Jeden poslední den

„Já už takhle dál nemůžu,“ vzdychla Applejack s očima plnýma hořkých slz, které už se ani nenamáhala otírat.

„Já vím, Applejack,“ pohladila ji Twilight konejšivě po hřívě a ani na chvilku ji nepustila ze svého objetí přinášejícího do srdce její kamarádky alespoň špetku útěchy. „Ale už jsme zkusily úplně všechno a pořád zcela bezvýsledně.“

„Ne, to ne!“ zavrtěla Applejack zoufale hlavou. „Musí bejt přece ještě nějakej způsob, jak Rarity pomoct.“

„Pokud existuje, tak o něm nevím,“ vzdychla Twilight tichým unaveným hlasem poníka, který poznal, že již dávno prohrál. „Nic už mě prostě nenapadá.“

„M-možná bysme mohly Sweetie Belle prostě přivýst zpátky,“ navrhla náhle Applejack poněkud nervózně.

„Cože?!“ zhrozila se Twilight ještě dřív než dozněla poslední slabika. „Uvědomuješ si vůbec, čeho si po mě žádáš? Vždyť takováto magie patří mezi úplně tu nejčernější. A navíc zahrávat si se smrtí ještě nikdy nikomu neprospělo.“

„Já vím,“ přikývla Applejack prostě.

„A přesto to chceš zkusit?“ zaváhala Twilight ve svém rozhořčení. „I když by to klidně mohlo znamenat tvojí smrt?“

„Ano!“ přikývla ona oranžová farmářka podruhé a do její dosud smutné tváře se zvolna vracela ztracená sebejistota a odhodlání.

„Tak dobrá,“ souhlasila nakonec Twilight. „Pomůžu ti s tím. Koneckonců vždycky jsem ti věřila a nehodlám na tom nic měnit.“

„Díky, Twilight,“ pokusila se Applejack o přátelský úsměv, ale její vlastní strach jí to nedovolil. Ještě nikdy v životě se ničeho tak nebála, ale pro své kamarádky by udělala zkrátka cokoliv. I kdyby to znamenalo její konec.

 

• • •

 

„Jsi připravená?“ ujistila se naposledy Twilight a starostlivě si tu svou nejstatečnější a nejčestnější kamarádku prohlížela.

Applejack raději neříkala nic, aby nebylo slyšet, jak se jí třese hlas, a tak pouze přikývla na znamení souhlasu a čekala, co bude dál.

„Dobrá,“ přikývla Twilight a pak svým kopýtkem ukázala na veliký a tím nejčernějším inkoustem malovaný pentagram ležící v samotném středu místnosti, kam ho před chvílí sama nakreslila. „Až tedy budeš chtít, tak si tam stoupni a začneme.“

Applejack opět ani nepípla a jen se na ten divný a nepříjemně vypadající obrazec na zemi vyděšeně dívala. Teprve po několika dlouhých minutách, kdy jen naslouchala vlastnímu divoce bušícímu srdci a divokému dechu, našla dost odvahy, aby poslechla.

„A-a co t-teď?“ vykoktala ze sebe první ustrašenou otázku.

„Sama úplně nevím,“ přiznala jindy moudrá Twilight. „Fyzicky je pro mě zcela nemožné přivést duše zemřelých z onoho světa zpět. Proto tě zkusím poslat místo toho za ní a budu doufat, že se vám oběma podaří projít zase zpátky.“

„R-rozumím,“ pokývala Applejack hlavou.

„Naneštěstí nemám ani ponětí, co tě tam na druhé straně může čekat,“ pokračovala Twilight a výraz její tváře byl plný starosti a účasti. „A tak tě prosím, abys byla, co nejopatrnější a v případě jakéhokoliv nebezpečí se vrátila zase zpět. Nechtěla bych přijít i o tebe.“

„J-já taky ne,“ přitakala Applejack a pak s pevně zavřenýma očima a zubama zatnutýma tak až o sebe skřípaly, pronesla: „Můžeš začít!“

Twilight neříkala nic a protože Applejack ani nic neviděla, tak neměla zprvu vůbec žádné ponětí, co se kolem ní děje. Tedy až na to překvapivě jasné purpurové světlo pronikající skrz naskrz jejími víčky.

A pak najednou přišla tma, která byla tak strašlivě černá a chladná až se jí srdíčko v půli úderu spolu s životodárným dechem zcela zastavilo. Jen ten hrozitánský strach se neustále prohluboval.

Zoufale se Applejack snažila nadechnout, ale vůbec to nešlo. Místo toho se do každé buňky jejího týraného těla zakousla příšerná sžírající bolest. Nakonec, když už se to zdálo k nevydržení, ucítila, jak se jí zmocnila jakási neviditelná síla a odvála ji kamsi do neznáma. Tedy alespoň to, co z ní dosud zbylo.

 

• • •

 

„Ale, ale? Kohopak to tu máme?“ ozval se zvláštně melodický a trošičku níže posazený hlas nějaké cizí kobylky. „Tebe bych tu teď rozhodně nečekala.“

„Cože?“ zamrkala Applejack překvapením a náhle si uvědomila, že je někde úplně jinde, než byla před chvilkou. I tak však okamžitě toto místo poznala. Vždyť přeci jen v téhle jejich stromové klubovně vprostřed milovaných sadů prožila téměř všechna svá hříběcí léta a i v dospělosti, když už patřila Znamínkovým křižákům, tu také strávila spoustu času. Jen ta kobylka, jíž zcela jistě patřil onen příjemně uklidňující hlas, byla dočista cizí.

Měla nádherně temně modrou srst, která tak trošičku připomínala tu, jíž nosila i princezna Luna, a která byla navíc doplněná párem stejně zbarvených a na zádech pečlivě složených křídel. To hříva byla jiná. Černá a zářící jak ten nejvyleštěnější eben. Jen malý čistě bílý proužek kroutící se jen kousíček od stříbřitého rohu narušoval její jinak téměř dokonalou celistvost.

Pouze oči se nedaly nijak rozumně popsat. Vlastně by se zdálo, že v sobě mají zároveň všechny barvy a pak zas žádnou, což Applejack z nějakého důvodu příšerně děsilo. Proto se raději do nich ani nedívala a místo toho si pořádně prohlédla to Znaménko v podobě již úplně prázdných přesýpacích hodin, které ještě u žádného poníka nikdy neviděla.

„Zdravim,“ začala nakonec Applejack odhodlaná se představit. „Já sem nějaká…“

„… Applejack,“ dokončila větu ona zvláštní kobylka. „Já vím. A stejně tak moc dobře vím, proč jsi sem přišla, ale i tak musím, ač s lítostí tvou prosbu odmítnout.“

„A-ale proč?“ snažila se Applejack neztratit nit tohoto zvláštního rozhovoru, kde ona byla ta naprosto neznalá. „A kdo vůbec si, že vo tom rozhoduješ?“

„Ale no tak Applejack,“ napomenula ji ona modrá kobylka, i když se zdálo, že ji to vlastně ani nijak neurazilo. „Buď trochu zdvořilejší. Pokud tě to ale doopravdy zajímá, tak mi můžeš říkat Morticie. To jméno mám ze všech nejraději.“

„Moc ráda tě poznávám…“ pokusila se Applejack napravit onen pokažený první dojem, ale pak se najednou vprostřed věty s hrůzou zarazila. „T-ty j-jsi…“ vykoktala ze sebe.

„… Smrt?“ dokončila Morticie s pobaveným úsměvem na rtech. „Dalo by se to tak říct. Nicméně mě se bát nemusíš. Nějakou tu dobu bychom se ještě vidět neměly. To však nemění nic na tom, že tvé prosbě nemohu vyhovět, i když osobně bych to pro tak dobrého poníka jako jsi ty udělala ráda.“

Applejack při těch slovech jen sklopila hlavu a na svůj vlastní strach dočista zapomněla. Zůstalo jen hrozivé zklamání. Přesto to zkusila ještě jednou.

„Prosím, alespoň na chvíli,“ zažadonila zoufale a cítila, že se slzy vrátily.

„Tak dobrá,“ povzdechla si Morticie. „Zkusím to, ale pamatuj, že záleží na Sweetie Belle a ne na mě samotné. Navíc vám mohu dát jen jeden jediný den. Od rána do setmění. A ani tak to nebude levné.“

„A co mě to teda bude stát?“ zeptala se Applejack bez jediného zaváhání.

„Jeden rok tvého života!“ odpověděla Morticie tak temně a mrazivě až se Applejack otřásla.

„Souhlasím!“ přikývla co nejpomaleji a nejsrozumitelněji. A sotva to dořekla, cítila se najednou o mnohem starší a unavenější. Skoro jakoby celé dny nespala. „Snad to bude stačit,“ dodala nakonec spíš pro sebe.

„Někdy je i jeden jediný den dost na to aby se vše dalo zas do pořádku,“ usmála se Morticie již opět tím svým vlídným úsměvem následovaným jednoduchým máchnutím kopýtkem, po němž se všechno rozplynulo do ztracena.

 

• • •

 

„Applejack? Applejack?“ volal nějaký hlas. „Jsi v pořádku?“

„No jasně, Twilight,“ přitakala oslovená kobylka a teprve až pak si uvědomila, že leží v nějaké cizí posteli.

„To jsem ráda,“ oddychla si Twilight. „Už jsem myslela, že se nevrátíš. Skoro celou noc jsi byla v bezvědomí.“

„Celou noc?!“ zarazila se Applejack a prudce se posadila, ale když se rozhlédla, zjistila, že zatím ještě sluníčko nevyšlo, i když k tomu už nebylo zrovna daleko.

„Ano,“ ujistila ji její přátelská jednorožčí kamarádka, která si myslela, že je otázka určená jí samotné. „A jaké to tam na druhé straně vůbec bylo? A jak jsi dopadla?“ ptala se zvědavě.

„Myslim, že to za chvilku poznáme,“ odpověděla jí Applejack a sledovala, jak se první ranní paprsky přehouply přes obzor a odhalily na podlaze knihovny podivný stín, který nikomu ani ničemu nepatřil. Pak se vzduch u okna nečekaně zatřepotal a z prázdnoty se vyhoupl známý obrys sněhově bílé kobylky s růžovo-fialovou hřívou a zelenkavýma očima.

„Ahoj, Applejack. Ahoj, Twilight,“ pozdravila je přátelsky svým i teď stále krásným hlasem. „Ráda vás zas obě vidím.“

Twilight se na ten přízrak před sebou jen překvapeně dívala a pak se pomalinku otočila ke své oranžové kamarádce ležící v její posteli.

„Myslím, že bychom měly co nejrychleji zaběhnout za Rarity,“ pronesla stále poněkud šokovaným hlasem.

Applejack místo slov jen tichounce přikývla. Sama totiž také nemohla uvěřit tomu, co právě vidí. Vždyť Sweetie Belle se právě vrátila z říše mrtvých a zdálo se, že se ani v tom nejmenším nezměnila.

 

• • •

 

„Dobré ráno, Rarity,“ usmála se Twilight na svou nemocnou kamarádku tím nejkrásnějším úsměvem ze všech. „Přivedly jsme ti návštěvu.“

„To je od vás dvou velice milé, drahoušci,“ podívala se na ně Rarity tím zvláštním zčásti nepřítomným skelným výrazem. „Ale víte, že se teď musím starat o svou malou nemocnou Sweetie Belle, takže nemám zrovna moc času.“

„Už nemusíš,“ ozval se vzápětí od dveří ten nejsladší a nejkrásnější hlas ze všech. „Je mi naprosto skvěle.“

„Sweetie Belle?!“ zhrozila se Rarity „Co děláš venku z postele? Vždyť víš, že bys neměla ještě nikam chodit.“

„Ani když mě budeš doprovázet ty?“ navrhla ta andělsky bílá kobylka. „Moc ráda bych se zas trošku prošla po okolí a úplně nejraději s tebou.“

„Tak dobrá,“ přikývla nakonec Rarity a Applejack s Twilight se na sebe konečně po dlouhé zase usmály. Už to bylo opravdu dlouho, kdy jejich kamarádka naposledy opustila tenhle svůj nemocniční pokoj a iluzi, v níž se dobrovolně uzavřela.

„Děkuji, Rarity,“ uklonila se Sweetie Belle způsobně. „Jsem si jistá, že nám to oběma prospěje.“

 

• • •

 

No a tak vyrazily ven. Do nemocničního parku ozářeného tím nejjasnějším ránem, kde se spolu usadily na malou lavičku usazenou na břehu okrasného jezírka a kde si spolu povídaly tak dlouho, že se sluníčko pozvolna přehouplo přes nadhlavník a vydalo se zas pomalinku na cestu k západu.

Za tu dobu spolu ani jedinkrát nezmínily cokoliv zlého. Jen vzpomínaly na všechny ty krásné chvíle, které spolu za svůj až příliš krátký společný život prožily, a vzájemně si utíraly maličké kutálející se slzičky dojetí. Pak se však stíny začaly stále rychleji a rychleji natahovat, což znamenalo, že ten čas, který jim byl vyměřen navíc, se blíží ke konci.

„Je mi to moc líto, Rarity,“ posmutněla Sweetie Belle náhle. „Ale za chvilku už budu muset jít. Chtěla bych ti ale ještě něco dát,“ dodala a natáhla ke své starší sestřičce kopýtko se svým maličkým medailonkem, který kdysi dostala od ní samotné.

„T-tak o-ona je t-to pravda?“ zakoktala se Rarity hrůzou, když si ho všimla a všechno se jí v jediném mrknutí oka vrátilo. „T-ty jsi umřela.“

„Ano, Rarity,“ přikývla Sweetie Belle. „A ničeho nelituji víc než toho, že tam nejsi se mnou. Přesto si přeji, abys tady v Ponyville byla ještě nějakou chvíli šťastná a proto tě prosím, aby ses už konečně přestala vinit za něco, co jsi neprovedla, a nechala mě ze svého srdce odejít. Vždyť tu máš ještě tolik kamarádek, které tě na rozdíl ode mě pořád potřebují.“

„Já vím, Sweetie,“ vzlykla Rarity, „ale když ono je to tak hrozivě těžké. Vždycky jsem se tak hrozně bála, že budu tou nejhorší starší sestrou, jakou kdy kdo mohl mít a pak se to najednou všechno tak příšerně pokazilo.“

„Ach, Rarity,“ usmála se na ni její mladší sestřička a něžně ji objala. „Ty jsi byla vždycky ta nejlepší. Nikoho jiného bych ani za svou sestru nechtěla.“

„Ale co Applejack?“ zapochybovala Rarity. „Vždyť ta je mnohem pozornější než já.“

„Možná tak pro Apple Bloom,“ pokračoval ten malý andílek. „Ale pro mě jsi to ty.“

„O-opravdu?“ špitla Rarity tichounkým nejistým hláskem.

„Samozřejmě,“ ujistila ji Sweetie Belle a stiskla ji ve svých kopýtkách ještě pevněji.

Pak sluníčko, kterého si nikdo z těch dvou nevšímal, zčista jasna zapadlo a Sweetie Belle se bez jediného varování vrátila zas zpět, odkud přišla.

„Sbohem, Rarity,“ pronesl ještě vítr, než se v něm její mladší sestřička rozplynula docela.

„Sbohem, Sweetie Belle,“ zašeptala Rarity do prázdna a cítila, že konečně po letech lží a zoufalství našla ve své duši opět ten požehnaný mír. Už nikdy nedovolí, aby ji její vlastní smutek uvěznil tak, jak tomu bylo dosud. Od teď bude opět svobodná a na Sweetie Belle už bude pouze vzpomínat.

 

Konec