Pád do temnoty

Jaký důvod má žití bez přátel a bez rodiny? Jaký smysl má bytí bez lásky? A jak vůbec může nějaký poník přežít bez slunce? Toho krásného zlatavě třpytivého slunce, jež nás každé ráno vítalo svou příjemnou naoranžovělou září a jež se s námi vždy večer loučilo překrásnými červánky.

Kam ses ztratilo? Kam? A co se stalo s tvou moudrou a vlídnou vládkyní, která nás tak oddaně a svědomitě vedla napříč dějinami? Kde je ta krásná a zdánlivě věčná princezna, jejíž jméno teď ani nesmíme vyslovit? Co se s ní stalo? A proč nám nepomůže? Copak nevidí, jak nesmírně trpíme pod strašlivou krutovládou její zlé a tyranské sestry? Co jí Nightmare Moon provedla tak strašného, že již nikdo od oné osudné noci, která se bude táhnout snad až navěky, nespatřil tu její nádhernou alabastrově bílou tvář.

Nevím jaká je odpověď, ale stále se nemohu zbavit dojmu, že Princezna Celestia tam stále někde je. Uvězněná v tom nejtemnějším a nejstrašnějším vězení, jaké si ani nedokážeme představit. Občas mám dokonce pocit, že v té největší a nejhustší temnotě slyším její hořký a nikdy neutuchající pláč a vím, že trpí nejen sama za sebe, ale i za nás všechny ostatní.

To proto nás nejspíš zdánlivě Nightmare Moon přehlíží a nechává nás žít si ty naše mrzké a bezútěšně životy zakleté do její věčné temnoty. Možná ji to dokonce i těší, sledovat nás, jak postupně přicházíme o všechnu naši radost a sny. Možná teprve až zhyne i ta poslední naděje v našich srdcích, tak konečně nadejde chvíle, kdy ji přestaneme bavit a kdy nás všechny zahubí.

Já tam tou dobou ale již nebudu. Můj život již skončil. Nemá smysl dál se trápit tím, co nikdy nezískám. Můj bratr, má maminka i tatínek jsou již dávno pryč. Ne, nejsou mrtví, ale rozhádali jsme se spolu tak, že už ani neexistuje šance, že bychom se kdy mohli udobřit. A za všechno můžu vlastně já a ta má neuvěřitelná neschopnost. Kéž bych tak tehdy uspěla u těch magických zkoušek a dostala se k ostatním jednorožcům na univerzitu, jenže to bych musela umět doopravdy čarovat a nejen o tom naivně snít ve svých představách, s kterými jsem si jako malá pohrávala.

Už od začátku jsem se měla věnovat raději něčemu užitečnějšímu. Něčemu, co by dalo mému životu doopravdy smysl. Ale byla jsem hloupá a stále dokola usilovala o to stát se někým, kým vlastně ani nejsem. Nebýt toho mohla být má rodina stále pohromadě, ale ty mé věčné neúspěchy vedly jen k tomu, že vztahy mezi rodiči a mým bratrem byly stále napjatější a napjatější. Nakonec pak i on vyčerpaný z těch věčných starostí o mě neuspěl u zkoušek pro vstup ke strážím, do jejichž řad se chtěl stůj co stůj přihlásit. A tehdy se vše, co jsem považovala za věčné a stálé, rozsypalo jako hrad z písku.

Rodiče, zklamaní naším neustálým selháváním, se pohádali tak, že už nikdy potom jsme je neviděli spolu. A bratr? Ten po tom všem nesmírně zatrpkl a odešel kamsi do neznáma. Vím, že už ho a ani rodiče nikdy neuvidím. A možná je to tak pro všechny i lepší. Tedy až na mě. Mé srdce stále zoufale volá jejich jména a doufá, že zas ucítí to příjemné teplo mateřského objetí nebo bratrského pohlazení.

Nikdo z vás si ani neumí představit, jak strašlivá to byla bolest. Ztratit náhle vše, co jsem měla kdy ráda. Přijít o jistotu a o lásku svých nejbližších. A přitom vědět, že nic z toho již nejspíš nezískám zpět.

„A co přátelé?“ ptáte se? Tak ty jsem nikdy neměla a o to je to všechno mnohem horší. Samozřejmě jsem se snažila ze všech sil si nějaké najít, ale dospělý poník bez Znaménka, jako jsem já, je spíš k pláči či k smíchu. Stydím se za to, že jsem taková. Že jsem nikdy nenašla ten talent tam někde v mé duši ukrytý. A stále si kladu dokola jednu a tu samou otázku: Jsou tam někde ve světě ještě nějací jiní poníci, jako jsem já? Nebo jsem jen jediným exemplářem. Bohužel se zdá, že je to to druhé.

Celý své mládí jsem doufala, že najdu někoho mě podobného. Někoho, kdo by chápal jaké je to žít bez Znaménka a bez talentu. Někoho, kdo by se mi neposmíval anebo po mě alespoň potajmu nepokukoval s odtažitým výrazem, tak jak to dělají mnozí ostatní. Kéž by někdo takový byl, ale už ani já sama tomu nevěřím. I ta poslední jiskřička naděje pozvolna vyhasla a v mém srdci zůstala jen tma, odkud stále slyším ten její strašlivý nenávistný šepot.

Nedokáži to již déle snášet. Nedokáži se již dále pachtit za něčím, co je nejspíš pouze jen bláznivý sen jedné zoufalé kobylky. Nedokáži to. Nedokáži již déle žít v tomto strašlivém nenávistném světě.

Je na čase to všechno skončit. A to teď a tady na tomhle obrovském mostu klenoucím se přes řeku prořezávající Manehattan skrz naskrz jako nějaký zakroucený červ.

Ano, až sem mě zavedlo mé zoufalé putování ve snaze najít někoho, jako jsem já. Dokonce jsem si tu i našla práci v jednom z muzeí, ale i o tu jsem v té své vší smůle nakonec přišla. Teď už je to v tuhle chvíli ale vlastně všechno úplně jedno, ale třeba mě proud té řeky zanese ještě dál. Do moře, kde již navždy zůstanu uvězněná v jeho pěnivém příboji.

No, nemá smysl to už dále protahovat. Stejně tu vlastně ani nikdo není, kdo by si poslechl ty mé poslední zoufalé prosby o pomoc. Zemřu tak jak jsem žila. Úplně sama.

Naposledy se zadívám do hlubin pod sebou, kde se na hladině odráží svit toho ďábelsky rudého měsíce a těch několika stále ještě svítících pouličních lamp. Mám pocit, že mě ta temnota skrytá pod hladinou volá mým jménem a cítím, jak se po mě natahuje svými neviditelnými pařáty. Již brzy bude mít to, po čem tolik touží.

A tak se ještě jednou rozhlédnu po světlech toho gigantického města rozkládajícího se kolem mě, které je až k prasknutí přeplněno poníky všech druhů a barev. V tu chvíli mě napadne, že je v tom jistá ironie, když já tu teď stojím v jeho středu naprosto opuštěná a zničená. Život zkrátka není a nebude nikdy fér. Ale co je mi teď vlastně po něm?

Naposledy se zhluboka nadechnu, zavřu oči a s divoce bušícím srdcem udělám ten konečný rozhodující krok vpřed. Krok do prázdnoty. Pak už jde všechno doslova samo a já mohu pouze doufat, aby to proběhlo co nejrychleji a pokud možno bezbolestně.

Mé tělo sklouzne ze zábradlí, na němž jsem až doposud stála, a jako kámen začne padat dolů do hlubin pod mostem. O uši i o tváře se mi otírá stále silnější a silnější vítr a má hříva se teď divoce třepotá kdesi za mnou.

Pak přijde náraz. Drtivý a zničující. Je tak silný, že ze mě vyrazí i ten poslední kousek vzduchu z mých plic. A spolu s ním odejdou i všechny mé zbývající síly. A přesto cítím, že jsem to celé nějakým naprosto neuvěřitelným zázrakem přežila téměř bez následků. Copak nemohu mít štěstí alespoň ve smrti?

Avšak ta ledově chladná voda, jež mě obklopuje, jistě tu mou zkázu brzy dokoná. Vždyť už nemám ani chuť, ani vůli a ani sílu bojovat s tou mokrou a mrazivou temnotou, která mě pozvolna pohlcuje, a tak klesám stále hlouběji a hlouběji a čeká, že konečně spatřím to světlo, které by tam někde na konci na nás všechny mělo čekat.

Jenže ono stále nepřichází a nepřichází. Jen tma. Hustá a nekonečná. Bez jediného paprsku naděje, jež by ji osvětlil. A tam sem se já rozhodla dobrovolně odejít?

V tu chvíli má slábnoucí mysl poprvé zpanikaří a já pochopím, že jsem udělala tu největší chybu, jaké jsem se kdy mohla dopustit. Přesně takhle to totiž ona chtěla. Stáhnout nás až na samé dno, kde by nás konečně mohla jednoho po druhém definitivně zničit a zmocnit se tak těch našich zmrzačených duší. Teď už je mi jasné, že na mě žádné světlo nečeká. Jen ona, Nightmare Moon, jíž se i já již brzy stanu součástí. Vím, že nikdy již nedojdu klidu. O to se ona určitě s radostí postará a bude mou duši mučit a týrat až do konce věčnosti.

Kdybych měla ještě nějaké síly, tak se pokusím bojovat a možná i vyplavu zpět na hladinu, ale ty už jsou naneštěstí všechny pryč. A tak mi nezbývá nic jiného než čekat až si pro mě přijde a přinese s sebou i ten můj strašlivý a černočerný…

 

… Konec