Nejkrásnější utrpění

Bolest. Hrozná a strašlivá. Vystřelovala v příšerných spalujících vlnách do celého jejího těla a s nelítostnou krutostí se zakusovala do každičké dosud nepoznamenané buňky Pinkiny unavené mysli.

Ještě nikdy nezažila tak příšerné utrpení a ještě nikdy neviděla pohromadě tolik krve. Obzvláště své vlastní.

Pinkie věděla, že každou chvíli musí zemřít a že jí nejspíš už nikdo z těch poníků kolem ní, které skrze závoj bolesti vnímala jen stěží, nepomůže. Co na tom ale záleželo, když je všechny tak hrozně nenáviděla?

A pak najednou, když už se to nedalo vůbec vydržet, někde něco povolilo a v jediném kratičkém okamžiku všechna ta hrozná bolest najednou zmizela.

Zůstal jen pocit neskutečné úlevy a narůstajícího štěstí. Ničemu víc její stále omámená mysl nerozuměla, ale to Pinkie ani nepotřebovala. Vrozené instinkty, které byly dokonce starší než Luna s Celestií, se o všechno postaraly.

Okamžitě tak věděla, co dělat s tím malým uzlíčkem, který jí náhle někdo vtiskl do kopýtek, a tak ho bez váhání nesmírně něžně sevřela ve svém objetí.

V tu chvíli se její srdéčko náhle opět prudce rozbušilo a tváře se jí zalily slzami neskonalého štěstí. Ještě nikdy v životě na sebe nebyla tak pyšná jako právě teď a ještě nikdy necítila ve své duši tak úžasný pocit naplnění.

Všechno najednou kolem ní bylo o tolik krásnější a o tolik barevnější. Nic z toho se však nemohlo vyrovnat její čerstvě narozené dcerce, kterou s tak obrovskou péčí držela na svém bušícím hrudníčku.

Byla prostě nádherná a Pinkie moc dobře věděla, že nic na světě se téhle chvíli nevyrovná. A to dokonce ani ta nejbáječnější oslava, kterou kdy připravila. Dmula se zkrátka pýchou a radostí.

Ach, jak krásný to byl pocit, stát se někomu maminkou.

 

Konec