Ztracen

Vysoko v horách až u samých hranic Křišťálového království se náhle krátce zablesklo a v prostoru asi nějakých dvacet stop nad zemí se zčistajasna zhmotnil maličký bílý hřebeček.

Nezmohl se na nic víc než jen na překvapené zamrkaní a už ho nemilosrdná zemská tíže táhla k sobě.

Prolétl jako kámen skrz husté koruny místních stromů, které naštěstí zbrzdily jeho nečekaný pád, a s hlasitým zaduněním přistál do vysoké trávy. Byl z toho všeho v takovém šoku, že na své krátké cestě nevydal ani hlásku.

Zuby mu o sebe cvakly s takovou silou, že si málem překousl jazyk, a před očima se mu příšerně zajiskřilo. Téměř vzápětí se jeho mladého tělíčka zmocnilo temné a hluboké bezvědomí.

 

• • •

 

Zpráva o přepadení královského průvodu dorazila do paláce daleko rychleji, než Správce předpokládal. Přesto již tou dobou nebylo v trůnním sále ani stopy po událostech, ke kterým zde došlo.

Zmizely sochy, zmizelo i tělo nebohého kapitána stráží a stejně tak se i ztratila jeho krev, která se rozlila po podlaze. Všechno zkrátka vypadalo jako dřív. Včetně Správce, který již opět seděl na svém místě hned napravo od královského trůnu a který zrovna v kopýtkách držel nějaké listiny a se zájmem si je pročítal.

„Pane Správče,“ vyhrkl jeden ze strážných, když rozrazil dveře a doslova se ještě v doprovodu dalších dvou vřítil do trůnního sálu. „Stalo se něco opravdu hrozného, „ vysoukal ze sebe udýchaně, ale přesto stále s jistou dávkou profesionality. „Královský průvod byl právě napaden.“

„Cože?!“ zděsil se Správce a postavil se tak prudce až se mu všechny ty listiny, kterým se právě věnoval, rozsypaly po podlaze. „Kdo se mohl opovážit!?“ vyštěkl, ze sebe doslova. Pak se však výraz jeho tváře zalil strachem a zoufalstvím. „Co… náš král, královna a hlavně mladý princ?“ zeptal se ustaraně. „Nestalo se jim nic? Jsou v pořádku?“

„To bohužel netuším,“ odvětil strážný, jak nejklidněji dovedl. „Ohledně této informace si zprávy, které k nám dorazily, značně odporovaly. Někdo tvrdil, že okamžitě zemřeli a někdo zas, že společně unikli do bezpečí.“

„V tom případě bude nejlepší, když mě okamžitě zavedete na místo, kde k tomu přepadení došlo,“ rozkázal Správce. „Pokud se jim něco stalo, tak musíme jednat co nejdříve.“

„Ale,“ zaprotestoval strážný. „Vůbec ještě netušíme, jestli je to již bezpečné. Útočníci byli sice nejspíš do jednoho poraženi či zajati, ale nevíme to jistě. Zdá se totiž, že to byli strážní z našich vlastních řad.“

„O důvod víc, abychom s vyšetřováním začali ihned,“ zamračil se Správce. „Navíc pokud je náš král skutečně v ohrožení, tak bych se ani já neměl krčit někde vzadu. Okamžitě mě tedy vezměte za jednorožcem, který by mi pomohl se na to místo, co nejdříve přemístit.“

„Provedu!“ zasalutoval strážný, tak jak mu velel výcvik a brzy již odváděl Správce ze sálu pryč.

 

• • •

 

„A stejně mě nechytíš,“ vypískla malá strakatá klisnička s dlouho rozpuštěnou hnědou hřívou, když se jen tak tak vyhnula hřebečkovi, který ji, pronásledoval, a zamířila lesem vzhůru do svahu.

Hřebeček překvapeně zamrkal, otočil se a rozeběhl se za ní. Nemusel však utíkat nějak dlouho, protože klisnička udělala jen několik málo kroků, zakopla a s tichým výkřikem zmizela ve vysoké trávě.

„May? Seš v pořádku?“ okamžitě se začal strachovat hřebeček a na celou tu jejich honěnou docela zapomněl. „Nestalo se ti nic?“

Z trávy se vynořila hlava strakaté klisničky. „Jsem v pořádku. Jen jsem o něco tady v trávě zakopla. Vypadalo to skoro jako… mrtvolááá,“ vykvikla klisnička, když se podívala za sebe.

„Ukaž?“ pronesl hřebeček zvědavě a zamířil k ní. Cestou ještě sebral ze země klacík a pevně ho teď svíral v tlamičce.

Opatrně k tomu podivnému předmětu skrytému v trávě přistoupil. Skutečně to vypadalo jako tělo nějakého poníka. Byl až neuvěřitelně bílý a zdálo se, že je to nějaký jednorožec. Náš hřebeček si ho chvilku zkoumavě prohlížel a pak do něj zlehka šťouchl klacíkem.

Sotva to však udělal, tak sebou hřebeček lehce trhnul a zasténal. Přesto se zdálo, že je vůbec nevnímá.

„No nevypadá zrovna mrtvě,“ konstatoval, když to uviděl. „Ale nejlíp na tom taky není. Možná bychom měli zaběhnout do vesnice pro pomoc.“

„Tak dobrá,“ pípla May souhlasně. „Ale běž raději sám. Já tu s ním zůstanu, kdyby se náhodou probudil anebo kdyby něco potřeboval.“

Hřebeček přikývl a brzy již cválal dolů do údolí, kde se mezi horami tísnila malá vesnička.

 

• • •

 

Správce procházel místem, kde ještě před pár hodinami zuřil divoký boj a zkoumavě se rozhlížel. Po boku mu klusal jeden ze seržantů, který měl to štěstí a přežil tu děsivou bitku, téměř bez škrábnutí. Jen kus ucha mu chyběl.

„Bylo to vážně děsivé, pane Správče,“ vysvětloval seržant. „V tu chvíli, kdy to začalo, jsem vůbec nevěděl, co dřív. Naštěstí jsem byl až vzadu, takže si mě ti zrádci zprvu nevšimli. Měl jsem tedy dost času, abych se vzpamatoval a zapojil se do boje. Nejhorší však bylo, že jsem vůbec netušil, kdo z bojujících je přítel a kdo nepřítel. Všichni zkrátka vypadali stejně. V životě jsem netušil, že budu bojovat proti vlastním. Nechápu, co je vedlo k tomu, že tak odporně zradili.“

„Takže to byli skutečně naši strážci, kdo zaútočil?“ zeptal se Správce a temně se při tom mračil. „Slyšel jsem sice už nějaké zvěsti v paláci, ale sám jsem tomu nemohl uvěřit.“

„Ano, bohužel tomu tak bylo,“ odpověděl seržant. „Jsem rád, že se nám je všechny podařilo pozabíjet nebo zajmout.“

„A jste si tím opravdu tak jistý?“ zarazil ho Správce „Sám jste říkal, že nebyl žádný způsob jak je rozeznat. Myslím, že nejlepší bude, když okamžitě začneme s výslechy těch útočníků, kteří přežili, a dostaneme z nich, co nejvíce informací. A to klidně i mučením!“

„To snad ne,“ zděsil se seržant a zastříhal ušima. V tom zraněném mu však bolestivě škublo a to ho zas trochu zklidnilo.

„Pořád se tu mezi námi mohou pohybovat další zrádci odhodláni kdykoliv zaútočit,“ vysvětloval Správce přísně. „Myslíte si, že je teď opravdu vhodný čas jednat se zajatci jako v rukavičkách?“

„Ne, to si nemyslím, pane Správče!“ sklopil seržant hlavu.

„Tak vidíte!“ pronesl náhle Správce velmi unaveně. „Samotnému mi je to také proti srsti, ale bohužel nic lepšího se asi dělat nedá. A co se vůbec stalo s králem a rodinou?“

„Tak to bohužel nevíme,“ začal seržant opět s vyprávěním. „Náš kapitán se k nim okamžitě rozeběhl a ihned jak to bylo možné, tak se s nimi všemi přemístil pryč. Mysleli jsme si, že se hned, jak odvede královskou rodinu, vrátí a pomůže nám, ale bohužel jsme ho už nikdy neviděli. Později jsem se doslechl, že ani do paláce nedorazili. Myslíte si, že i on…“

„Ano. Bohužel se zdá, že ano,“ skočil mu Správce do řeči. „Nechci sice nic předjímat, ale obávám se nejhoršího. Naše vyšetřování by se mělo zaměřit i na našeho kapitána. Snad najdeme krále s rodinou dříve, než se jim něco stane hrozného.“

„Také v to doufám,“ oznámil seržant smutně. Pak však svou hlavu bojovně pozvedl a pravil: „Okamžitě nařídím, aby byly prohledány kapitánovy komnaty. Snad tam najdeme nějakou stopu, která by nás k němu zavedla.“

„Výborně,“ usmál se Správce. „Tak se mi líbíte. Hlavně je třeba nikdy neztrácet naději. A teď, pokud byste mě omluvil, se musím vrátit zpět do paláce. Čeká mě tam ještě spousta zařizování. Nicméně budu netrpělivě očekávat jakoukoliv informaci o stavu Vašeho vyšetřování.“

„Rozumím!“ zasalutoval seržant a odklusal mezi zbývající strážné a začal jim udělovat rozkazy. Správce se spokojeně usmál a zamířil k jednorožci, který ho měl přenést zpět do paláce. Bylo úžasné sledovat, jak vše postupuje podle plánů. Tedy až na jednu jedinou maličkatou věc. Neměl ani ponětí, kam se poděl malý princ.

 

• • •

 

„Jak mu je?“ zeptala se naše malá strakatá klisnička zvědavě.

„Už je to lepší, ale pořád se ještě neprobudil,“ řekla maminka starostlivě a odložila mokrý hadřík, kterým nebohého hřebečka otírala. „Mám o něj docela strach, ale nejlepší asi bude, když počkáme do rána. Udělali jste ale dobře, že jste za námi s bráškou přišli. Noc o samotě tady v horách by asi nepřežil.“

May se zapýřila pýchou a usmála se. Navíc věděla, že ani nic jiného udělat nemohla. Tady vysoko v horách daleko od všeho toho dění tam dole, totiž nebyly žádné nemocnice ani doktoři, a tak se zde poníci museli starat jeden o druhého.

„A mohla bych tu dnes v noci zůstat s ním a hlídat ho?“ zeptala a sama tím byla tak trochu překvapená. Něco ji totiž k onomu hřebečkovi podivně táhlo.

Maminka se na ni zprvu poněkud udiveně podívala, ale pak zlehka přikývla: „Dobrá, ale pokud by se něco dělo, tak mě běž ihned vzbudit.“

„Slibuju,“ usmála se May radostně a i maminka její úsměv opětovala.

„Jsi moc hodná klisnička,“ řekla jí a z hlasu byla zlehka slyšet pýcha. „Donesu ti sem tvou deku, ať ti není v noci zima.“

Jak maminka slíbila tak i učinila a brzy již May ležela zachumlaná v dece na zemi vedle postele a loučila se se svou maminkou.

„Dobrou noc, Zlatíčko,“ popřála jí maminka a políbila jí zlehka na tvář. „Hezky se vyspinkej. A jestli budeš chtít, tak se můžeš se mnou zítra zajít do vesnice poptat se na toho našeho tajemného pacienta. Nezdá se mi, že je odsud a navíc je ještě hrozně malý. Takový hřebeček by se přeci po horách netoulal sám. Třeba o něm někdo něco ví.“

„Moc ráda,“ usmála se strakatá klisnička. Maminka jí úsměv opětovala, ještě jednou jí popřála dobrou noc a zavřela za sebou dveře.

May se ještě chvilku dívala do stropu a přemýšlela nad tím dnešním dnem. Pak se převalila na bok, zachumlala se ještě víc a brzy již spala hlubokým a spokojeným spánkem.

 

Pokračování příště