Připoutaná

„Je mi to opravdu moc líto,“ povzdechl si doktor a zadíval se do temně zelených očí švestkově zbarvené kobylky sedící před ním, „ale Vaše malá svěřenkyně nikdy létat nebude.“

„C-cože?“ zalapala Cheerilee šokovaně po dechu. Měla sice již dávno jisté tušení, a proto také před nedávnem vzala tu svou malou klisničku na prohlídku, ale takovouto strašnou ránu tedy rozhodně nečekala.

„Víte,“ pokračoval doktor a i z jeho tváře šlo vyčíst, jak nesmírně těžce se mu ta slova říkají, „ona trpí vzácnou genetickou poruchou, která brání správnému vývinu křídel, takže nikdy nebudou dost velká na to, aby ji unesla.“

„A…“ pokusila se navrhnout Cheerilee zoufale, ale doktor takovou otázku vytušil, a přerušil ji dřív, než vůbec byla ona slova vyřčena.

„Žádný lék na to neexistuje,“ zavrtěl smutně hlavou a sledoval, jak po tváři té krásné fialové kobylky před ním stéká jedna slza za druhou. Proč zrovna on musel poníkům sdělovat tak strašné zprávy?

„I tak Vám ale za všechno děkuji,“ uklonila se Cheerilee. „Měla bych jí to říct,“ dodala a zamířila k odchodu. Bála se, že se brzy díky té strašné tíze, jež jí náhle ležela na srdci, složí, ale zatím se celkem držela, i když ji to stálo jeden do krve prokousnutý ret.

„Nemusíte to dělat hned,“ navrhl doktor. „Počkejte, až dospěje.“

„Já vím,“ usmála se Cheerilee smutně, „ale své malé Scootaloo bych nikdy lhát nedokázala.“

 

• • •

 

Rainbow Dash líně klouzala od obláčku k obláčku a s blaženým výrazem ve tváři si nechala od teplého letního vánku načechrávat své nebesky modré perutě.

Náhle si však koutkem bystrého pegasího oka všimla maličké oranžové tečky prchající po zemi a okamžitě zbystřila, když ji náhle její šestý smysl varoval před nebezpečím. Zdálo se, že něco není v pořádku.

Přestala si tedy užívat plachtění a prudkým střemhlavým letem zamířila oné malé tečce, z níž se při bližším prozkoumání stala mladičká pegasí klisnička, naproti.

„Prcku? Co se ti, u Celestie, stalo?“ zhrozila se, když s lehkým hromovým zaduněním prudce dosedla jen pár stop od jejího čumáčku.

Scootaloo na ni, svůj dlouholetý idol, upřela trošičku překvapené, ale hlavně zarudlé a uslzené oči a se slovy: „Běž pryč!“ se rozeběhla zas do dáli.

Rainbow Dash se však nenechala jen tak lehce odbýt a brzy ji po kratičkém plachtění opět stála v cestě. Nestačila však říct ani slůvka a už se na ní ona malá oranžová klisnička opět zlostně obořila.

„Nech mě být!“ zavzlykala zoufale a pokusila se znovu utéct, ale těm jejím divoce se třesoucím nohám se to moc nelíbilo, a tak se místo toho pouze svalila bezmocně do trávy.

„Jsi v pořádku, Scootaloo?“ zkusila to Rainbow Dash poněkud něžnějším přístupem, který jí však zrovna moc blízký nebyl.

„Ne, nejsem!“ zakřičela ošklivě ona malá klisnička na tu svou věrnou starší kamarádku. „Ale ty mi s tím stejně nepomůžeš!“

„No tak, prcku,“ snažila se ji Rainbow Dash uklidnit, jak nejlépe mohla a při tom se ke Scootaloo pomalu blížila, aby ji mohla konejšivě obejmout. „Ať už se děje cokoliv, tak to určitě bude zas dobrý.“

„Nedotýkej se mě těma svýma špinavýma pegasíma kopytama!“ obořila se na ni Scootaloo tak zle, až to i samotnou Rainbow Dash zarazilo. Byla zvyklá na leccos, ale takhle se k ní ještě nikdo nechoval.

„Prcku?“ řekla napůl nechápavě a napůl zmateně. Najednou nevěděla, co dál.

„Vypadni!“ zakřičela Scootaloo hystericky přeskakujícím hlasem a ohnala se po Rainbow Dash svými kopýtky. Jenže Rainbow Dash, která byla tím neobvyklým chováním téhle malé klisničky stále značně překvapená, nijak nezareagovala a schytala onu Scootalinu ránu přímo do tváře.

Nebyla to nějak obzvláště silná rána, ale bolela mnohem víc, než všechna ta nejhorší zranění. A spolu s ní ucítila Rainbow Dash i obrovskou vlnu plnou smutku a zklamání vzdouvající se hluboko v jejím zlomeném srdíčku.

Nejprve se ještě chvilku na Scootaloo překvapeně dívala a pak se prostě mlčky otočila a s prudkým zamáváním svých křídel zamířila pryč. Než však zmizela docela, objevily se na zemi dvě maličké krůpěje jejích prvních slz.

Ještě nikdy Rainbow Dash nepoznala takový žal, jaký právě zahalil její duši do svého temného rubáše. Cítila se náhle tak strašně zrazená a osamocená.

A Scootaloo jen na to všechno zírala s otevřenou pusou a věděla, že právě udělala něco opravdu strašného. Teď už ale bylo příliš pozdě snažit se něco z toho zachránit.

 

• • •

 

„Měla by ses jí omluvit,“ snažila se Cheerilee uklidnit svou maličkou plačící nevlastní dcerku. „Jsem si jistá, že to pochopí, když jí povíš, jak na tom jsi.“

„Ale já na ní byla zlá a praštila jí do čumáčku,“ vzlykla Scootaloo a propukla v další záchvat divokého nezvladatelného pláče.

„Já vím, broučku,“ řekla Cheerilee vlídně. „Ale to přeci neznamená, že by ses to nemohla pokusit napravit. Pokud tě má Rainbow Dash opravdu ráda, tak ti odpustí.“

„Myslíš?“ ozvalo se sice stále smutně, ale přeci jen s jistu nadějí.

„Ne, nemyslím,“ pohladila ji Cheerilee po rozcuchané purpurové hřívě. „Já tomu věřím.“

 

• • •

 

„Moc mě to mrzí, moc mě to mrzí, …“ opakovala si maličká Scootaloo snad už posté, zatímco neustále nervózně přecházela sem a tam ve stínu Rainbow Dashina nebeského sídla. Sama se tam dostat nemohla, a tak musela počkat, až se ta nebesky modrá kobylka rozhodne objevit.

„Co prosím?“ ozvalo se náhle přímo za jejími zády až příliš důvěrným hlasem, který mohl patřit jen jí jediné.

„R-Rainbow?“ zakoktala se Scootaloo překvapeně a otočila se. „Já… Chtěla jsem… Proč…“ pokusila se následně říci hned několik vět na jednou, ale ani jedna se jí k jejímu zklamání nepovedla.

A přesto se Rainbow Dash usmála, tak jako snad ještě nikdy a Scootaloo byla najednou ta nejšťastnější klisnička na světě.

„Já vím, co mi chceš říct, prcku,“ řekla jí přátelsky. „Chvilku jsem tě poslouchala.“

„Ale já…“ zkusila to Scootaloo ještě jednou, ale pořád jí to mluvení v tom šoku zrovna nešlo.

„I já bych se ti měla ale omluvit,“ zarazila ji Rainbow Dash. „Neměla jsem tam na tebe včera tak hrozně tlačit, ale viděla jsem, že jsi na tom opravdu špatně a chtěla jsem pomoct. Moc se mi to asi nepovedlo, co?“

„Ne. Tedy ano,“ snažila se odpovědět zmatená Scootaloo a nějak tak úplně nechápala, co se jí snaží nebesky modrá kobylka před ní říct.

„Jsi skvělá, prcku,“ pochválila ji Rainbow Dash a zdálo se, že ani jí se to neříká zrovna snadno. „A mrzí mě, jestli jsem ti nějak svýma otázkama ublížila. Nemohla jsem ale tušit, že jsi na tom až takhle zle. Teprve Twilight mi o tom všem dnes pověděla.“

„Takže…“ snažila se Scootaloo opět něco říct, ale bylo to tak hrozně těžké, a tak místo toho pouze sklopila provinile hlavu i uši.

„Ano vím, že nemůžeš lítat,“ pronesla Rainbow Dash až nečekaně vážně a Scootaloo najednou spadl ze srdce ten největší kámen. Teď už to bylo venku a zdálo se, že Rainbow Dash ten její hendikep naprosto chápe. A to se tolik bála, že na ni místo toho úplně zanevře.

Ani tak to však nebylo úplně lehké neboť náhle všechen ten nahromaděný smutek a zklamání náhle povolil a Scootaloo se opět rozplakala. Teď už však Rainbow Dash neodháněla a místo toho sama vyhledala klidné útočiště v jejím milujícím sesterském objetí.

Rainbow Dash kupodivu neříkala nic a jen tu malou uplakanou klisničku něžně hladila. Kdo by to byl řekl, že zrovna v té její drsné tvrdé povaze je tolik lásky. I ona tak měla v očích slzy. A byly to slzy soucitu a pochopení.

Dlouho jí to však nevydrželo. Místo toho uchopila hlavičku Scootaloo do svých kopýtek a upřela na ni zvláštní a nesmírně vážný pohled.

„Věříš mi, Scootaloo!?“ zeptala se náhle.

„Cože?“ zamrkala ta naše překvapená oranžová klisnička překvapeně.

„Věříš mi?“ zopakovala Rainbow Dash trpělivě svou otázku.

„A-ano,“ zakoktala Scootaloo a pak už mnohem sebejistěji dodala: „Věřím!“

„A budeš od teď dělat naprosto vše, co ti řeknu?“ pokračovala Rainbow Dash v tom svém zvláštním vyptávání.

„Budu!“ zapřisáhla se Scootaloo hrdě. Nehodlala už totiž nikdy zklamat tuhle svou úžasnou kamarádku.

„Pak ti slibuju, že tě lítat naučím!“ zakončila Rainbow Dash tu svou podivnou řeč.

„A-ale doktor…“ pokusila se Scootaloo namítnout. Rainbow Dash ji však nenechala.

„Doktoři si můžou říkat, co chtěj,“ řekla a upřela na ní své fialkovo-růžové oči, „ale já jim všem ještě ukážu, co v tobě je.“

„Díky, Rainbow,“ usmála se konečně po dlouhé době zas ta malá oranžová klisnička. Až teď poznala, jak moc jí to chybělo.

„Tak se mi líbíš, prcku,“ opětovala Rainbow Dash ten její úsměv. „A nezapomeň tu být zítra ráno hned po rozednění,“ dodala nakonec s poněkud ďábelským úšklebkem.

 

• • •

 

A tak spolu ty dvě začaly trénovat a byly to ty úplně nejnáročnější dny celého dosavadního Scootalina života.

Domů se vždy vracela tak neuvěřitelně unavená a rozlámaná, že se akorát tak svalila na postel a okamžitě usnula. Nikdy si však nikomu ani slůvkem nepostěžovala a s úsměvem přijímala všechna ta těžká cvičení, kterými ji Rainbow Dash doslova zavalovala.

Ta v tom však nikdy nenechala svou malou svěřenkyni samotnou a vždy tak vše dělaly za hlasitého Dashiina povzbuzování pospolu.

Zprvu se sice zdálo, že nic z toho, co zkusily, žádný užitek nepřináší, ale nakonec se přeci jen začaly objevovat první výsledky. Byly to však stále jen pouze maličké krůčky na oné dlouhé cestě, kterou si zvolily, a tak muselo uplynout celých pět dlouhých let, než se to Scootaloo konečně podařilo.

 

• • •

 

„No tak Scootaloo, vzpomeň si, co jsem ti říkala,“ připomínala jí Rainbow Dash všechny ty své lekce. „Hlavu vzpřímenou, ocas dozadu a křídla pěkně roztažená. Tak a teď to zkus ještě jednou.“

Scootaloo přikývla a rozeběhla se v plné rychlosti z kopce dolů, aby hned následně za poněkud nejistého mávání svých nemocných, ale teď už mnohem větších a hlavně silnějších křídel konečně vzlétla vzhůru k obloze.

„Já to dokázala! Já letím!“ rozkřičela se Scootaloo a samou radostí se vrhla Rainbow Dash vznášející se před ní kolem ramen. „Díky, Rainbow!“

Rainbow Dash se však místo odpovědi náhle jen unaveně zapotácela a málem tak obě dvě spadly zpátky na zem.

„Rainbow, jsi v pořádku?“ upřela na ni Scootaloo vyděšený pohled zatímco jí pomáhala bezpečně dosednout.

„To nic není,“ usmála se ta modrá kobylka, ale moc přesvědčivé to nebylo. „Jsem na tebe tak hrozně pyšná, prcku,“ dodala, když se konečně postavila zpátky na zem, ale i tak byl její postoj značně nejistý.

A Scootaloo měla náhle pocit, že je před ní daleko starší kobylka, než jak Rainbow Dash znávala. Skoro jakoby nějaký plamen v jejím srdci, jenž ji poháněl vpřed, náhle vyhasl.

Tvář měla skleslou a unavenou a dokonce i jindy duhová hříva teď vypadala nějaká šedivější. Zdálo se, že všechen ten dlouholetý tvrdý trénink si i na téhle jindy nezdolné kobylce vyžádal jistou daň. Vždyť prakticky každou volnou chvilku trávila se Scootaloo a obě dvě pilně cvičily. Jenže Rainbow Dash byla přeci jen téměř o celých deset let starší.

Tehdy Scootaloo pochopila, že jí ta úžasná modrá kobylka dala i něco mnohem víc, než jen cenné lekce a tisíce hodin tvrdého tréninku. Dala jí i kousek své vlastní duše. Kousek, který se už nejspíš nikdy nevrátí.

„Ach, Rainbow,“ vzdychla Scootaloo a pevně ji sevřela ve svém náručí. „Díky za všechno,“ stihla ještě vzlyknout, než se rozplakala. A ani ona sama nevěděla, jestli je to radostí anebo smutkem. Nejspíše to však bylo obojí.

 

Konec