Zebří píseň

Na počátku všeho bylo jen nekonečné a zdánlivě věčné ticho, které již po miliardy let drželo celou budoucí Equestrii ve svém drtivém sevření. Ale pak se náhle odkudsi zjevil první život a svět se naplnil jeho překrásnou a naději přinášející písní.

 

• • •

 

„Jak sis vůbec mohla něco takovýho dovolit!“ častovala Applejack přísným, ale zatím stále celkem vyrovnaným hlasem svou mladší sestřičku. „Věřila jsem ti a ty mi tu budeš takhle odporně lhát?“

„Nech mě být!“ vypískla Apple Bloom v obraně a hlásek jí divoce přeskakoval sem a tam. „Seš na mě zlá a ničemu nerozumíš!“

„Jak to se mnou mluvíš?!“ blýskla po ní Applejack výhružně svýma smaragdovýma očima, ale její hlas zůstával i nadále až nepříjemně klidný až mrazivý. O to horší to pak pro Apple Bloom bylo, když její starší sestra zněla pořád tak vyrovnaně, i když zlost v ní právě přímo klokotala. Zlost a také zklamání.

Přesto byla Applejack ochotná na všechno zapomenout a začít ten dnešní den spolu s Apple Bloom nanovo, a tak jen hlasitě polkla a nechala všechny ty zlé nesesterské pocity sklouznout hluboko do žaludku, kde se teď svíjely jak klubko jedovatých hadů.

„Starám se vo tebe, protože mi na tobě záleží,“ zkoušela Applejack uklidnit tu výbušnou situaci, která se jim oběma tak trochu vymkla kontrole. „Proto chci, abys mě vobčas na voplátku poslouchala.“

„Jo, ale moje máma nejseš!“ odsekla ona malá rudohřívá klisnička bez nějakého většího přemýšlení. „Tak mi nemáš co rozkazovat!“

„Cože?!“ vytřeštila Applejack oči a ač se snažila nedat nic najevo, tak cítila, že jí ta slova opravdu vážně ranila. Na tváři se zajiskřila slza.

Apple Bloom, jež si ve své zlobě ani nevšimla, co právě způsobila, mlčela a čekala, co bude dál, ale náhle místo hádky tu bylo naprosto dokonalé ticho.

„Běž!“ ukázala Applejack po chvíli svým kopýtkem bez dalších okolků na dveře. „Běž a nevracej se, dokud se neuklidníš!“

„Klidně!“ obořila se Apple Bloom na svou starší sestru. „Ale nemysli si, že mě tu ještě někdy uvidíš!“ dodala nasupeně a třískla za sebou dveřmi tak, až se málem vyvrátily z pantů. Pak vyrazila přímo za nosem, kam ji nohy nesly. Hlavně už chtěla být odsud, co nejdál.

Applejack se na ty dveře ještě dlouho dívala a po čumáčku jí tekla jedna hořká a bolavá slza za druhou. Teprve až když jí na rameno v konejšivém gestu něžně přistálo cizí kopýtko, se otočila a padla do otevřené náruče svého staršího bratra.

„Ona se vrátí,“ řekl Big Mac prostě.

„Já vím,“ vzlykla Applejack. „Ale mám strach, že se jí něco stane. Neměla sem být na ni tak zlá. Ublížila sem jí.“

Big Mac na tohle už neřekl nic. Pouze svou sestřičku objal ještě o něco víc a čekal, až se zas trošičku vzchopí. Marně při tom vzpomínal, kdy naposledy viděl Applejack v tak hrozném stavu.

„Asi nikdy,“ usoudil nakonec a pevně doufal, že to brzy skončí.

Náš příběh však teprve začíná.

 

• • •

 

Tam přímo v samém srdci Equestrie poblíž krásného malebného městečka nesoucím jméno Ponyville krčícím se ve stínu majestátního Canterlotu leží místo opředené záhadami a tajemnem.

Je to svět divokých, avšak svobodně žijících zvířat a mohutných starých stromů vzpomínajících za tichého šumu listoví na doby dávno minulé, po nichž už tu zůstalo jen několik posledních rozpadajících se ruin ukrývajících leckdy ta nejpodivnější stvoření, která nikde jinde v celém světě již k vidění nebyla.

Nikdo by už v dnešních dnech neřekl, že tehdy před tisíci lety tu nic z toho nebylo. Jen v těch nejstarších legendách šeptaných potajmu po nocích z ouška do ouška stále ještě přežívala ta úžasná města a překrásné paláce, které kdysi zdobily tuto zem. Pak ale jednou přišla válka a vzala všechno s sebou. Jaké štěstí, že tu nakonec vyrostl ten les, jenž ty dávné rány nadobro schoval před zraky poníků.

Ale časem se v těch věčně šerých lesních hlubinách začaly zjevovat děsivé stíny, kterých se poníci k smrti báli, a tak se tomuhle místu začali vyhýbat a do legend a pověstí se vplížil strach. Strach z neznámého.

To však zdaleka nebylo to nejpodivnější, čím tento prastarý les oplýval. Nic tu totiž nemělo svůj řád, na nějž byli poníci z okolních zemí zvyklí.

Mraky si po obloze létaly sem a tam, jak je napadlo, a veškerou snahu pegasů k jejich velké nelibosti naprosto ignorovaly. Zvířata a rostliny si tu také žily naprosto neuspořádaně a ani jim vlastně, jak se zdálo, nevadilo, že se o ně žádný zemský poník nestará. Ale ani jedno z toho se nemohlo vyrovnat té divoké nespoutané magii, která se tu skrývala a která se neřídila žádnými jednorožcům známými pravidly.

A právě proto, že bylo tohle místo tak na svém okolí nezávislé a naprosto nespoutané, se mu začalo přezdívat: „Svobodný les.“

Není však tak dočista pravdou, jak se občas mezi poníky tvrdí, že by Svobodný les byl nějakým zlým a temným místem. Samozřejmě, že tu bylo poněkud pošmourno, ale jaký jiný les takový není, že?

Dokonce i nějaké to zlé stvoření si zde občas vyhledalo svůj úkryt, ale ani obyvatelé lesa z něčeho takového neměli zrovna radost, a tak se ze všech sil snažili, aby ho odsud zas vypudili a aby se vrátila ta podivná rovnováha, na níž tu byli všichni zvyklí.

Mohlo by se zdát, že nikdo tam venku o ničem, z toho, co vše se tu dělo, neměl ani potuchy, ale to nebyla tak úplně pravda. Našly se rozumné bytosti, které sem chodily rády a některé z nich tu dokonce i našly svůj vysněný domov.

A právě o jedné z nich náš příběh pojednává. O moudré zebře jménem Zecora.

 

• • •

 

Večerní slunce pozvolna mizelo za západním okrajem Svobodného lesa, a tak jeho posledním paprskům, které stále odvážně laskaly svět pod sebou svými hřejivými doteky, nezbylo nic jiného, než se co nejrychleji utíkat schovat před narůstajícími stíny tam do vzdálených krajů, kde zatím ještě vládl den. Svobodný les tak zůstal sám na pospas sílící noci a temnotě.

Zecora stojící na skále vysoko nad okolní krajinou se usmála a otevřela své tyrkysové oči. Až dosud si totiž užívala posledních zbytků denního světla, které ji tak příjemně hladilo po tváři, ale teď už bylo prakticky všechno pryč, a tak bylo na čase vydat se zpět ke svému skromnému domovu.

Přesto tu ještě chvíli tahle moudrá postarší zebra postávala a naslouchala okolním zvukům probouzejících se nočních tvorů. Měla tyhle chvíle, kdy doslova cítila tu ohromnou životní sílu proudící kolem ní, moc ráda a obzvláště pak tohle úžasné místo, odkud byl prakticky celý okolní les jako na dlani.

Často sem v tichosti chodila a sledovala či naslouchala všemu, co se tam dole dělo. Navíc tu rostly jisté vzácné bylinky, které nikde jinde v celém lese už k nalezení nebyly. A pak tu také žilo několik jejích nejbližších zvířecích přátel, kterým občas pomáhala a kteří neváhali a tu její starost sami velice rádi opláceli.

Nejvíce si asi vážila té malé jestřábí rodinky, která se usídlila v nedaleké skalní puklině. Touhle dobou ale již určitě všichni spali, a tak je nechtěla nijak rušit. Navíc i ona sama byla již celkem unavená.

„Je na čase jít do lože svého snít,“ zarecitovala si tichounce sama pro sebe a pomalinku zamířila po ostrých kamenech dolů k domovu skrytém v těch zdánlivě nekonečných lesních hlubinách. Už se tam moc těšila.

Sotva však udělala několik prvních kroků, zarazila se. Někde něco tam dole nebylo úplně v pořádku. Nebo by spíš měla říct někdo?

Chvilku ještě pozorně se zbystřenýma ušima naslouchala, aby se ujistila, že to nebylo jen pouhé šálení smyslů, ale jakmile se její podezření potvrdilo, vyrazila střelhbitě vpřed, až se jí za kopýtky prášilo.

Ten poník nebo spíše malá klisnička, jež se bůhví proč potulovala takhle večer po lesích, byla v opravdu velikém nebezpečí. Navíc Zecora moc dobře věděla, o koho se jedná a rozhodně nehodlala dopustit, aby se té mladé roztomilé Apple Bloom cokoliv stalo. Na to ji měla moc ráda, i když se spolu již dlouho neviděly.

Na tom však Zecoře nezáleželo. Pomohla by komukoliv, kdo by ji zrovna potřeboval.

 

• • •

 

Malá Apple Bloom nepochybovala o tom, že je mrtvá. Dřevní vlci, kteří ji už nějakou chvilku pronásledovali, ji konečně zahnali do kouta a teď se pomaličku plížili vstříc své šťavnaté kořisti. Moc dobře věděli, že jim přes tu skálu nikam neuteče, a tak si před oním blížícím se hlavním chodem chtěli užít i trochu toho slaďoučkého strachu šířícího se z nebohé klisničky do všech stran.

Kéž by tak alespoň něco pořádně viděla, ale nad Svobodným lesem panovala již taková tma, že jediné, co rozeznávala, byly hrubé obrysy nejbližších stromů a jedovatě zářící oči těch odporných vlků.

„Nechte mě být!“ pokusila se vykřiknout odvážně, ale vůbec to neznělo, jak si představovala. Kéž by tu teď byla její starší sestra Applejack, ale to by nesměla být Apple Bloom tak nebetyčně hloupá a neměla se s ní tak příšerně pohádat.

Co na tom, že možná Applejack neměla ve všem naprostou pravdu? Vždyť na tom ani nezáleželo, když se o svou mladší sestřičku celý život již od smrti rodičů tak svědomitě starala. Škoda, že na to Apple Bloom přišla až teď, když už bylo na všechno pozdě. Tak hrozně by se jí chtěla po tom všem omluvit, ale teď umře a už ji nikdy nikdo neuvidí.

Doufala jen, že to bude rychlé, protože ten ostrý střep trhající její srdce už déle snášet nedokázala.

Vlci neschopní dalšího otálení se připravili ke skoku. Apple Bloom polkla a se zavřenýma očima čekala, až to všechno skončí. Po tváři jí stékala jediná veliká slza.

A když dopadla…

 

… objevil se přímo za vlky tajemný stín a lesem zazněl známý zvučný hlas, který každým svým tónem rozvibroval samotnou podstatu všech okolních věcí a zarazil vlky vprostřed útoku.

„Nechte tohle hříbě být, vždyť každé mládě musí žít!“ zaveršovala Zecora výhružně a nebojácně prošla přímo skrz houf vlků rovnou jim do cesty. Ti jen stáli a nechápavě zírali na toho divného vetřelce. Dokonce se zdálo, že mají strach, ale nedávná kořist byla stále tak blízko, že se odmítali pohnout.

„Běžte pryč, vy stvůry lesní, toť není vaše jídlo dnešní!“ zopakovala Zecora svou rýmovanou výhružku ještě zřetelněji. „Hledejte si kořist sobě rovnou! To hříbě je pod ochranou mou!“

Nikdy ještě Apple Bloom neslyšela Zecoru mluvit takhle. Skoro měla pocit, že se jí ta slova vypalují přímo do mysli a nutí ji udělat přesně to, co si zebra přála. Jaké štěstí, že ona sama nebyla dřevní vlk, protože teď by už určitě pelášila o sto šest spolu s ostatními pryč.

I tak jí však chvíli trvalo, než se z té právě prožité hrůzy vzpamatovala a dala se trošičku do pořádku. Hlavně musela nejprve uvěřit že je vůbec na živu. A to vše jen díky téhle úžasné zebře, která jí už tolikrát pomohla.

Zecora nijak na tu malou dosud se strachy třesoucí se klisničku před sebou nenaléhala. Místo slov přes ni přehodila svůj starý veliký plášť a doufala, že se Apple Bloom alespoň trošičku zahřeje.

„D-díky,“ vykoktala rudohřívá klisnička, když se jí konečně podařilo najít svá vlastní poztrácená slova. Dosud si však nebyla úplně jistá tím, za co přesně děkuje. Za život, či za ten plášť?

„Není zač, ty má malá,“ usmála se na ni zebra, která moc dobře věděla, že to bylo za obojí, ale nijak to na sobě znát nedala. „Snad trošku ses zahřála.“

„Jo…“ zamrkala Apple Bloom překvapeně a cítila, že je, díky Zecořině vstřícné přítomnosti, konečně zas schopna rozumného myšlení. Nedávná hrůza byla už téměř celá pryč. Skoro jako by v tom bylo nějaké kouzlo a vlastně i možná bylo, ale kdo ví, jaká tajemství ta moudrá zebra skrývala. Přesto i ona na některé otázky odpověď neznala, ale nebála se na ně zeptat.

„Co zavedlo tě ke mně zas v tento značně pozdní čas?“ dotázala se Zecora dalším ze svých nesčetných rýmů. „Mohlo se ti něco zlého stát a navíc jsi už měla dávno spát.“

„No,“ sklopila Apple Bloom provinile oči. „Pohádala sem se s Applejack a utekla sem do lesa, kde sem se pak ztratila, a když přišla noc, našli mě ti vlci.“

„Ano, někdy je to těžké život s někým žít. Vždyť může se ti lecčím snadno znelíbit,“ začala Zecora moudře, ale malé Apple Bloom neuniklo, že se za tím vším skrývá nějaký hluboký neslyšný povzdech. „Však měla bys na duchu silná být a pro lásku něco položit. Pak teprv můžete být obě šťastné a přátelství vaše jen tak neuhasne.“

„Já vím,“ povzdechla si Apple Bloom a všimla si, že tím na pruhované tváři Zecory vykouzlila drobný spokojený úsměv. „Byla sem hloupá a měla bych se vomluvit, ale jak to mám udělat, když už ani netrefím domů. Navíc už má vo mě Applejack určitě hroznej strach.“

„O tom jistě pochyb není, ale teď je již dávno po setmění,“ zamyslela se Zecora v rýmech. „Proto nemohu tě nechat jít. Ještě by ti mohl někdo ublížit.“

„Jo, jasně,“ zabručela nešťastně Apple Bloom při představě, jak se Applejack celou noc trápí a hledá ji, kde se jen dá.

„Ale ani takhle pozdě v noci nejsme zcela bez pomoci,“ uklidňovala ji Zecora. „Stačí jen dobře znát, koho bys měla vyhledat.“

Pak už jen zvedla své kopýtko a pronesla do okolního ticha několik podivných naprosto nesrozumitelných a neuvěřitelně vysoko posazených veršů, o jejichž slovech si byla Apple Bloom jistá, že je ještě nikdy neslyšela. Navíc by si na nich každý průměrný poník nejspíš zlomil jazyk. A přesto tomu všemu ke svému údivu naprosto dokonale rozuměla a okamžitě tak věděla, že Zecora nejspíš někoho volá.

A skutečně. Zakrátko se jim nad hlavami zatřepotal maličký netopýr a usadil se přímo na Zecořině nastaveném kopýtku. Malá žlutá klisnička na to zírala s otevřenou pusou. Ani Fluttershy, kterou všechna zvířátka velice respektovala, by něco takového nedokázala. Možná jen kdyby použila svůj Pohled, ale tohle bylo něco úplně jiného. Nebyl to příkaz, ale pouze něžné vlídné prosby, kterým však bylo bez okolků vyhověno.

Pak opět Zecora pronesla něco v té své podivné řeči a netopýrek krátce na to odlétl pryč. Z toho, co Apple Bloom zaslechla, měla pocit, že je ten krátký vzkaz určen právě Fluttershy, která ho měla následně předat Applejack, a že se v něm povídá převážně o ní a o všem, co se tu v lese dosud událo.

Když malý noční tvoreček opět zmizel kdesi v temnotě, otočila se Zecora zpátky na Apple Bloom, která byla vším tím, čeho byla právě svědkem tak překvapená, že úplně zapomněla mluvit. A to měla prosím svou malou mysl doslova plnou otázek.

„Dřív než na něco se mě budeš ptát, měly bychom na cestu se dát,“ zaveršovala zebra a pokynula hlavou kamsi do lesa. Rozhodně to nebyl směr, který by Apple Bloom považovala za správný, ale o Zecoře nepochybovala. Jen jednou věcí si pořád nebyla zrovna jistá.

„Ale jak se tě mám v takový hrozný tmě držet?“ zeptala se ustaraně. „Vždyť není vidět na krok a bojím se, že bych tě hned zas někde ztratila.“

Zecora se pobaveně, avšak tiše zasmála a pravila: „Ale to je přeci snadné, ty má malá. Jako hříbě jsem tak také chodívala. Za ocas můj tlamičkou se chyť a podle něj na cestě se řiď.“

Apple Bloom byla tou nabídkou sice dosti zaskočená, ale nic jiného jí stejně nezbývalo. Bez okolků tedy poslechla a i když jí to připadalo poněkud podivné, udělala přesně to, co zebra navrhla. Zanedlouho už se nechávala vést Zecořiným ocasem napříč hustou temnou džunglí.

 

• • •

 

O necelou hodinku později už Apple Bloom seděla v bezpečí Zecořiny skromné chýše, která jako vždy voněla tak překrásně a tajemně po bylinkách sušících se, kde se jen dalo, anebo jen tak naskládaných do vzorně vyrovnaných nádobek uložených v poličkách lemujících stěny místnosti.

Před ní na stolku, který byl snad jediným obvyklým kusem nábytku, jenž tu Zecora měla, stál v malé mističce z vydlabaného kokosového ořechu jakýsi podivný a dosud ještě horký nápoj, který jí Zecora před chvilkou připravila.

Svou barvou tak trochu připomínal čaj, a když k němu Apple Bloom přičichla, nabyla na kratičký moment dojmu, jako by se právě ocitla v nějakém krásném svěže zeleném lese. Déle to už nevydržela a s napětím a špetkou opatrnosti ochutnala.

Skutečně to bylo trošku jako čaj, ale zároveň byla chuť onoho nápoje daleko zemitější a tudíž i trošičku uklidňující. Konečně tak Apple Bloom dočista zapomněla na tu nedávnou hrůzu a mohla si tak opět spokojeně vydechnout.

Zecora ještě chvíli zpracovávala své čerstvě přinesené bylinky, aby se snad náhodou přes noc nezkazily a teprve, když byla se svou prací spokojená, se usadila ke svému mladičkému hostu. I ona držela v kopýtkách misku s oním zvláštním nápojem.

Krátce z něj labužnicky usrkla a s drobným laskavým výrazem ve tváři pravila: „Zdá se, že cítíš se už lépe, když úsměv na tváři tvé kvete. Jen trošičku mé srdce mrzí, že byli na tě ti vlci drzí. Snad zády se teď neobrátíš a do lesa zas se vrátíš. Samota příjemná sic může být, ale lepší je dobrého hosta mít.“

„To nic, Zecoro,“ usmála se malá klisnička líbezně a cítila, jak se jí na srdíčku třepotají drobní rozjaření motýlci. Měla Zecoru už od jejich prvního setkání moc ráda a zdálo se, že Zecora jí to přátelství s láskou oplácí. „Seš moc hodná, žes mi pomohla a určitě se za tebou zas ráda někdy stavim. Možná bych mohla s sebou vzít i Sweetie Belle a Scootaloo.“

„To by bylo velmi milé,“ přikývla Zecora a opětovala ten rozkošný mladičký úsměv. „Tři klisničky roztomilé ve svém skromném domku mít. To zebru starou by mohlo potěšit.“

„No, to nevím,“ zamyslela se Apple Bloom, když jí náhle před očima krátce prolétla všechna ta jejich poněkud neslavná dobrodružství, při nichž už stihly zdemolovat prakticky čtvrtinu Ponyville. „Ale mohla bych se tě na něco zeptat?“ otočila svou pozornost vzápětí zpátky k zebře, a když dotázaná přikývla, pokračovala.

„Proč vlastně pořád rýmuješ?“ zeptala se s nevinným výrazem ve tváři.

„Copak tobě vadí, když má slova ladí?“ odpověděla jí Zecora s úsměvem místo odpovědi další otázkou.

„Ne, to ne,“ bránila se Apple Bloom, která se bála, že snad tu milou zebru svou otázkou urazila. „Já jen, že nikoho dalšího takovýho neznám.“

„Své tajemství ti ráda svěřím,“ přikývla Zecora. „Já srdcem svým v Píseň věřím, a proto ji svými verši ctím a nijak jinak už nemluvím.“

„V píseň?“ zeptala se Apple Bloom dle očekávání zcela nechápavě. Přeci jen však již dle Zecořina tónu nabyla přesvědčení, že to asi nebude jen tak nějaká z těch písniček, které si občas spolu se zbytkem Znamínkových křižáků zpívaly.

„Má slova nebyla zcela zřejmá. Tohle není Píseň obyčejná,“ snažila se Zecora vysvětlit malé žluté klisničce. „Vše živé v sobě její slova má. Nikdo je však snadno nepozná.“

„Ale já sem je tam v lese, když si zpívala, slyšela,“ přiznala zamyšleně Apple Bloom, která vůbec nebyla tou hloupou klisničkou, jak se mohla podle té své prosté řeči jevit. „Znělo to vážně naprosto úžasně a také proto tě ten netopýrek poslechl, viď?“

„Zdá se, že máš velký dar,“ usmála se na ni zebra. „Nedovol přijít mu na zmar a někdy zas za mnou se vrať, však v lese se znovu již neztrať.“

„Určitě přijdu,“ přikývla Apple Bloom nadšeně, kterou vždycky ty Zecořiny lektvary a jiné podivnůstky dost lákaly. „Ale proč tu jsi pořád tak sama? A proč tu nejsou jiné zebry?“ zeptala se a ani ji nenapadlo, co by tím mohla způsobit.

„Můj kmen přestal v Píseň věřit a chtěl své síly v boji měřit,“ zavzpomínala Zecora a dlouze a tiše si povzdechla. „Já se však duše nevzdala, a tak mě rada vyhnala.“

„Vyhnala!“ zděsila se Apple Bloom. „To se jako už nikdy nesmíš vrátit?“

Zecora místo svých veršů pouze zavrtěla hlavou, ale i v tomhle obyčejném gestu bylo náhle spousta smutku.

„To mě hrozně mrzí,“ soucítila s ní ta naše malá klisnička. „Nedokážu si představit, že bych musela žít někde bez kamarádek a bez rodiny,“ dodala a okamžitě se zarazila, neboť si právě připomněla tu svou nedávnou chybu. Určitě se hned ráno bude muset Applejack omluvit, ale teď s tím nic moc dělat nemohla. Naštěstí tu měla tu úžasně přátelskou zebru, s níž si mohla povídat a na ostatní starosti alespoň na chvilku zapomenout.

„Ráda ti ten příběh celý povím a snad tě s ním příliš neunavím,“ zažertovala Zecora a bylo znát, že ač stále ve svém srdci nosila ten dávný smutek a žal, tak se s ním už před lety naučila spokojeně žít. Byla to skutečně moudrá zebra.

Apple Bloom nadšeně přikývla a s očima plnýma nedočkavosti se dívala na zebru před sebou. Ta se nejprve lehce usmála a pak po hlubokém nádechu se celá ta malá chatrč naplnila její krásnou, ale smutnou písní.

Zpívalo se v ní o Zecoře, o jejích snech a zklamáních, která ji provázela na každém kroku kdesi v těch neuvěřitelně vzdálených zemích, odkud pocházela.

Byla to zkrátka píseň jednoho zebřího života, která po dlouhé strastiplné cestě končila zde v hlubinách Svobodného lesa, kde Zecora konečně nalezla svůj klid a štěstí, po němž tolik toužila. Apple Bloom věděla, že na to nikdy až do smrti smrťoucí nezapomene.

Ale moc dlouho jí to přesvědčení nevydrželo, neboť při posledních verších již prakticky podřimovala s hlavičkou složenou mezi kopýtky.

Zecora se usmála a odnesla to malé hříbě do své spací sítě, kde ji hezky uložila a přikryla svou vlastní dekou. Sama si pak vzala několik svých dalších dek a lehla si vedle na zem.

„Přeji ti teď krásné snění až do ranního kuropění,“ zarýmovala do ticha a sama s hlavou položenou na svých kopýtkách po chvilce také usnula.

 

• • •

 

Brzy k ránu se ozvalo tiché a opatrné zaklepání, které vytrhlo Apple Bloom z jejího příjemně sladkého spánku.

Malá klisnička zamžourala svýma ulepenýma jantarovýma očima do pronikavých slunečních paprsků proudících sem otevřeným oknem a otočila rozčepýřenou hlavu ke zdroji onoho hluku, jenž tak nehezky zpřetrhal její sny.

Zecora, která podle všeho byla na nohou již nějaký ten čas, neváhala a přispěchala onomu návštěvníkovi ochotně otevřít. Však také nebylo nejmenších pochyb o tom, kdo se skrývá na druhé straně dveří.

„Vítej, Applejack, v mém obydlí,“ přivítala jí zebra srdečně. „Posaď se a udělej si pohodlí. Apple Bloom již nejspíš vstává a je celá nedočkavá, až se s tebou uvidí a chybu svou ti nahradí.“

Applejack, kterou Apple Bloom ze svého lože neviděla, neříkala nic. Pak se ale mihla otevřenými dveřmi a sevřela poněkud překvapenou Zecoru ve vroucně drtivém sevření.

„D-díky,“ pronesla třesoucím se hlasem a Apple Bloom si všimla, že jsou oči její sestřičky plné zaschlých slz a jistého nepatrného stínu únavy. Podle všeho nejspíš celou noc vůbec nespala.

Zecora chtěla něco říct, ale v tu chvíli sebou Apple Bloom divoce zazmítala a doslova ze své spací sítě vypadla. Pak vyrazila tryskem vstříc své starší sestřičce, kterou tak hrozně milovala.

Užuž se chystala skočit jí kolem krku, jak byla zvyklá, ale místo toho se jen mlčky zarazila na místě a podívala se Applejack dlouze do těch jejích krásných zelených očí.

Applejack ten zvláštní pohled opětovala a Zecora, která moc dobře věděla, že tu pro ni teď není místo, popošla pár kroků stranou.

Obě dvě tam takhle stály snad celou minutu. Možná i dvě. A teprve, když v očích té druhé nalezly to, co vzájemně hledaly, popošly těch pár posledních krůčků a konečně se ke vzájemné úlevě objaly.

Ta nádherná sesterská láska, jež k sobě celý život cítily, tam pořád byla a nejspíš byla po tom všem i daleko silnější.

„Promiň,“ vzlykla Apple Bloom a myslela to možná ještě upřímněji, než to vyznělo. Na moc víc se však v té záplavě emocí nezmohla.

„Já vím,“ šeptla Applejack jen s těmi největšími obtížemi a objala svou malou sestřičku ještě pevněji a na žluťoučkou srst Apple Bloom dopadlo několik chladivých slz, ale jí to ani trošku nevadilo. Však také i ona těma svýma smáčela tu po jablíčkách vonící slámovou hřívu, v níž měla zabořený svůj čumáček.

A Zecora tam celou tu dobu potichoučku stála jak nějaký stín a snažila se je nijak svou přítomností nerušit. Jen ve tváři měla takový zvláštní spokojený výraz.

Teprve, až když i to poslední zlé a špatné odteklo spolu se slzami pryč, se konečně, i když trošičku nechtěně, pustily.

„Poď, AB,“ pohladila Applejack svou mladší sice občas chybující, ale stále milovanou sestřičku. „Big Mac a Bábi se tě už taky nemůžou dočkat.“

Apple Bloom však zprvu nijak neodpověděla a místo toho se dlouze svýma jantarovýma očima zadívala zpátky na Zecoru.

„Ráda,“ přikývla, ale stále se nemohla zbavit dojmu, že ta moudrá a hodná zebra je tak trošku zklamaná tím, že ji tak náhle opouští, a tak se nakonec pohledem otočným zpátky na Applejack zeptala: „A mohla bych sem zítra za Zecorou zajít zas?“

Otázaná oranžová farmářka se nejprve krátce a zkoumavě zadívala na svou mladší sestřičku a pak na Zecoru svou dobrou zebří kamarádku a bylo jí okamžitě jasné, že se tu něco odehrálo, co ty dvě velmi spojilo.

„Jasně, že můžeš,“ usmála se. „Ale dávej si příště větší pozor na vlky.“

„No jo,“ zazubila se Apple Bloom, jako by se včera vlastně nic nestalo. „Zecora mi přinejhorším pomůže.“

„Já vím,“ pokývala Applejack přemýšlivě hlavou. „Občas si říkám, co bychom si bez ní vůbec počali. Teď už ale musíme jít. Big Mac by nám pěkně dal, kdybychom přišly pozdě.“

„Moc mě to mrzí, že odcházíte tak brzy,“ ozvala se náhle Zecora přeci jen maličko smutně. Pak však ihned vzápětí již mnohem veseleji dodala: „Ale není důvod k zoufání, když čeká nás další setkání.“

„Taky mi budeš chybět,“ usmála se Apple Bloom jako nějaký malý andílek a pak se k ní po chvilce váhání rozeběhla a pevně ji objala.

„Díky za všechno,“ zašeptala tichounce a nechala se od té náhle až neskutečně šťastné zebry pohladit po hřívě.

„I tobě patří díky mé a ať vše dobré zůstane,“ zarecitovala Zecora s úsměvem své rozloučení.

„Není vůbec zač,“ zacvrlikala malá klisnička vesele a přátelsky tu milou zebru stále sevřenou ve svém objetí políbila na tvář.

Zecora jen zrudla rozpaky a neříkala nic.

A mlčela, i když ji ty dvě kobylky opouštěly. To ale vůbec nevadilo, neboť na tváři jí zářil úsměv tak krásný, že zastínil i to ranní slunce čekající tam venku za dveřmi.

Moc dobře totiž věděla, že se zas všechno dalo do pořádku a navíc i ona po všech těch svých starostech začínala tady v Ponyville nacházet stále lepší a lepší kamarádky. Co víc si mohla zebra jako ona od života přát?

 

• • •

 

„Víš, Applejack,“ otočila se Apple Bloom ke své starší sestře, když se konečně vrátily obě dvě v bezpečí zpátky na farmu. „Možná sice nejseš moje maminka, ale ze všech sester na světě seš ta úplně nejlepší.“

A těmito slovy náš příběh také končí. Snad se vám líbil stejně jako mě, když mi ho ty dvě ve verších vyprávěly.

 

• • •

 

Ta krásná píseň je v nás všech, ale jen někteří dokáží porozumět jejím někdy veselým a jindy zas smutným tónům. Budiž však požehnáno těm, kteří to dovedou a kteří, je-li to třeba, s ní dovedou učiněné zázraky.

 

Konec