Kapitola sedmá

18. srdcavce 953

 

Drahá Lady,

 

vím, že je ode mne krajně neslušné, když Vám takto píši za zády Vašeho manžela, ale, i když jsem se tomu snažil bránit ze všech sil, tak si nemohu pomoci a musím se s Vámi podělit o své dosud skrývané city, jež k vám již od onoho našeho prvního setkání tehdy v restauraci cítím.

Nenajde se snad jediná noc, kdy bych mohl v klidu spát a nesnít o Vašich blankytně modrých očích, jež mě v tom prvním okamžiku tolik okouzlily. Dívat se do nich je jako sledovat to nejčistší nebe prozářené zlatavými paprsky slunce.

Ach, jak moc toužím po jejich milujícím pohledu doprovázeným něžným pohlazením Vašich úžasných sametově hebkých kopýtek, jež nemohou patřit nikomu jinému než pouze Vám. Tomu nejkrásnějšímu ze všech andělů.

Ano, přesně tak Vás vidí mé oči a i srdce s nimi svým divokým toužebným tlukotem souhlasí. Jste to nejnádhernější a nejmilejší stvoření v celé širé Equestrii a ani Princezna Celestia se Vám, co do vznešenosti, nemůže rovnat.

To jen Vy máte tak úžasně sněhově bílou hřívu něžně splývající v bohatých kaskádách kolem Vašeho útlého křehkého těla zdobeného tou nejtřpytivější stříbřitou srstí.

Když Vás vidím, mám pocit, že přede mnou místo Vás stojí ten nejúžasnější umělecký výtvor všech dob. Jste jak ten nejvzácnější šperk a proto není divu, že na Vás nedokáži zapomenout.

Chápu, že Vám má slova mohou připadat poněkud přehnaná, ale pokaždé, když na Vás myslím, tak se nedokáži ubránit těm nádherně opojným a toužebným pocitům, jež s těmito vzpomínkami přicházejí.

Nyní je Vám již určitě z mých slov jasné, že jsem se do Vás zamiloval a ani já sám to nehodlám nadále před Vašimi zraky zastírat, neboť mi to přinášelo pouze bolest a utrpení.

Vím, že jste již mnoho let šťastně vdaná a máte dvě opravdu úžasná hříbátka, ale ani to mému srdci nezabránilo v tom, aby po Vás toužilo. Jen ta má hlava je neustále proti a snaží se mu to rozmluvit, i když se jí to zrovna moc nedaří. Copak bych snad mohl podvést svého nejlepšího přítele?

A tak tu teď sedím a píši tento dopis, abych alespoň trochu ulevil své láskou nemocné duši, jež ještě nikdy nepoznala ony nepopsatelně nádherné a přesto nesmírně bolestivé city, jenž chovám právě k Vám.

Přál bych si, abych s Vámi mohl strávit alespoň jediný večer, byť by to bylo jen pouhé přátelské setkání v nějaké příjemné canterlotské kavárničce. Pochopím, když mne odmítnete a náš vztah i nadále zůstane pouze pracovním, jako tomu bylo doposud.

Vlastně bych se tomu ani popravdě moc nedivil, ale to mi nijak nebrání v tom, abych i nadále potají doufal v něco víc.

Nechci Vás ani sebe uvádět do nějakých rozpaků či nepříjemných situací a proto Vás co nejsrdečněji žádám, aby vše, co jsem zde napsal, zůstalo jen mezi námi. Velmi nerad bych Vám či Vašemu manželovi nějak ublížit. Možná by bylo dokonce i lepší, kdybych tento dopis vůbec nepsal a na vše, co k Vám cítím, zapomněl, ale o to jsem se v posledních měsících pokusil již mnohokrát a pokaždé bezvýsledně. Proto jsem se nakonec rozhodl svěřit svá slova alespoň tomuto kousku papíru a doufám, že se na mne za toto vyjádření mých citů k Vám nebudete hněvat.

Prozatím se s Vámi loučí a na Vaši brzkou odpověď se těší, Váš věrný,

 

Stinking Rich

 

• • •

 

Maličká a velice dobře ukrytá tajná dvířka se zlehounka pootevřela a za tou nově vzniklou drobounkou škvírkou se objevila pětice napjatých párů mladých očí ozářených podivným lehce namodralým svitem, jež nemohl patřit nikomu jinému než naší nešťastné bludičce Šeptalce, která se tu skrývala spolu se zbytkem svých kamarádek.

Všechny společně chvilku opatrně sledovaly okolní notně zaprášené půdní prostory osvětlené těmi několika paprsky, jimž se podařilo proklouznout z oné malé místnůstky ven a vykouzlit tam podivné zlehka se třepotající stíny táhnoucí se od podlahy přes stěny až ke stropu.

Žádný z nich však naštěstí k jejich veliké úlevě nevypadal jako ten, před nímž ještě nedávno utíkaly, a tak se zdálo, že jim prozatím žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Tedy alespoň zvenčí.

„Hej! Nelep se tak na mě!“ postěžovala si Diamond Tiara do ticha a znechuceně odstrčila Scootaloo, která se k ní na její vkus až příliš tiskla.

„Seš nějaká drzá, ne?!“ bránila se ta zdánlivě nebojácná oranžová klisnička. „Chtěla sem se taky jenom kouknout.“

„To ale neznamená, že musím mít to tvý špinavý kopyto vražený do tváře,“ pokračovala Diamond Tiara ve svých ne až tak neobvyklých urážkách. Scootaloo si to samozřejmě nehodlala jen tak nechat líbit, ale Šeptalka vznášející se jim nad hlavami ji přeci jen o chviličku předběhla.

Pst!“ okřikla je tím svým zvláštním lehce šeptavým hlasem. „Chcete snad, aby vás zas našli?

Naštěstí měla tato její slova v onu chvilku na ty dvě téměř věčně se hádající klisničky stejný účinek jak ledová sprcha, a tak byly zas rázem zticha. Jen na ty jejich vzájemné zlostné pohledy to zrovna moc neúčinkovalo. To však muselo prozatím stačit.

„T-tak, kdo z nás půjde jako první?“ špitla, jak nejtišeji dovedla Sweetie Belle, jež si náhle uvědomila, že ze všech přítomných stojí u dveří úplně nejblíž, což ji na sebevědomí zrovna moc nepřidalo.

„Já klidně půjdu,“ ozvala se Apple Bloom a její náhle až překvapivě nebojácný hlas se do okolního ticha rozezvučel jak nějaký zvon. Téměř to vypadalo, jakoby tu na chvilku nebyla ona, ale její starší sestra Applejack a někoho takového tu bylo rozhodně potřeba, protože jinak by se zbytek klisniček již nejspíš dávno rozprchl hrůzou do všech stran. A to včetně Scootaloo, která by se k něčemu takovému nikdy sama nepřiznala.

Naše statečná rudohřívá klisnička ještě chvilku čekala, ale žádných námitek či protestů se nedočkala, čemuž se popravdě ani moc nedivila. Zhluboka se tedy nadechla, přičemž zlehka zatlačila na dveře ještě o něco víc a opatrně proklouzla ven, kde se okamžitě svým čumáčkem zamotala do jedné opravdu veliké pavučiny visící od stropu.

„No, fuj!“ vyprskla znechuceně a otřela si svou tvář kopýtkem, aby se té příšerné nechutnosti co nejrychleji zbavila.

„J-jsi v-v p-pořádku?“ zakoktala Sweetie Belle vyděšeně. Už se bála, že se téhle její úžasné kamarádce něco stalo.

„To je v pohodě, Sweetie,“ uklidňovala Apple Bloom tu vystrašenou sněhově bílou klisničku. „Jen se na mě přilípla ňáká hnusná pavučina,“ dodala, když se jí konečně ke své úlevě zbavila. Ze špíny si rozhodně nic nedělala, ale představa pavouků, kteří dokázali uplést tak veliké sítě, ji celkem znepokojovala.

Proto na ně raději nemyslela a znovu se kolem sebe opatrně rozhlédla. Nikde však nebylo nic víc než jen staré harampádí, prach a spousta dalších pavučin, jež už nedočkavě čekaly na některou ze svých příštích nebohých obětí.

Opatrně tedy pokynula i zbytku kamarádek, aby ji následovaly, a sama mezitím vyrazila na průzkum.

Všechno se zdálo být přesně v tom samém stavu, jako když tu před chvílí utíkaly před tím podivným stínovým běsem, který se pak ztratil neznámo kam. Pouze to podivné zlatavé světlo prosvítající škvírkami v zavřených dveřích, jimiž končilo schodiště vedoucí z půdy ven, tu bylo nové.

Apple Bloom zrovna moc nechápala, kde se tu tak náhle vzalo, když všechna světla v domě byla již léta vyhaslá, a rozhodně se v jeho blízkosti necítila zrovna dvakrát bezpečně. Něco bylo zjevně velmi v nepořádku a jí se to ani za mák nelíbilo. K tomu všem se ve vzduchu vznášelo něco nového. Ani ne tak vůně jako spíš nějaký zvláštní neodbytný svíravý pocit děsu a utrpení, jenž byl až překvapivě podobný tomu, který cítila, když se poprvé objevil ten zvláštní stín. Teď se ale jevil takový vzdálenější.

Ať už se to však s tím světlem mělo jakkoliv, tak cítila, že je její povinností to nejprve důkladně prozkoumat než vůbec dovolí jít zbytku svých kamarádek dál. To, že Diamond Tiara a Silver Spoon mezi ně zrovna moc nepatří, ji v onen okamžik ani nenapadlo.

„Počkejte tu chvilku!“ zašeptala k pomalu se blížícím klisničkám, jež jí byly v patách. Ani to však dělat nemusela, protože výraz její tváře je všechny včetně Šeptalky okamžitě zastavil.

Nebylo se čemu divit, protože ještě nikdy ve svém životě neviděly, aby se Apple Bloom takhle mračila. Okamžitě jim tedy bylo jasné, že něco není tak úplně v pořádku.

„Stalo se něco, AB?“ špitla ustaraně Sweetie Belle, která již zase o svou kamarádku dostala hrozivý strach. A vlastně ho ani nikdy mít nepřestala.

„To nevim, Sweetie,“ podívala se jí Apple Bloom do očí a někde hluboko ve svém srdci ucítila kratičkou úlevu, jež jí tahle skvělá kamarádka svou pouhou přítomností poskytovala. „Musim to nejprve prozkoumat.“

„Buď opatrná, prosím,“ zašeptala Sweetie Belle a dál se na Apple Bloom dívala. Zdálo se, že by nejraději šla s ní, ale zároveň se už všeho tak strašně bála, že to prostě nešlo.

„Budu,“ usmála se Apple Bloom, otočila se a pomalým tichoučkým krokem zamířila ke schodům vedoucím dolů z půdy.

Dávala si při tom opravdu na čas a tak jí to zabralo několik zdánlivě nekonečně dlouhých minut plných napětí, než se konečně schůdek po schůdku dostala až dolů ke dveřím. Užuž se je chystala otevřít, když se náhle zarazila. Nějaký podivný a dosud neznámý vnitřní pocit jí říkal, že by to raději dělat neměla.

Nějakou chvilku ještě tahle naše klisnička váhala, ale nakonec se rozhodla raději to varování poslechnout, a tak pouze přiložila ouško na drsný a špinavý povrch starých dveří a pozorně naslouchala všemu, co se za nimi mohlo skrývat.

Nejprve neslyšela nic a pomalu už si začínala myslet, že z toho všeho tady začíná bláznit, když se náhle odkudsi zdáli cosi ozvalo. Znělo to téměř jako nějaké tiché tlumené klapnutí cizího kopýtka a vlastně to mohl být i docela dobře zvuk zvolna se blížících kroků.

Pak se však chodba, o níž Apple Bloom věděla, že se za dveřmi skrývá, opět ponořila do ticha. Téměř se zdálo, že ať už to bylo cokoliv, tak je to pryč. Jenže přesně v tu chvíli se to ozvalo znovu a mnohem hlasitěji. V ten okamžik Apple Bloom pochopila, že měla ve své prvotní úvaze naprostou pravdu. Někdo se sem zcela zjevně blížil. Někdo, kdo šel velmi pomalu a soudě dle nepravidelnosti oněch kroků i značně nejistě.

Tehdy se Apple Bloom začala opravdu příšerně bát. Ať už to byl kdokoliv, tak zcela zjevně mířil sem. Ke dveřím za nimiž se skrývala a které se podle všeho nedaly nijak zamknout ani zabarikádovat. Otevíraly se totiž ven a zámek v nich, pro jistotu, chyběl docela.

Ještě štěstí, že byly alespoň zavřené, ačkoliv by tomu tak vlastně ani správně být nemělo. Když totiž běžely před chvílí nahoru, tak žádné dveře neotvíraly a určitě se žádná z nich ani neobtěžovala nějaké z nich za sebou zase zavírat.

Smůla, že jí to došlo až teprve teď. Kdyby si vzpomněla dřív, než sem k nim vůbec dolů šla, tak by si to určitě rozmyslela. Teď už však bylo pozdě na cokoliv, neboť kroky byly již opravdu velmi blízko. Vlastně se ozývaly už přímo za dveřmi a Apple Bloom náhle ke své hrůze uviděla, jak čísi silueta zastínila těch několik drobounkých paprsků pronikajících z chodby sem.

S tím stínem však přišlo i ještě něco jiného. Tichý lehce sípavý dech, jenž se do uší Apple Bloom zabodával jak tisíce maličkých rozpálených jehliček. Nejraději by tu teď v tuhle chvíli vůbec nebyla.

Věděla, že by měla co nejrychleji utíkat, ale místo toho udělala jen neopatrný krok vzad, klopýtla a posadila se pozpátku na nejnižší schod za svými zády. Na nic víc se nezmohla. Děsivý strach ji připravil i o tu poslední špetku síly a rozumného uvažování, jež v ní zbyla. A tak jí nezbylo nic jiného než tam jen tak sedět a čekat na svůj nevyhnutelný a jistojistě příšerný osud.

Klika na dveřích se zlehka pohnula. Bylo to tak neuvěřitelně pomalé a děsivé, až Apple Bloom na několik dlouhých vteřin úplně zapomněla dýchat. Vlastně bylo docela i možné, že se v tu chvíli zastavilo i její maličké nevinné srdíčko.

Kovová západka na dveřích tiše cvakla, když vyskočila z okolního rámu a dveře se zlehounka pootevřely. V ten moment si Apple Bloom s hrůzou uvědomila, že přišel její konec.

Už nikdy se nesejde s žádnou ze svých kamarádek, už nikdy neochutná slaďoučká jablíčka z jejich sadů a už nikdy neuvidí svou úžasnou rodinu. Už nikdy neuvidí ani toho poníka, jehož milovala ze všech nejvíc. Už nikdy neuvidí svou starší sestru Applejack.

Po vyděšené žluťoučké tváři sklouzlo několik posledních slz, když Apple Bloom pevně zavřela své oči, aby nic z toho, co ji čeká, neviděla. Bála se, jako ještě nikdy předtím.

A pak se náhle ozvala tlumená dunivá rána, stín zmizel a dveře se s prudkým zabouchnutím zase zavřely. I ta klika vyskočila zpátky na své původní místo a celý dům se v jediném okamžiku ponořil zpátky do ticha. Teď však bylo mnohem děsivější než kdy dřív.

Její vyplašené srdíčko se opět probudilo k životu. A to s takovou prudkostí až se i ona sama lekla jeho divokých úderů znějících jí v uších. Do plic jí opět vklouzl ten zatuchlý půdní vzduch plný prachu, ale Apple Bloom to bylo úplně jedno. Po tom všem chutnal přímo skvěle.

Ať už tam za dveřmi bylo ještě před chvilkou cokoliv, tak to zmizelo stejně tajemně, jako se to objevilo. Jen to podivné světlo stále zářilo, ale po tom, co právě zažila, už jí nijak děsivé nepřipadalo.

Znovu se postavila a s ouškem přitisknutým ke dveřím opatrně naslouchala, jestli neuslyší ještě něco dalšího, ale ať se namáhala sebevíc, tak se ničeho jiného než naprostého ticha nedočkala. Přesto si raději dávala na čas a snažila se při tom alespoň trošku zklidnit své stále vyplašeně bušící srdíčko.

Skončila, až když se seshora začaly ozývat první vyděšené hlásky jejích kamarádek, které se už o ni začínaly strachovat. Moc se jí do toho v tu chvíli nechtělo, ale věděla, že nic jiného, než otevřít ty dveře vedoucí zpátky na chodbu jí stejně nezbývá.

A tak zatnula zuby, nadechla se a zlehka se do nich opřela.

O pouhý okamžik později dolehl k uším zbylých klisniček tísnících se nad schody její výkřik plný té nejstrašnější hrůzy.

 

Pokračování