Neobyčejné hodinky

„Twájlájt?!“ vybízel úpěnlivě jakýsi zpola nesrozumitelný hlas doprovázený podivným třesením. „Vzbuď se, prosím!“

„C-cože?“ pokusila se zmatená Twilight o první slůvko, ale místo něj z jejího hrdla uniklo jen nepříjemně suché zachrčení, jež ji okamžitě rozdráždilo až k divokému kašli. A nebylo se čemu divit, vždyť v krku i na jazyku měla jak ve vyprahlé poušti a těch několik posledních slin, které tam přeci jen zbyly, chutnalo odporně železitě.

„Vodu!“ vysoukala ze sebe zoufalou prosbu a pomalu otevřela oči, což se však naneštěstí již brzy ukázalo jako veliká chyba, neboť skrz ně okamžitě schytala do hlavy prudkou ohnivě bolestivou ránu způsobenou jasnými slunečními paprsky pronikajícími nedalekým oknem.

„Jasně, Twilight,“ přitakal ten někdo, o němž si byla Twilight celkem jistá, že ho nejspíš zná, ale to nepříjemné otupující bušení ve spáncích jí v přemýšlení zrovna moc nepomáhalo.

Naštěstí se tím nemusela nijak dlouho trápit. Vzápětí totiž ucítila, jak ji někdo nesmírně něžně podepřel hlavu jakýmsi polštářkem a jak se k jejím popraskaným vyschlým rtům toužících jak seschlá růže po kapce deště přitiskl příjemně chladivý pohárek, jenž zaplavil to její téměř na troud vyschlé hrdlo osvěžující vláhou, kterou všechnu okamžitě žíznivě spolykala.

„Ach,“ oddychla si úlevně a cítila, jak se jí do žil vrací ztracené síly. I to myšlení teď bylo o poznání snazší, i když pořád si nějak nebyla jistá tím, co se vůbec stalo a proč se vlastně probouzí rady dole na tvrdé prkenné podlaze, která ji tak nepříjemně tlačila do lopatek.

Pokusila se tedy vstát, ale ani jedna její noha ji dosud ještě zrovna moc neposlouchala. Naštěstí tu byl onen tajemný kavalír, který se o ní postaral.

„Ukaž, Twilight, pomůžu ti,“ řekl zcela jistě Spikovým dračím hlasem a pomohl jí zpátky na všechny čtyři.

„Díky, Spiku,“ zaskuhrala ještě poněkud chraplavě, ale už to bylo mnohem lepší. „Co se vlastně stalo?“

„No já nevím,“ odpověděl jí ten její věrný malý dráček, zatímco s ní opatrně manévroval na nedalekou pohovku. „Už od večera jsi dělala na těch svejch divnejch hodinkách a pak se před chvíli ozvala odsud zezdola hrozná rána, tak jsem se sem okamžitě za tebou běžel podívat.“

„Od večera?“ podivila se Twilight, která si ještě moc dobře pamatovala ty nedávné ostré a nepříjemně oslepující sluneční paprsky. „Vždyť už je nejspíš ráno. To jsem nespala?“

„No,“ pokrčil Spike rameny a tvářil se dost nejistě. „Asi ne.“

„Hmm,“ zabručela Twilight, která byla přesvědčená, že ten její současný stav o tom dostatečně vypovídá. „A o jakých hodinkách to vůbec mluvíš?“ zeptala se vzápětí, neboť měla neustále pocit, že jí něco velmi důležitého uniká.

„Páni, Twilight,“ zavrtěl Spike hlavou a tvářil se o to starostlivěji. „Ta rána musela bejt fakt hrozná, když si na ně úplně zapomněla. Vždyť už na nich děláš skoro celej rok.“

„Rok?“ zděsila se Twilight. „A mohl bys mi je podat, ať se na ně podívám?“

„Proč bych to dělal?“ pokrčil Spike nechápavě rameny. „Vždyť je máš celou dobu pověšené kolem krku.“

„Aha,“ pronesla Twilight a rozpačitě se začervenala. Teprve pak sklopila svůj zrak a zadívala se na konec dlouhého řetízku, kde se houpalo cosi malého stříbřitě zlatého.

„Jo tyhle hodinky!“ zvolala nadšeně, když jí vlak vzpomínek konečně dostihl.

Jak vůbec na ně mohla zapomenout? Divila se sama sobě. Vždyť s nimi měla v posledních dnech tolik práce. A to jí ještě musela s lecčím pomoci i Rarity, která jako jediná dokázala svou neskonale precizní telekinetickou magií vytvarovat tak malinkatá ozubená kolečka, jež se teď tichounce otáčely za nádherně broušeným safírovým sklíčkem obratně vloženém do stříbrného těla, které po otočení na svém rubu odhalilo několik podivných ze zlata utkaných magických symbolů, jenž se neustále zdánlivě přesouvaly sem a tam.

To však nebyla zdaleka jediná zvláštnost, kterou tyhle hodinky nad všemi ostatními vynikaly. Už jen to, že místo obvyklých dvou ručiček měly rovnou čtyři, napovídalo o jejich podivnosti, ale to by přeci nebyla Twilight, kdyby vytvářela jen obyčejné věci.

Ta první dvojice, která trpělivě ukrajovala minutu za minutou a která právě ukazovala něco kolem devíti a pěti minut, se zdála celkem normální a ničím neobyčejná, což rozhodně neplatilo o té druhé, jež vypadala spíše jen jako nějaký částečně neurčitý a lehounce zářící odraz jiných ručiček v samotném sklíčku, které tam však vůbec nebyly a kdyby ano, tak by právě nejspíš ukazovaly někam na pár minut po dvanácté.

A tam úplně dole až na samém dně se za vší tou mechanikou, sklem a ocelí v podivné barevné symfonii pomalinku otáčel podivný magický vír.

Ale ony to vlastně doopravdy nebyly žádné hodinky. Byl to…

„Twilí!“ ozval se náhle děsivě pištivý výkřik a do knihovny vtrhlo cosi růžového, co vyrušilo naši Twilight z přemýšlení a co se ani neobtěžovalo zaklepat.

„Ahoj, Pinkie,“ usmála se Twilight přátelsky a pustila zas hodinky ze svých kopýtek. „Přeješ si něco?“

„Mám pro tebe ty balónky,“ vybreptla ze sebe ona skotačivě poskakující růžová kobylka tak rychle, že jí nikdo další téměř nerozuměl.

„Balónky?“ podivila se Twilight. „Proč?“

„No přeci na ten dnešní ples,“ zazubila se Pinkie Pie nadšeně. „Už se na něj hrozně těším. Určitě to bude suprácký, když to letos organizuješ ty.“

„Ples?“ zeptala se Twilight, jejíž zmatení stále jen tak neutichalo. „Nebyl náhodou už včera?“ zeptala se značně nejistě, neboť nevěřila už ani svým vlastním slovům.

„Včera?!“ zhrozila se Pinkie a prakticky při tom zamrzla na místě. „Včera?! To jsem ho jako zmeškala? To je…“

„Klid, Pinkie,“ vložil se do toho diplomaticky Spike dřív než se stalo něco zlého. „Ten ples je dnes večer. Twilight měla jen těžkou noc a není jí zrovna dobře.“

„To jsem ráda,“ oddychla si Pinkie, ale ještě než k tomu stihla říct něco dalšího, zarazila se a opravila: „Tedy ne, že bych byla ráda, že Twilight něco bolí. Jsem jen ráda, že bude ten ples, ale jestli ty cokoliv potřebuješ, tak stačí jen říct. Třeba nějaké dobré ovocné košíčky. Ty mě vždycky pomůžou. Obzvláště ty…“

„Já vím, Pinkie,“ uklidňovala ji Twilight. „Jsi moc hodná, ale už teď je to mnohem lepší. Jen mám pořád takový divný pocit, jako bych už tohle všechno někdy zažila.“

„Jo tohle,“ přikývla Pinkie Pie vědoucně. „To se mi stává každou chvíli. Třeba včera, když Applejack s Fluttershy…“

„Nemyslím si, že by to bylo to samé,“ skočila jí Twilight do řeči dokud ještě mohla. „Ale jsem ráda, že jsi to zmínila, protože nás všechny dnes čeká ještě spousta práce a já bych vám všem nejprve chtěla něco ukázat.“

„Ukázat?“ zeptala se Pinkie a oči jí zazářily zvědavostí. „A co to je? Můžu to už vidět? Prosím!“

„Snad počkáš na ostatní, ne?“ napomenula ji Twilight.

„Ach jóó,“ vzdychla Pinkie a zklamaně sklopila hlavu. „Čekání je pěkná otrava.“

„No, tak bys mohla všechny naše kamarádky oběhnout a dovést je sem,“ navrhla Twilight.

„To je skvělej nápad,“ vypískla Pinkie a stejně tak jak se objevila, se zas bez rozloučení vypařila kamsi do ztracena.

„No, Spiku, my bychom se taky měli pustit do práce,“ sdělila Twilight svému věrnému dračímu společníkovi a pomalinku se zas začala zvedat z pohovky, kam se s jeho pomocí před chvíli usadila. Ten zvláštní pocit déjà vu však stále přetrvával, a i když se soustředila sebevíc, tak z té své dnes poněkud zmatené hlavy nic jiného nedostala.

 

Pokračování