadila se. Pak vzala básničku, vrátila ji do obálky a schovala pod polštář. Nakonec vyskočila z postele a vyrazila za prací.

 

• • •

 

„Rarity?!“ zavolala Applejack snad již podesáté a znovu zabušila na dveře jejího butiku. Jenže ani teď nikdo neotevřel.

„Hmm, asi není doma,“ zabručela si pro sebe a chystala se k odchodu. Ještě se však ani nestihla otočit, když se jí za zády ozval vyčítavý hlas její kamarádky.

„Applejack, musíš tu křičet jak na lesy?“ napomenula ji Rarity. „Copak si už v tomhle městě ani nemůže poník odskočit na nákup, aniž by se mu někdo začal mermomocí dobývat domů?“

Applejack se otočila a unaveně se na svou kamarádku podívala. Všimla si, že Rarity není sama. Spolu s ní tam stála i její mladší sestřička Sweetie Belle. Obě dvě pak byly oblečené v nádherných šatech a na zemi vedle nich ležely dva košíky, které tam musely před chvilkou odložit.

„Vodpusť, Rarity,“ začala se omlouvat Applejack. „Chtěla sem si jen s tebou promluvit.“

Raritina tvář náhle zvážněla. „Sweetie, zlatíčko, odnesla bys prosím ten nákup domů a nechala nás tady s Applejack chvilku o samotě.“

„Je to o té květině, co jsi včera dostala, viď?“ začala poněkud nečekaně Rarity, když se za Sweetie Belle zavřely dveře.

„Eh, cože? Jak to víš?“ zmohla se evidentně zcela překvapená Applejack jen na pár slov.

„Nejsem slepá, drahá,“ usmála se na ni Rarity vlídně. „Vidím, že tě něco trápí a nenapadá mě nic jiného, co by to mohlo být. Předpokládám, že stále hledáš toho, kdo ti ji tam včera donesl, že?“

„Ano,“ přikývla Applejack a pak dodala: „A nejen včera. Dnes ráno tam byla další květina.“ O básničce se Applejack raději ani nezmiňovala.

A dobře udělala, protože se zdálo, že i takhle zpráva Rarity poněkud zaskočila. „Tak ty jsi dostala další?“ podivila se, když se z té pro ni nečekané zprávy trochu vzpamatovala. „Popravdě jsem si včera myslela, že to byl jen nějaký žert, ale teď je vidět, že to ten někdo myslí opravdu vážně. Mrzí mě, že jsem se k tobě včera chovala jak malá a dělala si z toho legraci, ale netušila jsem, že z toho budeš mít takové trápení,“ omluvila se nakonec Rarity.

„To je v pohodě,“ usmála se na ni Applejack, ale téměř okamžitě zas opět zvážněla. Chtěla se Rarity zeptat na tolik důležitých věcí, ale najednou prostě nemohla. Styděla se. Místo toho jen nervózně přešlapovala.

„Vím, co chceš říct,“ ozvala se náhle Rarity. „A přísahám, že jsem ti tam ani jednu z těch kytiček nedala. Vždycky jsem tě měla ráda Applejack. Ale pouze spíše jak svou sestru či kamarádku a nic víc,“ řekla Rarity vážným tónem.

Applejack cítila, jak se jí náhle ulevilo. Věděla, že by jí Rarity v takových věcech nelhala. „Díky,“ zašeptala a měla co dělat, aby přemohla slzy dojetí.

„Tak a na co dalšího ses mě chtěla zeptat, drahá?“ ozvala se opět Rarity a tvářila se, jakoby se právě vůbec nic nestalo a Applejack jí za to byla vděčná. Teď se za tu otázku, kterou jí chtěla položit, tak trochu styděla.

„Víš, přemýšlela sem a chtěla sem se tě zeptat, jak to bylo včera doopravdy s Fluttershy,“ začala se vyptávat Applejack. „Vopravdu s tebou byla celý den? Nemohla si na chvíli třeba někam na chvíli vodskočit?“

„Hmm,“ zamyslela se Rarity. „Pokud ti dobře rozumím, tak podezříváš ji. Ani se ti vlastně nedivím, protože ze všech poníků by si právě ona zvolila takovouto cestu, jak někomu vyjádřit své city. Jenže zrovna včera jsem ji měla téměř celý den na očích. Samozřejmě jsem ji občas musela nechat o samotě, ale nikdy to nebylo na více jak pět minut. Za tu dobu by se nikdy nestihla dostat na farmu a zpět a ještě k tomu navíc cestou natrhat květiny. Obávám se, že Fluttershy to být nemohla. I když mi přijde zvláštní, že zrovna včera byla při zkoušení o tolik nervóznější než kdy jindy, ale koneckonců je to naše Fluttershy, takže to vlastně ani nic důležitého nemuselo znamenat.“

„Díky, Rarity,“ zamračila se Applejack. Skoro už doufala, že je na správné stopě, ale jak se ukázalo, byla falešná. „Asi už půjdu. Zkusim si eště promluvit s Pinkie nebo Twilight.“

„Tak hodně štěstí, Applejack. A mrzí mě, že jsem ti moc nepomohla. Kdybys ale s čímkoliv potřebovala opět poradit, budu tu jen pro tebe,“ usmála se na ni Rarity a Applejack její úsměv radostně opětovala. Bylo to vážně skvělé mít tak úžasnou kamarádku.

 

• • •

 

Krátce na to už Applejack pozvolna klusala k Sugarcube Corner. Naštěstí byl nedaleko, takže tam cesta trvala jen chvilku. Tady se klepat nemuselo, takže jen otevřela dveře, které ji přivítaly lehkým zazvoněním, a vklouzla dovnitř.

V cukrárně mnoho poníků nebylo a jak se zdálo, nebyla tu ani Pinkie. Místo ní za pultem stála paní Cakeová a skrz pootevřené dveře vedoucí do kuchyně, bylo možné spatřit jejího manžela.

„Brý den,“ pozdravila Applejack paní Cakeovou.

„Á, dobré odpoledne, slečno Applejack,“ usmála se na ni ta baculatá kobylka. „Copak si budete přát? Máme dnes skvělý malinový sorbet.“

„Ne, díky,“ zavrtěla Applejack hlavou. „Jen sem se chtěla zeptat, estli tu není Pinkie.“

„Je mi líto drahá, ale Pinkie tu dnes není,“ podívala se na ni paní Cakeová starostlivě. „Odešla už brzy ráno. Říkala, že má něco s Twilight.“

„S Twilight?“ podivila se Applejack.

„Tak to říkala. Nic víc nevím,“ pokrčila omluvně rameny paní Cakeová.

„I tak Vám děkuju,“ usmála se Applejack, rozloučila se a konečně zamířila k nádraží, kam už každou chvílí měl dorazit vlak s její navrátivší se rodinou.

Cestou tam se raději pro všechny případy vydala kolem knihovny, ale jak správně tušila, byla úplně zavřená. Co ale mohly Pinkie a Twilight dělat kdesi venku společně jí bylo záhadou.

 

• • •

 

„Vlak z Manehattenu, který dále pokračuje směr Canterlot, dorazí za deset minut,“ volal na celé nástupiště hřebec, který zde na Ponyvillském nádraží dělal výpravčího. Po těchto slovech se většina poníků zvedla z lavic a pomalu se chystala na příjezd vlaku.

Pouze Applejack, čekající na příjezd své rodiny, si jeho slov ani nevšimla. Jen tam tak stála a přemýšlela. Moc by ji zajímalo, kdo tam tu kytičku s básničkou dal, ale ať se snažila sebevíc, tak na to prostě nedokázala přijít. Nejspíš by se tam takhle trápila až do příjezdu vlaku, kdyby ji náhle nevyrušil známý hlas.

„Umm, ahoj Applejack,“ ozvalo se vedle ní tiše. Applejack, vytržená z toku svých myšlenek, překvapeně zamrkala a otočila hlavou, aby se podívala, kdo to na ni mluví. I když podle hlasu jí to bylo okamžitě jasné.

„Čau, Fluttershy,“ pozdravila Applejack. „Co tady děláš?“

„Ehh,“ vzdychla Fluttershy a sklopila uši. „Já tě vyrušila, viď? To jsem nechtěla. Promiň.“

„Ale kdepak, cukříku,“ usmála se na ni Applejack. „Jsem ráda, že seš tady. Čekám tu zrovna na svou rodinu a nebýt tebe, tak si až do jejich příjezdu nemám s kým povídat.“

Ta slova, jak se zdálo, Fluttershy uklidnila, i když ve tvářích zrudla snad ještě víc. „Já šla zrovna okolo,“ začala vysvětlovat svou přítomnost. „A viděla jsem tě tu stát úplně osamocenou, tak jsem si řekla, že si možná budeš chtít s někým popovídat.“

„To je od tebe moc hezké,“ poděkovala Applejack. „Kdyby ses tu neobjevila, tak bych teď nejspíš zas přemýšlela nad tou kytkou. Popravdě už mě to trochu unavuje. Kdybych tak jen věděla, kdo mi ji tam dal, tak si s ním o tom hned půjdu promluvit.“

Fluttershy mlčela. Ve tváři měla podivný neproniknutelný výraz. „To mě moc mrzí,“ začala po chvilce. „Nevěděla jsem, že tě to tolik trápí.“

Applejack se na ní soucitně podívala. „Nic si z toho nedělej, cukříku. Určitě se to brzy vysvětlí.“

Fluttershy se na ni chvilku váhavě dívala. „Víš, Applejack, já nad tím taky tak trochu včera večer přemýšlela,“ začala nervózně s očima sklopenýma k zemi. Mluvila pomalu, jakoby s co největší opatrností vybírala vhodná slova. „A napadlo mě, že ten, kdo ti tu kytičku včera donesl, nemusel být přímo ten, kdo tě tak moc obdivuje.“

„Cože?“ zeptala se Applejack, která svou kamarádku tak trochu nepochopila.

„No chtěla jsem ti říct,“ začala Fluttershy už o něco sebejistěji s vysvětlováním. „Že ať už ti tu květinu natrhal kdokoliv, tak přeci mohl poprosit kohokoliv jiného, aby ti ji donesl. Nemusel to být přímo on sám.“

Applejack se nad tím zamyslela a pak se na Fluttershy usmála. „To je skvělá myšlenka,“ pochválila jí. „To znamená, že ať už to byl kdokoliv, tak v onu chvíli nemusel být přímo na místě, ale někde úplně jinde. Díky Fluttershy, budu o tom přemýšlet.“

„Není zač, Applejack,“ usmála se Fluttershy. „Ráda jsem ti pomohla.“

Applejack se už, už chystala něco dalšího říct, když si náhle na nástupišti všimla další známé tváře. Byla to Rainbow Dash a nebyla sama. Vedle ní kráčel temně šedý pegas, kterého moc neznala, nicméně věděla, že se jmenuje Thunderlane.

Oba dva mířili směrem k nim, ale jak se zdálo, ani jeden z nich si jich ještě nevšiml. Applejack tušila, že má jedinečnou příležitost se něco o Rainbow Dash dozvědět, tedy pokud si jí nevšimne.

„Rychle, musíme se schovat,“ vyhrkla na svou žlutou kamarádku a postrčila ji za nedaleký roh a sama se namáčkla hned vedle ní. Moc místa tam pro dvě kobylky nebylo. Takto ukrytá před zraky Rainbow Dash a jejího společníka, naslouchala, o čem si ti dva vlastně povídají. Kdesi nedaleko zapískal blížící se vlak.

„Tak jak to včera šlo?“ zeptal se Thunderlane.

„Ale jo, super,“ zazubila se Rainbow Dash, která měla viditelně skvělou náladu. „Kdybys viděl ten její výraz. Byl prostě k nezaplacení.“

„To rád slyším,“ usmál se Thunderlane. „Docela mě mrzí, že jsem tam včera nebyl s tebou.“

„To je fakt, o dost si přišel.“ pokývala Rainbow Dash hlavou a lehce zvážněla. „Ona je vážně skvělá. Divím se, že mě to nenapadlo dřív.“

„Lepší pozdě než nikdy,“ dodal Thunderlane. „Jen doufám, že vám to oběma vyjde. Byla by to škoda.“ Pak se na chvilku zamyslel a pokračoval: „Hele a neříkala jsi, že ode mě budeš něco potřebovat?“

„No vidíš,“ plácla se Rainbow Dash kopýtkem do čela. „Málem bych na to úplně zapomněla. Jen sem tě chtěla poprosit, jestli za mě nevezmeš na chvíli vedení našeho týmu pro kontrolu počasí. Budu teď toho mít i tak už docela dost.“

„Není problém,“ usmál se Thunderlane a přijal tak její nabídku. „A nic si z toho nedělej. Chápu, že vy dvě teď máte trochu jiné starosti.“

Víc už Applejack neslyšela, protože právě v tu chvíli do nádraží vjel zrovna vlak a svým funěním a skřípáním brzd přehlušil všechny ostatní zvuky. Navíc se nádraží naplnilo nastupujícími i vystupujícími poníky a Applejack tak oba pegase ztratila z dohledu.

Teprve tehdy se konečně otočila a podívala se na Fluttershy. Okamžitě si uvědomila, že s její kamarádkou něco definitivně není v pořádku.

Stála tam namáčknutá mezi zdí a tělem Applejack. Její tváře byly sytě rudé, oči měla zavřené a přerývaně dýchala.

„Fluttershy, není ti něco?“ zeptala se překvapená Applejack.

Když uslyšela své jméno, otevřela Fluttershy své modrozelené oči a podívala na Applejack. Dívala se na ni dlouho, aniž by pronesla jediné slovo. Něco v těch jejích krásných očích vtáhlo Applejack dovnitř a ona tak náhle ztratila veškerý pojem o čase.

„Ehm, promiň, estli sem ti nějak ublížila,“ začala se Applejack omlouvat, když se trochu vzpamatovala, a konečně Fluttershy uvolnila ze svého sevření. „To sem vážně nechtěla.“

„T-to n-nic není,“ zakoktala Fluttershy nervózně a sklopila své oči k zemi.

Applejack si oddechla a chystala se něco říct, ale v ten okamžik spatřila, jak z nedalekého vagonu vystoupil Big Mac s Apple Bloom a Bábi Smithovou.

„Hele, měj se hezky,“ houkla na svou kamarádku. „Já už musim běžet. Mám tu rodinu.“

„Ty se měj také krásně, Applejack,“ špitla za ní Fluttershy a ještě chvíli tam stála a sledovala jak se Applejack radostně vítá se svou rodinou. Zdálo se, že konečně poprvé za celý den na to trápení s tou hloupou kytkou zapomněla. Fluttershy se usmála a pomalým krokem zamířila pryč.

 

Pokračování