Šťastná léta

Toho krásného dne, kdy se Křišťálovému království narodil princ, nezačal pouze jeden nový život, ale začala i úplně nová éra plná štěstí a prosperity. Ještě nikdy se tak jako tehdy v těch letech, které následovaly, poníkům v celém království nevedlo lépe.

Počasí bylo po celou tu dobu klidné a mírné a nehrozilo žádnými povodněmi ani nepřiměřeným suchem. Zima trvala jen krátce, ale zároveň tak akorát na to, aby si ji všichni do sytosti užili. Díky tomu se všem farmářům po celé zemi podařilo vypěstovat takovou úrodu, o jaké se jim snad ani v těch nejdivočejších představách nezdálo.

V zemi tedy zavládl blahobyt a všichni si spokojeně žili své klidné a nerušené životy. A nejen to. Nemocí po celé zemi jakoby náhle ubylo. Stále se samozřejmě sem tam nějaká objevila, ale jinak byli všichni zdraví a šťastní.

Skoro to vypadalo, jakoby do země s narozením prince vstoupilo i něco víc než jen její nový budoucí panovník. Nikdo z poníků však tomu nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Však také, proč by se měli trápit přemýšlením nad takovými otázkami, když se jim všem tak skvěle dařilo.

A stejně tak, jak se dařilo všem ostatním, se vedlo i našemu malému princi, který doslova rostl jako z vody.

Čtyři roky po jeho narození z něj již byl zvědavý malý alabastrově bílý jednorožec s modro-fialovou hřívou, před nímž se žádné tajemství v paláci a jeho okolí nevydrželo skrývat dlouho. Všude, kde se něco dělo, musel být i on.

Každé ráno se opatrně vyplížil ze svého pokoje a zamířil na výpravu do palácové kuchyně, kde již na něj čekal vrchní kuchař a jeho kuchtičky.

Ještě nikdy se našemu malému princi nepodařilo proplížit se až do spíže, ale to mu vůbec nevadilo, protože sotva si ho poníci pracující v kuchyni všimli, okamžitě ho začali rozmazlovat a dokonce mu pokaždé donesli i nějakou to dobrotu, kterou Crystal Eye s radostí zhltnul.

Po tomto částečně nevydařeném dobrodružství zamířil téměř pokaždé do zahrady objevovat spolu s dalšími hříbaty žijícími v paláci a jeho okolí nová a zajímavá skrytá zákoutí vhodná pro jejich veselé dovádění a hry.

Vracel se většinou až večer rozcuchaný a pokaždé špinavější než kdy předtím. Samotného ho to nijak moc netrápilo a nejraději by se vrhnul rovnou do postele, ale jeho chůva, která ho měla na starosti, z toho nikdy nebyla zrovna moc šťastná. Nikdy však nepřišla na to, jak se může z takového krásného hříbátka, jakým Crystal Eye byl, stát taková podivná černá a oblepená chlupatá koule čehosi, co se chůva ani neodvažovala pojmenovat. A tak ho raději pokaždé beze slov a navzdory jeho protestům odtáhla do vany, kde ho důkladně drhla a drhla, dokud opět nezářil čistotou.

Teprve pak se odvážila ukázat ho jeho rodičům, kteří se na něj po náročném dni plných královských povinností vždy velmi těšili.

A tak čas v Křišťálovém království pomalu a příjemně utíkal. Jenže jak už tomu bývá, tak pod nejjasnější září se skrývá ten nejčernější stín. A nikdo z poníků neměl ani tušení, že se tato temnota, která se uhnízdila v samotných kořenech Křišťálového království, již brzy chystá vydrat se na povrch.

Ani k ránu onoho osudného dne nic nenasvědčovalo tomu, že se má již brzy všechno změnit k horšímu. Byl to zkrátka krásný slunný den, jako každý jiný.

 

• • •

 

„Je všechno připraveno?“ zeptal se král ustaraně. Však měl k tomu také důvod, neboť dnes jeho i celou královskou rodinu čekala veliká sláva. Byl totiž právě poslední letní den a také zároveň den, kdy celé království oslavovalo svou letošní sklizeň.

Bylo již letitou tradicí, že právě na tento den se celá královská rodina v doprovodu všech jí nejbližších vydala na průvod napříč zemí a nechala se pohostit od místních farmářů prvními plody jejich práce. A tak tomu bylo i tohoto dne.

„Ale jistě, Vaše Veličenstvo,“ usmál se Správce sebejistě. „Všechno jde přesně podle plánu.“

A to včetně mého malého překvapení.

Král se uklidnil a uznale pokýval hlavou. Věděl, že se na svého Správce může ve všem spolehnout. Podle něj to byl správný poník na správném místě. Vždy totiž dokázal všechno naplánovat do těch nejmenších detailů.

„Výborně, Správče,“ usmál se na něj král a posunul si kopýtkem korunu, která ho na hlavě poněkud tížila. „Ještě, že Vás máme. Co bychom si tak bez vás počali?“

„To nevím, Vaše Veličenstvo,“ usmál se Správce „ale jistě byste dokázal najít ve svém království někoho, kdo by byl stejně schopný ne-li lepší než já.“

Zato já vím moc dobře, co si počnu bez vás dvou.

„Jste až příliš skromný, můj Správče,“ usmál se král a přátelsky ho poplácal kopýtkem po rameni.

Ještě jednou se mě dotkneš, ty zrůdo, a slibuju, že až se příště potkáme, tak to tvé odporné tělo budu pomaličku krájet na kousíčky pořádně tupým nožem.

„Ale no tak. Nemusíte být hned tak nervózní,“ usmál se král, když si všiml jeho zachvění.

„Omlouvám se, ale představa, že bych Vám byl nucen přestat sloužit, mě značně znepokojuje,“ promluvil po chvilce Správce a sklopil svou nazelenalou hlavu k zemi.

„To jste celý Vy,“ řekl král přátelsky. „Pořád myslíte jen na práci a na sebe si ani chvilku času nenajdete. Opravdu nechcete na ten letošní průvod jít s námi?“

„Ne, děkuji,“ zavrtěl Správce až příliš rychle hlavou. „Cením si Vaší nabídky, ale ještě toho musím dnes tolik zařídit.“

Třeba tvůj konec, ty starej dědku.

„No, je to jen Vaše volba,“ pokrčil král rameny, následně se rozloučil a zamířil ke zbytku průvodu, který již čekal připravený na nádvoří. Cestou si důsledně prohlížel všechny poníky, kteří se průvodu účastnili.

Byla tu samozřejmě jeho milovaná manželka a syn, kteří na něj čekali v samotném středu všeho dění. Kolem nich byla rozestavěná ta nejvyšší šlechta a několik rytířů včetně jejich pážat. Všichni tihle poníci byli oděni do těch nejkrásnějších a nejslavnostnějších šatů, jaké si pro sebe dokázali sehnat. Někteří z nich dokonce drželi v kopýtkách praporky a vesele s nimi mávali.

Nejkrásnější však jako vždy byla ona. Jeho překrásná královna. Oblečená byla do nádherných temně fialových šatů a na hlavě měla malou křišťálovou korunku částečně podobnou té, co nesl on sám. Nejvíce však královu pozornost upoutal její perlový náhrdelník. Byl to přesně ten samý, který jí kdysi daroval na jejich první schůzce. Usmál se při té vzpomínce na tu dávnou, ale nádhernou chvíli.

A nakonec tu samozřejmě byla snad ještě celá stovka těch nejlepších palácových stráží. Včetně jejich kapitána. Všichni byli navlečeni do jiskřivých a mohutných křišťálových zbrojí, které jak král věděl, nebyly jen na ozdobu.

Král se tedy spokojeně zařadil na své místo a dal pokyn, že průvod může vyrazit.

A tak se konečně celé to procesí dalo do pohybu. Všichni poníci zůstávající v paláci nadšeně mávali z balkónů a provolávali slávu. I když ne úplně tak všichni. Jeden poník přeci jen nejásal ani se neradoval.

Nebyl to samozřejmě nikdo jiný, než samotný Správce. Jen tam tak stál a v jeho černých očích se leskla nepředstavitelná nenávist. Chvilku ještě sledoval průvod pomalu opouštějící palácové pozemky a mířící dolů do města. Pak se ale otočil a vydal se do paláce připravit se na práci, která na něj dnes čekala.

 

Pokračování