Nejhlubší dno

„Neboj se, maminko“ povzdechnu si unaveně. „O Sweetie Belle se starám dobře, ale ona je pořád jen malá klisnička a tak je to s ní někdy těžké.“

Pak už ale ten neustále sílící žal ve svém srdci nedokáži déle snášet a zhroutím se do seschlé trávy pod sebou. Přímo přede mnou září v tom věčně narudlém svitu měsíce zdobícího onu nikdy nekončící noc dva náhrobky.

Ani na jednom z nich není sice žádné jméno, ale já moc dobře vím, komu patří. Sama jsem sem totiž své rodiče před rokem pochovávala. Na veřejný pohřeb jsem se svým skromným živobytím tehdy neměla. Obzvláště, když se musím ještě starat o mladší sestřičku.

„Hrozně mi chybíte,“ vzlyknu s hlavou mezi kopýtky a před uslzenýma očima mám opět tu strašnou scénu, kdy jsem svou maminku s tatínkem našla ležet ve veliké karmínové kaluži plné krve, která ještě před chvílí plnila jejich milující srdce.

Někdo je tehdy zavraždil, když se vloupal k nám do bytu pro trochu jídla, a v mé duši po nich zůstala jen hluboká nekonečná prázdnota, kterou už nikdy nic nezaplní. Nebýt Sweetie Belle, tak neváhám a vydám se za nimi, ale slzy mé vlastní sestřičky, která mě tam našla, jak nad nimi sedím se zkrvaveným nožem, jenž zcela jistě ukončil i ty dva krásné životy, mi tehdy zabránily vztáhnout kopýtko sama na sebe a ukončit tu nesmírnou bolest mého plačícího srdce.

Musela jsem se o ni postarat. Nemohla jsem ji přeci nechat samotnou v tomhle světě plném utrpení a bolesti. Vždyť taková malá klisnička jako ona si podobný osud nezasloužila, a i když ke mně celou tu dobu stálo štěstí otočené zády, tak nelituji ani jediné chvíle, jež jsem své malé Sweetie Belle věnovala.

Nevadí mi, že jsem po práci tady na farmě věčně špinavá a neupravená. Netrápí mě můj téměř neustále prázdný žaludek nebo mé tělo pohublé tak, že jsou vidět všechna má žebra. A nedělám si ani nic z té hrozné chudoby, v níž jsem po smrti rodičů upadla.

Mé srdce už totiž dávno přestalo bít pro mě samotnou. Místo toho patří už jen jí. Mé krásné jediné a milované sestřičce. A dokud je šťastná ona, budu i já. Bez ní by celý život již nadobro pozbyl smyslu.

Ještě naposledy vzlyknu, otřu si tváře od slz a zadívám se na ty dva hrobečky před sebou.

„Mějte se tu hezky,“ pokusím se rozloučit s úsměvem, ale sama cítím, že byl spíše hořký než veselý. Pak se pomalu otočím a zamířím zpátky k domovu napříč těmi seschlými sady, kde jsem s Big Macovou pomocí uložila rodiče k jejich věčnému spánku a kde si zároveň snažím vydělat alespoň trochu na živobytí.

Cestou si vzpomenu na svou dávnou kamarádku Applejack a jsem ráda, že nevidí, co ta věčná noc s jejím domovem udělala. Všechno je mrtvé anebo rychle umírá a ani ta má troška magie tomu nepomáhá. Ale co bych od sebe mohla čekat jiného, když jsem jen obyčejný jednorožec bez špetky talentu a bez Znaménka.

 

• • •

 

„Kam si myslíš, že deš, hříbě?“ ozval se hluboký hřebčí hlas a vytrhl Sweetie Belle ze zamyšlení.

„J-já?“ zakoktala ta malá bílá klisnička udiveně a upřela na toho hřebce před sebou svůj nazelenalý andělský pohled. „Já jdu domů za svou sestřičkou,“ odpověděla mu nakonec zcela nevinným hláskem.

„Vopravdu?!“ zazubil se hřebec a ovanul Sweetie Belle svým páchnoucím opileckým dechem. „Tak to my tě doprovodíme.“

„A-ale Rarity říkala, abych se s cizími poníky nebavila,“ bránila se Sweetie Belle a pokusila se o pár kroků ustoupit, ale místo toho zjistila, že ji zezadu obestoupili ještě další dva podobně nechutní hřebci.

„Až s tebou skončíme, tak nás všechny tři budeš znát až moc dobře,“ uchechtl se hřebec a mlsně se při tom olízl. „Takový pěkný mláďátko si totiž pořádně užijeme.“

Sweetie Belle chtěla utéct anebo alespoň vykřiknout, ale než to stihla udělat, dostala do temene prudkou ránu kopytem a napůl v bezvědomí se svezla k zemi.

Pak už jen ucítila, jak ji zalehlo něčí hnusné zpocené tělo a celý její život se změnil v okamžik plný hrůzy a neskutečného utrpení.

 

• • •

 

„Sweetie Belle, zlatíčko, jsem doma,“ zavolala jsem na svou sestřičku a s napětím očekávala, až se za mnou zas přiřítí a přistane mi kolem krku. Tak jako vždy.

Jenže dnes se nic nedělo. Náš malý byt byl tichý a až neskutečně prázdný.

„Sweetie Belle?“ vykřikla jsem ještě jednou a zamířila přímo do jejího pokojíku, ale ani tam nikdo nebyl.

Okamžitě jsem pochopila, že se muselo stát něco zlého, a tak jsem se vyřítila zase ven a ani se neobtěžovala za sebou zamknout. Bylo mi to vpravdě jedno. Jediné na čem mi opravdu záleželo, byla Sweetie Belle a ta byla pryč.

„Sweetie Belle!“ křičela jsem na celý Ponyville hlasem plným narůstajícího zoufalství. Ani jednou mi však nikdo neodpověděl. Dokonce i ti poníci, kolem nichž jsem probíhala, se mnou odmítali mluvit a raději klopili zraky k zemi. Skoro se zdálo, že se něčeho anebo spíš někoho bojí.

Copak je to s námi všemi už tak zlé, že si ze strachu z Nightmare Moon odmítáme i pomoci?

Možná tomu tak i skutečně je, ale já nemám čas nad tím přemýšlet. Musela jsem najít Sweetie Belle.

A nakonec jsem ji také našla.

Ležela na zemi v postranní uličce a svou jindy bílou srst měla celou od krve.

Kolem ní stali tři odporně špinaví hřebci, kteří se zcela zjevně chystali pokračovat v tom, co již před notnou chvíli začali.

„Vy hajzlové,“ vyprskla jsem na ně nenávistně. „Nechte ji na pokoji.“

„Ale, ale,“ otočil se na mě jeden z nich. „Kohopak to tu máme? Nejsi ty ta její sestřička, kterou tak zoufale volala?“

„Drž hubu a vypadni,“ blýskla jsem po něm pohledem a nehledě na přesilu zamířila rovnou k zmrzačenému Sweetiinu tělíčku.

„To určitě,“ zachechtal se hřebec. „Kam bych chodil, když tu místo jedný děvky máme hned dvě.“

Nic víc už neřekl. Ve vzduchu se zablesklo magií doprovázené hromovým zahřměním a tělo hřebce odhozené mým telekinetickým úderem plným zloby se roztříštilo o nejbližší zeď. Všechny kosti v těle měl zpřerážené a z úst mu tekla krev.

„Padáme!“ vykřikl druhý hřebec a dal se spolu s tím třetím na útěk.

Mé strašlivé nenávisti však neunikli a brzy je potkal úplně stejný osud jako toho prvního. Až teprve pak jsem se otočila ke Sweetie Belle a vzala její špinavé zneuctěné tělíčko něžně do náručí.

Její obličej byl však prázdný a čelíčko studené. Sweetie Belle… Má Sweetie Belle byla mrtvá. Její srdíčko nevydrželo tu strašlivou hrůzu a já v tu chvíli poznala, že i tomu mému zbývá jen pár posledních úderů. Cítila jsem totiž, že se ve mně při tom něco definitivně zlomilo. Že plamen mého života nadobro vyhasl. Bez ní nemělo smysl žít.

„Promiň mi to, zlatíčko,“ usmála jsem se smutně a pohladila ji po hřívě. „Promiň, že jsem přišla pozdě.“

Pak jsem s tou úžasnou klisničkou, která mě právě navždy opustila, v náručí zamířila opatrně po dvou k nejbližšímu útesu. Bylo na čase všechno to utrpení nadobro skončit.

Ale ani to mé slzy skrápějící mou mrtvou sestřičku nezastaví.

 

Konec