Poslední paprsek

Tma.

Tma a beznaděj. Jsou jediné dvě věci, které znám. Které si pamatuji. Přesto věřím, že kdysi musela být jiná doba, ale ty vzpomínky už se dávno smyly utrpením a bolestí.

Občas si už ani nevzpomínám na své jméno. Muselo být ovšem velice krásné a zářivé, neboť z něj v mém nejhlubším nitru stále dosud hoří maličká jiskřička, která je tou jedinou věcí držící mě stále ještě při smyslech.

Je tak drobounká, že nemá ani tu nejmenší šanci proniknout okolní černotou a alespoň malinko zahřát mé bolavé zmučené tělo. Přesto ji stále cítím. Tam kousek pod srdcem. A dokud tam bude, pak vím, že naděje ještě úplně neumřela a že pořád je šance na únik. Byť by byla sebemenší.

Nejprve bych se však musela zbavit těch děsivých okovů, které mě tak nesmírně tíží a které mi už dávno vrostly do masa a staly se mou nedílnou součástí, která řeže, pálí a okrádá mě o každý nádech.

Má Paní, která sem občas za mnou chodí, aby se mi posmívala, tvrdí, že je ukovala jen a jen pro mě a že k tomu použila ten nejtemnější kov z nitra umírajících hvězd. Co já však o tom vím? Vždyť nejsem nic, tak proč by se o mě vůbec někdo zajímal?

A přesto neustále ve své hlavě slyším ty zvláštní hlasy. Zdá se, že mě volají. Že se ke mě modlí, ale já jim bohužel nerozumím téměř jediného slůvka. Jak se však ten nekonečný čas líně sune stále dál a dál je jich čím dál tím méně. Mám strach, že až umlknou docela, tak to bude znamenat můj konec. Ale, co se tím trápit, když už si na mě nikdo ani nevzpomene? Anebo snad ano?

„Ne!“ odpoví mi posměšně až moc dobře známý hlas a prostor přede mnou se rozzáří podivně nepříjemným mléčným světlem, v němž vidím stát Jí.

„Ach, ty hloupé hříbě,“ blýskne po mě těma svýma jedovatýma očima. „Ty si ještě pořád po těch letech myslíš, že tě někdo zachrání?“

Vím, že nemá smysl Jí jakkoliv odpovídat, neboť by se mi pak mohla zas začít mstít a já nevím, jestli bych to další její hrozné mučení vydržela. Vlastně už si ani nevzpomínám, jak ten můj hlas zní. A umím vůbec mluvit?

„Pořád stejně ubohá, viď sestřičko?“ posmívá se mi. „Říkám si jak je vůbec možné, že my dvě jsme vzešly ze stejného lůna. Já bohyně a ty jen obyčejná a zbytečná troska.“

„Lůno?“ bleskne mi hlavou. To slovo mi někoho připomíná. Někoho, koho jsem zprvu měla velmi ráda. Někoho, koho jsem si však časem přestala všímat. Někoho, komu jsem nepomohla, když to potřeboval. Někoho, kdo se mi nakonec za tohle všeho mstí. Někoho… Jí!

„Luno?“ zašeptám tak tichounce, že si ani sama nerozumím. Přesto okamžitě schytám jednu tvrdou ránu okovaným kopytem do čumáčku. Je mi to ale jedno. Víc bolesti už se stejně do mého těla nevejde. A navíc to slovo do mých žil vlilo tolik života, že se to zdá až skoro neuvěřitelné. Jak jsem na ní mohla zapomenout? Jak jsem mohla zapomenout na sebe?

„Co to řekla?!“ zasyčí na mě jedovatě.

„Ty to moc dobře víš!“ probudí se ve mě náhle vlna nezvyklého odporu. „A taky moc dobře víš, že ona tam někde hluboko v tvé mysli pořád je.“

„Lžeš!“ okřikne mě zlostně a znovu mě udeří. „Ta tvá ubohá Luna je už dávno mrtvá. Nezůstalo z ní nic než vzpomínky.“

„Tak proč mě pořád držíš na živu?“ zaútočím na ní otázkou a sama se musím divit tomu svému nečekanému zápalu. Skoro se zdá, jakoby mi sílu dodával někdo jiný.

„Protože chci vidět, jak trpíš!“ vyprskne vzteky. „Stejně tak jak jsem trpěla já, když jsi mě zamkla do toho odporného měsíce.“

„Opravdu? Pak je mi tě velice líto,“ sdělím jí zúčastněně, i když vím, že jí to rozzuří ještě víc, ale já už se vlastně ani ničeho nebojím.

„Buď už konečně zticha, ty hnusné hříbě!“ zakřičí hystericky a začne do mě bušit hlava nehlava. Je tak plná vzteku, že si ani nevzpomene na svou magii, což je jedině dobře, protože rány ustojím, ale ty hrozné sny, kterými mě trápí, jsou mnohem strašnější.

Nakonec má mysl upadne vyčerpáním v bezvědomí, ale ještě chvilku před tím ucítím, že v jednom z těch mnoha zlostných úderů bylo maličké téměř nepostřehnuté zaváhání. Zaváhání, které mohla způsobit jen ona. Má maličká sestřička.

A dokud bude ona bojovat, tak budu i já. Celestia!

 

Konec