Pravá tvář

Slunce se začínalo sklánět k obzoru a i královský průvod se již také pomalu otáčel zpět k domovu. Bylo už na čase, protože většina poníků, kteří nebyli zrovna zvyklí na takovéto dlouhé výpravy, sotva pletla nohama a kopýtka měli celá bolavá a poškrábaná. Jen stráže a náš malý princ si na nic nestěžovali.

Dalo by se říct, že to byl úspěšný den, během kterého navštívili hned několik měst a vesnic. Všude je místní poníci vítali radostnými výkřiky, máváním praporků a květinami.

Král zas na oplátku udělil každé byť i té nejmenší vesničce své požehnání a vesele se zdravil s místními byť trochu obyčejnými poníky. I jeho královna se zvesela bavila s ostatními, i když na její překrásné šaty a šperky většina poníků hleděla zprvu nejistě a tak trochu i s obavami. Když jim však následně ukázala svého mladého syna a prince v jedné osobě, tak byly všechny strachy okamžitě zapomenuty.

Všichni si tedy ten dnešní den nádherně užili a i kdy byl náš průvod již poněkud unavený, tak hýřil radostí a dobrou zábavou. A obzvláště teď, když už mířil zpátky do paláce, kde na všechny čekala horká koupel a měkoučká postel.

Sluníčko stále ještě pálilo, ale tady v hustém dubovém lese, skrz nějž právě procesí procházelo, byl příjemný chládek a stín. V korunách stromů zpívali ptáci své veselé štěbetavé písně a po větvích se proháněli veverky. Odkudsi z dálky se na poníky dívaly dvě obezřetné srnky. Všude vládl zkrátka klid a mír a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že již brzy se má stát něco opravdu zlého.

„Stát!“ zavelel z ničeho nic kapitán královských stráží a pozvedl výstražně kopýtko. Všichni strážní okamžitě poslechli, do vteřiny na místě zastavili a sevřeli mezi sebou ostatní poníky. Davem se začalo ozývat nespokojené šuškání.

Král zbystřil a prodral se mezi ostatními až do čela průvodu, kde stál i kapitán, který obezřetně sledoval okolí. Ve tváři měl ponurý zamračený výraz.

„Děje se něco, Kapitáne?“ zeptal se král tiše až skoro šeptem.

„Nejsem si jistý, Vaše Veličenstvo,“ promluvil kapitán a ani se nenamáhal na svého krále podívat. „Mám pocit, že jsem před chvilkou zaznamenal někde poblíž proud velice silné magie. Vůbec se mi to nelíbí.“

„Máte pravdu,“ pokýval hlavou král. „Je to tu nějaké až krajně podezřelé. Nepamatuji si totiž, že bych někdy předtím zavítal do téhle části lesa.“

„Ano, přesně tak,“ zamračil se kapitán ještě víc. „Skoro mám pocit, jakoby se nás někdo snažil svést na nějakou jinou cestu. Možná bude lepší, když se vrátíme.“

Král se už chystal zavelet k návratu, když se náhle v lese nedaleko nich něco rudě zalesklo a k nebi se vznesla dvojice červeně zářících koulí plných zlověstně jiskřící energie a zamířila nevídanou rychlostí přímo k nim.

„Štít!“ zavelel kapitán bleskově a vzápětí se již kolem celého průvodu tyčil průhledný duhový štít, který vykouzlilo několik jednorožců mezi strážemi k tomu určených. Vzápětí do něj udeřily obě rudé koule a neškodně se rozplynuly.

V ten moment si kapitán uvědomil svou největší chybu. Tenhle útok byl jen obyčejná iluze. A pokud útok přicházející zvenčí byl jen pouhopouhý klam, tak hlavní útok musel přijít… zevnitř!

Otočil se, jak nejrychleji dovedl a srazil svého krále k zemi. V ten samý okamžik sáhl po své vlastní magii a uzavřel královnu i jejího syna stojící opodál pod svůj vlastní ochranný štít.

Vzápětí kolem nich prolétla první vlna útočných kouzel. Vzduch se naplnil pachem spáleného masa a nářkem raněných. Náhle bylo všude tolik krve, kolik si ani v té nejhorší noční můře nedokázal představit.

Teď však nebyl čas na podobné myšlenky a ani nebylo vhodné zabývat se tím, proč celá řada jeho strážných tak náhle zradila. On měl jen jediný úkol. Dostat svého krále a jeho rodinu do bezpečí.

Seslal tedy druhý štít kolem sebe a krále, postavil se opět na nohy a pomohl vstát i králi, jehož koruna mu stále nějakým zázrakem držela na hlavě. Pak pomalým krokem zamířil napříč tím masakrem ke zbytku královské rodiny.

Všude kolem něj se bojovalo. Stráže proti strážím. Ještě nikdy neviděl tak strašlivou řež a raději se nedíval ani nalevo ani napravo. Po stěnách jeho štítu však naštěstí všechna kouzla i zbraně neškodně sklouzávala. Stejně tak jako rudé kapky krve.

Konečně se dostal, až kam potřeboval a oba jeho štíty splynuly jako dvě mýdlové bubliny do jednoho. Bleskově uchopil královnu i mladého prince a jeho roh se rozzářil mocnou magií potřebnou k tak dlouhému přenosu.

V ten samý okamžik však jeden z jednorožců, kteří ještě stáli, seslal kouzlo, ze kterého kapitánovi vstaly hrůzou všechny chlupy na zátylku. Nebyl to žádný ze strážných. Jen jeden ze šlechticů, který nějakým zázrakem unikl nejhoršímu. Kde však k takovému kouzlu zrovna on přišel, neměl kapitán ani tušení. Byl si však jistý tím, že pokud neunikne v příštích několika vteřinách, tak novou šanci už mít nebude.

Kouzlo seslané jednorožcem mělo pouze jediný účel. Naprosto na několik minut vyrušit veškerou magii v celém okolí. Pokud by je zasáhlo právě uprostřed přenosu, tak by je už nejspíš nikdo nikdy nenašel. Zůstali by rozptýleni kdesi v meziprostoru.

Sebral tedy všechny zbytky svých sil a přenos urychlil. Cítil však, že nad ním díky tomu ztrácí kontrolu. Princ, který stál přeci jen o kousíček dál, mu začal z magické matrice vypadávat.

Snažil se udělat vše, co mohl, ale už teď mu bylo jasné, že kouzlo, které se již dalo do pohybu, neovlivní. Pak se všechno rozplynulo do modré záře.

 

• • •

 

V samém středu trůnního sálu daleko od zuřící bitvy se objevila maličká magická jiskérka. Rychle však nabývala na síle a rostla a rostla, až se pak náhle ozvalo tiché lupnutí a z prostoru se vynořili tři poníci. Kapitán stráží a král s královnou. Po jejich princi nebylo ani památky.

„Zůstaňte tu!“ zavelel kapitán přísným autoritativním hlasem. „Ihned se tam pro něj vrátím.“

„Ne! Ty už nikam nepůjdeš!“ ozval se napříč prázdným sálem výkřik plný hněvu a jedovatě zelená magická střela se zabodla kapitánovi hluboko do hrudi. Překvapeně zalapal po dechu a zhroutil se mrtvý na zem.

Zpoza sloupu se vynořil známý olivově zelený jednorožec.

„Co… co to má znamenat, Správče?“ dostal ze sebe šokovaný král konečně několik slov.

„Co by? Zbavuji naši zem zrádců,“ usmál se Správce a v očích mu zlověstně zajiskřilo.

„Ale on nás přeci zachránil,“ oznámil král poněkud nechápavě.

„Ano,“ zazubil se Správce. „Dovedl vás přesně tam, kam jsem potřeboval. Teď již jen zbývá zbavit se vás dvou.“

„C-cože?“ vyjekla královna. „J-jak jste jen mohl.“

„Že se ještě ptáš ty hnusná, děvko?!“ rozkřičel se Správce. „Celý život jsem sloužil tobě a tomuhle ubohému králi. A co jsem z toho měl? Nic?! Jen ubohý plat a práce až nad hlavu. Teď se však konečně časy mění!“

„Za tuhle zradu ještě zaplatíš,“ obořil se na něj král. „Copak nechápeš, že nás dva chrání samotná magie našeho Křišťálového království? Ať budeš zkoušet cokoliv, tak nás nikdy zabít nedokážeš!“

„Říkal jsem snad něco o zabíjení?“ oznámil Správce chladně a v očích mu znovu zajiskřilo. Stejně tak se i jeho roh probudil k životu a začaly se kolem něj šířit vlny mocné magie.

„Za svůj pobyt tady jsem se naučil o té vaší magii pár zajímavých věcí,“ vysvětloval Správce a magie kolem něj sílila a sílila. Král s královnou začali vyděšeně ustupovat. „A jednou z nich je i fakt, že se ta vaše skvělá královská magie, která vám koluje v žilách, dá celkem snadno obrátit proti vám.“

„A co bude s naším synem?“ zanaříkala královna.

„Neboj se,“ usmál se správce zle. „O něj se vám dobře postarám.“

Pak se v sále náhle zeleně zablesklo. Krátce na to se ozvala dvě tichá a křišťálově čistá zazvonění.

„Tak to bychom měli,“ usmál se Správce, usadil se na nedaleký trůn a spokojeně sledoval dvě křišťálové sochy jiskřící se na podlaze. Věděl však, že ho dnes čeká ještě spousta práce.

 

Pokračování