Kapitola třetí

30. temnotín 953

 

Mám takovou radost. Včera hned po dopsání svého posledního zápisku jsem totiž konečně zas viděla svého tatínka. Vůbec nevím, kde celou tu dobu byl a ani jsem se ho raději na nic neptala. Vypadal totiž tak nesmírně ustaraně a unaveně. Dokonce jsem se mu ani raději nesvěřila s tím, co mě v posledních dnech trápí a ani o tom, jak moc se na mě maminka kvůli tobě, můj deníčku, zlobila.

Nevím, co s ním je, a ihned jsem o něj dostala hrozný strach. Proto jsem ho raději jen objala a doufala, že se mu tak uleví. On se však jen na mě tak zvláště smutně podíval a pohladil mě po hřívě. Řekl mi, že jsem moc hodná klisnička a že ho moc mrzí, že tu je v posledních dnech tak málo. Mám to však prý ještě pár dní vydržet a vše se dá zas do pořádku.

Víc už mi toho neřekl, protože v tu chvíli někdo zabušil klepadlem na naše hlavní dveře. Táta nejspíš věděl, o koho se jedná, a tak ani nečekal, až komorník ohlásí návštěvu a rozeběhl se dolů do haly.

Já se vydala hned za ním, abych se podívala, kdo to dorazil, ale sotva jsem ho seshora od schodů uviděla, zastavila jsem se. Byl to zas ten divný hnědý hřebec, který tu u nás už několikrát byl. Bohužel pořád ještě neznám jeho jméno, protože mám z něho pokaždé takový divný strach. Má vždycky totiž takový zvláštní a zkoumavý pohled.

Už několikrát jsem si všimla, jak mě tam odtamtud zezdola tiše pozoroval, zatímco mu tatínek něco povídal. Přísahala bych, že to on nese vinu na tom, že je můj tatínek v poslední době tak často pryč a že je tak unavený.

Vůbec jsem nerozuměla, tomu o čem si povídají a pak se navíc k tomu všemu začali oba dva navzájem příšerně o něčem dohadovat. Tehdy si ten divný hřebec k sobě zavolal naši služebnou, něco jí pošeptal a ona mě pak okamžitě odvedla pryč do mého pokoje. Nejspíš nechtěl, abych ho poslouchala.

Naštěstí se o mě pak už naše služebná nestarala, a tak jsem se šla podívat za bráškou, protože jsem za ním už hrozně dlouho nebyla. Jsou mu již tři roky a já už se hrozně moc těším, až spolu budeme moct chodit do zahrady. Chtěla bych mu toho tam tolik ukázat.

U něj v pokojíčku jsem potkala i jeho chůvu, která ho má teď na starosti. Jako vždycky na mě byla hrozně hodná a nechala mě tam s bráškou si hrát. Dokonce mi dala i kousek čokolády.

Pak js…

 

Jsem ošklivá, zlobivá klisnička. Neměla jsem tě brát mamince z šuplíku. Měla jsem maminku poslechnout a už si tě nevšímat. Zapomenout na tebe. Nechat tě být. Už zase se na mě maminka kvůli tobě hněvá. A dokonce ještě víc než předtím.

Nedala jsem si totiž pozor a zapomněla zamknout svůj pokojíček. Já vím, byla to opravdu neodpustitelná chyba, ale já se tak na tebe těšila, že jsem na to vůbec v tu chvíli nemyslela. No a zrovna, když jsem psala o svém hraní s bráškou, vešla do mého pokoje maminka.

Snažila jsem se tě, co nejrychleji schovat, ale už bylo pozdě. Maminka si tě všimla a ihned na mě začala křičet.

Bylo to hrozné a já se bála se na ni vůbec podívat. Místo toho jsem jen klečela v koutku, držela tě pevně na hrudi a třásla se.

Kam se ztratila moje milovaná maminka? Vždyť takhle se ke mně ještě nikdy nechovala. Pokaždé byla na mě i brášku hrozně hodná, ale teď to snad ani není ona. Co se to s ní stalo? Co se to stalo s námi všemi?

Když už z toho hrozného křiku nemohla ani mluvit, popadla mě za kopýtko a vytáhla mě z pokojíčku. Tehdy jsem se jí poprvé podívala do očí a stále nemohu uvěřit tomu, co jsem viděla. Měla je celé zarudlé a opuchlé. Téměř jako od pláče. Kam se jen mohly ztratit ty její krásné modré oči. Kam?

Odvedla mě nahoru na půdu až úplně dozadu tam, co je ta malá skrytá místnůstka. Strčila mě dovnitř i s tebou a zabouchla a zamkla za mnou dveře. Ještě jsem slyšela, jak na mě z druhé strany křičí, že tam zůstanu zavřená, dokud se nezačnu konečně chovat trochu slušně.

Já neříkala nic. Věděla jsem, že si to zasloužím. Neměla jsem si tě brát proti její vůli zpátky. Měla jsem počkat, až mi tě dá sama. Tím, že jsem ji neposlechla, jsem ji akorát ještě více rozzlobila.

Venku už se stmívá, a protože nemám tady nahoře žádnou lampu, tak už dnes budu muset končit. Naštěstí jsem tu našla nějakou starou plachtu, na kterou si můžu lehnout, takže se budu moct alespoň trochu prospat.

Doufám, že zítra už bude všechno lepší a že se budu moct konečně mamince omluvit a v klidu si s ní popovídat. Zatím ti přeji dobrou noc,

 

Tvá Šeptalka, Midnight Whisper

 

• • •

 

V nitru domu je přivítal chladný a lehce zatuchlý vzduch. Navíc tu panovalo takové šero, že téměř nebylo vidět ani na krok. Bylo to zkrátka království tichých stínů, jež se zdánlivě před očima našich tří klisniček přelévaly sem a tam.

Žádné z nich se náhle nechtělo pokračovat ani o krůček dále do hlubin tohoto temného místa. Otevřenými dveřmi za jejich zády dovnitř spolu s deštěm vklouzl i poslední zbytek denního světla a zlehka projasnil malý kousek prostoru, jenž ležel hned za dveřmi a kde se naše tři klisničky tak náhle zastavily.

Dokonce i Scootaloo se zarazila na úplně tom samém místě jako zbylé dvě její kamarádky. Hlasitě polkla a podívala se do očí Sweetie Belle, která stála hned vedle ní. Ty byly doširoka rozšířené strachem a upřené kamsi do neprostupné tmy před nimi.

V ten okamžik se za nimi dveře zas samy od sebe s lehkým klapnutím zavřely. Byl to sice téměř neslyšitelný zvuk, ale i tak všechny tři v tu chvíli poplašeně vyskočily a prudce se otočily zpět. Moc toho ale neviděly, neboť v tu samou chvíli se vytratily i poslední paprsky světla, které ještě před chvilkou pronikaly otevřenými dveřmi.

Přesto tu však stále nepanovala úplná tma. Jen takové divné, husté a tak trochu dusivé a tiché šero. Díky tomu se tak alespoň naše tři kamarádky mohly navzájem vidět, i když jediné co dokázaly rozeznat, byly pouhé obrysy. Nebýt toho, tak by se v tu chvíli všechny tři nejspíš rozutekly ven, ale když poznaly, že jsou stále pospolu, tak se přeci jen alespoň o trošičku uklidnily.

„M-možná b-bude n-nejlepší, k-když r-rozsvítím,“ vykoktala ze sebe Sweetie Belle, jež se vzpamatovala jako první.

„T-to je super nápad,“ vydechla se sebe Scootaloo a i její hlas se třásl.

„A-ale pospěš si, prosím,“ žádala úpěnlivě Apple Bloom. Nebylo to však třeba, neboť tou dobou již Sweetie Belle s čumáčkem zabořeným do své brašny hledala poslepu nějakou svíčku a hlavně křesadlo.

Naštěstí jí to moc dlouho netrvalo a brzy se z šera ozvalo lehké křísnutí následované maličkou jiskřičkou, která se však téměř okamžitě zase rozplynula. To se ještě několikrát opakovalo, dokud se malé Sweetie Belle nepodařilo zažehnout kousek připraveného troudu a od něj pak i samotnou svíčku, jejíž plamínek nejprve chvilku tak trochu nejistě plápolal, než se rozhořel jasným světlem, které se rozlilo po okolí a zahnalo na ústup všechny nejbližší stíny. Konečně si tak naše klisničky mohly prohlédnout tuto místnost, jež se dosud před jejich zraky skrývala v temnotách.

První, co upoutalo jejich pozornost, byla dvojice schodišť stoupající po obou stranách místnosti vzhůru z přízemí, a která se v polovině své cesty stáčela podél těch vzdálenějších rohů místnosti a pokračovala ve své cestě, dokud se konečně v úrovni prvního patra nesetkala.

Podél schodů se táhlo masivní, leštěné dřevěné zábradlí zdobené řezbami v podobě různých nádherných květin z nich převažovaly převážně růže. Podobné zábradlí chránilo i malé odpočívadlo v prvním patře, do něhož ústila ona dvě schodiště a odkud šlo bez problémů sledovat dění dole v hale.

Schody samotné byly zakryty hustým rudým kobercem, který však již za ta léta do sebe nabral tolik prachu, že byl teď zbarvený spíše do šeda.

Podobný koberec zdobil i podlahu v samotné místnosti, ale pouze jen její malou část vedoucí od vchodu ke schodištím. Zbytek podlahy byl stále původní a ničím nezakrytý. Seskládán byl z několika druhů různobarevných dřevěných parket, jež tak na podlaze vytvářely zajímavou mozaiku.

Okna v místnosti byla zakrytá obrovským závěsem, který se táhl odshora dolů napříč oběma patry, jež tato veliká místnost zabírala. I tento závěs byl z podobně rudé barvy jako koberec, jen byl o trošičku čistší. Za ním pak byla patrná pětice oken. První dvě byla hned po obou stranách hlavních dveří a zbylá trojice pak hned nad nimi v úrovni prvního patra.

Nahoře se od stropu hojně zakrytého pavučinami natahoval obrovský skleněný lustr tvořený z tisíců drobounkých křišťálových kapiček, které se ve svitu svíčky přenádherně třpytily. Zvláštní bylo, že v lustru nebylo žádné místo pro svíčky, takže způsob jakým poskytoval kdysi světlo, zůstával prozatím zahalen tajemstvím.

Z místnosti vedlo krom těch hlavních ještě několik dalších dveří, jež zcela jistě ústily do různých částí domu. První dvojice menších dveří se nacházela po jejich levici a úplně stejná dvojice byla i na druhé straně po pravici. V samotném středu protější stěny přesně mezi schody pak byly ještě jedny dveře. Tyhle byly daleko větší než jejich přítomné sestřičky a skládaly se ze dvou mohutných prosklených křídel, ale místnost za nimi se stále ještě skrývala v temnotě, a tak nebylo vidět, co leží na druhé straně.

Hala byla hojně zdobená různými obrazy a vybavena všemožným nábytkem, ale všechny tyhle věci byly zakryté starými již notně zaprášenými bílými prostěradly, která tak tyto zajisté veliké cennosti chránila již po celé půl století před nejhorším. Zvláštní, že to tu všechno tak dlouho vydrželo a že se to dosud nikdo nepokusil ukrást.

Ať už se však na obrazech či v nábytku skrývalo cokoliv, tak to teď zůstávalo skryto před zraky našich tří malých klisniček. To však pro Znamínkové Křižáky nebyl žádný veliký problém. Alespoň tak teď budou mít, co prozkoumávat.

Sweetie Belle mezitím zapálila i další dvě svíčky a podala je svým dvěma kamarádkám, které to už samotnou zvědavostí nemohly vydržet a okamžitě se rozeběhly po místnosti prozkoumávat, co za poklady se zde skrývá. Veškerý strach byl pro tuto chvíli náhle dočista zapomenut.

I samotná Sweetie Belle se začala zvědavě rozhlížet a pátrat po něčem zajímavém, ale šla na to daleko opatrněji než Apple Bloom se Scootaloo. Přesto to byla právě ona, kdo na něco narazil.

Byly to sice jen pouhé staré a zežloutlé noviny, ale to, co v nich stálo, ji okamžitě na první pohled zaujalo. Rychle je prolétla ve svitu svíčky očima a pak zavolala na zbytek jejich malé dobrodružné výpravy.

„Scootaloo, Apple Bloom,“ pokusila se, co nejtišeji zakřičet Sweetie Belle. „Něco jsem našla. Pojďte se sem rychle podívat.“

Dva malé plamínky, každý na jiné straně místnosti se náhle zarazily a pomalu zamířily zpět.

„Co to máš?“ zeptala se zvědavě Scootaloo.

„Staré noviny,“ odpověděla Sweetie Belle. „Ale to, co je v nich vás bude určitě hrozně zajímat. Píše se tam něco o tom, co se tu tehdy vlastně stalo. Nejspíš je tu nechal někdo, kdo tu tehdy po tom všem uklízel.“

„Tak na co čekáš? Čti!“ ozvala se nedočkavě Scootaloo.

Sweetie Belle již nečekala na další pobízení, vzala staré noviny do kopýtek a svým nebesky krásným hlasem se pustila do práce.

 

• • •

 

7. listoschaz 953

 

Ponyvillský kurýr

 

Záhadná smrt rodu Whisperů

 

Jak jsme se již v našich listech v posledních dnech několikrát zmiňovali, došlo před týdnem v sídle rodu Whisperů k celé sérii záhadných úmrtí. Dle nashromážděných důkazů, lze usuzovat, že smrt pana a paní Whisperových včetně ostatních členů rodiny a všeho jejich služebnictva byla způsobena násilnou cestou.

Navzdory vytrvalé práci stráží a dalších úřadů se však dosud nepodařilo zjistit, kdo nebo co ta úmrtí způsobilo. Podle některých teorií by se mohlo jednat o nějakou z bytostí žijících v nedalekém Svobodném lese, jež se během noci vplížila do domu a zavraždila všechny ty milé poníky, kteří ho obývali a které jsme si tu v Ponyville v posledních měsících od jejich nedávného nastěhování tolik oblíbili.

Bohužel těla slečny Midnight Whisper a jejího bratra Silver Whispera nebyla stále navzdory veškeré snaze nalezena. Lze však předpokládat, že i oni zemřeli oné nešťastné noci 31. temnotína, a proto se úřady rozhodly i tyto dvě nebohé duše považovat za oběti onoho neštěstí.

Vzhledem k těmto faktům proběhne za dva dny na zahradě před sídlem jejich rodu pohřeb a poslední rozloučení. Tímto si dovolujeme pozvat všechny dobré poníky, aby se zúčastnili této smutné události, a zároveň doufáme, že tato tragická událost, jež se zde odehrála, již brzy dojde úspěšného rozřešení.

 

• • •

 

Sweetie Belle odložila noviny a podívala se na své dvě kamarádky. „Tak, co na to říkáte?“ zeptala se.

„To je hustý,“ zaradovala se Scootaloo a nadšeně zatřepotala svými křídly. „To znamená, že někde tady v domě pořád ještě někde leží dvě ukrytá těla.“

„No já nevím,“ zamračila se Sweetie Belle. „Představa, že bych tu někde měla narazit na dvě zesnulá hříbata mě tak trochu děsí.“

„A nepřijde vám trochu divný, že je tehdá nikdo nenašel?“ skočila jim do řeči Apple Bloom. „Podle toho článku v novinách mám totiž pocit, že to tu fakt dost prohledávali.“

„To je fakt,“ ozvala se Scootaloo. „Třeba tu jsou nějaký tajný chodby. Nebylo by skvělý nějakou z nich najít?“

„Jo, ale…“ začala Sweetie Belle.

Běžte pryč, prosím,“ zaznělo náhle domem podivné zašeptání, které sebralo Sweetie Belle slova z úst.

„S-slyšely jste to,“ vyjekla Sweetie Belle, když konečně zas našla ztracený hlas.

„J-j-jo!“ zakoktala vyděšeně Apple Bloom a i Scootaloo, která teď byla náhle nějaká bledší, přikývla. „C-co to bylo?“

„T-takhle n-nějak z-zněl t-ten h-hlas, c-co j-jsem s-slyšela p-před chvílí v-venku v-ve v-větru,“ oznámila Sweetie Belle, tak slabým hláskem, že měly její kamarádky strach, aby neomdlela.

„A m-možná to i teď byla jen nějaká m-meluzína v komíně,“ navrhla s nepatrnou nadějí v hlase Scootaloo. „Přece n-nevěříte n-na duchy?“ dodala.

A to neměla dělat, protože v ten okamžik zazněl domem další hlas a mnohem hlasitější. Tentokrát to ale neznělo jako šepot, ale spíš jako nějaký děsivý skřek. Vycházel odkudsi z prostoru nad schody ústícími do prvního patra.

Naše tři malé klisničky v ten okamžik vyděšeně ucouvly a vystrašeně se k sobě přitiskly. Společně se pak podívaly vzhůru do temnoty halící prostor prvního patra.

Právě v tu chvíli se odtamtud vynořila podivná do stínů zahalená postava. Upřela svůj pohled na naše tři malé klisničky tísnící se k sobě dole v přízemí, a pak na ně pomalu ukázala svým podivným černým kopytem, cosi nesrozumitelného zamumlala a vydala se po schodech líným krokem dolů jim v ústrety.

„J-já se b-bojím,“ vyjekla třesoucí se Sweetie Belle a začala ustupovat. Její dvě kamarádky neřekly raději nic a rovnou zvolily stejnou taktiku. Moc jim to ale nepomohlo, protože udělaly jen několik málo kroků vzad a narazily do zavřených vchodových dveří, které byly hned za nimi.

Když si uvědomily, že už nikam dál nemohou, vyděšeně se k sobě přitiskly ještě víc a třásly se hrůzou. Ani jednu z nich v tu chvíli nenapadlo, že by klidně ty dveře mohly otevřít.

Postava na schodech byla stále blíž a blíž, až ji od přízemí dělilo jen pár posledních schodů. Naše tři malé klisničky byly v tu chvíli již tak vyděšeně, že by ani nedokázaly mluvit. Pak se však stalo něco, co ani jedna z nich nečekala.

Podivný stíny zahalený poník náhle na schodech klopýtl, což bylo doprovázeno nesmírně hlasitým zvukem trhající se látky doprovázeným poněkud neslušným zakletím. Postava se ještě chvilku nejistě potácela, ve snaze nabrat zpět svou ztracenou rovnováhu, ale moc jí to nepomohlo, protože jen o malou chvilku později se zřítila po hlavě na koberec ležící na podlaze. Zadunělo to jako hrom a do vzduchu se vznesl malý oblak prachu.

Po tom všem zavládlo v domě na chvíli naprosto dokonalé ticho. Nikdo z přítomných v tu chvíli snad ani nedýchal. Pak se však zas události daly do pohybu.

Postava na zemi zasténala a pokoušela se vstát, přičemž se rozkašlala. Nebyl to však kašel nějaké strašlivé příšery, ale úplně obyčejný kašel malé klisničky zahalené do šedého prostěradla, ve kterém teď byla tak zamotaná, že neměla tu nejmenší šanci se bez pomoci z něho zase dostat ven.

Krátce na to vykoukla seshora další a tentokrát velice známá šedá tvář orámovaná bílou hřívou a ozdobená brýlemi.

„Diamond Tiaro?!“ vykřikla Silver Spoon vyděšeně a seběhla dolů po schodech vstříc své kamarádce, která byla samozřejmě tou podivnou postavou zahalenou v prostěradlech a která nakonec tak nešťastně skončila. Znamínkovým Křižákům v tu chvíli nezbývalo nic jiného než se směsicí šoku a překvapení sledovat tu scénu před sebou.

„Diamond Tiaro? Silver Spoon?“ řekla Apple Bloom, která se vzpamatovala jako první. „Tak tohle byla fakt hloupá legrace.“

„Jo! Vždyť jste nás…“ přidala se Scootaloo, ale vzápětí se zarazila a opravila se. „Apple Bloom se Sweetie Belle vyděsily málem k smrti.“

„Já jí říkala, že sem nemáme raději vůbec chodit a že vás má nechat na pokoji,“ bránila se Silver Spoon, zatímco pomáhala své kamarádce ven. „Jenže ona mě vůbec neposlouchala a teď samy vidíte, jak dopadla.“

„A proč tady vlastně vůbec ste?“ zeptala se Apple Bloom. „Myslela sem, že tu budem samy.“

„Věděly jsme, že tu budete a ona si vymyslela,“ začala vysvětlovat Silver Spoon a ukázala kopýtkem na Diamond Tiaru, „že vás tu trochu postraší. Popravdě jí už od samého začátku nešlo o žádnou sázku, ale jen o to, jak vás dostat někam, kde by vás tři pořádně vyděsila.“

„Musíš jim to všechno říkat?“ ozvala se Diamond Tiara značně nepříjemným tónem, když se jí konečně podařilo se s pomocí Silver Spoon alespoň částečně vymotat z té pasti, do které se sama chytila.

„Už od začátku se mi to, cos chtěla udělat, nelíbilo,“ ohradila se Silver Spoon. „A moc dobře to víš?! Říkala jsem ti to snad stokrát, ale tys mě stejně neposlouchala, a tak jsem šla s tebou, abych alespoň hlídala, že neuděláš nějakou hloupost. Už mě ale fakt nebaví, že se všechno musí pořád točit jen a jen kolem tebe.“

„Silver Spoon?“ vydechla Diamond Tiara překvapeně a nechápavě se na svou kamarádku podívala. Něco podobného se ještě nikdy nestalo. Silver Spoon vždycky udělala, co po ní chtěla, ale teď to náhle neplatilo.

„No super,“ zašklebila se Scootaloo. „Tak a teď tu budem zavřený i s těmahle dvěma, dokud ta bouřka venku neskončí. Nádhera, prostě nádhera,“ dodala sarkasticky.

„Jaká bouřka?“ zeptala se Silver Spoon nechápavě.

„Třeba ta, která dorazila, když jsme my tři přišly?!“ zakroutila nechápavě hlavou Scootaloo.

„Ale my jsme si žádné nevšimly,“ bránila se Silver Spoon. „A to jsme tu byly už nějakou chvíli před vámi.“

„Ale…“ chystala se ji Scootaloo zas trochu popíchnout. Jenže pak se zarazila, když si uvědomila, že má Silver Spoon vlastně pravdu. Zvenčí nebylo slyšet nic. Jen naprosté dokonalé ticho. A jak si tak zpětně uvědomila, tak neslyšela nic vlastně již od té chvíle, kdy se za nimi ty hlavní dveře tak náhle zaklaply.

Podívala se na své zbylé dvě kamarádky, ale i ty se tvářily v tu chvíli nechápavě a zmateně. Z nějakého důvodu se Scootaloo začala bát daleko víc než před tím. Okamžitě přestala váhat a rozeběhla se k hlavním dveřím. Otevřela je a podívala se ven. Zbytek klisniček se také podíval tím směrem a jejich tváře se jedna podruhé zalily směsicí strachu, překvapení a nechápavých výrazů.

Bouře, před kterou ještě nedávno Znamínkoví Křižáci utíkali, byla ta tam. Dokonce ani země nebyla mokrá. Skoro to vypadalo, jakoby vlastně ani nikdy venku nepršelo. Místo toho se u země vznášela podivná temně bílá a stříbřitým světlem ozářená mlha, jež svým závojem zahalovala okolní zahradu a probouzela v ní podivné kroutící se stíny.

Ale nejhorší byl pohled na nebe a především na hvězdy a měsíc. Ty prostě na noční obloze úplně chyběly. Nezůstalo po nich ani památky a to i navzdory faktu, že se černočerná obloha nad jejich hlavami zdála naprosto bez mráčku. Ať už se tím, že vstoupily do toho domu, ocitly kdekoliv, tak to rozhodně nebylo místo vhodné pro pět malých klisniček.

Krátce na to se z druhého konce zahrady ozvalo podivné, tiché a přidušené zasténání a stíny se daly zvolna do pohybu.

 

Pokračování