Ve lži zakletá

Mé zadní nohy náhle povolí vyčerpáním a já s bolestivým zaduněním sklouznu dolů na udusanou vyprahlou zem. A to přímo na čumáček, ze kterého mi okamžitě vytryskne pramének hořce chutnající krve, jenž mi stéká přes rty až do šedého prachu pode mnou, kde okamžitě mizí v jeho hladových po troše vláhy toužících ústech.

Pokusím se vstát, ale cítím, že ve mně už nezbylo nic. Žádná vůle ani naděje. Jen hluboký nekonečný smutek a zklamání. A také bolest. Ta ze všech nejhorší. Taková, kterou může způsobit jen jediné. A to srdce, které sice pochopilo své chyby, ale jinak je naprosto bezmocné.

„Kéž bych jí to tak někdy dokázala říct,“ bleskne mi hlavou výčitka ostrá jak prásknutí biče, jenž mi vzápětí přistane na zádech a vykreslí na nich ošklivou krvácející ránu.

Znovu se pokouším postavit na svá kopýtka, ale stále marně. Celé mé tělo zoufale křičí v naprostém vyčerpání o trochu odpočinku, ale oni mi ho nedopřejí. Musím bez ustání pracovat na tomhle hrozném začazeném místě, dokud plamen mého života dočista nevyhasne.

A právě v oněch chvílích, kdy má poník k smrti nejblíže, je nejlépe slyšet ten zvláštní zlý a neustále našeptávající hlas.

Je mi jasné, že patří pouze Jí. Naší Půlnoční Královně. Tedy tak chce, abychom Ji nazývali my Její nedobrovolní poddaní, ale já znám Její pravé jméno. Je to Nightmare Moon. Bytost utkaná ze stínů, lží a nenávisti. Bytost, před níž není úniku ani ve spánku, protože jak se má obyčejný poník bránit někomu, kdo vládne tak strašlivou magií, která hravě proniká do všech našich snů a dělá si s nimi, co se jí zlíbí?

„Poddej se,“ slyším v uších Její slova. „Proč se trápit? Proč neodejít do temnoty? Každý tam jednou musí, tak proč se tam nevydat?“

„Ale dnes to ještě nebude!“ vzepřu se tvrdohlavě onomu opojnému bezvědomí, jež se tak něžně a lákavě otírá o mé umdlévající smysly. Stále totiž hluboko ve své duši cítím, že to, co se mi snaží Nightmare Moon našeptat, je lež. Vím, že když nakonec přeci jen zemřu, tak tam na mě nebude čekat žádný ráj, ale zas jen Ona, která už za svou existenci pohltila ve své temnotě nesčetně duší nebohých poníků. Tu svou Jí však nedám jen tak bez boje!

Vzepřu se kopýtky a se zatnutými zuby seberu odkudsi poslední zbytky sil a pomalinku se začínám zvedat. A ani druhé prásknutí biče, který se opět bolestivě zakousne do mého těla, mě v mé snaze nezastaví.

Očima, před nimiž mi tančí tisíce hvězdiček, se opatrně rozhlédnu kolem sebe a popadnu ze země kladivo, jež mi tam před chvilkou vyklouzlo v onom záchvatu nemohoucnosti.

„Koukej makat, ty zemskej šmejde!“ ozve se za mými zády jedovatá nadávka a já vím, že to ke mně promlouvá onen poník, který nás má dnes všechny na starosti.

Já mu však nijak neodpovím a ani se neotočím. Vím totiž, že pak bych okamžitě schytala další ránu. Místo toho se opět opřu o kovadlinu a pustím se do práce.

Sotva tak učiním, už mám své uslzené pálící oči zas plné sazí a do plic se mi nahrne štiplavý nepříjemný kouř z nedaleké pece. Já si už ale ani jednoho z toho téměř nevšímám. Dokonce mi ani není do kašle. Vlastně se téměř zdá, že jsem si už na tuhle práci přeci jen zvykla. Anebo jsem prostě už tak unavená, že na nic jiného než slepé poslouchání rozkazů zkrátka nemám sil.

A to ani na další přemýšlení, a tak s pohledem upřeným do prázdna sevřu kladivo ve svém pravém kopýtku ještě o něco víc a bezmyšlenkovitě udeřím do kusu stále žhnoucího nedodělaného brnění pod sebou s takovou silou, až mi zuby divoce poskočí.

A tak pořád dál a dál dokud mě konečně po mnoha hodinách těžké práce nevymění a já tak mohu konečně ulehnout do nedaleké postele, o níž se střídavě dělím ještě se dvěma dalšími poníky.

Jsem tak strašně unavená, že si ani nedokážu zajít pro tu trošku jídla, které nám tu občas dávají. Vlastně už ani nevím, kdy jsem jedla naposledy a popravdě mi je to úplně jedno. Chci pouze spát, ale ani to se mi nepodaří, protože sotva zavřu víčka, už u mě někdo zase stojí a netrpělivě se mnou třese.

„Nespi,“ ozve se až překvapivě příjemný hlas druhé kobylky, což mě přeci jen donutí mé oči nakonec otevřít. Okamžitě tak spatřím její hlavu, jak se nade mnou sklání a hlavně starostlivý pohled v jejích tmavě zelených očích, které mi tak moc připomínají ty mé vlastní.

„Na, vem si,“ pokyne kobylka hlavou někam mimo mé zorné pole. „Donesla jsem ti něco k jídlu. Potřebuješ to.“

Mému mozku však chvilku trvá, než dokáže zpracovat tuhle novou informaci, a tak na ni v prvním okamžiku pouze nechápavě zírám a mám pocit, že bych tohle stvoření měla už odněkud znát. Bohužel si už nevzpomenu proč a odkud.

„No tak,“ pobídne mě netrpělivě a opatrně mi pomůže se na posteli posadit. Ani se jí nedivím, že tak spěchá. Za vynášení jídla z kuchyně je přísný trest. Stejně jako za všechno ostatní.

Zkoumavě se na tu kobylku vedle sebe podívám, ale srst má tak příšerně zaprášenou, že nejsem schopná rozeznat ani její barvu natož identitu. „Kdo vlastně jsi?“ zeptám se nakonec.

„Ty se nepamatuješ?“ upře na mne zklamaný pohled a já cítím, jak mě v mém srdci bolestivě píchne. „Já jsem přeci Cheerilee. Tvá dávná kamarádka.“

V ten okamžik v mé mysli exploduje záplava bolestivých vzpomínek a já se místo odpovědi pouze svalím zpátky na tu tvrdou senem vystlanou postel a rozvzlykám se jak malé hříbě.

Všechno to, co jsem před lety opustila a k čemu jsem se tak strašně bála vrátit, mě náhle dostihlo.

Stále si až s bolestivou přesností pamatuji, jak jsem odešla z Ponyville do Manehattenu, kde jsem hledala lepší a spokojenější život, ale spletla jsem se.

Vůbec to tu nebylo takové, jak bych si přála. Všichni byli tak okázale uhlazení a zdvořilí, ale za tím jejich zevnějškem jsem cítila pouze zlost a závist, která pouze číhala na první vhodnou příležitost. A já obyčejná klisnička s vesnice se rozhodla stát jednou z nich.

Kéž bych tak alespoň v sobě našla dost odvahy, abych si tu chybu přiznala a s prosíkem se rozeběhla zpátky k Ponyville, kde na mě určitě moje rodina celé dlouhé měsíce s nadějí čekala. Já však to volání v mém srdci a dokonce i dopisy, jež mi občas posílali, ignorovala a předstírala, že se mě to vůbec netýká.

Teprve až, když přišla Nightmare Moon a Její věčná noc, jsem pochopila, jak hroznou chybu jsem tehdy udělala. Tou dobou však již bylo pozdě a já bych v sobě stejně určitě nenašla dostatek cti a odvahy, abych si to přiznala a omluvila se.

Ne, že bych po tom netoužila. Vím, že se jim po mě stýská a obzvláště mé malé sestřičce, ale já se tak hrozně bojím pohlédnout do těch jejich milujících očí a přiznat se k tomu svému největšímu životnímu omylu. Ani Nightmare Moon a tohle Její místo plné smrti a utrpení mě tolik neděsí.

Kéž bych tak dokázala alespoň jednou být dost silná a stát si za svým. Proč jen se mi to ještě nikdy nepodařilo? Proč jsem stále ještě nezískala své Znaménko?

„Jsi v pořádku, Applejack?“ ozve se hlas Cheerilee a já cítím, jak mi její kopýtko něžně přejede po hřívě.

Než však stihnu jakkoliv odpovědět, ozve se další ostré prásknutí biče a prudká rána srazí nebohou Cheerilee k zemi.

„Co si to dovoluješ?!“ zasyčí na ní dozorčí jednorožec hlasem, z nějž odkapává zloba jak nějaký příšerný jed, a znovu ji tím svým bičem udeří. „Copak nevíš, že je přísně zakázáno stýkat se s ostatníma?!“

Cheerilee však ani nestihne odpovědět a okamžitě ji zasype další vlna ostrých nelítostných ran. Marně se snaží chránit svou hlavu a čumáček, ale moc to nepomáhá. Všude je jen krev a slzy.

Vím, že bych jí měla pomoci, ale nedokážu to. Bojím se. Místo toho zabořím hlavu do sena pod sebou a kopýtky si zakrývám uši, abych nic z toho, co se v mé těsné blízkosti děje, neslyšela. Je to však zbytečné.

Teprve až když rány i vzlykot ustanou, se opovážím znovu na Cheerilee pohlédnout. K mé hrůze není na jejím těle snad jediné nezkrvavené místečko a její dříve laskavé zelené oči jsou teď naprosto prázdné a téměř bez života.

„Odneste jí!“ rozkáže dozorce dvojici právě se vracejících poníků a já jen bezmocně sleduji, jak je tělo mé dávné kamarádky taženo kamsi pryč. Vím, že už ji nikdy znovu neuvidím a najednou cítím, že něco takového nesmím dovolit.

Musím jí za každou cenu pomoct a postarat se o ní. Pokusím se tedy vstát, ale jde mi to jen ztěžka.

„Zapomeň na ni,“ ozve se náhle odkudsi z vedlejší postele postarší hřebec. „Když tam půjdeš, tak zabijí i tebe.“

Jeho slova mě zarazí. Vím, že jsou pravdivá. Nemohu za ní jít. Musím tu zůstat a hledět si svého.

Naposled se tedy podívám do míst, kde jsem Cheerilee viděla naposledy a bezmocně se zhroutím zpátky na postel. Nejraději bych se v tu chvíli propadla do země.

„Ano, tak se mi líbíš,“ slyším v hlavě opět ten Její posměšný hlas a tentokrát se mu už ani nebráním.

 

Konec