Kapitola první

24. temnotín 953

 

Maminka říká, že jsem zase zlobila a rozbila její oblíbenou porcelánovou mísu, ale já si nedokážu na nic takového vzpomenout. Vždyť jsem přeci byla celý den v pokoji se svým bráškou a hráli jsme si spolu spoustu různých her. Do jídelny jsem vůbec nešla, tak proč si maminka myslí, že jsem to byla já?

Nebo má snad pravdu a já na to zapomněla? Bojím se, že je to možná pravda.

Víš, deníčku, měla jsem strach jí to říct, protože by se akorát zlobila ještě víc, ale tobě to sem napíšu. Poslední dobou mám pocit, že se mnou není něco v pořádku. Vlastně už od chvíle, kdy jsme se sem před pár měsíci nastěhovali, mám stále takový divný pocit, že pořád na něco důležitého zapomínám. A je to čím dál tím horší.

Dokonce se mi už několikrát stalo, že jsem se probrala na nějakém úplně jiném místě, než jsem byla ještě před chvilkou. Akorát si vůbec nedokážu vzpomenout, jak jsem se tam dostala. A to jsem byla vzhůru. Tedy alespoň si to myslím.

Bojím se, deníčku, že jsem asi nemocná. Možná bych to přeci jen měla mamince říct. Anebo spíš radši tatínkovi. Ten byl vždycky hrozně hodný, i když teď po přestěhování má se vším tolik práce a je den za dnem unavenější. Nechce se mi přidělávat mu starosti, ale asi nejspíš budu muset.

Venku už se setmělo a chůva říká, že bych měla jít spát, takže bohužel budu muset končit. Slibuji však, že hned jak to o tom zapomínání povím rodičům, tak ti sem napíšu, abys věděl, jak to dopadlo.

Zatím ti tedy přeji dobrou noc,

 

Tvá Šeptalka, Midnight Whisper

 

• • •

 

Nebe se rozzářilo doběla a do vrcholku nedalekého kopce udeřil blesk. Zakrátko se přihnalo i mohutné dunivé zahřmění a doslova rozvibrovalo všechny okenní tabulky ve třídě Ponyvillské základní školy.

Většina právě přítomných hříbat při tom hluku sebou škubla a vyděšeně se podívala ven. Dokonce i jejich učitelka, slečna Cheerilee, se netvářila zrovna šťastně a se zachmuřeným výrazem sledovala ty mohutné provazy deště, jak nemilosrdně bičují hřiště za oknem, jež se mezitím stihlo proměnit v malý rybníček.

Trámoví nad jejich hlavami nepříjemně zavrzalo, když se do střechy opřel jeden mimořádně silný poryv větru. Cheerilee samozřejmě věděla, že jim tady ve škole, která patřila mezi ty nejbytelnější budovy ve městě, nic nehrozí, ale ani jí ten zvuk zrovna na sebevědomí nepřidal. A co teprve pak jejím malým studentům?

Krom toho panovala venku opravdu nezvyklá tma. A to bylo teprve krátce po poledni. Ani se tedy moc nedivila, že jsou její malí studenti tak hrozně vyděšení.

Tedy samozřejmě až na Scootaloo. Ta jen napjatě seděla ve své lavici a s podivnou planoucí jiskrou v oku sledovala oblohu. Tuze moc by ji zajímalo, co v takové bouři dělá Rainbow Dash. Ta nejúžasnější kobylka v celé Equestrii. Nejspíš tam teď létá napříč gigantickými vzdušnými proudy a kličkuje mezi tančícími blesky.

Ať už tomu bylo, jak chtělo, tak takovéto počasí v tuto denní dobu rozhodně nepatřilo mezi normální a Cheerilee si byla jistá, že ani žádná bouře na dnešek nebyla hlášena. Odkud se tu tedy tak náhle vzala?

Na to byla jen jediná odpověď. Musela přijít ze samotného Svobodného lesa, který se rozkládal jen necelou míli za Ponyvillem. Z oněch míst ještě žádný vítr nepřinesl nic dobrého. A ani dnešek nebyl výjimkou.

Cheerilee si unaveně povzdechla, hlasitě o sebe tleskla předními kopýtky, čímž probudila hejna světlušek uvězněných v malých lampičkách zavěšených u stropu. Ty nejprve chvilku zmateně poletovaly vyrušené ze svého obvyklého odpoledního spánku, ale již brzy zaplnily celou třídu překvapivě jasným a hlavně příjemně teplým světlem, jež do dušiček hříbat usazených v lavicích přinášelo klid a mír.

„Drazí studenti,“ promluvila pak ke svým žákům. „Je mi to moc líto, ale v tomto počasí vás nemohu pustit ze školy. Chápu, že už jste měli být touhle dobou na cestě ke svým domovům, ale dokud se tahle bouře nepřežene, tak musíte zůstat zde. Nebyli byste tam venku v bezpečí,“ dodala starostlivě.

„A to se budeme muset ještě učit?“ ozval se odkudsi ze zadních řad zklamaný hlas jedné z jejích žákyní.

„Ale kdepak, Sunny,“ usmála se na celou třídu a její příjemná veselá tvář zahnala i ty poslední chmury ze srdcí malých poníků. „Můžete si dělat, co chcete. Jen prosím nikam neodcházejte, aniž byste mi dali vědět.“

Třída zamumlala cosi, co by se dalo považovat za souhlasnou odpověď. To naštěstí Cheerilee úplně stačilo, a tak se jen usadila za svou katedru, vytáhla ze šuplíku štos ještě neopravených písemek a s tužkou v puse se pustila do práce. Po očku však stále své studenty starostlivě sledovala. Někteří si začali kreslit, jiní se pustili do čtení a zbytek si mezi sebou povídal.

Jen tři vedle sebe sedící klisničky se k ničemu neměly a stále si mezi sebou něco tajuplně šuškaly. Byly to samozřejmě Scootaloo, Apple Bloom a Sweetie Belle, jež byly v Ponyville známy také jako Znamínkoví Křižáci. Slečně Cheerilee bylo okamžitě jasné, že se zas domlouvají na nějakém svém dalším ztřeštěném dobrodružství.

„Slečno Cheerilee?“ spustila náhle Apple Bloom. „Mohly bychom jít tady se Sweetie a Scoot na chodbu? Budem si tam jenom povídat.“

Cheerilee si zlehka povzdechla. Tyhle tři klisničky, které se tak urputně snažily získat svá Znaménka, jí tak hrozně připomínaly její vlastní mládí, kdy ani ona nebyla jiná. Obzvláště pak Apple Bloom, jež byla tak hrozně podobná své starší sestře Applejack, která kdysi bývala její nejlepší kamarádkou. Škoda jen, že to všechno tak náhle skončilo. Byly to krásné časy.

„Tak dobrá,“ usmála se na ně Cheerilee, „ale nechte dveře otevřené, ať na vás tři alespoň trochu vidím.“

„Děkujeme, slečno učitelko,“ rozzářily se tváře těch tří klisniček nádhernými andělskými úsměvy. Pak vyskočily ze svých lavic a zamířily ze třídy.

Další klisnička jménem Diamond Tiara sedící jen o lavici vedle si toho samozřejmě všimla a zlostně po nich blýskla očima. Pak se otočila ke své kamarádce Silver Spoon sedící po její pravici.

„Slyšelas to?!“ postěžovala si. „Vsadím se, že ty tři mají zas něco za lubem.“

 

• • •

 

„Viděly ste na ten poslední blesk?!“ poskakovala Scootaloo nadšeně po chodbě až jí křidýlka vzrušeně kmitala. „Ten byl úplně hustééj.“

„No já nevím,“ ozvala se Sweetie Belle. „Mě tahle bouřka docela děsí.“

„Ale prosim tě,“ ušklíbla se na ni Scootaloo. „Vždyť je to jen trocha deště a pár blesků.“

„Jenže takhle velkou bouřku jsem tu v Ponyville ještě nikdy nezažila,“ otřásla se Sweetie Belle. „Mám strach, že je to nějaké špatné znamení.“

„No, to je fakt,“ zarazila se Scootaloo a přemýšlivě se poškrábala kopýtkem mezi ouškama. „Zajímalo by mě, kde se tady tak najednou vzala.“

„Ale, ale!“ ozvalo se náhle za jejich zády posměšně. „Snad se naše tři malá hříbátka nebojí?“

Apple Bloom, Scootaloo a Sweetie Belle se bleskově otočily a spatřily Diamond Tiaru v tichém doprovodu Silver Spoon. Po těch jejích slovech však už ani nikoho jiného vlastně nečekaly.

„Co tady chceš?!“ obořila se na ni Apple Bloom. „Pokud vim, tak tě sem nikdo nezval.“

„Já si můžu chodit, kam chci a kdy chci,“ oznámila Diamond Tiara a povýšeně zvedla svůj čumáček ke stropu. Namyšlenost a pýcha z ní doslova prýštily do všech stran.

„Jo?!“ zabručela Apple Bloom temně a výhružně přitiskla svůj vlastní čumáček na ten patřící její sokyni.

„Jo!“ zavrčela Diamond Tiara a vycenila při tom zuby.

„Diamond Tiaro, nech toho, prosím. Děsíš mě,“ ozvalo se náhle a obě dvě až dosud zlověstně se tvářící klisničky se překvapeně otočily ke zdroji onoho hlasu.

„Silver Spoon?“ vydechla Diamond Tiara překvapeně. Její kamarádka však jen sklopila své uslzené oči a už neříkala nic. Pouze se lehce třásla po celém těle. To úplně stačilo k tomu, aby Diamond Tiara na všechna tu zlost, jež právě měla na ty tři další klisničky, okamžitě zapomněla.

„Stalo se něco?“ zeptala se Sweetie Belle starostlivě. Sama byla tou náhlou změnou v chování téhle klisničky, která každou chvilku někoho urážela nebo pomlouvala, velmi udivená.

„Ne, ne,“ zavrtěla Silver Spoon hlavou. „Já jen, že mi tahle bouřka, taky nahání hrozný strach,“ přiznala se, což všechny přítomné klisničky značně překvapilo. „Víte, on mi kdysi děda povídal, že za takových bouřek se dějí v okolí Svobodného lesa divné věci.“

„Jako třeba co?“ vyzvídala Scootaloo, kterou tahle náhlá vidina nějakého tajemství a hlavně s tím souvisejícího dobrodružství opravdu zaujala.

„Nepamatuju si ten příběh už úplně přesně. Je to už totiž hrozně dávno, kdy jsem ho naposledy slyšela,“ začala Silver Spoon s vyprávěním, „ale vždycky mi jako malé naháněl hrozný strach. Byl o jedné velmi zámožné rodině, která žila někde tady poblíž a která během jedné takové bouře přišla včetně všeho služebnictva a i zvířat za velmi záhadných okolností o život. Zkrátka, když to hrozné počasí tehdy skončilo, tak v jejich sídle byli všichni mrtví a někteří dokonce nezvěstní.“

„Taky jsem už o tom něco slyšela,“ ozvala se zcela nečekaně Sweetie Belle. „Táta mi podobný příběh už kdysi vyprávěl, ale vždycky jsem si myslela, že je to jen nějaká stará rodinná povídačka.“

„Já vo tom taky něco vím,“ přerušila je obě dvě Apple Bloom. „Vona naše Bábi si k nim totiž ještě jako klisnička chodila hrát s jejich malou dcerkou a vobčas jí nějaká vzpomínka na ně uklouzne, i když se zdá, že by na to chtěla nejraději zapomenout.“

„Hustý,“ ozvala se vzrušeně Scootaloo. „Takže víš, kde to jejich sídlo najdeme?“

„No jasně,“ přikývla Apple Bloom. „Je to pár mil za naší farmou na kraji Svobodnýho lesa. Ale nevim, jestli je to dobrej nápad. Prej tam straší.“

„Straší?“ ušklíbla se Diamond Tiara. „To určitě. To tobě tak akorát straší v hlavě.“

„Počkej,“ zarazila ji Silver Spoon. „Děda mi o tom strašení také vyprávěl. Jako malý se tam prý šel jednou podívat a na tu noc, kterou tam strávil, prý už nadosmrti nezapomene.“

„Co? Co se tam stalo?!“ vyzvídala Scootaloo nedočkavě.

„Nevím to jistě. Nikdy o tom totiž moc nemluvil, ale prý se tam děly všelijaké podivné věci. Po domě se pohybovala zvláštní světélka, odevšad se ozýval klapot cizích kopyt a dokonce prý i zaslechl nějaké divné šeptající hlasy. Říkal, že už nikdy by se na tak strašné místo nevrátil.“

„Paráda,“ zaradovala se Scootaloo a otočila se ke svým dvěma kamarádkám. „Nebyl by to skvělej nápad se tam jít na chvilku mrknout? Určitě by to bylo super dobrodružství.“

„To určitě,“ ozvala se Diamond Tiara. „Vy tři byste tam nevydržely ani deset minut.“

„Co tím jako chceš říct?!“ ohradila se Scootaloo.

„Jen to, že se vy tři bojíte i vlastního stínu,“ dráždila ji Diamond Tiara.

„Hej!“ okřikla ji Apple Bloom. „Co si vůbec vo sobě myslíš? Klidně se s tebou vsadim, že tam my tři v tom domě vydržíme celou noc!“

„O tom pochybuju,“ ušklíbla se Diamond Tiara. „Ale proč se trochu nepobavit, že? Tvou sázku tedy přijímám, ale jen když ji přijme i ten zbytek toho vašeho trhlého klubu.“

„Apple Bloom?“ ozvala se náhle Sweetie Belle. „Jsi si jistá, že se nám nic nestane?“

„Klid Sweetie,“ usmála se na ni Apple Bloom. „Vždyť je to jen jeden starej dům vopletenej nějakejma babskejma povídačkama. Uvidíš, že to bude v pohodě.“

„No já nevím,“ zamračila se Sweetie Belle a nervózně se dívala do země. „Mám z toho nějaký divný pocit.“

„Tak co?“ vyštěkla Diamond Tiara. „Nemám na vás tři celej den. Už jste se rozhodly?“

„Já jsem samozřejmě pro,“ oznámila Scootaloo s hrdě vypjatým hrudníčkem.

„I já,“ pípla jako poslední Sweetie Belle. Sice se pořád bála, ale nehodlala jen tak opustit své kamarádky.

„Výborně,“ zamračila se Diamond Tiara zlověstně.

„Když ale vyhrajeme, tak už nás tady se Silver Spoon necháte navždycky na pokoji,“ zarazila její nadšení Apple Bloom.

„Dobrá,“ ušklíbla se Diamond Tiara. „Nic takového stejně nehrozí. Jen mi pak dejte vědět, až se tam vypravíte, ať se mám na co těšit.“

„Neboj se, Tiaro,“ řekla Scootaloo. „Sem si jistá, že zrovna ty si tohle představení ujít nenecháš.“

„Tak v tomhle máš výjimečně pravdu,“ usmála se Diamond Tiara zle a otočila se na svou kamarádku: „Pojď Silver Spoon. Necháme tu tyhle tři ubožačky o samotě, ať mají alespoň nějakou šanci něco vymyslet.“

Silver Spoon se tak trochu zklamaně podívala do tváří Znamínkových Křižáků a zlehka pokrčila rameny. „Hodně štěstí,“ šeptla jejich směrem a rozeběhla se za svou kamarádkou.

Apple Bloom se jen překvapeně poškrábala po hlavě, ale nijak tu poslední Spooninu větu nekomentovala.

„Tak jak to teda vymyslíme?“ zeptala se po chvilce svých kamarádek a společně se všechny tři pustily do plánování. Venku zatím bouře pokračovala ve svém děsivém řádění.

 

Pokračování