Tajemství medailonku

Scootaloo se ze dveří svého domova vyřítila jak veliká voda. Však také v tom svém divokém běhu málem na schodech srazila jejich sousedku Junebug, která bydlela v bytě hned vedle nich.

Ona lehce nažloutlá kobylka se na ni však vůbec nezlobila a místo toho jí ještě radostně zamávala. Měla tu oranžovou klisničku, jež se právě kolem ní prořítila jak neřízená střela, moc ráda. A dokonce ji i spolu s její adoptivní maminkou občas pozvala k sobě na něco dobrého.

Scootaloo již mezitím stihla popadnout tu svou věrnou koloběžku ležící pod schody a vyběhnout ven do toho překrásného pozdně letního odpoledne ozářeného zlatavým sluncem.

Ona si těch krás dnešního dne však vůbec nevšímala. Raději si ihned na hlavu narazila svou fialovou helmu a za doprovodu tichého víření svých maličkých křídel vyrazila na koloběžce vpřed. Před domkem, kde ještě před chvilkou stála, po ní zůstal jen oblak pozvolna dosedajícího prachu.

O minutku později již divoce brzdila před svou první zastávkou. Za svými zády nechala několik notně vyděšených poníků, kteří jen tak tak stihli, uniknou její zběsilé jízdě, a dvě vyjeté a téměř by se zdálo, že i spálené brázdy.

I tentokráte tedy Ponyville přežil její doslova ďábelský průjezd jeho ulicemi. Jen nebohá Daisy z toho byla tak trochu v šoku a vyděšeně se krčila pod stánkem s květinami obklopená svými kamarádkami Lily a Rose, které se ji snažily uklidnit.

„Sweetie Belle!“ zakřičela Scootaloo z plných plic do otevřených oken Raritina překrásného butiku.

Místo její kamarádky však ze dveří po chvilce vykoukla nejprve naondulovaná hlava samotné Rarity. „To neumíš klepat, Scootaloo?“ napomenula ji káravě. „Malá klisnička jako ty by se taky měla nejprve naučit nějakému tomu slušnému vychování a nekřičet tu jako na lesy. Tím akorát všechny ostatní vyděsíš.“

„Promiň, Rarity,“ pokrčila Scootaloo rameny a nějak neměla ani tušení, co by si o těch Raritiných slovech měla myslet.

„To je v pořádku,“ usmála se na ni ta alabastrově bílá kobylka a pak ke Scootalině hrůze s podivným úsměvem dodala: „Jednou tě to stejně všechno naučím.“

Scootaloo si ani raději nepředstavovala, jaké by to bylo a naštěstí ani nemusela, protože v tu chvíli ze dveří vyběhla i ta jedna z jejích dvou nejlepších kamarádek. Vypadala zatím tak překrásně čistě a upraveně. Svou narůžovělou hřívu měla elegantně načesanou a krémově bílá srst se lehce na slunci jiskřila. To se však ve společnosti Scootaloo již brzy změní.

„Ahoj, Scoot,“ pozdravila ji Sweetie Belle radostně. „Copak tady děláš? Dnes jsme přeci nic neplánovaly. Děje se snad něco?“

„To se nemůžu za tebou jen tak podívat,“ ušklíbla se Scootaloo, ale vzápětí hned pokračovala: „Máš však pravdu. Kvůli něčemu jsem sem za tebou opravdu přijela. Něco jsem totiž našla a chtěla bych to tobě a Apple Bloom ukázat.“

„A co?“ vyhrkla Sweetie Belle zvědavě a ani Rarity neměla k podobným slovům daleko.

„To ti řeknu, až budeme všechny tři spolu,“ poškádlila ji Scootaloo. „Tak co? Půjdeš?“

Sweetie Belle by nejraději vyrazila hned, ale musela nejprve získat svolení své starší sestry, která ji teď měla na starosti. Proto na ni okamžitě upřela ten svůj zdaleka nejprosebnější výraz, jaký dokázala na své roztomilé tvářičce vykouzlit.

Rarity proti takovémuto útoku neměla žádnou šanci. „Tak dobrá,“ vzdychla rezignovaně.

„Jupí,“ zaradovala se Sweetie Belle a vlepila své sestřičce jednu opravdu slaďoučkou pusinku na tvář. „Jsi skvělá, Rarity.“

Raritiny tváře se nad tím nečekaným projevem sesterské lásky lehoučce zbarvily do ruda, když pravila: „Tak si to spolu hezky užijte.“

Sweetie Belle jí ta její slova potvrdila tak nadšeným přikývnutím, až její kadeře divoce poskočily a ona se tak zas v tom jediném okamžiku rozcuchala. Rarity to však pro tentokrát nechala být a sledovala jak se Sweetie Belle usazuje dozadu za Scootaloo do malého vozíku připnutého ke koloběžce a jak posléze obě dvě malé klisničky vyrážejí vstříc svým hříběcím dobrodružstvím.

Další zastávkou na jejich cestě byla samozřejmě farma ležící vprostřed jablečných sadů, kde bydlela ta poslední klisnička z jejich slavné dobrodružné trojice. Onoho dne však ani až k farmě zajíždět nemusely, neboť potkaly Apple Bloom rovnou na cestě, jak se pomalu vrací odněkud z Ponyville úplně tím stejným směrem, kterým mířily i ony dvě.

„Jé, ahoj, holky,“ zaradovala se Apple Bloom, když vedle ní Scootaloo náhle zabrzdila. Byl to tak prudký manévr, že nebohá Sweetie Belle doslova vylétla z toho svého vozíku a ležela teď o několik metrů dál v měkké trávě, která naštěstí ten její nenadálý let zastavila. Jediným a nejhorším následkem této malé nehody tak bylo pouze to, že Sweetie Belle jindy krémově bílá teď byla od té trávy zelená snad až za ušima.

„Čau, Apple Bloom,“ opětovala Scootaloo její pozdrav. „Naskoč si. Chtěla bych vám dvěma u nás v klubovně něco ukázat.“

Apple Bloom neviděla žádný důvod proč váhat. Tyhle dvě klisničky, které pro ni právě přijely, byly úplně těmi nejlepšími poníky v celé Equestrii a každá chvíle s nimi strávená stála opravdu za to. A tak ještě nejprve pomohla vyhrabat se Sweetie Belle zpátky na nohy a brzy se již obě dvě tísnily společně v malém vozíku a sledovaly, jak krajina kolem nich uhání až téměř neuvěřitelnou rychlostí. Cestou při tom přemýšlely nad tím, jak je možné, že je Scootaloo ve své jízdě na koloběžce den ode dne rychlejší. Jestli to takhle půjde dál, tak už se s ní snad ani nebude dát jezdit.

O chvíli později je zpovzdálí radostně přivítala jejich malá stromová klubovna. Bez našich tří klisniček vypadala na první pohled tak smutně a osaměle, ale naštěstí to již nebude mít dlouhého trvání. A skutečně. O chvilku později byl již vzduch plný jejich veselého švitoření a přátelského pošťuchování.

„Tak, cos nám to přinesla?“ zeptala se po chvíli zvědavostí přímo hořící Sweetie Belle. To čekání se jí zdálo věčné a navíc měla pocit, že to celé Scootaloo prodlužuje snad naschvál.

Scootaloo se lehce usmála, ale nakonec přeci jen uznala, že je toho trápení svých kamarádek dost. Natáhla se čumáčkem do své malé sedlové brašny a vytáhla odsud v tlamičce ten maličký medailonek, který jí osud přihrál do jejích kopýtek. Zbylé dvě kamarádky se k ní okamžitě seběhly a se zájmem sledovaly, co že to ta Scootaloo vlastně má.

„Tohle jfem nafla dnefka u náf doma zapadlé pod fkříní,“ oznámila těm dvěma klisničkám, aby je také uvedla trochu v obraz. Moc dobře se jí s tím medailonkem v puse nemluvilo, a tak ho raději položila před sebe na zem a rovnou ho i opatrně otevřela, aby se Sweetie Belle s Apple Bloom mohly také podívat na to, co se skrývá vevnitř.

„Sweet Apple Acres?“ podivila se Apple Bloom úplně stejně jako před chvílí Scootaloo. „To je přece jméno naší farmy, ale takovej symbol sem tu nikdá neviděla.“

„No právě,“ souhlasila s jejími slovy Scootaloo. „Nejspíš to tam u nás někdo kdysi ztratil a mě by hrozně zajímalo, kdo a co to má vlastně s tebou a s tou tvou rodinou společnýho.“

„Tak to ti bohužel říct nemůžu,“ pokrčila Apple Bloom rameny.

„Škoda,“ povzdychla si Scootaloo a pak téměř bezmyšlenkovitě dodala: „Kdybychom alespoň věděly, kdo ho vyrobil.“

„No přece Rarity,“ zatrylkoval náhle Sweetin překrásný hlas a vytrhl tu oranžovou pegasí klisničku ze zamyšlení.

„A jak to víš?!“ obořila se na ni Scootaloo, která neměla ráda, když se někdo dělal chytřejším, než doopravdy byl, ale Sweetie Belle se tentokrát nedala a pevně si stála za svým.

„Přeci poznám výrobek své vlastní sestry,“ zlobila se Sweetie Belle a upřela na tu svou nevěřící oranžovou kamarádku pronikavý výraz svých světlezelených očí. „A navíc, když se podíváš zezadu, tak si možná všimneš i toho maličkého vyrytého „R“, které je Raritinou osobní značkou, jíž si značí vše, co kdy svými kopýtky stvořila.“

„No jo,“ zabručela Scootaloo, když poznala, že prohrála. Přeci jen si však našla chviličku, aby si potvrdila Sweetina slova, a ten malý medailonek si znovu důkladně prohlédla. To maličké „R“ tam skutečně bylo, takže nebylo pochyb o tom, že Sweetie Belle mluví pravdu.

„Tak to bychom se jí mohly zeptat, co vlastně ten medailonek znamená a komu patří, ne?“ zeptala se Apple Bloom, která se s tou svou mladou, bystrou a praktickou myslí ukrytou tam někde pod tou plamennou hřívou snažila vždy najít tu nejjednodušší cestu.

„No, nápad je to dobrý, ale jak znám Rarity, tak o něčem takovém by s námi třemi nikdy nemluvila,“ namítla Sweetie Belle. „O šatech mluví sice téměř ve dne v noci, ale své vlastní šperky dělá jen výjimečně a to pouze pro poníky, kteří si to něčím opravdu zasloužili. Nikomu jinému o nich jen tak nepoví. Je takové její tajemství a navíc se povídá, že jsou ty šperky dokonce kouzelné.“

„Hmm, škoda,“ zabručela Scootaloo zklamaně, neboť naděje, která se tak náhle objevila, se hned zas rozplynula.

„A nepíše si Rarity náhodou pořád ty svý deníčky?“ ozvala se v tu chvíli Apple Bloom. „Možná bychom tu vodpověď, co hledáme, mohly najít v jednom z nich.“

„Hmm, máš pravdu,“ zamyslela se Sweetie Belle, „ale Rarity nám je nikdy sama dobrovolně nevydá. Jsou pro ni až příliš cenné.“

„Tak si je na chvilku půjčíme,“ ušklíbla se Scootaloo a v očích jí zaplála podivná jiskřička.

„To jako myslíš ukrást,“ zhrozila se Apple Bloom.

„No, ptát se jí určitě nebudeme,“ odpověděla jí Scootaloo až překvapivě temným hlasem.

„Ale…“ zkusila Apple Bloom něco namítnout. Scootaloo ji však zarazila.

„Máš snad jiný nápad, jak se k tý informaci dostat?“ zeptala se škádlivě, a když místo odpovědi zavrtěla Apple Bloom hlavou, dodala: „Tak vidíš.“

„No jo,“ skočila jim do řeči v tu chvíli Sweetie Belle a přemýšlivě se při tom škrábala kopýtkem po hlavě zdobené tou svou nádhernou růžovo-fialkovou hřívou, „ale jak se k těm deníčkům dostaneme nepozorovaně? Rarity si je vždycky dost hlídá.“

„Proto ji budem muset nějak odlákat,“ odpověděla téměř okamžitě Scootaloo a zdálo se, že přesně na tuhle otázku celou dobu čekala. „Jenže zatím nevím jak,“ dodala po chvilce a sklopila provinile oči k zemi.

„Já bych možná jeden nápad měla,“ oznámila Sweetie Belle, „ale budu potřebovat všechnu vaši pomoc.“

„Tak povídej,“ pobídla jí Scootaloo samou nedočkavostí a ty malé jiskřičky v jejích očích se změnily v drobné plamínky. Ve vzduchu totiž bylo konečně zas cítit nějaké pořádně dobrodružství.

Sweetie Belle se k nim sklonila a šeptem jim ten svůj plán sdělila. Když o minutku později skončila, všimla si, že na ni obě dvě její kamarádky hledí tak trochu překvapeně.

„Teda, Sweetie Belle,“ promluvila po chvilce Scootaloo, na to jak nevinou máš tvářičku, dokážeš občas přemýšlet až přímo ďábelsky.“

„Díky,“ zapýřila se Sweetie Belle pýchou. „A půjdete tedy do toho se mnou?“ zeptala se vzápětí.

„No jasně,“ zaradovala se Scootaloo a nadšeně poskočila.

„Co mi zbývá,“ přidala se Apple Bloom tak trošičku zkroušeně. To, k čemu se chystaly, se jí sice tak úplně nelíbilo, ale tohle byly její nejlepší kamarádky a rozhodně by se k nim nikdy neotočila zády.

„Super! Tak to bychom měly už vyrazit, ne?“ pobídla je Scootaloo nedočkavě a postrkovala ty dosud ještě trošičku váhající klisničky směrem ke dveřím.

„Ale snažte se být prosím při tom opatrné,“ ozvala se ještě Sweetie Belle starostlivě. „Nechci, abychom Rarity něco rozbily.“

 

Pokračování příště