Podivný host

„Do Křišťálu, dneska je venku teda počasí,“ zaklel nově příchozí poník, když za ním poryv větru zabouchl dveře.

„Jo, to máš recht. Myslím, že to ti pegasové trochu přepískli. Vždyť mi sem ani dneska nikdo nechodí,“ postěžoval si hospodský a dramaticky ukázal kopýtkem na téměř prázdný lokál. Jen několik nejvěrnějších štamgastů našlo dost odvahy, aby vůbec vytáhli paty ze svých domovů.

Poník, který právě dorazil, uznale pokýval hlavou na znamení souhlasu, sundal si plášť, ze kterého kapala voda, a zamířil ke krbu, nad kterým si začal nahřívat prochladlá kopýtka.

Zkoumavě se mezitím rozhlížel po místnosti a postupně pozdravil těch pár známých tváří. Pak se zarazil.

„Hej, koho to tam máš?“ zeptal se co nejtišeji hostinského a ukázal na podivného poníka sedícího až úplně v nejzazším a nejtemnějším rohu. Měl přes sebe přehozený těžký černý plášť s kapucí přetaženou přes hlavu tak, že mu ani do tváře vidět nebylo.

„Nevím,“ pokrčil rameny hospodský. „Přišel sem včera a na pár dní se tu ubytoval. Od rána sedí tady dole, ale za celou tu dobu si nic neobjednal. Nejspíš nějaký z těch podivných pocestných. Ale zaplatil předem a ve zlatě, to se musí uznat. Tak co bych se o něj zajímal? Jestli chce mít svůj klid, tak ať ho má.“

Poník měl kopýtka už pěkně prohřátá a tak se posadil na své oblíbené místo a objednal si půlpinty jablečného moštu.

„No jo, ale co tady dnes budeme dělat?“ postěžoval si, když hospodský přiklusal s jeho objednávkou. „Skoro nikdo tu není a ven by poník ani psa nevyhnal.“ A pak mu hlavou bleskl nápad.

„Hele, nezná někdo z vás nějaký příběh?“ zeptal se celého lokálu, ale odpovědí mu bylo jen zamručení či zavrtění hlavou. Poníci, kteří zde dnes seděli, nebyli zrovna sdílní.

„Já bych jeden příběh měl,“ ozval se náhle ten podivný cizinec. Jeho hlas byl hluboký a tak trochu podivně zvonivý. Všichni v tom okamžiku na něj překvapeně pohlédli. Na nikoho celou dobu nepromluvil a teď se chystal vyprávět?

Navíc v nich jeho tón jeho hlasu vzbudil nějakou podivnou dávno zapomenutou touhu. Chuť přidat se k němu a následovat ho až za hrob.

„Je to dlouhý příběh, ale stejně si myslím, že nic lepšího dnes nebudu mít na práci,“ pokračoval onen cizinec a budil dojem, že se ve skrytu pláště usmívá.

„Ten příběh začíná v době, kdy našemu Křišťálovému království vládla ještě královská rodina. Byly to krásné časy plné štěstí a hojnosti, ale nikdo netušil, že brzy skončí.“

 

Pokračování