Pokažený ples

Na malé městečko tam dole v údolí křižovaném malou dovádivě zurčící horskou říčkou se pozvolna snášela vlahá letní noc zdobená tou nejkrásnější třpytivou hvězdnou oblohou a plná drobounkých dovádějících světlušek, které radostně tančily v stříbrné záři prvních paprscích měsíčního svitu zlehounka klouzajícího po střechách a listoví pozvolna usínajících stromů.

Přišel zkrátka již ten nejvyšší čas odebrat se do příjemného objetí svých lůžek a oddávat se tam spokojenému snění, ale dnes se tam nikomu z místních poníků ani trošičku nechtělo. A ani bych se jim nedivil, vždyť tu totiž zas po roce právě probíhal tradiční velkolepý Ponyvillský ples, který si rozhodně nikdo z místních nehodlal jen tak nechat ujít. Však se na něj už všichni několik týdnu nesmírně těšili. A to jak dospělí, tak i ti úplně nejmenší.

Z vršku radnice, která stála přímo v samém středu všeho dění a která byla od shora až dolů ozdobená voňavými květinami a pestrobarevnými stužkami, se napříč celým náměstíčkem táhly dlouhatánské šňůry plné zářících lampiónů, jenž ozařovaly scénu pod sebou svým příjemně teplým oranžovým světlem.

A že bylo co osvětlovat. Kam se oko poníka podívalo, tam spatřilo nějaký ten šťastný tančící pár zamilovaně kroužící v rytmu hudby linoucí se z pódia osázeného těmi nejlepšími místními muzikanty doplněnými ještě několika dalšími téměř světoznámými tvářemi až ze samotného Canterlotu, odkud je na dnešní večer přizvala samotná princezna Twilight.

Pro ty nešťastníky, kteří už měli od tance svá kopýtka úplně bolavá a dočista ošoupaná, tu na okraji náměstíčka již čekaly připravené stolky obklopené lavičkami a spoustou měkoučkých podušek, kde mohli poníci složit svá unavená těla a trošičku si od toho divokého kolotoče tam vprostřed odpočinout.

Každý takovýto stolek měl na sobě přes desku uvázanou malou mašličku, jež měla dle tradice držet všechny poníky stále pohromadě, a na malém květinovém ubrusu v jeho středu vždy svítil maličkatý svícínek poskytující tak akorát dost světla, aby si poníci viděli do tváře a aby zároveň nebyla narušena ta sladká intimita, která tu panovala.

Nesmíme samozřejmě také zapomenout na všelijaké ty stánky rozeseté tu a tam po celém náměstíčku a plné převážně těch nejvybranějších dobrot, na nichž si všichni přítomní radostně pochutnávali. Tedy až na naši mladou princeznu, která se už nějakou tu chvíli tvářila pěkně nesvá a nervózně se rozhlížela po okolí.

„Děje se něco, cukříku?“ zeptala se starostlivě Applejack, která si k ní na chvilku odskočila právě od jednoho takového stánku, kde nabízela ty nejlepší lahůdky ze své farmy, a která byla oblečená do těch úplně nejkrásnějších světle zelených šatů doplněných lehounce hnědou sukýnkou a botičkami. Klobouk na její hlavě samozřejmě nemohl chybět, ale ty malé náušnice ve tvaru červených rubínových jablíček byly úplnou novinkou.

„Ne, nic,“ zavrtěla hlavou Twilight, které to v tmavě modrém spolu s množstvím kobaltových hvězdiček také moc slušelo, a zkoumavě se zadívala do svých prázdných kopýtek. „Jen mi dělá starosti Spike. Zaběhl si jen pro něco před chvílí do knihovny a už tu měl dávno být.“

„No, tak se za nim běž kouknout,“ usmála se přátelsky ta oranžová kobylka svýma zelenýma očima. „Ples ti jen tak neuteče a vostatnim to taky určitě vadit nebude, i když seš dnes ta naše hlavní organizátorka.“

„Díky, Applejack,“ opětovala Twilight ono vřelé gesto, ale ne zrovna dvakrát přesvědčivě. „Hned budu zpátky,“ houkla ještě na svou kamarádku a zanedlouho už zmizela v jedné z postranních uliček vedoucích ke knihovně.

„Stalo se s Twilight něco?“ zeptala se právě se zjevivší Rainbow Dash, která si zkrátka nemohla jen tak něco nechat uniknout a která na sobě samozřejmě neměla nic jiného než své oblíbené duhové šaty sepnuté zlatavou sponou ve tvaru okřídleného blesku.

„Ale kdepak,“ uklidňovala ji Applejack. „Jen je ňáká nervózní, ale já se jí vůbec nedivim. Vždyť toho taky musela dnes tolik zařídit.“

„No jen aby,“ zamračila se Rainbow až nezvykle vážně. „Nějak mě svrbjej křídla a to obvykle nebejvá zrovna dobrý znamení.“

„Ale prosim tě,“ odbyla ji Applejack. „Že zrovna vod tebe slyšim něco takovýho? Nepřeháníš to trochu? A vůbec, co si takhle spolu dát něco dobrýho?“ navrhla nakonec s úsměvem. „To všechny ty tvý chmury rychle zažene.“

„No, kapka jablečnýho cideru by určitě bodla,“ zazubila se ta odvážná pegasí kobylka vyzývavě. „Ale musí to bejt ten tvůj.“

„Neboj,“ ujišťovala ji Applejack. „Pár džbánků jsem si tam pro tebe nechala.“

„Super,“ zaradovala se Rainbow Dash. „Seš fakt skvělá. Jen si musíme dát pozor na Rarity. Už mě několikrát napomínala, že bych to s tim pitim dnes neměla přehánět. Prej si mám vzpomenout, jak sem dopadla loni.“

„He, he,“ zasmála se oranžová farmářka, ale to už obě dvě byly na cestě k jejím stánku s pitím a občerstvením, které všechno ona sama vlastnokopytně připravila.

A tak ta dnešní veselka radostně pokračovala a prakticky vůbec nic v celé Equestrii nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo odehrát něco zlého. Jen ty drobounké lehounce namodralé zářící jiskřičky líně přeskakující po hřebenech střech byly předzvěstí věcí příštích, ale jich si nikdo v tom divokém shonu tam dole ani trochu nevšímal.

Teprve až když se o nějakou tu chvíli později odkudsi přihnal až nezvykle silný vítr, který v jediném svém poryvu zhasil všechna ta překrásně zářící světélka a který k Raritině hrůze nelítostně strhl většinu jí navrhované výzdoby, poníci zpozorněli a všechen tanec i s hudbou se v té nenadálé temnotě dočista zastavil.

„Asi se žene ňáká bouřka,“ sdělila Applejack všem, kteří jí byli ochotni naslouchat, zatímco opatrně sbírala ze země věci, které jí tam ten drzý vítr smetl. A ještě než se stihla po svých slovech opět nadechnout, už se poprvé oslnivě zablesklo. Teď už zbývalo počkat, než dorazí i hrom…

Ale to se kupodivu nestalo. Místo toho se krátce na to zablesklo podruhé a ještě mnohem jasněji. Vlastně se téměř zdálo, že to prudké světlo přichází odkudsi ze samotného Ponyvillu.

„Podívejte,“ zvolal náhle někdo a všechny oči se pozvedly k obloze, která teď už byla doslova plná doběla rozžhaveným podivných světélek divoce spěchajících ke svému jedinému cíli, kterým byla Twilightina stromová knihovna hrdě se tyčící vysoce nad ostatní domky a v jejíchž oknech se tu a tam objevil podivný lehce namodralý záblesk.

„U dvouch sester,“ zaklela Applejack s očima doširoka rozevřenýma překvapením. „Co se to tam zas děje? Vždyť…“

Nic víc už však vyslovit nestihla, protože se zablesklo potřetí a Ponyvillem projela tak silná rázová vlna, že se celý ten dnešní slavnostní večer v jediném okamžiku proměnil v hotové peklo.

Nejprve se země divoce roztřásla jak při tom nejhorším zemětřesení a několik domků, které stály Twilightině knihovně nejblíž se prostě proměnilo v ohromnou letící hromadu ostrých třísek a kamení. Jaké štěstí, že už to ta druhá řada alespoň jakž takž ustála a odrazila většinu té hrozné a zcela jistě i smrtící energie vzhůru k nebesům. Kdo ví, jak by to dopadlo pak.

I tak však byli nebozí a stále ještě dočista oslepení poníci sfouknuti jak nějaká drobounká peříčka a nelítostně vláčeni po prašné zemi hustě zasypávané deštěm dopadajících trosek. Ani Applejack se svýma silnýma nohama neměla tu nejmenší šanci udržet se a než se nadála, už ležela celá odřená a špinavá na jediné veliké hromadě plné potlučených poníků, stolů, židlí a všelijakých dalších převážně rozbitých věcí.

To pegasové, kteří v onu nešťastnou chvíli zrovna dováděli ve vzduchu, skončili ještě hůř a bylo až s podivem, že si nikdo z nich při tom drtivém bolestivém pádu nesrazil vaz. Zlámaných kostí a natržených vazů však i tak bude zcela jistě požehnaně.

Nikdo se tím teď však ani trošičku nezabýval a jen s hlavami skrytými pod kopýtky čekali, až se to hrozivé krupobití přežene a svět se zas uklidní.

Naštěstí to už netrvalo dlouho a všechno zas náhle utichlo úplně stejně rychle, jak to celé začalo. Jen ten prach se líně převaloval sem a tam a alespoň tak milosrdně ukrýval pohled na tu nejhorší zkázu.

„S-ste v pohodě?“ ozvala se jako první Applejack, která se jako první vyškrábala na své poněkud nejisté nohy a která se nemohla zbavit dojmu, že něco podobného na svůj vkus zažívá až příliš často.

„Já myslím, že ano,“ vynořila se odkudsi Rarity, která vypadla sice ještě zbědovaněji než kdy jindy, ale alespoň byla víceméně v pořádku. Ostatní poníci se již také pomalinku zvedali, i když našli se i tací, kteří potřebovali pomoc ostatních.

„Mám asi zlomený křídlo, ale jinak dobrý,“ přidala se k nim Rainbow Dash a netvářila se při tom kdoví jak šťastně.

„Mě nic není,“ pípla Fluttershy, která na rozdíl od ostatních až na několik drobných oděrek opravdu vypadala, že se jí nic nestalo.

„Ahh,“ zasténala zmateně Pinkie Pie. „Myslím, že bych to už neměla přehánět. Nějak mě z toho vždycky bolí hlava.“

„Tentokrát jsi to nebyla ty, drahoušku,“ uklidňovala ji Rarity a několika drobnými kouzly uvedla své kamarádky do alespoň maličko vzhlednějšího stavu. „No, a co Twilight?“ zeptala se, když si uvědomila, že jí tu přeci jen někdo chybí.

„Twilight?“ zamrkala Applejack nechápavě a až teprve pak jí v očích zablesklo děsivě poznání a s výkřikem: „Twilight!“ vyrazila divoce vpřed a zdálo se, že jí ani ty největší hromady trosek nemají šanci zastavit.

Jenže když se zbytkem kamarádek v závěsu dorazila až do míst, kde by dle všeho měl stávat ten veliký starý v knihovnu proměněný strom, ukázalo se, že tu po něm prostě nezbylo prakticky vůbec nic. Jen dosedající prach a několik ohořelých bílých listů, jenž ještě před chvílí tvořily Twilightiny oblíbené knihy, se pozvolna snášelo do míst, v nichž podle všeho před chvílí zmizela i jejich nejlepší kamarádka.

„Twilight?“ vzlykla beznadějně Pinkie a její načechraná hříva byla ta tam.

„Spiku?“ přidala se Rarity a zdálo se, že se na místě rozpláče.

„Ticho!“ napomenula je Applejack a tvářila se nesmírně přísně. „Ještě není všemu konec! Hledejte!“

Sama se pak nehledě na nebezpečí vrhla oddaně do nejbližší hromady ještě doutnajících trosek a v zoufalé naději pátrala byť po té sebemenší stopě, která by jí ukázala, že Twilight a její věrný dráček jsou stále ještě mezi živými.

Ale nebylo tam zkrátka nic. Ani ta smrt.

 

Pokračování