Barva šedi

„Jsi odporná růžová kobyla,“ křičel na mě ten příšerně hysterický hlas v mé vlastní hlavě. „Kdo by se s tebou zahazoval, když vypadáš takhle?“

„Ne, to není pravda,“ vzlykla jsem s pohledem upřeným do kusu střepu sevřeném v mých kopýtkách a zrcadlím mou unavenou a špinavou tvář.

„Jsi ubohá,“ blýskne po mě to mé druhé já v odraze svýma chladně modrýma očima. „Podívala ses už někdy na sebe? Vždyť se s tebou ani nikdo nebaví. A víš proč? Protože takhle hnusnou barvu každý nenávidí.“

„Ale maminka mě přeci ráda má,“ snažila jsem se o odpor, ale bylo to marné. Ani ten kus zrcátka jsem nedokázala dát stranou, abych se už nemusela dívat na tu svou… její nenávistnou tvář.

„Myslíš?!“ vyštěkla na mě a já při tom cítila, jak se střep v marné snaze se ho zbavit zarývá stále hlouběji a hlouběji do mých bolavých krvácejících kopýtek. „Je tu snad s tebou teď, když jí potřebuješ?“

„Ale…“ zkusila jsem zoufale a stále sledovala ten její nenávistný výraz orámovaný potůčky mé vlastní ještě horké krve.

„Tak je tu!?“ ozvalo se dříve, než jsem vůbec stihla domluvit.

„N-ne, není,“ vzlykla jsem a cítila, jak se mé srdce bolestivě svírá. Selhala jsem. Už jí nedokážu zahnat pryč.

„Tak to vidíš,“ usmála se na mě zle. „Místo aby byla s tebou, tak se raději věnuje tvým sestrám. A já se jí ani nedivím, vždyť s takovou barvou ani nemůžeš být její.“

„Ne… Buď už, prosím, zticha,“ vykoktala jsem s očima plnýma slz, ale co mi to bylo platné, když ona mě z celého srdce nenáviděla.

„Copak?“ rozlil se jí na rtech škodolibý výraz. „Snad ti nevadím? Anebo si už se mnou nechceš povídat? Jestli ne, tak proč mě prostě neodložíš?“

„Já… já nemůžu,“ uniklo tichounce mezi mými chvějícími se rty, i když jsem vlastně nic říct nahlas nechtěla. Ona by mě však stejně slyšela.

„Tak to vypadá, že spolu ještě nějakou chvilku pobudeme,“ ušklíbla se, ale nezdálo se, že by byla nějak překvapená. „A možná si spolu budeme moct konečně v klidu promluvit.“

„A o čem?“ zeptala jsem se poněkud neuváženě. Měla jsem z toho, co přijde, příšerný strach.

„O tom, jak tě… nás udělat opravdu krásné,“ zasnila se náhle blaženě a hluboko v jejích očích zajiskřilo cosi zvláštního. „Copak ty by sis to nepřála? I mamince by ses určitě líbila.“

„Ne, prosím. Nech toho,“ rozkřičela jsem se hrůzou a sledovala, jak se má kopýtka sama od sebe pohnula. „Já nechci!“

„Ale no tak,“ slyšela jsem její hlas, který se náhle snažil být až překvapivě konejšivý, ale mě spíše děsil. „Bude se ti to líbit.“

„Co? Ne!“ vypískla jsem, avšak bylo už pozdě. Kopýtko se střepem křečovitě sevřeným tak, že kolem něj na všechny strany kapaly drobné krvavé krůpějky, se dalo proti mé vůli do pohybu.

„Nejdřív se zbavíme té hrozné růžové,“ řekla tónem, z něhož mě zamrazilo až v morku kostí a pak tím ostrým střepem přejela prudce proti srsti mé druhé nohy.

Sykla jsem bolestí a marně sebou zazmítala, ale nepohnula jsem se ani o píď. Naštěstí to zatím tak strašné nebylo. Jen jsem teď měla kus mé nohy hrubě oholený a taky pěkně poškrábaný od ostrého skla.

„Tak vidíš,“ zatrylkovala v mých uších její sladká slůvka. „Nic hrozného to není. Jen buď ještě chvilku hodná holka a brzo to budeme mít za sebou.“

„Přestaň už, prosím,“ snažila jsem se marně. Ona mě už neslyšela. Jen dál a dál drhla navzdory mým stenům a pláči mou srst dokud nebyla celá noha až na několik posledních chomáčku docela holá.

„Ale, ale,“ zachichotala se při pohledu na růžovou kůži, která už nebyla ničím zakrytá. „Zdá se, že to budu muset vzít trochu víc do hloubky,“ dodala a řízla tím svým střepem hluboko do masa.

Vytryskla sytě rudá krev a já omdlela.

 

• • •

 

„Pinkie?“ táhl mě z temnoty mé vlastní mysli důvěrně známý ale zároveň velice smutný a uplakaný hlas. „Proč jsi to udělala? Proč sis ublížila?“

Mé oči se v tu chvilku pomaličku otevřely a já krom svých bíle ovázaných kopýtek spatřila i ustaranou tvář mé vlastní maminky. Toužila jsem jí všechno říct a vyplakat se na jejím rameni, ale bylo už pozdě.

„Chtěla jsem se ti líbit, mami,“ řekla ústa, ale má slova to nebyla. „Teď už určitě budu stejně šedivá jak ty.“

V tu chvíli jsem vykřikla nekonečnou zmrazující hrůzou, avšak nikdo mě, nebohou kobylku zamčenou v mé vlastní mysli, neslyšel. Jen ona, ta druhá Pinkie, ale od ní jsem žádnou pomoc čekat nemohla. Jen další bolest a utrpení sledované našima společnýma očima.

 

Konec