Kapitola šestá

15. celestýnce 952

 

Drahý Lorde,

 

předem svého dopisu bych Vám chtěl oznámit, že všechny práce na Vašem novém sídle probíhají stále podle plánu. Lze tedy předpokládat, že začátkem příštího léta by již všechno mělo být hotové a připraveno k nastěhování.

Před nedávnem byla dokončena výstavba základů a nyní se již pracuje na výstavbě obvodových zdí. Ve stejnou chvíli zbytek dělníků provádí kultivaci zahrady a výsadbu nových stromů, křovin a hlavně i živého plotu, jež bude obklopovat celý pozemek.

Bohužel nic z toho se neobešlo bez problémů. Část čerstvě vysazených stromů a dokonce i trávníku se v místních podmínkách hned napoprvé neuchytila, takže jsme je byli nuceni vykopat a zasadit nové.

Zdaleka nejtěžší a nejnáročnější se nakonec ukázala být práce na základech. Žulová skála, na kterou jsme narazili, byla daleko tvrdší a houževnatější než kdokoliv z našich geologů očekával. Proto se její lámání táhlo jak jen to bylo možné, ale alespoň budeme teď mít dostatek kvalitního kamene na výstavbu dalších částí domu.

Po pár dnech jsem pochopil, že takhle to nejspíš nikdy nestihneme, a tak jsem nabídl všem dělníkům příplatek za prodlouženou pracovní dobu. Většina z nich s radostí přijala, protože jak jistě sám víte, je toto velice chudý kraj a nějaký výdělek se tu hledá jen velmi těžko.

Od onoho dne jsme postupovali dvakrát rychleji. To však znamenalo, že se pracovní doba protáhla až hluboko do nočních hodin a leckdy se tak na stavbě dělalo jen za svitu loučí a luceren. Naši dělníci se pak domů vraceli natolik vyčerpaní, že se občas měli problém udržet na nohou.

Naštěstí se již žádné další nečekané překážky neobjevily, ačkoliv práce za tmy v blízkosti Svobodného lesa probouzela v mnohých srdcích pocit podivného ochromujícího strachu. I já jsem to na vlastní kůži pocítil, když jsem s dělníky zůstával na staveništi až do konce a sledoval jsem ty tiché staré stromy a jejich temné kmeny natahující se k ještě černější obloze.

Byly vždy tak tiché a klidné, až jsem měl pocit, že nás všechny potajmu pozorují. Vím, že to samozřejmě byla jen má představa, ale pokaždé mě při ní mrazilo nepříjemně v zádech. Věřím však, že až zde konečně dostavíme to Vaše velkolepé sídlo, tak se jistě celé okolí včetně samotného lesa rozjasní a pročistí.

Toto je stručný souhrn těch nejdůležitějších událostí týkajících se výstavby Vašeho nového sídla, ke kterým zde v Ponyville, v posledních několika týdnech došlo. Na závěr svého dopisu přikládám jako vždy rozpis všech nákladů s tím spojených. Věřím, že budete velice spokojen, neboť navzdory všem objevivším se problémům, se mi je stále daří udržet pod úrovní předem plánovaného rozpočtu.

Prozatím se s Vámi loučí Váš věrný společník,

 

Stinking Rich

 

• • •

 

„Maminko?!“ ozval se tichý šeptavý hlásek a vytrhl Sweetie Belle ze spánku.

„Počkat!“ blesklo Sweetie Belle hlavou zatímco se zavřenýma očima přemítala. Nějak si totiž nepamatovala, že by šla spát a přesto si teď připadala jako po nějakém mimořádně špatném snu. Poslední, na co se pamatovala, bylo, jak se spolu se zbytkem bavily s Šeptalkou, když tu najednou všechno světlo náhle zhaslo. Že by to celé byl jen sen? Ani by se tomu popravdě moc nedivila.

„Maminko, kdepak jsi?“ ozval se ten hlásek znovu a tentokrát zněl mnohem úpěnlivěji. Sweetie Belle měla pocit, že už ho někdy slyšela a že zároveň zněl přeci jen trochu jinak, než byla zvyklá. Nakonec zvědavost Sweetie Belle nedala a otevřela oči.

Ležela s čumáčkem položeným na dřevěné podlaze v nějaké velmi povědomé půdní místnůstce. Opatrně tedy pozvedla hlavu, aby se rozhlédla, a okamžitě ji zas sklopila, když ji bolestivě oslnil sluneční paprsek pronikající škvírou mezi trámy. Chvilku překvapeně mžourala do podlahy a pak se zkusila podívat znovu.

Ano, skutečně to byla ta samá místnost, kde se ještě nedávno bavily s Šeptalkou. Jenže zároveň měla Sweetie Belle pocit, že je něco jinak, než tomu bylo před chvílí.

První, co ji zaujalo, byl fakt, že venku podle všeho již zavládl den a že tu teď panuje příšerné a až skoro nesnesitelné vedro. To spala skutečně tak dlouho, aniž by se vzbudila? Zdálo se jí to velmi podivné. Možná bude lepší, když nejprve zkontroluje své kamarádky, které ležely na zemi vedle ní. Stejně byla stále ještě oslněná tím jasným světlem, takže moc detailů v okolí neviděla.

Apple Bloom ležel jen kousíček vedle a ve spánku zamyšleně přežvykovala konec purpurového ocásku Scootaloo, který se nějakým nedopatřením dostal do její tlamičky. O kus dál si všimla Diamond Tiary, ale po Silver Spoon nebylo na první pohled ani stopy.

Netrvalo to však naštěstí dlouho a všimla si jí, jak leží až na druhé straně místnosti a…

„Silver Spoon!“ vykřikla Sweetie Belle zděšeně a zbledla.

Nechápala, co se té malé klisničce stalo, ale zdálo se, že je to hodně zlé. Byla celá strašlivě pohublá, špinavá a k tomu všemu hrozivě rychle a přerývavě dýchala. Její kopýtka byla sedřená a na mnoha místech pokrytá mokvajícími ranami.

„Co tady hulákáš jak na lesy?“ ozvala se Apple Bloom, kterou ten její křik vytrhl z příjemného snění o nádherně lahodném cukroví. „To se už ani nemůžu v klidu vyspat?“ Pak se zakuckala a vyplivla několik purpurových chlupů, na které chvilku nechápavě koukala, než jí spolu s lehkým začervenáním došlo, komu vlastně patří.

„Apple Bloom!“ vykřikla Sweetie Belle a byla nesmírně vděčná za to, že je tu její kamarádka s ní a že už v tom není sama. „Silver Spoon se něco stalo. Musíme jí rychle pomoct!“

„Cože?!“ vytřeštila Apple Bloom oči a téměř okamžitě stála v pozoru. Kopýtkem si zastínila oči před světlem a podívala se směrem, kterým jí vyděšená Sweetie Belle ukazovala.

„Se mnou?“ ozval se v tu chvíli poněkud překvapený hlas Silver Spoon z toho nejtemnějšího rohu místnosti, který však byl na úplně jiné straně než to ležící tělo a kam se Sweetie Belle dosud nepodívala. „Mě nic není. Jen mě možná trochu bolí hlava.“

Sweetie Belle se na to místo odkud se ten známý hlas okamžitě podívala a pak prostě omdlela. Její tělíčko tiše zadunělo o podlahu.

Apple Bloom musela přiznat, že je z toho všeho také poněkud zmatená. Když Silver Spoon je tamhle v rohu, tak kdo je potom ta klisnička ležící jen pár stop od ní a která navíc jakoby samotné Silver Spoon z oka vypadla? Měla sice takový divný pocit, že by to asi nejspíš měla vědět, ale nechápala, jak by něco takového bylo vůbec možné.

„Tohle mám být já?“ ozvala se překvapeně Silver Spoon, která mezitím popošla až k Apple Bloom, a vytrhla ji tak z jejího zamyšlení. „Vždyť vypadá úplně jinak.“

Apple Bloom musela uznat, že má Silver Spoon částečně pravdu. Nevypadaly úplně stejně. Jen si byly nesmírně podobné. Barva srsti, hřívy a dokonce i vzhled tváře se téměř shodovaly, ale některé detaily byly přeci jen rozdílné.

V prvé řadě to bylo Znaménko. To, které měla ležící klisnička na svém boku, totiž vůbec nemělo podobu stříbrné lžičky, ale vypadalo jako malý srpek měsíce. Byl skoro stejný jako ten, co nosila i princezna Luna.

Druhým zásadním rozdílem byly samozřejmě brýle. Silver Spoon je měla na čumáčku téměř neustále, ale tahle klisnička žádné neměla a nejspíš je ani nikdy nenosila.

„Kdo to je?“ zeptala se Silver Spoon zvědavě. Kupodivu se zdálo, že jí přítomnost té neznámé dvojnice nijak neděsí.

„Nevim to jistě,“ pokrčila Apple Bloom rameny. „Půjdu se na ni podívat a zkusim jí trochu pomoct. Ty zatím probuď i zbytek a přijďte za mnou.“

„Dobrá,“ souhlasila Silver Spoon a odklusala dozadu. Apple Bloom si to mezitím zamířila přímo k oné ležící klisničce, která se ani jednou jedinkrát za celou tu dobu nepohnula.

„Copak se ti stalo?“ zkusila to nejprve něžnými slůvky, ale žádné odpovědi se jí nedostalo. Místo toho ta malá klisnička dýchala stále rychleji a rychleji.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se znovu a zkusila s tou klisničkou zatřást. Jenže místo toho, aby se jí dotkla, jak zamýšlela, tak její kopýtko pouze neškodně prošlo přímo skrz tu nebohou klisničku. Skoro jakoby tam ani vlastně nebyla.

„He?“ vyjekla Apple Bloom v údivu a překvapeně se na to své kopýtko podívala. Zdálo se zcela normální jako obvykle a tak se s ním jen tak na zkoušku, i když trochu s obavami, poškrábala po čumáčku.

Ukázalo se, že je pořád stejně skutečné jako dřív. Tedy alespoň pro ni. To znamenalo, že muselo být v nepořádku něco s tou klisničkou. Znovu se tedy na ni Apple Bloom zadívala, ale tentokráte věnovala svou pozornost i nejbližšímu okolí. Již od toho nenadálého probuzení jí totiž na celé téhle místnosti přišlo něco divného. Skoro jakoby prošla nějakou zvláštní proměnou, která však Apple Bloom stále unikala.

Někde za jejími zády se na popud Silver Spoon začaly probouzet i zbylé klisničky. Ona je však nevnímala a pouze usilovně přemýšlela s očima upřenýma na tu neznámou.

Náhle sebou ta malá klisnička divoce škubla a vytřeštila oči. Byly modré jako to nejkrásnější nebe. Zdánlivě se sice dívala přímo na Apple Bloom, ale ta měla takový zvláštní pocit, že ji vlastně vůbec nevidí. Spíš by se dalo říct, že se dívala skrze ni.

„Maminko?! Já nechci umřít,“ zasténala ta klisnička tím úplně nejslabším a nejzoufalejším hláskem, jaký kdy Apple Bloom slyšela. Úplně ji z toho zamrazilo.

V ten samý okamžik v očích té malé klisničky náhle něco vyhaslo a její hrudníček se zarazil v půli nádechu. Apple Bloom poznala, že zemřela. A ve stejnou chvíli konečně pochopila, kým ta klisnička doopravdy byla.

Apple Bloom chtěla něco říct, ale dřív než to stihla, objevil se z ničeho nic další oslnivý záblesk a celý svět se ponořil zpátky do té známé černočerné temnoty.

 

• • •

 

Apple Bloom ztěžka dýchala a marně se snažila uklidnit své rozbušené srdíčko. Zažít něčí smrt, bylo něco opravdu strašného. A navíc teď všude okolo ní vládla neprostupná temnota.

V těsné blízkosti naštěstí slyšela přerývavý dech dalších klisniček a věděla, že to nemůže být nikdo jiný, než její kamarádky. Byla za to vděčná, neboť to znamenalo, že jsou všechny v pořádku.

Já… já už vím, co se mi stalo,“ ozval se ten podivný hlásek malé bludičky Šeptalky a přímo před Apple Bloom se rozzářila malinkatá modrá jiskérka a ozářila tak tu malou smutnou kostřičku ležící přímo pod ní. „Vzpomněla jsem si.

„Já vim,“ začala ji Apple Bloom konejšit uklidňujícím hlasem. „Myslim, že sme to právě taky viděly. Moc mě to mrzí.“

Já… já jsem umřela, že?“ zeptala bludička smutně. Skoro to znělo, jakoby si Šeptalka přála, aby tomu tak nebylo.

Na takovou otázku však neměla Apple Bloom žádnou vhodnou odpověď a tak pouze sklesle sklonila hlavu a dívala se do podlahy. Naštěstí se v tu chvíli chopila slova Silver Spoon, jež také právě pochopila, čeho byly před chvilkou svědky.

„Ano,“ řekla tichým vlídným hlasem. „Řekly bychom ti to i dřív, ale netušily jsme, že si to neuvědomuješ.“

Chápu,“ zablikala Šeptalka a její světélko začínalo pomaličku nabývat na intenzitě. „Je to ale přesně tak jak říkáš,“ začala bludička vysvětlovat a její hlas zněl najednou strašně staře a žalostně. „Nevěděla jsem to. Celou tu dlouho dobu, co jsem tady, byly všechny mé vzpomínky ztracené kdesi v temnotě, ale teď jsem si díky vám konečně alespoň na něco vzpomněla. Na svou rodinu, na svůj život, ale i na svou vlastní smrt. Teď už chápu, proč jste se mě napoprvé tak bály. Neviděly jste totiž kobylku, kterou jsem bývala a za kterou jsem se stále považovala, ale pouhého ducha. Mrzí mě, že jsem vás tak vyděsila.

„Nic se nestalo, Šeptalko,“ usmála se Silver Spoon vlídně a popošla k ní blíž.

M-mohla bys mě obejmout?“ zeptala se bludička žalostně a skoro to vypadalo, že pláče. „Hrozně moc mi to chybí.

„Ale jistě,“ souhlasila Silver Spoon, i když netušila, jak by něco takového to malé světélko mohlo dokázat. Neměla však čas se tím zaobírat, protože se k ní Šeptalka okamžitě rozletěla a ona ke svému údivu ucítila, jak se jí kolem krku pověsila něčí neviditelná kopýtka.

Zcela automaticky na to odpověděla svým vlastním objetím a doslova ztuhla překvapením, když ucítila příjemně hebkou srst té malé klisničky.

Děkuji ti,“ zašeptala bludička. „Jsem ráda, že jsem, vás potkala.

„Hej, Apple Bloom,“ hvízdla na ni tiše Scootaloo, kterou takováto scéna dosti děsila, a snažila se, aby ji nikdo další neslyšel. „Mohla bys mi prosím tě říct, co se to tu vlastně právě stalo?“

„Mě by to taky celkem zajímalo,“ ozvala se namyšleně Diamond Tiara, která také samozřejmě zaslechla slova Scootaloo. „Takže bys mohla být tak laskavá a podělit se s námi o tom, co víš.“

Apple Bloom na ni podrážděně mrkla. Nehodlala však rozdmýchávat další hádku, a tak raději začala vysvětlovat.

„No, já si myslim,“ řekla Apple Bloom, „že sme se před chvilkou nějakym způsobem vocitli na chvilku v minulosti. Možná to byla spíš jen nějaká vzpomínka tady Šeptalky. Každopádně to bylo v době, kdy tu byla Šeptalka ještě zavřená.“

„Takže ta klisnička, co ležela na zemi, byla ona?“ zeptala se Scootaloo. „A proč, u všech poníků, vypadala jako naše Silver Spoon?“

Na to Apple Bloom pouze pokrčila rameny: „Tak to vůbec netušim. Možná bude nejlepší, když se jí zeptáme. Třeba bude něco vědět, i když bych si tím zrovna nebyla moc jistá.“

„A co když jsou příbuzné?“ ozvala se náhle až dosud mlčící Sweetie Belle, jež si samozřejmě tuhle maličkou sešlost nemohla ujít, a tak se do ní nepozorovaně zapojila.

Diamond Tiara ji sjela od hlavy až ke kopýtkům značně znechuceným pohledem. „A jak jsi na to přišla, ty hloupá husičko? Copak ti ještě nedošlo, že tehdy té noci tady všichni z celého rodu zemřeli. Jak by pak asi mohla být s někým z nich Silver Spoon příbuzná?“

„Třeba měla Šeptalka nějakou tetičku nebo strýčka,“ bránila se Sweetie Belle. „A neříkej mi tak!“

„Pst, vobě dvě!“ umlčela je Apple Bloom rozzlobeně. „Copak si už nepamatujete, co ta naše poslední hádka způsobila?!“

„No dobrá,“ zatvářila se Diamond Tiara kysele. „Tak se jí běž alespoň zeptat.“

Apple Bloom si tiše povzdechla. Tahle namyšlená klisnička ji už začínala pěkně unavovat, ale jedině společně mají šanci se odsud dostat v pořádku. Místo dalších slov si to tedy raději zamířila rovnou k Silver Spoon a Šeptalce vznášející se těsně u jejího čumáčku.

„Ehm, Šeptalko,“ upozornila na sebe Apple Bloom a trochu ji mrzelo, že ruší tu její chvilku vzájemného souznění se Silver Spoon. „Chtěly sme se na něco zeptat. Silver Spoon by to určitě taky zajímalo.“

Bludička překvapeně zablikala a Silver Spoon ucítila, jak se to jejich objetí náhle dočista rozplynulo. Už nebyl nikdo, kdo by ji držel a ani ona nikoho pod svými kopýtky necítila.

Ano, Apple Bloom?“ zeptala se Šeptalka.

„Víš, nemohly sme si nevšimnout, jak moc si byla Silver Spoon podobná,“ začala Apple Bloom. „A tak nás napadlo estli si neměla ještě nějaký příbuzný.“

Hmm,“ zamyslela se bludička. „Nikdo vhodný mě nenapadá. Vždy jsme bývali spíše samotářská rodina. Jen já, bráška, tatínek s maminkou a naši služební. Možná někdo takový byl, ale já jsme o něm nevěděla.

„To je škoda,“ povzdychla si Apple Bloom. „Docela by mě to zajímalo a možná by to byla i nějaká stopa k tomu, co se tu vlastně tehdy stalo.“

„A není tu u vás v domě nějaké staré rodinné album s fotkami?“ vyhrkla ze sebe opodál stojící Silver Spoon, když ji náhle osvítil nápad. „To by nám určitě hodně pomohlo.“

Bludička se chvilku nehnutě vznášela ve vzduchu a vypadala poněkud překvapeně.

Pár jsme jich mívali,“ oznámila jim pak s nadšením. „Nějaká by mohla být u táty v pracovně. Vždycky si je tam schovával, ale jestli tam jsou i teď, tak to netuším.

„Super,“ zaradovala se Apple Bloom. „Zavedeš nás tam?“

Moc ráda, ale bojím se, že vás ty ,stíny‘ pak zase najdou,“ namítla bludička.

„Neboj se, budeme opatrné,“ chlácholila jí Apple Bloom. „A když nás uvidí, tak se jim zas schováme sem.“

No já nevím,“ zablikala Šeptalka zkroušeně. „Nechci, aby se vám něco stalo.

„Prosím,“ žadonila Apple Bloom, jak nejúpěnlivěji dovedla. „Třeba se pak dozvíme, co se stalo s tvým bráškou.“

No tak dobrá,“ přikývla nakonec Šeptalka a zamířila si to ke dveřím. „Snažte se být ale potichu.

„Budeme jako myšky,“ oznámila Silver Spoon a spolu s Apple Bloom se přidala k Šeptalce u dveří. Pak se otočila na zbytek: „A co vy tři. Vy nepůjdete?“

„A neměly bychom raději zkusit zaběhnout někam pro pomoc?“ navrhla Sweetie Belle zamyšleně. „Bojím se, že pro nás samotné je to tu až příliš nebezpečné.“

„Hmm, asi máš nejspíš pravdu,“ přikývla Apple Bloom. „Někdo z nás by se vopravdu měl vrátit do Ponyville a přivýst někoho dospělýho. Třeba Twilight. Ta si už s tim všim tady bude vědět určitě rady.“

„Já klidně půjdu,“ pípla Sweetie Belle. „Učím se u ní základům magie, takže teď spolu celkem dobře vycházíme.“

„Dobrá,“ přikývla Apple Bloom. „Ale neměla bys tam jít samotná. Je to až příliš nebezpečný. Někdo z nás by měl jít s tebou. Scootaloo?“

„No, dobrá,“ vzdychla oslovená kobylka. „A to to tu zrovna začínalo být zajímavý.“

„Výborně,“ usmála se Apple Bloom. „Doprovodíme vás ještě dolů ke dveřím, ale pak je to už jen na vás. Hlavně buďte vopatrný,“ dokončila již poněkud vážnějším tónem.

„Nebojte se,“ ušklíbla se Scootaloo a pyšně se zapýřila. „Se mnou jí nic nehrozí.“

 

Pokračování