Bezduhá

Mladá Rainbow Dash moc dobře věděla, že musí chránit čest své nové kamarádky Fluttershy za každou cenu. Nevěděla sice tak úplně proč, ale na Fluttershy jí záleželo a to stačilo.

A tak teď stála vyrovnaná spolu s dalšími dvěma pegasy na startovišti a čekala, až padne signál, který ten jejich závod odstartuje. Po čele jí stékal pot, který však ani nebyl tak náznakem strachu jako spíš vzrušení z toho, co ji už jen za několik vteřin čeká.

Zlehka se olízla a rozepjala svá malá křídla, jak nejvíce dovedla. Byla připravená vyrazit, ale to čekání na odstartování se zdálo věčné.

Pak konečně Fluttershy mávla praporem a Rainbow Dash divoce vyrazila vpřed. Její dva vyzyvatelé od ní určitě tak strašlivé zrychlení nečekali, a tak je ke svému nezměrnému potěšení nechala pár stop za svými zády.

Dál si jich už však nevšímala a plně se věnovala malým kruhům, kterými museli všichni zdárně prokličkovat. Křídla jí divoce mávala a svist větru ji téměř ohlušoval. Vůbec jí to ale nevadilo. Bylo to naprosto super.

Pak přišla první překážka a hned druhá, třetí a čtvrtá, kterou jeden z pegasů nezvládl a skončil s hlavou zabořenou v mracích.

„Paráda,“ pomyslela si Rainbow Dash. Teď už zbýval jen jeden.

Ještě nikdy v životě takhle rychle Rainbow Dash neletěla. Ta neuvěřitelná svoboda s tím spojená byla to nejlepší, co kdy doposud poznala.

Ta rychlost, ten adrenalin, ten vítr třepotající její hřívou. Líbilo se jí to! Líbilo se jí to strašně moc.

Prudký náraz do boku ji vytrhl ze zamyšlení a k tomu všemu navíc trochu zpomalil.

Byl to ten druhý pegas, který ji, Celestia ví jak, dohonil. „Uvidíme se po závodě, Rainbow Crash,“ posmíval se jí, zatímco kolem ní v plné rychlosti prolétal.

„Hej!“ zakřičela za ním Rainbow Dash. Nemohla ho nechat za žádnou cenu vyhrát. A to nejen kvůli sobě, ale i kvůli Fluttershy. K tomu všemu se cíl závodu rychle blížil. Věděla, že má poslední šanci. Bylo to teď anebo nikdy.

A tak zrychlila, jak nejvíc dovedla.

Bylo to něco naprosto úžasného. Její rychlost byla tak ohromná, že se okolní svět doslova rozmazával. Kolem toho druhého pegase prolétla, jak nějaká duhová střela a nechala ho daleko za sebou. A pořád zrychlovala.

Vzduch kolem ní náhle začal divoce jiskřit nezvyklou energií a nozdry jí zaplnila vůně ozónu. Věděla, že se něco blíží. Něco velkého. Něco, co změní její život.

Pak spatřila pod sebou poslední překážku a zamířila rovnou k ní. Ať už se mělo stát cokoliv, tak se to stane právě tam dole, kde její rychlost bude nejvyšší.

Avšak tentokrát Rainbow Dash štěstí nepřálo. Při průletu překážkou, když už vzduch kolem ní doslova praskal a jiskřil, škobrtla o hranu překážky, což ji celou roztočilo a poslalo střemhlav k zemi. Její až doposud úžasný let se proměnil v hrozivý pád.

Rainbow Dash se snažila ze všech sil nějak ten pád zastavit nebo alespoň zbrzdit, ale byla příliš rychlá a zem byla až moc blízko.

Navíc se všechno seběhlo tak rychle, že měla čas jen na jednu jedinou myšlenku a ta byla daleko horší než samotný pád. Věděla, že selhala. Že zklamala nejen sama sebe, ale i všechny ostatní.

Pak přišel prudký náraz, který trhal svaly a drtil kosti. Nic z toho však už naše Rainbow Dash nevnímala. Její mysl okamžitě pohltilo bezvědomí.

Když se z něj konečně o pár týdnů později probrala, řekli jí doktoři, že už nikdy létat nebude. Tak se nechala celá nešťastná a zlomená odnést dolů na zem, kde se bude muset naučit žít jako obyčejný zemský poník.

 

• • •

 

Malá špinavá růžová klisnička s dlouhou volně splývající hřívou se dál bezcílně potulovala po té hrozivé pustině, jež ji obklopovala a znuděně přesouvala hlavou na malou hromádku všudypřítomné kameny, které jako jediné zdobily tuhle nelibou zem.

Nesnášela to tu. Chtěla žít někde jinde. Dělat něco jiného. Být šťastná.

Napadlo ji, jak asi to vypadá někde jinde. Je tam svět barevnější a jsou tam poníci veselejší? Kéž by jí tak ta věčně zamračená obloha dala odpověď. Jenže nedala. Byla stále stejně šedivá a pošmourná.

Pinkie Pie rozzlobeně rozkopla hromádku kamenů, na které celou dobu pracovala, a smutným krokem zamířila zpátky na farmu, kde bydlela se svými rodiči a sestrami.

Nějaký hlas uvnitř ní jí napovídal, že ona nikdy šťastná nebude.

 

• • •

 

„Takže, slečno Sparkle?“ pobídla ji již podruhé netrpělivě jedna z kobylek sedících ve zkušební komisi.

Twilight se na ni podívala vyděšeným pohledem a chvilku jí trvalo, než si uvědomila, co má vůbec dělat. Pak však její pohled sklouzl na to dračí vejce na vozíčku vedle ní a ona si vzpomněla.

Musela ho nechat vylíhnout a to pouze za pomoci své magie. Pevně se tedy zapřela a soustředila do svého rohu veškerou svou magickou energii. Byla z toho všeho však tak nervózní, že jediné na co se zmohla, byla slabá magická jiskřička. Zkusila to tedy ještě jednou, ale opět bez výsledku.

„Nemáme na to celý den,“ ozvala se opět ta kobylka z řad zkušební komise a ještě víc tím Twilight rozhodila. Proč nemohla alespoň chvíli mlčet, aby na to kouzlení měla Twilight klid?

Twilight moc dobře věděla, že tohle je ten nejdůležitější den v jejím životě. Závisela na tom celá její budoucnost, ale ona, jak se zdálo, se to rozhodla prostě zvorat.

Zkusila snad všechno, co se ve svých knížkách dočetla a pořád nic. Nakonec se zklamaně a vyčerpaně svalila na zem.

„Omlouvám se, že jsem mařila váš čas,“ řekla smutnýma očima směrem ke komisi a naslouchala zuřivému čmárání per po papíře. Nemusela se ani dívat a věděla, že tam stojí: „Nepřijata!“

Kéž by se tak stal nějaký zázrak. Něco, co by probudilo tu její ustrašenou magii. Nestalo se však nic. A tak se Twilight zkroušeně zvedla z podlahy a pomalým smutným krokem zamířila s rodiči pryč z Celestiiny školy pro nadané jednorožce.

Tolik se toužila stát čarodějkou a setkat se s princeznou Celestií, jenže teď zjistila, že je jen další obyčejný jednorožec, kterých je ve světě tisíce. Magie jak se zdálo, nebyla jejím osudem.

 

• • •

 

„Cože?! Kámen?!“ zakřičela malá Rarity rozzuřeně na ten veliký balvan před sebou. „Tohle, že je můj osud?!“

„Co máš za problém, rohu?!“ vybrala si posléze jiného viníka. „Celou cestu jsem se sem nechala vést… kvůli nějakému balvanu?!“

„Hloupej, kámen!“ okřikla naposledy z plných plic ten obrovský kus skály před sebou a pak se otočila a rozzlobeným krokem zamířila zpátky domů.

Cestou nadávala na všechno, co se jen trochu hýbalo. Místo nějakého pobíhání po horách se měla věnovat spíš šatům na to dnešní večerní představení. Pořád jim něco chybělo a ona na to nějak nedokázala přijít.

A ani teď se to nezměnilo, ač se snažila sebevíc. Proto se představení nakonec konalo v těch kostýmech, které Rarity navrhla už při zkouškách. Raději se ani na ty poníky v hledišti nedívala, protože už teď věděla, jaký to bude propadák.

A také byl. Nikdo se nadšeně neradoval a ani nikdo radostně nevýskal. Však to také byly obyčejné kostýmy, jaké by svedl ušít každý druhý poník.

Rarity se zhroutila zklamáním na zem, zabořila hlavičku mezi kopýtka a rozplakala se. Nikdy nebude tou slavnou návrhářkou, jak si vždy přála. Bude jen obyčejný tuctový poník, který se nikdy nepodívá do toho úžasného města jménem Canterlot.

 

• • •

 

Zvířátka, kterým tak radostně právě zazpívala, se začala jedno po druhém rozcházet. Králíčci se schovali zpět do svých nor, žabky zmizely zpátky ve svém rybníčku a dokonce i ptáčci se usadili zpět v korunách stromů. Nikdo z nich si už Fluttershy nevšímal.

„Počkejte,“ volala zoufalým šepotem. „Vraťte se, prosím,“ žadonila, ale v celém lese se už nenašel nikdo, kdo by ji poslechl. A to měla konečně poprvé v životě pocit, že našla místo kam patří. Ukázalo se však, že to byl jen pouhý klam, kterým se nechala učarovat. Proč byla vždycky tak nesmírně hloupá a naivní?

Když si pro ni instruktoři, kteří zaznamenali její nenadálou ztrátu, po chvilce přišli, neváhala ani chvilku a nechala se odnést zpět na oblohu, kam patřila. Od teď už se nebude zajímat o ostatní. Bude jen trénovat a trénovat a všem ukáže jak silná a statečná dokáže být.

 

• • •

 

„Kykyrykyký,“ napodobila nešťastná Applejack kohouta z jejich farmy. Hrozně se jí po domově stýskalo, ale bála se tam vrátit. To by totiž znamenalo, že její předchozí rozhodnutí bylo chybné, a to si odmítala připustit.

„Ach, copak asi teď dělá Bábi Smithová a Big Macintosh?“ povzdechla si. „Vsadím se, že teď určitě pročesávají sady a sbírají naše jablíčka. Ach, co bych já jen dala za jediné kousnutí.“

Ještě nikdy se Applejack tolik po domově nestýskalo a na parapet pod jejími kopýtky sklouzla malá slzička. Strašně moc si v tu chvíli přála, aby se na nebi ukázalo nějaké znamení, které by jí ukázalo ten správný směr.

Nic takového však nepřišlo a tak se nakonec Applejack zklamaně otočila a zamířila zpátky za svou tetičkou a strýčkem. Beztak se chtěla stát správným městským poníkem a tam v dáli na jejich farmě ji to nikdo nenaučí. Stejně tam už pro ni nebylo místo.

Tehdy na svůj domov Applejack definitivně zapomněla.

 

• • •

 

Equestrie se od základů změnila a stačilo k tomu jen jedno jediné malinkaté klopýtnutí.

 

Konec