Příjezd vlaku

Ponyville se zvolna halil do těžkého šedivého rubáše podzimního večera. Obloha byla zakryta hustými šedými mraky, z nichž se na zem snášel jemný a nepříjemně mrazivý déšť, který svými drobnými kapičkami hladce pronikl jakoukoliv byť sebehustší srstí a ostře se jako desítky malých jehliček zabodával do jemné kůže ukryté pod ní.

Bylo až s podivem jak ošklivé počasí tu dnes v tomto malém a jindy prosluněném městečku zavládlo, ale tenhle ošklivý nevzhledný soumračný příkrov sem přitáhl po větru až odkudsi ze samotných hlubin Svobodného lesa a ani všichni místní pegasové dohromady ho nedokázali rozehnat.

Ještě před chvílí létali zběsile sem a tam a snažili se zahnat ty mraky zpátky, kam patří, ale bylo to naprosto bezvýsledné. Místo toho byli tak akorát všichni důkladně promáčení od kopýtek až po letky svých křídel a neuvěřitelně promrzlí. Dokonce i Rainbow Dash byla taková trošičku modřejší. Nakonec se tedy rozhodli nechat to být a počkat až tenhle příšerný nečas odtáhne sám. Zkrátka to bylo počasí, které jim tak úplně nepatřilo a které jim to navíc dalo patřičně najevo.

Přesto se i tak našlo několik poníků, jimž osud nedopřál klidu a vyhnal je za různými povinnostmi ven, kde se teď zoufale krčili v kdejakém alespoň trošičku suchém koutku a čekali, až déšť přeci jen maličko poleví a dovolí jim tak dosáhnout vytouženého cíle jejich zcela určitě nedobrovolných cest.

Ani Applejack s Rarity tísnící se s desítkou dalších mokrých a zapařených poníků v malé nádražní čekárně nevypadaly zrovna šťastně.

Applejack měla svou jindy krásně rovnou blonďatou hřívu celou podivně zcuchanou a vlhkou. Navíc se jí každou chvíli přilepila zrovna tam, kde to nebylo zrovna příjemné. Svůj klobouk raději ani na hlavě neměla. Stal se z něj totiž nepříjemně mokrý hadr a tak teď místo toho visel raději na nedalekém věšáku spolu s dalšími věcmi, které si tam odložili ostatní, a crčela z něj voda, jež se na zemi slévala do malých loužiček.

To Rarity byla přeci jen o něco sušší a to hlavně zásluhou deštníku, který ještě před chvílí měla připevněný na zádech. To však vůbec nebránilo tomu, aby si sem tam ztrápeně povzdychla. Nesnášela, když se k ní tiskl někdo cizí, jehož srst připomínala provlhlou mokrou bažinu a občas tak snad i dokonce zapáchala. Nejraději by se okamžitě rozeběhla zpátky ke svému domovu, kde by skočila do vany plné horké vody a voňavých koupelových solí. Místo toho tu však musela stát a čekat až přijede ten zatracený a proklatý vlak, který měl snad už půlhodinové zpoždění a kterému spolu s Applejack vyrazily naproti. Seděl v něm totiž někdo, koho už celá léta neviděly. A tak zatnula zuby a snažila se nikoho z těch, kdo stáli namačkáni kolem ní, nevnímat.

A pak se konečně po době, jež se zdála celou věčností, ozvalo zvenčí hlasité zazvonění a vyvolávání výpravčího, který oznamoval příjezd toho blížícího se a značně zpožděného vlaku. Rarity se okamžitě vzpamatovala, bleskově se mezi ostatními prosmýkla a jako první se vyřítila ze dveří čekárny.

Ukázalo se, že to nebyl zrovna dobrý nápad. Déšť venku byl ještě o něco horší než před chvílí a navíc v tom spěchu dočista zapomněla na svůj deštník. V jediném okamžiku byla tak neuvěřitelně mokrá, že už ani nemělo smysl se pro něj vracet. Ať si zůstane, kde chce. Ona se už do té příšerné stísněné díry plné zmoklých zapařených poníků vracet nebude. A Applejack si jistě najde cestu ven sama, což také i nedlouho po Rarity udělala a s promočeným kloboukem na hlavě se objevila po jejím boku.

Obě dvě se k sobě přitiskly pod malý přístřešek před hlavní nádražní budovou, ale před všudypřítomným deštěm, který k nim přilétal snad ze všech stran a to i zezdola, se neměly šanci jak uchránit. Jedinou útěchou jim bylo, že tam na ten vlak nečekají úplně samy a že již v dálce slyšely jeho houkání. Brzy dokonce už byla vidět i jeho oslnivě jasná světla protínající nastávající temnotu plnou padajících provazců vody. A krátce na to za hlasitého skřípění brzd na mohutných ocelových kolech vlak konečně zastavil před Ponyvillským nádražím.

Těch několik poníků, kteří tu na něj čekali, aby je zavezl dál směrem na Canterlot se k němu okamžitě rozeběhli napříč deštěm a co nejrychleji se snažili do něj nastoupit a ukrýt se tak před tím příšerným počasím.

Ven vystoupil jen jediný poník. Tedy přesněji řečeno mladá švestkově zbarvená zemská kobylka. Její temně zelené oči se v záři nádražních světel podivně leskly, ale naneštěstí to nemělo dlouhého trvání, protože v několika vteřinách byla promoklá až na kost.

Něco si pro sebe zaklela a hlavu zase sklopila. Pak popadla mezi zuby svůj jediný a o to rozměrnější kufr a rozeběhla se najít nějaké místo, kde by se mohla schovat před deštěm. Udělala však jen pár kroků, když konečně spatřila ty dvě kobylky, které tu na ni netrpělivě čekaly.

V tu chvíli se na místě zarazila déšť nedéšť a s pusou dokořán na ně překvapeně zírala. Kufr, který v puse až dosud držela, spadl s tichým zaduněním na zem a rozstříkl kolem sebe spršku vody. Ani jedna z kobylek si toho nevšimla. Jen tam tak stály a udiveně na sebe navzájem zíraly.

„Applejack? Rarity?“ začala ta nová švestková kobylka poněkud nejistě. Nebyla si totiž tak úplně jistá, jestli jsou to opravdu ty její kamarádky, které si pamatovala ještě jako daleko mladší. Pět let je zkrátka dlouhá doba. „Vy jste ale vyrostly,“ usmála se na ně po chvilce, když konečně nabyla jistoty.

„No, ty ses taky dost změnila, Cheerilee,“ ozvala se Applejack a najednou zjistila, že naprosto netuší, co by mohla své dávné kamarádce říct. „A… ehm… jak ses tam měla?“

„Dobře,“ odpověděla Cheerilee a sama také zaváhala. Měla takový zvláštní a nepříjemný pocit, že je něco nesmírně špatně. Tolik se na to setkání se svými dávnými nejlepšími kamarádkami těšila a představovala si, jak si nadšeně padnou kolem krku, ale realita byla úplně jiná. Najednou už před ní nestály ty dvě veselé klisničky z jejích vzpomínek, ale dvě dospělé, zodpovědné a téměř cizí slečny, o kterých ona nevěděla téměř nic.

„No, to sem ráda,“ ozvala se Applejack a snažila se alespoň nějak ukončit to nepříjemné ticho, které mezi nimi zavládlo. Jen ten déšť, jenž se jim snášel na hlavy, ho neustále přerušoval. „My se tu taky měly fajn, viď?“ otočila se ze zoufalství ke své alabastrově bílé kamarádce po boku. Sama totiž poznala, že se něco nejspíš pokazilo.

„Hmm,“ zabručela Rarity souhlasně a tím byl celý její příspěvek do tohoto rozhovoru ukončen. Byla celá promočená a promrzlá a už se těšila, až se konečně vrátí domů, a tak neměla chuť se s kýmkoliv bavit. A to ani se svými kamarádkami. Navíc jí Cheerilee připadala nějaká jiná. Pobyt ve velkoměstě ji v mnohém změnil a Rarity to okamžitě svým zkušeným okem poznala. Už to nebyla ta stará dobrá Cheerilee, s níž se toho tolik nasmály. Tohle byla úplně jiná Cheerilee, která byla mnohem vážnější a zamyšlenější. Takovou Cheerilee Rarity neznala a nevěděla tak o čem se s ní bavit.

„No,“ vzdychla Applejack, když zjistila, že se žádné pomoci nedočká, „asi bychom tě měly doprovodit domů. Je už pozdě a navíc už mám toho deště plný zuby.“

Cheerilee smutně sklopila hlavu a tiše přikývla. Věděla, že její stará předtucha se vyplnila. Jejich dávné přátelství, které přečkalo mnohé zkoušky, bylo po těch pěti letech odloučení dočista pryč. Zůstaly jen maličké střípky, které se bolestivě zabodávaly do duše a připomínaly to, co před lety ztratila.

I Applejack s Rarity se netvářily zrovna šťastně. Nejspíš cítily to samé, ale ani jedna z nich netušila, co má dělat. Dokonce by se dalo říct, že se i před sebou navzájem styděly za to, že nedokáží zformulovat nějakou kouzelnou větičku, jež by nějakým zázrakem dokázala zachránit tuhle hroznou situaci.

A tak se všechny tři kobylky sebraly a pomalým krokem zamířily k malému bytu, který se měl již brzy stát novým domovem té švestkově zbarvené učitelky. Nikdo z nich nemluvil, však ani vlastně nevěděly o čem. Místo toho jen tiše vykračovaly tím stále sílícím deštěm a se skloněnými hlavami sledovali ubíhající zablácenou zem pod sebou. Do očí svých kamarádek se ani jedna z nich raději nedívala. Bály se, co hrozného by tam mohly spatřit.

Nakonec přeci jen společně dorazily až k tomu domku, kde na Cheerilee čekal její nový byt, který pro ni Rarity před nedávnem na základě jejího dopisu zařídila. Tehdy si ještě myslela, jak skvělé bude mít svou starou dobrou kamarádku zpátky, ale teď se spíš za celé to své chování styděla. Jenže, co mohla dělat, když ta nová Cheerilee před ní byla o tolik jiná. O tolik dospělejší.

„No, tak já vám asi už raději popřeji dobrou noc,“ pronesla Cheerilee zkroušeně a ani se na ně při tom nepodívala.

„Hmm, dobrou noc,“ zamumlaly ty její dvě dávné kamarádky jedna po druhé. Vypadaly tak smutně a zklamaně, až Cheerilee pocítila lítost nad tím, že tam na ní na nádraží musely tak dlouho čekat. Kdyby jen tak věděla, co má dělat, aby se zas všechno dalo do pořádku, ale ten svět dospělých byl tak nepříjemně složitý a zapeklitý. Raději snad ani neměla dospívat.

Nakonec si tedy jen tiše povzdechla, potřásla si kopýtkem s Rarity i s Applejack a všechny tři se nakonec po další chvilce dlouhého a nepříjemného ticha rozešly. Cheerilee věděla, že tentokrát to bylo nejspíš úplně naposledy. Ale přeci jen se za svými kamarádkami ještě chvilku dívala a sledovala, jak se jejich siluety rychle ztrácí v dešti a temnotě. Teprve pak za sebou zavřela vchodové dveře a zamířila po schodech nahoru do bytu, který tam už na ni nějakou chvíli čekal.

Byl temný a studený jako její vlastní duše.

Cheerilee se ani nenamáhala se trošičku osušit a vyčerpaně se svalila na dosud nepovlečenou postel. Svůj kufr pohodila hned vedle ní. Cítila se teď tak nesmírně slabě a osamoceně. Její nejlepší kamarádky odvál kamsi ten dlouhý čas, jež strávily ve vzájemném odloučení, a místo nich tu tak teď zůstaly jen dvě naprosto cizí a neznámé kobylky, s nimiž měla jen pramálo společného. Byly teď všechny jiné, dospělé a hlavně, ačkoliv si to odmítaly nahlas připustit, už nebyly nejlepšími kamarádkami tak jako kdysi.

Cheerilee ucítila, jak se jí v koutku oka zformovala první hořká a až nepříjemně pálivá slza, která ihned poté sklouzla po její tváři dolů na postel, kde zanechala maličkou mokrou skvrnku. Cheerilee ji chvilku nepřítomně pozorovala a pak se natáhla kopýtky ke svému kufru a opatrně ho otevřela.

Většina věci uvnitř byla od toho pobytu v dešti a kalužích pěkně provlhlá, ale to teď Cheerilee ani trošičku nezajímalo. Ona hledala něco úplně jiného a to maličký stříbrný medailonek, jenž jí před dávnými lety Rarity darovala.

Nedalo se o něm říct, že by byl nějak obzvláště krásný, však ho také Rarity vyrobila ještě ve svých hříběcích letech, ale v očích Cheerilee měl nevyčíslitelnou hodnotu. Tedy alespoň tak tomu bývalo. Teď z něj bylo jen smutné memento toho jejich vytrácejícího se přátelství.

Přesto ho Cheerilee ještě naposledy otevřela a zadívala se na ten text vyrytý v jeho útrobách, ale ta písmena, jež se v něm skrývala, už náhle neměla pro ni žádnou hodnotu, a tak ho rozmrzele zaklapla a hodila ho na malý noční stolek hned vedle postele.

Medailonek se však po dopadu lehce roztočil, odrazil se od stěny a zmizel kdesi v malé temné skulince pod nedalekou skříní. Cheerilee si však už ničeho z toho nevšímala. Místo toho s hlavou zabořenou do postele pod sebou tiše plakala. Věděla, že už se ty krásné hříběcí časy nikdy nevrátí.

 

• • •

 

A tak ten malý medailonek zmizel ze světa jako to jejich staré přátelství a možná by tak tomu zůstalo i navždy, kdyby si přeci jen nakonec ten nezbedný osud nevybral úplně jinou cestu a nepodstrčil ho jedné malé klisničce, jež stále pevně věřila tomu, co ten malý medailonek symbolizoval.

 

O tři roky později

 

„Sakra,“ zaklela Scootaloo a s ponurým výrazem sledovala tu malou škvírku pod skříní, kam před chvilkou tak elegantně vklouzl ten plakát s Rainbow Dash, který se právě chystala pověsit na zeď a který jí tak nešikovně vyklouzl s kopýtek.

Nejprve si sice chtěla do té zatracené skříně pořádně kopnout, ale pak si uvědomila, že se nic hrozného vlastně neděje. Vždyť ho odtamtud může snadno vytáhnout. Jen musí najít něco mnohem menšího než její kopýtka, protože ty by se tam nikdy vejít ani nemohly. Proto se okamžitě rozeběhla ke svému psacímu stolku a sebrala odsud to nejdelší pravítko, jaké dokázala najít. Pevně ho sevřela mezi zuby a opatrně začala ten zmizelý plakát vyhrabávat zase ven.

Netrvalo dlouho a zpod skříně konečně vykoukl jeho teď už poněkud zaprášený roh. Lehce ho tedy přišlápla kopýtkem a vytáhla. Spolu s plakátem se však odtamtud vykutálelo ještě něco. Byl to maličký notně již zaprášený stříbrný medailonek bez řetízku. Scootaloo si ho okamžitě všimla a začala si ho se zájmem prohlížet.

„Copak jsi zač?“ zeptala se zvědavě, ale medailonek samozřejmě nijak neodpověděl. Proto se Scootaloo rozhodla, že ho raději otevře a podívá se, co vlastně se skrývá vevnitř.

Brzy se ozvalo tiché cvaknutí pojistky a medailonek tak té malé klisničce odhalil to své podivné tajemství. Místo fotky, kterou Scootaloo tak trochu čekala, tam však byl jen nějaký zvláštní symbol spolu s několika nápisy. Scootaloo si musela vzít medailonek na trochu lepší světlo, aby si ho mohla pořádně prohlédnout a přečíst.

 

Sweet Apple Acres

 

„Sweet Apple Acres?“ podivila se Scootaloo nahlas. „Kde se to tady vzalo? Vždyť to patří spíš Apple Bloom nebo Applejack.“

„Říkala jsi něco, Scootie?“ ozval se z vedlejší místnosti překrásný melodický hlas Cheerilee, jež teď už vlastně byla pro Scootaloo tak trochu maminkou.

Užuž se Scootaloo chystala sdělit, co právě našla, ale ten zvláštní smysl, který obvykle všechny pegasy ve vzduchu varoval před nebezpečnými vzdušnými proudy a turbulencemi, ji zarazil. Zkrátka měla náhle pocit, že by tím něco nesmírně pokazila, a tak se raději rozhodla se o tom svém podivném nálezu před Cheerilee nezmínit.

„Nic důležitýho,“ zavolala v odpověď. „Jen mi ten můj nový plakát zapadl pod skříň, ale už jsem ho vytáhla.“

„To jsi moc šikovná,“ slyšela Scootaloo Cheerilin hlas a cítila se, jak se její srdce dme pýchou. Vždycky si těchhle povzbudivých slov vážila. V předchozím životě u svého otčíma si jich totiž moc neužila. Byla to však přeci jen naše Scootaloo, a tak se ty své emoce snažila nedat nijak napevno. Místo toho popadla ten medailonek, hodila si ho do brašny a se slovy: „Brzy budu zpátky. Jdu jen za Apple Bloom.“ se rozeběhla pryč.

Cheerilee jí ještě na rozloučenou zamávala a neměla ani tušení, že se právě díky Scootaloo daly do pohybu události, které už nejspíš nebude možné nijak zastavit.

 

Pokračování