Anděl

Kdo to jsou andělé, ptáte se?

Někteří si myslí, že jsou to okřídlené bytosti světla, které nikdy v životě nespatříme. To však vůbec není pravda. Andělé jsou všude mezi námi. Potkáváme je dennodenně, jak úplně stejně jako my bojují s nástrahami života. Jen je od ostatních tvorů nelze rozeznat a leckdy to o sobě nevědí ani oni sami.

Odlišují se od nás svým chováním a tím co nosí na srdci a na duši. Jenže to nikdo z nás nevidí a jen ve velice výjimečných případech nám dovolí osud do těchto míst nahlédnout.

Tohle je příběh o jednom takovém anděli. O andělovi, který uměl přinést radost tam, kde by ji už ani nikdo nečekal.

 

• • •

 

„Dobré odpoledne, slečno Redheart,“ pozdravila Pinkie Pie nemocniční sestřičku a dovádivě při tom poskakovala na místě. „Tak jakpak se mají moje holky?“

„Ahoj, Pinkie,“ přivítala ji sestra Redheart. „To jsem ráda, že jsi tady. Little Star již od včerejšího večera nejí a dokonce si odmítá s kýmkoliv hrát. Bojím se, že toho pro ni už víc udělat nedokážeme.“

„Tak to bych měla za ní hned zaběhnout,“ povzdechla si Pinkie smutně. „Je mi jí moc líto. Vždycky byla tak hrozně hodná.“

„To je od tebe moc milé, Pinkie,“ usmála se sestra Redheart vlídně, ale i v jejích očích byl vidět smutek. „Bude mít určitě radost. Už od rána se na tebe hrozně těšila.“

„Já vím. Cítila jsem to,“ znovu si povzdechla Pinkie, otočila se a zamířila do jednoho z nemocničních pokojů. Moc dobře to tu již znala, takže se ani nemusela ptát na cestu.

Sestra Redheart se za Pinkie ještě chvíli dívala. Měla tuhle kobylku hrozně ráda, vždyť dělala to, co by ona ani nikdo jiný z celého Ponyville nedokázal. Přinášela totiž s sebou štěstí a radost, které zde v nemocnici bylo tak žalostně málo.

 

• • •

 

Sotva Pinkie Pie spatřila malou Little Star, bylo jí jasné, že její čas se rychle blíží. Přesto na sobě nedala nic znát.

„Ahojky, beruško,“ přivítala ji s úsměvem a posadila se vedle ní na postel. „Tak jakpak se máš?“

„Ahoj teto Pinkie,“ přivítala Little Star svou růžovou kamarádku a na jinak smutném obličeji se náhle objevil úsměv. „Moc dobře ne, je mi špatně, bolí mě hlava a v noci jsem ani nespala.“

„Uvidíš, že se to zas zlepší,“ konejšila ji Pinkie, přestože věděla, že lže.

„Teto, přečteš mi pohádku?“ zamumlala Little Star unaveně.

„To víš, že přečtu, broučku,“ usmála se na ni Pinkie Pie, popadla do kopýtek jednu z knížek ležící na stolku a pustila se do čtení.

„Děkuji ti, teto,“ usmála se na ni Little Star a se zavřenýma očima se zaposlouchala do Pinkiina vyprávění.

 

• • •

 

Bylo, nebylo, v jednom zámku za devatero horami a devatero řekami, žila jedna tuze krásná princezna. V celé zemi snad nebylo hezčí kobylky, než byla ona.

Jenže její macecha byla zlá a závistivá a nechtěla se s nikým o tuhle krásu dělit. A tak ji z pomocí černé magie zaklela na věky věků do podoby toho nejúžasnějšího diamantu, který kdy svět poznal. Tenhle diamant pak zazdila v nejhlubším sklepení, aby se na něj již nikdo nikdy nepodíval. Jen ona sama se chodila kochat jeho úžasným třpytem a krásou.

Legenda o úžasném diamantu se však donesla až k uším jednoho lapky, který žil v sousedním království. Nebyl nijak zlý, jen občas někomu bohatému něco vzal a daroval chudším. Sám žil celkem skromně, ale hrozně miloval dobrodružství, a když se o tom diamantu doslechl, věděl, že ho prostě musí najít.

Vydal se tedy na dlouho cestu, na níž mnohé zažil a porazil i zlou macechu, která se mu v tom snažila zabránit. Sotva však uchopil diamant do svých kopýtek, stalo se něco, co nikdo nečekal. Kouzlo se zlomilo.

Náhle před ním stála kobylka tak krásná, že ani nemohl uvěřit svým očím. Okamžitě se do ní zamiloval, a i když z princezniny strany, to ještě nějakou chvíli trvalo, tak i ona nakonec zahořela láskou k němu.

Zakrátko měli tu nejúžasnější svatbu a od té dobu spolu žili šťastně až do smrti.

 

• • •

 

A ve stejný okamžik, jako končila pohádka, vydechla i ona malá klisnička naposledy. Oči jí zůstaly zavřené a skoro to vypadalo, že spí. Dokonce ani její tvář už nevypadala nijak smutně. Zůstal na ní drobný, ale roztomilý spokojený úsměv, který už nikdy nezmizí.

Pinkie však okamžitě poznala, že klisnička odešla. Vždycky to věděla. Vždycky cítila, když některé z jejích malých hříbátek, o která se tu v nemocnici starala, zamířila tam, kam ona sama zatím nemohla. A to dokonce, i když nebyla přímo u nich. Takhle to však měla nejraději. Být u nich až do samého konce a udržovat na jejich tvářích ten nádherný hříběcí úsměv.

„Dobrou noc, princezno,“ zašeptala něžně a lehce klisničku pohladila po hřívě. Pak se na ni také usmála. Byl to však ten nejsmutnější úsměv, který se kdy na její tváři objevil.

Ještě nějakou chvíli s ní seděla a držela ji za kopýtko, dokud si nebyla jistá, že se její malá dušička nevytratila docela. Teprve pak zavolala sestru a odešla k ostatním hříbátkům, která na ni již nadšeně čekala. A i když ji ta ztráta nesmírně bolela, tak na její tváři nebylo po nějakém smutku ani památky. Nechtěla totiž ostatním hříbátkům pokazit radost ze své návštěvy a i ona sama si to s nimi chtěla, co nejvíce užít. Vždyť sama dobře věděla, že všechna hříbátka zde v oddělení pro terminální péči, čeká stejný osud, jako tu nebohou klisničku, která je dnes opustila. A navíc na pláč je vždycky dost času později.

 

Konec