Tehdá na Hřejnice

Celestiino slunce zvolna klouzalo dolů k obzoru a zplna využívalo těch posledních několika chvilek dnešního dne, aby zalilo svět pod sebou svými příjemně hřejivými paprsky, které přinášely klid a pohodu do srdcí i těch nejzatrpklejších poníků z celé širé Equestrie.

Však také bylo dnes jejich teplého pohlazení obzvláště třeba, neboť tam dole právě panovala ta nejhlubší a nejmrazivější zima, jakou kdy obyvatelé Ponyville zažili. Dokonce ani Bábi Smithová, jež byla úplně tím nejstarším poníkem v celém okolí, si nevybavovala chladnějšího počasí, než bylo to, které právě svíralo okolí ve svém sněhově bílém objetí.

Nikomu to však nijak obzvláště nevadilo, neboť mohli konečně trávit spoustu volných chvil v kruhu nejmilejších schovaní před zimou ve svých útulně vyhřátých domovech.

Možná jen Rainbow Dash byla trošičku smutná, když teď nemohla pořádně létat. Tedy, ne že by nechtěla, ale sama moc dobře věděla, jak nebezpečné to může být v tak třeskutých mrazech, jaké tam venku panovaly, a tak se nakonec spokojila s tím, že se zavřela spolu se svou skvělou kamarádkou Twilight do její knihovny a hltala jednu dobrodružnou knížku za druhou.

Je pravdou, že polovinu z toho času prospala stočená do klubíčka ve svém oblíbeném křesle, ale co zmohla proti té příjemné únavě a ospalosti, která ji při čtení vždy nakonec přemohla. A ani nebylo divu, když se o ni Twilight tak vděčně a s láskou starala.

Však také byla ráda, že tu někoho má. Spike tu byl sice pořád, ale ve světě mladých kobylek jsou prostě sem tam věci, které lze probírat pouze s kamarádkami. Věci, o kterých hřebci a samozřejmě i mladí draci neměli nejspíš ani ponětí.

Ale o tom tento náš příběh není, a tak se vraťme zpátky ven, kde se právě za zlatavého jiskření vytrácely do šera poslední sluneční paprsky uvězněné v krystalcích ledu, což bylo znamením, že noc již dychtivě očekává onu chvíli, kdy bude moci převzít vládu nad krajem.

I pro hříbátka zabalená do svých teploučkých vestiček a s botkami na každém kopýtku to bylo znamení, že mají nechat svého veselého dovádění v závějích a zamířit zpět ke svým domovům, kde už na ně určitě čekali jejich rodiče s hrnkem slaďoučkého a hlavně teploučkého kakaa.

Apple Bloom, Sweetie Belle a Scootaloo samozřejmě nebyly žádnou výjimkou, a tak se i ony chystaly tam v prodlužujících se stínech jabloňových kmenů hojně pocukrovaných tou bílou nadílkou k rozchodu. Toho večera měl však osud nachystán pro naše tři malé klisničky docela jiné plány a než si stačily říci ono dnešní „sbohem“ vynořil se náhle za tichého křupání sněhu pod svými kopýtky zpoza nedalekého kopečku další poník.

Abychom byli přesní, tak to byla již dospělá zemská kobylka s malým vozíkem zapřáhnutým za svými zády, jehož dvě kola se v tom sněhu pod tíhou nákladu poněkud bořila. Zahalená byla do těžkého pláště omotaného kolem svého těla tak, že jí ani do tváře vidět nebylo. Přesto to byla jen otázka chvilky, než ji Apple Bloom poznala.

„Tetičko Fritter!“ vykřikla ta naše rusohřívá klisnička radostně a rozeběhla se oné kobylce v ústrety. „Tys za náma přijela na návštěvu!“ dodala s nadšením, když pochopila, co přítomnost téhle milé kobylky u nich v sadech znamená.

„Apple Bloom!“ zaradovala se ona oslovená kobylka a stáhla si předními kopýtky kápi halící její tvář, čímž odkryla světu nejen ta svá dvě jiskřivě veselá smaragdová očka, ale také onu krásně udržovanou lehce nažloutlou srst a zelenou hřívou spletenou do dvou copánků ozdobených maličkou rudou mašličkou.

Byla to zkrátka nádherná kobylka, na níž mohl každý hřebec jen oči nechat, ale to pro členky rodiny Applů nebylo nic neobvyklého. Všechny to byly překrásné kvítky k pohledání, ale jestli to bylo díky té tvrdé práci na čerstvém vzduchu, jíž se každá z nich věnovala, anebo se jednalo o vzácný dar, který jim dala příroda do vínku, nám všem však zůstane navždy záhadou.

„Tys ale vyrostla,“ usmála se na svou mladičkou neteř, která jí právě přistála v náručí, ona nově příchozí kobylka, jejíž celé jméno znělo Apple Fritter a bylo stejně sladké jako ony koláčky, které měla ve Znaménku prozatím skrytém kdesi pod svým pláštěm. „Vždyť už je z tebe skoro velká kobylka,“ dodala vzápětí a zamkla maličkou Apple Bloom do svého láskyplného objetí.

„Ach, ten čas ale letí,“ pomyslela si. Však to také už muselo být několik let, kdy tuhle úžasnou klisničku viděla naposledy. Zvláštní, jak to na cestách rychle utíká. Občas až příliš.

„A tohle musej být určitě Scootaloo a Sweetie Belle,“ řekla s pohledem stočeným jejich směrem, když konečně položila Apple Bloom po chvíli něžného objímání zpátky na zem a teprve teď v jejím hlase poprvé zazněl ten zvláštní přízvuk, jenž byl pro celou tuhle velikou úžasnou rodinu společný. Ten její byl však na rozdíl od Applejack mnohem jemnější a prakticky téměř neznatelný. „AB mi toho o vás tolik napsala,“ usmála se na ně zvesela a již na první pohled bylo zjevné, že je opravdu velice ráda potkává.

„Tys o nás psala?“ zarazila se Scootaloo překvapeně a upřela svůj zvědavý purpurový pohled zpátky na Apple Bloom.

„No jasně,“ zazubila se na ní ona oslovená klisnička. „Přece sem se musela pochlubit, že mám tak skvělý kamarádky.“

„Díky,“ převzala velice ráda iniciativu Sweetie Belle, neboť naše milá Scootaloo pouze zrudla rozpaky a k dalším slovům se zrovna moc neměla. I ona však byla samozřejmě velice potěšená tím, že se o nich Apple Bloom takhle hezky zmiňuje, ale jak už to u ní bývalo zvykem, tak takovéto pocity neuměla dávat zrovna moc dobře najevo.

„Měly bychom raději jít,“ připomenula se jim v tu chvíli Apple Fritter. „Jinak přijde noc a z nás zbudou jen zmrzlý rampouchy.“

„No jo, ale Scootaloo a Sweetie Belle už musej jít domů,“ povzdechla si Apple Bloom nešťastně. Měla své dvě kamarádky opravdu moc ráda a pokaždé, když byla sama, se jí hrozně stýskalo po té jejich neuvěřitelně přátelské a rozverné společnosti.

„Tak je prostě pozvi k vám,“ usmála se na ni Apple Fritter a v očích se jí pobaveně zalesklo. „Beztak si určitě i ony moc rády poslechnou zážitky z mých cest.“

„To by bylo super!“ vypískla Scootaloo nadšeně a upřela spolu se Sweetie Belle na Apple Bloom prosebný pohled, ale ani to dělat nemusely, protože již dávno bylo rozhodnuto.

„Moc ráda,“ usmála se Apple Bloom na své dvě kamarádky. „Stejně to ale musíme nejprve domluvit s Rarity a Cheerilee.“

„To je fakt,“ souhlasila Sweetie Belle. „To by byl zas pěknej průšvih, kdybychom jim to neřekly.“

„Dobrá, tak jsme domluveny,“ usmála se na ni Apple Fritter. „Vy si ještě zařídíte, co potřebujete, a za chvíli se zase sejdem tam dole u vás na farmě.“

„Ale pospěšte si. Brzo už bude tma,“ dodala na závěr starostlivě a už jen sledovala, jak ty tři malé klisničky radostně přikývly a vystřelily zasněženou krajinou zpátky k Ponyville jako nějaké barevné šipky.

Pobaveně se nad tou scénou usmála, a když jí zmizely po chvilce z dohledu, zamířila k farmě své sestřenky Applejack, která ležela naštěstí nedaleko. Už teď se těšila, až se se všemi zas uvidí.

 

• • •

 

O nějakou tu hodinku později, když svět zahalil rubáš temnoty, z něhož na zem shlížely miliony blikajících hvězdiček a jeden veliký stříbrný měsíc, se jí to k její potěše vyplnilo.

Všichni společně se tou dobou právě uvelebili v dekách a polštářcích před velikým plápolajícím krbem patřícímu Applejack, která ještě na poslední chvíli připravovala trochu horkého moštu na zahřátí, a té její úžasné a neuvěřitelně pohostinné rodině.

Jak se dalo předpokládat, nebyla tu jen ona vřelá oranžová farmářka, ale samozřejmě i její starší bratr Big Mac, Bábi Smithová, která však sotva dosedla do svého houpacího křesla, tak okamžitě usnula, i když sem tam přeci jen zpoza víček vykouklo její stále bystré jantarové oko a zhodnotilo okolní situaci, a nakonec samozřejmě i Apple Bloom a její dvě nejlepší kamarádky.

Sice se při přemlouvání Rarity, která měla mít dnes Sweetie Belle na starosti a která ji zrovna moc nikam pustit nechtěla, nějaké potíže vyskytly, ale nebylo to nic, co by soustředěný prosebný pohled oněch tří malých andílků nezvládl a nebohá Rarity nakonec této jejich zbrani, před níž nebylo ochrany, podlehla.

A tak tu teď všichni seděli vyskládáni do kruhu kolem Apple Fritter, jež si nad ohněm ohřívala svá promrzlá kopýtka, a čekali, až se tahle zcestovalá kobylka pustí do onoho slíbeného vyprávění, kterým byla v celé své rodině již notně proslulá.

Nebylo se také čemu divit, když nikdo z jejích příbuzných toho nenacestoval po světě tolik jako ona, a tak pokaždé, když k někomu zavítala, se vždy našlo něco nového, co mohla svým nejmilejším povědět. Však také díky ní vždy celá ta jejich velká rodina rozesetá po celé širé Equestrii věděla, jak se mají i ti, kteří žili v těch nejodlehlejších koutech oné velice krásné, ale občas i trochu nebezpečné země.

Apple Fritter tohle její poslání nikterak nevadilo. Byla ráda na cestách, ale stejně tak milovala všechny ty úžasné poníky hrdě se hlásící k jejich společnému jménu. Tohle byl zkrátka její život a zároveň vše, co si kdy od něj mohla přát, a tak snad ani nemohla být šťastnější.

„Chtěli byste vědět, jak jsem strávila loňské Hřejnice?“ zeptala se s úsměvem tahle žluťoučká zelenohřívá cestovatelka a její otázka nebyla vlastně až tak překvapivá, neboť celý obývací pokoj, kde se všichni sešli, byl s blížícím se Srdcehřejným večerem, který byl již za humny, patřičně vyzdoben.

Všude viselo zeleňoučké nebo zlaťoučké jmelí doplněné množstvím drobounkých zvonků a několika krásnými červenými mašličkami. A to vše bylo navíc jemně podkresleno onou zvláštní a přeci překrásnou vůní domova, kde se již všichni chystali na ty nejkrásnější svátky v roce.

„No jasně,“ usmála se Apple Bloom na tu svou tetu, která byla ze všech tet její nejoblíbenější. A ani se nebylo čemu divit, když nikdo jiný nezažil tolik úžasných dobrodružství jako právě ona, což jí Apple Bloom a samozřejmě i zbytek Znamínkových Křižáků poněkud záviděly, ale nemohly s tím stejně nic udělat, a tak jim nezbylo nic jiného než poslouchat její příjemné vyprávění a představovat si, že to právě ony jsou hlavními hrdinkami těch příběhů.

Apple Fritter to, jak se zdálo, velmi dobře věděla a nehodlala je nechat dlouho čekat. Brzy se tedy uvelebila na kobereček čelem k těm všem svým mladším i starším posluchačům a pustila se do svého vyprávění.

„Všechno to začalo,“ zněla její první slova, „když jsem se přidala k malé karavaně směřující zpátky z Gryfího království do Equestrie. Moc nás tam zrovna nebylo. Vlastně jen pouhých pět duší a všechno to byli poníci, jež jsem nikdy v životě neviděla, a tak jsme toho po celou cestu, která nám navzdory tomu, že již několik týdnů panovala tuhá zima, ubíhala až překvapivě rychle, zrovna moc nenamluvili. Ale pak nás vysoko v horách den před Hřejnicemi překvapila ta nejhorší vánice, jakou jsem kdy zažila, a všechno se změnilo.“

 

• • •

 

Apple Fritter pomalu kráčela vpřed s hlavou skloněnou až téměř k zemi a cítila, jak se do jejího prokřehlého těla opírá jeden silnější poryv nepříjemného ledově kousavého větru za druhým.

Ani ten plášť, v němž byla zachumlaná tak, že jí byla vidět jen špička čumáčku, zrovna moc nepomáhal. Však byl také od té myriády drobounkých bodavých sněhových vloček již dávno celý provlhlý.

A stejně na tom byla i její srst, i když si už nebyla tak úplně jistá tím jestli je tak pod tím pláštěm promočená od sněhu anebo to je prostě jen její vlastní pot. Ani by se té druhé možnosti nedivila, protože výstup tímhle příšerným průsmykem plným hlubokého sněhu byl už od začátku nesmírně náročný a vyčerpávající.

Bok měla od mokrých popruhů svého postroje, do nějž byl zapřáhnutý její plně naložený vozík, rozedřený do krve a cítila, jak jí ty rány při každém dalším těžkém pomalém kroku pálí čím dál tím víc. K tomu všemu byla celá nesmírně unavená a promrzlá.

Vlastně už toho měla plné zuby, a jestli to ještě chvíli půjde takhle dál, tak to určitě nezvládne. Užuž se chystala navrhnout alespoň krátkou pauzu, ale hřebec kráčející před ní ji přeci jen o nějakou tu vteřinku předběhl. Jak se ukázalo, nebyli na tom ostatní poníci z té jejich skupiny o moc lépe.

„Už toho mám dost!“ obořil se na vůdce jejich malé karavany kráčejícího v čele. „Nehodlám tu umřít jen kvůli tomu, že ty někam spěcháš!“ dodal rozhněvaně a z ničeho nic se na místě zastavil a spolu s ním i celý zbytek výpravy pochodující za ním.

„Cože?!“ otočil se na něj onen první poník, který podle lehounce zářícího rohu na svém čele patřil zcela zjevně mezi jednorožce. Sice slyšel, jak na něj někdo něco volá, ale polovinu slov sebral vítr a odnesl je kamsi do ztracena.

„Říkám, že když se okamžitě neutáboříme, tak tu umřem!“ pokusil se ten poník před Apple Fritter zakřičet ještě hlasitěji, ale nebylo to téměř k ničemu, protože s každou další vteřinou byl ten hrozný vítr silnější a silnější. Přesto se zdálo, že něco z toho onen vedoucí jednorožec pochopil, ale vůbec nadšený z toho nebyl.

No jo, ale slíbili jsme přece, že na Hřejnice budeme už dávno v Equestrii,“ rozezvučel se tentokráte jeho hlas přímo v hlavách všech ostatních poníků, což Apple Fritter zrovna nepotěšilo.

Neměla takovéto telepatické vpády do své mysli ani trochu v oblibě, neboť to pro ni znamenalo porušení toho nejniternějšího soukromí a navíc ji při tom vždycky příšerně bolela hlava. Dnes to však byla ochotná vytrpět, neboť jak se zdálo, tak v současné chvíli žádná lepší forma komunikace neexistovala.

Já tě naprosto chápu, ale jestli budeme pokračovat dál, tak tam nedojdem nikdy,“ ozval se v mysli ostatních hlas toho druhého poníka, který všechny zastavil. Bylo to celkem překvapivé, neboť on sám byl obyčejným zemským poníkem, ale jak se zdálo, bylo tentokráte ono telepatické spojení upletené jednorožčí magií společné pro všechny.

Ale, co moje rodina?“ zeptal se vedoucí jednorožec a spolu s jeho hlasem vklouzl do myslí ostatních i lehký pocit smutku a zklamání. „Slíbil jsem své dcerce, že budu na Hřejnice s ní.

To sme na tom stejně,“ pokusil se na něj usmát povzbudivě ten druhý poník, ale v té vánici se to poněkud minulo účinkem. „A věřím, že ostatní také,“ pokračoval dál a Apple Fritter ta jeho slova potvrdila lehkým přitakáním a nebyla sama. „Ale jestli se okamžitě nikam neschováme, tak už nás naše rodiny nikdy neuvidí.

Dobrá,“ povzdechl si vedoucí jednorožec. „Vrátíme se do toho lesa, co jsme před chvilkou míjeli a tam se schováme. Snad tam bude alespoň trochu suchého dřeva na oheň.

Zbylí poníci na to nic nenamítali a Apple Fritter měla na malý okamžik dojem, že v jejich dočasně propletených myslích cítí neskonalou úlevu. Pak ale jednorožec své telepatické spojení přerušil a vše se zas vrátilo do svých zaběhnutých kolejí. Tedy tak jak tomu mělo podle Apple Fritter, která magii zrovna neholdovala, být vždy.

Nehodlala si však zrovna dnes nějak stěžovat, a tak si pouze promnula své bolavé čelo a pak následovala příkladu ostatních, kteří se už začali i se svými povozy otáčet a klesat zpět k nedalekému lesíku.

Cesta k němu jim trvala jen necelých deset minut, ale i tak se za tu chvíli stihlo počasí změnit v hotové skučící bílé peklo. Ani ty stromy v lese zrovna moc naše poníky nechránily.

„Musíme se zahrabat!“ zakřičel opět ten druhý poník a téměř okamžitě se pustil do práce. Apple Fritter se nehodlala nechat zahanbit a brzy se k němu přidala. Zbylí poníci se mezitím rozeběhli po okolí ve snaze najít trochu dřeva na oheň a chvojí na podestlání.

A vánice stále sílila a sílila. Vlastně už to byl hotový blizard plný podivných kvílivých zvuků přicházejících odkudsi z oblohy.

„To jsou nejspíš Windiga,“ zauvažovala Apple Fritter vyděšeně a na malý moment zvedla svůj pohled vzhůru k temné obloze, kde se bez ustání proháněla ve svém podivném zlověstném tanci divoká hejna vloček. Tehdy poprvé pochopila, že to vlastně vůbec nemusejí přežít.

„To je dneska den, co?“ usmál se na ni onen hřebec, jemuž zrovna pomáhala. „Takový počasí nemaj snad ani kolem Křišťálovýho Království,“ zazubil se vzhledem k situaci až překvapivě vesele a svými velkými kopyty vyhodil z rychle se prohlubující jámy další hromádku sněhu.

„To jo,“ opětovala Fritter jeho úsměv a zadívala se krátce do jeho temně modrých očí, které na ní vykukovaly spolu s černým čumáčkem zpoza těžkého pláště. Skoro měla pocit, že se jí právě svými slovy pokusil trochu uklidnit a jak se zdálo, tak se mu to i částečně povedlo, za což mu byla vděčná. „Taky jsem ještě nikdy nic takovýho nezažila,“ dodala zdvořile a opět se pustila do hrabání.

„A co vůbec dělá taková pěkná kobylka jako Vy v tomhle hrozném kraji?“ snažil se hřebec pokračovat v rozhovoru, i když se zdálo, že ho to trochu uvádí do rozpaků.

„Vracím se k rodině,“ odpověděla ta naše kobylka přátelsky. „A nemusíš mi vykat. Jmenuji se Apple Fritter. A ty?“

„Já jsem R…“ pokusil se hřebec představit, ale ihned vzápětí byl přerušen dalším náhle se navrátivším poníkem z té jejich výpravy.

„Slyšeli jste to?!“ zakřičel na ně. „To sou Windiga! Musíme pryč!“

„Ne, nejsou!“ zamračil se černý hřebec výhružně. „A přestaň tam tak stát a raději nám pomoz!“ rozkázal náhle až nečekaně přísně.

„Ale co oheň?“ namítl ten druhý poník.

„Na ten bude čas později,“ odpověděl mu hřebec. „Nejdůležitější je přístřeší a stejně není v ničích silách ho v tomhle počasí rozdělat jen tak na holý pláni.“

Na to už neměl onen vyděšený poník, co namítnout, a tak sklouzl do již částečně vyhrabaného dolíku a pustil se také do práce.

Zakrátko se objevil i onen jednorožec v doprovodu posledního zbývajícího mlčenlivého poníka, který mu pomáhal táhnout sněhem trochu zeleného chvojí a otýpku dříví, pro niž se museli v tomhle sněhu prohrabat snad až do samotných pekel. Také podle toho patřičně vypadalo a navíc bylo celé neuvěřitelně mokré. Jestli tohle někdo zapálí, tak to bude zázrak. Přesto se o to oba výše zmínění poníci začali okamžitě pokoušet.

„Nechte toho,“ napomenul je ten černý hřebec. „Nemá to smysl. Raději nám nejprve pomozte.“

Oslovení poníci celkem brzy pochopili marnost svého počínání, a tak nakonec také přiložili kopýtka k dílu.

Společnými silami jim to všem šlo až překvapivě rychle, a tak netrvalo dlouho a jejich provizorní záhrab byl konečně hotový. Ve skutečnosti se jednalo spíš o hlubokou díru ve sněhu obklopenou všemi pěti povozy a zakrytou větvemi a plachtou, kterou s sebou vezl jeden z poníků.

Vnitřek byl z větší části vystlán chvojím a plášti, aby poníci nemuseli ležet přímo na sněhu. Jen malý kousek hned u vchodu, kam mělo přijít ohniště, zůstal volný. Již brzy tu však začala růst malá pyramidka dřeva, která, jak všichni doufali, je alespoň trošku zahřeje.

Mezitím si přítomní poníci vzali pár nejnutnějších věcí a jeden po druhém se nasoukali do toho jejich dočasného úkrytu.

Moc místa tu zrovna nebylo, a tak se k sobě museli tulit poněkud více, než je obvyklé. Bylo to sice trochu zvláštní, neboť si povětšinou byli naprosto cizí, ale nenašel se nikdo, kdo by si byť jen slůvkem postěžoval. Však jim také v tom vzájemném chumlu začalo být konečně po dlouhé době teplo.

Krátce na to se navíc podařilo tomu jejich jednorožci zapálit svým rohem onen malý ohýnek a hned tu bylo díky jeho světlu a žáru ještě o něco příjemněji. A to dokonce až tak, že si někteří z poníků začali sundávat své těžké provlhlé pláště. Apple Fritter si je tak konečně mohla za celou tu jejich dlouhou společnou cestu poprvé pořádně prohlédnout.

Vpravdě byla i celkem překvapená, když zjistila, že pod jedním z plášťů se skrývala ještě další zemská kobylka, o které až do teď neměla ani tušení a která měla k tomu všemu ještě navíc dosti zvláštní purpurovou barvu doplněnou šedomodrou hřívou, jež tak trochu připomínala vlahou letní noc.

Když si ona kobylka všimla, jejího dlouhého zkoumavého pohledu, mírně pokývala hlavou a zvesela na ni mrkla jedním svým temně fialovým okem, což mělo za následek, že se Apple Fritter lehce začervenala a raději začala věnovat pozornost i ostatním.

Zbytek poníků byli samí hřebci a až na toho jednoho jednorožce byli všichni stejného druhu jako Apple Fritter, ale na tom nebylo nic až tak zvláštního. Pegasové by se po zemi takhle nikdy neplahočili a jednorožci zas na něco takového nebyli zrovna stavění. Vlastně bylo celkem štěstí, že je na té jejich cestě jeden z nich doprovázel.

„No,“ usmál se na ostatní ten černý a překrásně stavěný hřebec, jenž, jak se ukázalo, měl hlavu ozdobenou poněkud kratší stříbrně bílou hřívou, „asi bychom se měli vzájemně představit, nemyslíte?“

„To je dobrý nápad,“ zachichotala se ta tmavě zbarvená kobylka. „Nedokážu si představit, že bych vykala někomu, jehož ocas mám vražený do tváře,“ dodala lehce škádlivým, ale přesto milým tónem.

Ostatní poníci sice trochu překvapeně zamrkali, ale museli uznat, že má tahle cizí přímočará kobylka naprostou pravdu. V situaci, v jaké byli, se prostě vykání nehodilo.

„Tak dobrá,“ usmála se na ostatní Apple Fritter a vzápětí jim prozradila to své lahodně sladké jméno s příchutí jablek.

„Moc hezké,“ pochválila ji ta druhá kobylka. „Mě říkají Moonflower.“

„A mě zase Rusty Shoe,“ představil se konečně ten černý poník a okamžitě zas předal slovo dalšímu.

„To já se jmenuji Pixie Dust,“ prozradil své jméno jako čtvrtý v pořadí onen jednorožec, který byl od hlavy až k patě celý sytě oranžový. Jen tu hřívu měl zbarvenou spíše do červena a oči světle zelené.

„No, a mě přátelé říkají Little Spot,“ přidal se nakonec i ten poslední nejmenší hřebec, jehož srst byla tak strakatá, že ani nebylo poznat, jestli je spíš bílý anebo hnědý. I obě jeho uši měly každé úplně jiný odstín a dokonce i oči byly zbarvené trochu jinak. Jedno zelené a druhé hnědé. Jen tak hříva, která byla také hnědá, se zdála být alespoň trošku normální.

„Hi, hi,“ zachichotala se Moonflower a zadívala se na Apple Fritter. „Zdá se, že Rusty, Dusty a Spoty vypadají na celkem zajímavou společnost, nemyslíš? S nimi po boku nám dvěma křehkým kobylkám určitě nic zlého nehrozí.“

Všichni tři hřebci po těchto jejích slovech okamžitě zrudli rozpaky a nevěděli kam dřív s očima. Dokonce i Apple Fritter se ve tvářích lehce začervenala jako jablíčko, ale naštěstí jen maličko.

„Myslím, že máš pravdu,“ usmála se na tu druhou a značně veselou kobylku a ani si neuvědomila, že díky jejím poněkud rozvernějším slovům dočista zapomněla na celou ne zrovna příjemnou situaci.

A rozhodně nebyla sama. Zbylí poníci na tom byli úplně stejně. Možná jen Rusty, který vypadal nejvážněji, na to tak úplně nezapomněl, ale rozhodně tím nehodlal kazit tu zázračně se zlepšující náladu.

„Moc vtipné, Moony,“ zašklebil se na tu trošičku zvláštní kobylku a sklidil tak od ní jeden nádherně zářivý úsměv doprovázený kratičkým spikleneckým mrknutím, které mohlo znamenat pouze to, že Moonflower přivítala jeho snahu pomoci jí rozveselit ostatní, což se jim i společnými silami naštěstí celkem dařilo.

A tak si zanedlouho už všichni povídali jako staří přátelé a na tu vánici, která tam venku řádila, si už ani nikdo nevzpomněl. Však také nebyl důvod, když teď byli v teploučku a navíc obklopeni tak úžasnými poníky, s nimiž byla učiněná radost pouštět se do dalších a dalších veselých konverzací.

Brzy se však ke slovu přihlásila únava a jeden po druhém začali ti naši uvázlí cestovatelé ve vzájemném přátelském objetí usínat. Už dlouho se jim neleželo v blízkosti někoho takhle příjemně.

 

• • •

 

Apple Fritter sebou lehce škubla a probudila se. Ten divný houpavý pocit z jejích snů však ani tak nepřestal. Spíš se zdálo, že je ještě horší. A navíc se k tomu přidalo nějaké zvláštní trošičku vzdálenější dunění.

„To jen někde spadla lavina,“ začal ji uklidňovat Rusty, v jehož bdělých očích se, zatímco ostatní spali, odrážely plamínky jejich maličkého ohníčku, který udržoval. „Nemáš se, ale čeho bát, tady jsme v bezpečí,“ dodal konejšivě a pohladil ji po hřívě.

Apple Fritter zamumlala něco nesrozumitelného v odpověď a spokojeně zas usnula jako malé hříbátko. S takovým silným a statečným hřebcem po boku se cítila nádherně v bezpečí.

 

• • •

 

Když se o mnoho hodin později probudila, nikdo další již v jejich úkrytu nebyl. Jen ona a poslední doutnající zbytky dřeva. Nejprve se trochu vyděsila, že tu na ni ostatní zapomněli, ale právě v ten okamžik se v otvoru vedoucím ven objevila Moonfloweřina purpurová tvář.

„Vstávej, ty ospalče,“ usmála se na ní. „A pak se pojď podívat ven. Takové nadělení jsi určitě ještě nikdy nezažila.“

A měla pravdu. Tolik sněhu Apple Fritter opravdu ještě v celém svém životě neviděla. Všude bylo bílo, bílo a zas jen bílo. Dokonce ani jejich povozy pod tím sněhem už nebyly téměř vidět.

Alespoň že už nesněžilo a že jim nad hlavou svítilo krásné zlatavé sluníčko, ale ani ono nic nezmohlo s těmi obrovskými závějemi, v nichž by bez problémů zmizel celý poník až po uši.

A jako by toho bylo málo, tak jim v cestě do Equestrie ještě navíc bránila obrovská čerstvě spadlá lavina, přes kterou se navzdory veškeré snaze prostě dostat nedalo a která byla nejspíš přesně tou samou lavinou, jež Fritter v noci vzbudila. Jedinou možností, jak se dostat dál, bylo zkusit se prohrabat, ale to by zabralo určitě hroznou spoustu času.

„V tomhle se asi dnes nikam nedostaneme,“ povzdechl si jednorožec Dusty, když se všech našich pět poníků sešlo venku, kde si prohlíželi následky včerejší sněhové bouře. „A to jsou dneska Hřejnice.“

„No,“ zazubila se na něj Moonflower přátelsky, „tak to je hold budeme muset oslavit tady.“ Když ale uviděla jeho stále trochu smutný pohled, tak ho konejšivě objala kolem ramen a dodala: „Jsem si jistá, že to tvá rodina pochopí.“

Pak však v jejích očích opět zajiskřila nezbednost a už volala na ostatní: „Nemáte někdo něco na výzdobu nebo k snědku? Hned bych se pustila tady s Apple Fritter do příprav.“

„To je výborný nápad, Moonflower,“ pochválil ji Rusty. Co kdybyste z toho udělaly takové malé překvapení, zatímco mi hřebci budeme prohrabávat cestu skrz tu lavinu. Do večera to určitě nestihnem, ale začít musíme, co nejdřív.“

„Dobrá,“ usmála se Moonflower. „Jen nám ještě dejte, cokoliv byste mohli postrádat a my to už to nějak zužitkujeme. Viď?“ mrkla přátelsky na Apple Fritter, která se k ní mezitím stihla připojit.

Zbylí poníci souhlasně přikývli a už ze svých zasněžených povozů vyhrabávali vše, co byli ochotni postrádat a že toho bylo opravdu dost. Dokonce tolik, až už je Moonflower, která nevěděla, kam to všechno v tom sněhu položit, musela zarazit. Bylo tedy na čase pustit se co nejdříve do práce.

A tak tedy hřebci vyrazili k lavině a naše dvě kobylky začaly s výzdobou toho jejich maličkého úkrytu a jeho nejbližšího okolí.

Tuhle uvázaly mašličku, tam zas pověsily jablíčko uvázané na provázku a dokonce se jim podařilo stvořit i jakýsi provizorní papírový řetěz, na který však byly obě dvě velice pyšné. Moonflower pak ještě navíc po chvilce váhání vytáhla z hlubin svého vozíku několik nádherných jiskřivě třpytných drahokamů a rozvěsila je v útrobách toho jejich skromného příbytku.

Šlo jim to opravdu pěkně od kopýtka, a tak sotva přešlo poledne, už s tím byly hotové. Proto se rozhodly, že by mohly zkusit připravit ze zásob, jež měli poníci s sebou, i něco dobrého k jídlu a k pití.

Tohle už byl trochu náročnější úkol, protože dřeva bylo málo a dostat se k němu znamenalo navíc dlouhé minuty hrabání, ale ani tak se nenechaly odradit, a tak, když se naši tři hřebci k večeru vraceli zpět, vznášela se již ve vzduchu příjemná vůně svařeného vína, pečených jablíček a dalších dobrot, jež se těm dvěma úžasným kobylkám podařilo v těchto poněkud polních podmínkách připravit.

A protože už tu konečně byli všichni, mohli se společně pustit do oslav tohoto nádherného dne, jenž byl vzpomínkou na onu krásnou chvíli, kdy se tři znesvářené rody poníků poprvé spojili a položili tak základ samotné Equestrii, což bylo až do dnešních dnů oslavováno společnou hudbou, tancem a hlavně zpěvem.

Ani naši poníci se nehodlali držet stranou, a tak již brzy zvesela společně dováděli a hlavně se především výborně bavili.

Zkrátka to byly možná ty úplně nejkrásnější srdcehřejné svátky jaké kdy naše Apple Fritter zažila. A vůbec jí nevadilo, že je slaví kdesi vysoko v horách uvězněná ve sněhu a že všichni ti poníci, s nimiž onu chvíli právě prožívala, jí byli až do nedávna naprosto cizí. Vlastně si skoro přála, aby tenhle kouzelný okamžik nikdy neskončil.

A právě přesně takové by měly být ty správné Hřejnice, na což už však mnozí poníci tam dole dočista zapomněli. Ti naši však naštěstí ne a tak si toho večera všichni společným zpěvem a povídáním připomněli, že jsou to svátky oslavující samotnou podstatu přátelství, které dokáže zahřát daleko více než jakýkoliv jiný oheň.

Pro tyhle krásné společné chvíle zkrátka stojí za to žít. A žádný mráz či hlad to nikdy nezmění, protože láska, jež v našich srdcích plane, je ze všech sil světa ta nejmocnější a najde-li u druhých oporu, tak ji nic nezabrání v překonání i těch největších nesnází.

Jen společně tak můžeme dokázat věci daleko za hranicemi našeho chápání.

 

• • •

 

Když Apple Fritter dovyprávěla, spali již všichni přítomní tvrdým spravedlivým spánkem poníků, jež celý den strávili prací anebo v případě Znamínkových Křižáků veselým dovádění. Jen zlatavé oči Apple Bloom sevřené v pevném objetí svých dvou roztomile podřimujících kamarádek se bděle leskly v záři vyhasínajícího ohně.

„Měla bys už taky spát, maličká,“ usmála se na ni Apple Fritter a pohladila ji po té její heboučké tváři.

„Dobrá,“ zašeptala Apple Bloom tiše, aby snad nikoho nevzbudila a cítila, jak se její víčka pomalu zavírají únavou. Přesto ještě již téměř v polospánku dodala: „Dobrou noc, teto.“

„Dobrou noc, i tobě, broučku,“ políbila ji Apple Fritter na rozloučenou a sama se také uvelebila mezi všemi těmi poníky ke spánku. Věděla, že tak krásně, jako v téhle milé společnosti, se jen tak nevyspí a byla šťastná, že jí život stále občas dopřával tyhle její nejoblíbenější chvíle. A obzvláště tehdy, když již Hřejnice klepaly nedočkavě na dveře.

Přesto si neodpustila kratičkou vzpomínku na ty své přátele, které tehdy tam v horách potkala a které možná už nikdy nepotká. Kdesi uvnitř, tam kde planul ten jejich společný plamen, však stále cítila, že na ní i oni neustále vzpomínají, a tak, i když se jí přeci jen trošičku stýskalo, položila hlavu na polštářek a spokojeně usnula.

 

Šťastné a veselé Hřejnice a

krásnou dobrou noc i vám, mí drazí čtenáři