Princeznin žal

Sama.

Jsem tak hrozně sama. Bez rodiny, bez přátel a dokonce i bez jakékoliv jiné spřízněné duše, se kterou bych mohla občas prohodit pár slov. Nikdo tu totiž není. Jen já a zdánlivě nekončící pustina plná prachu a písku.

Občas je to všudypřítomné ticho tak strašlivé, že se to už prostě nedá vydržet a já z plných plic zoufale křičím do okolí v marné naději, že mi alespoň někdo odpoví, i když by to třeba byla jen má vlastní ozvěna.

Jenže neslyším nic. A to ani svůj vlastní hlas. Jak bych mohla, když okolo mě je pouze naprostá dokonalá prázdnota, kde není jediné molekuly vzduchu, jenž by naplnil mé plíce a rozvibroval hlasivky? A i kdyby se mi stejně nějakým způsobem podařilo promluvit, tak stejně by nebylo vzduchu, který by můj hlas přenášel.

Ach, jak moc bych si ho ještě jednou přála slyšet. Cítit to jemné chvění v krku a proudění vzduchu, jež se mění ve slova. Už dávno jsem zapomněla na jeho tón a stejně tak jsem zapomněla i téměř na vše ostatní.

V mé mysli se jako umírající motýlci třepotá posledních několik vzpomínek. Vzpomínek na časy, které již dávno odvál čas. Místo nich mou mysl stále více a více halí ta strašlivá mrazivá temnota. Je úplně stejná jako ta, jež mě obklopuje.

Nikde, kam až mé oko dohlédne, není v téhle vyprahlé pustině jediného světélka. Nezáří tu žádné slunce a dokonce ani měsíc. Jen třepotavé jiskření hvězd vysoko nad hlavou naplňuje mou duši alespoň špetkou naděje a útěchy.

Chlad, který již dávno vyplnil každičkou buňku mého těla, to však nezastaví. Má krev se již dávno proměnila v led a já bych si strašně moc přála znovu cítit, to krásné hřejivé teplo rozháněné skrz tepny a žíly dunivými údery mého vlastního srdce. I ono však již dávno utichlo.

Vím, že bych v takovýchto podmínkách měla být dávno mrtvá, ale vrozená magie, jíž jsem kdysi přijala, mě stále drží na živu. Nenávidím ji. Strašlivě ji nenávidím, ale nemohu dělat nic. Jen čekat až se i můj osud naplní.

Kéž by tu byl alespoň někdo, kdo by tuhle drtivou samotu trávil se mnou. Ať se však vydám v tomhle světě kamkoliv, tak vím, že nikde nenajdu ani živáčka. Jen nekonečné moře prachu a písku, jež je křížem krážem rozryté otisky mých kopýtek. Některé z nich jsou staré už několik miliard let.

Opravdu jsem už takhle stará? Vždyť se to zdá nemyslitelné, že by jediná bytost mohla žít tak nesmírně dlouho, ale asi tomu tak i bude. Moc dobře si už nevzpomínám, ale vybavuji si doby, kdy jsem bývala někým dočista jiným. Jen obyčejným spokojeným poníkem se spoustou přátel a kamarádů.

Dávno se již všichni z nich proměnili v prach a dokonce i v mých vzpomínkách se již dávno vytratili. Jediné, co zbylo, jsou vzpomínky na vzpomínky vzpomínek.

Nejstrašnější je, že si nedokáži vybavit ani vzhled jejich tváří, ani zvuk jejich hlasu a dokonce ani jejich jména. Zůstal mi po nich pouze pocit nevyplnitelné prázdnoty v mé duši.

Slíbila jsem jim všem, že na ně nikdy nezapomenu, ale zklamala jsem je. Jak jsem ale mohla vědět, že čas je tak hrozivým nepřítelem, který nás pomalu okrádá o to, co je nám nejdražší.

Proč mi to nikdo neřekl? Proč to přede mnou Celestia tehdy utajila? Je možné, že to snad ani ona nevěděla? Kdybych to jen tušila, tak bych se rozhodla jinak. Teď již však není cesty zpět a já musím v tichosti snášet následky svých pradávných rozhodnutí.

V počátcích jsem však nebyla tak osamělá jako jsem teď. V místech, kde teď stojím, kdysi vzkvétala nádherná říše, jejíž jméno se z mé paměti dávno vytratilo. Po tisíce let prosperovala a stávala se stále krásnějším místem k životu, ale pak i ji jednoho dne odvál neúprosný proud času a nahradily ji jiné říše obývané jinými bytostmi. A tak to šlo dál a dál až nakonec samotná země začala umírat a nezbyl už nikdo, kdo by ji obýval.

Zůstaly jsme tu jen já, Celestia, Luna a Cadance. Čtyři princezny, jejichž osudem byla nesmrtelnost. Mysleli jsme si, že budeme navždy spolu, ale jak v zemi ubývalo bytostí s milujícím srdcem, chřadla i Cadance, jejíž život byl tak pevně spjat právě s láskou. A pak jednoho dne zemřela a my pochopily, že podobný osud čeká i na nás.

O několik miliónů let později si přišla smrt i pro Lunu. Tehdy se s jejím měsícem střetla obrovská kometa a srazila ho dolů k nám na zem.

Zkáza, kterou tohle neštěstí způsobilo, byla strašlivá. Poslední zbytky vzduchu v tom kratičkém okamžiku doslova shořely a celý svět se proměnil v popraskanou kouli popela. Naštěstí už na světě nebyl nikdo, komu by to mohlo uškodit. Jen já a Celestia, ale nás chránila naše magie.

A tak jsme zbyly jen dvě a společně trávily veškerý čas. Byly doby, kdy jsem ji za to všechno strašlivě nenáviděla a jindy zas nesmírně milovala. Teď je však pryč i ona. Její slunce navždy vyhaslo a spolu s ním odešel i oheň jejího života. Zůstala pouze temnota. Jak venku, tak i uvnitř mého srdce.

Kdybych mohla, tak bych pro ni plakala, ale vím ještě vůbec, co jsou to doopravdy slzy? Jaká je asi jejich chuť a jaký je to pocit, když stékají po tváři? Nic z toho si už nepamatuji.

Od té doby jsem tu dočista sama. Bez jediné živé duše, která by mi pomohla v mém nekonečném utrpení. Mým osudem jsou totiž hvězdy a teprve až poslední z nich navždy vyhoří a vyhasne, tak konečně i já dojdu pokoje.

Mám však strach, že ten čas je daleko vzdálenější než si vůbec dokážu představit. Ale je tu jedna věc, které se bojím ještě daleko víc. Bojím se, že tam na druhé straně už na mě nebude tou dobou nikdo čekat. Že na mě zapomněli stejně, jako já zapomněla na ně.

Kdybych mohla, tak odejdu hned, ale magie mě ochrání i před sebe samou. Ne, že bych to nikdy nezkoušela, ale vždy jsem se setkala s neúspěchem a tak jsem to nakonec dočista vzdala.

Jmenuji se Twilight Sparkle a na světě jsem již přes dvanáct miliard let. A téměř celou tu dobu mám jediné přání. Zemřít. Přesto se té chvíle děsím.

 

Konec