Kapitola pátá

Sweetie Belle zvolna předčítala ostatním poslední zápisky z pera Šeptalky. Ve tváři byla bledší než kdy jindy a hlas jí lehce přeskakoval. Navíc měla problém ten malý deníček ve svých třesoucích se kopýtkách vůbec udržet. Byl náhle až děsivě těžký. Skoro jakoby v něm bylo něco víc než jen pouhá slova.

Konečně přečetla i ten poslední řádek a úlevně odložila ty děsivé zápisky zpátky na zem, tam kam patřily. Teď, když bylo po všem, cítila, že by bylo daleko lepší, kdyby je vůbec nenašly. Jediné, co jim totiž přinesly, byl pohled na nesmírné utrpení jednoho malého poníka, který nemohl být o moc starší než ony samy.

Ostatní klisničky kolem ní tiše stály a mlčky se na Sweetie Belle dívaly, což ji trošičku děsilo. Dokonce i Diamond Tiara tam stála v kruhu s nimi a upírala na Sweetie Belle a malou bludičku vznášející se vedle ní smutný pohled.

„Hrozně moc mě mrzí to, co se ti stalo,“ otočila se Silver Spoon k nebohé Šeptalce.

„Nám je to také moc a moc líto,“ pronesly všechny tři členky Znamínkových Křižáků společně.

Děkuji,“ zmohla se bludička jen na kratičkou odpověď. Skoro to vypadalo, že pláče.

„Já… já tě znám,“ pronesla právě v tu chvíli zcela zjevně velice šokovaná Diamond Tiara. Ať už si vzpomněla na cokoliv, tak ji to skutečně velmi rozrušilo.

„Cože?“ zeptala se nechápavě Apple Bloom a i zbylé klisničky upřely na Tiaru svůj udivený pohled. „Jak bys ji, u všech kobylek, mohla znát? Vždyť tou dobou si ještě nebyla vůbec na živu.“

„Ne, ty tomu nerozumíš, Apple Bloom,“ pronesla Diamond Tiara tiše. Najednou to byla docela jiná klisnička než, jak se obvykle chovala. „Můj děda mi o ní a její rodině kdysi vyprávěl. Nedošlo mi však, že jsou to oni, komu patřilo tohle místo. Teprve až teď, když jsem viděla to jméno v deníčku.“

„Jací oni?“ vyzvídala Apple Bloom dál. Konečně to vypadalo, že se dozví něco o téhle jindy jen těžko přístupné klisničce.

„No přeci rodina Whisperů.“ vysvětlovala Diamond Tiara. „Byli to vůbec ti nejbohatší poníci, kteří kdy v Ponyville žili. Netušila jsem, že zrovna tohle bylo jejich sídlo, a proto mě to nenapadlo hned. Děda mi toho o nich totiž zrovna moc neprozradil. Skoro jsem mívala pocit, že se něčeho nesmírně bál a teď už asi chápu čeho.“

V tu chvíli se Diamond Tiara náhle zarazila a zdálo se, že nad něčím přemýšlí. Po chvilce pozvedla své oči a rozhlédla se po ostatních přítomných klisničkách a k jejich neskonalému překvapení začala vyprávět ten samý příběh, se kterým za ní před lety, když byla ještě maličká, přišel její nyní již zesnulý děda. Skoro měla pocit, že v hlavě slyší jeho tichá unavená slova.

 

• • •

 

Měla bys vědět, má malá Korunko, že se nám před lety vůbec nevedlo tak dobře jako dnes. Když mě totiž mé kroky zavedly poprvé do Ponyville neměl jsem u sebe téměř nic. Jen pár zlaťáků a svou starou brašnu.

Byl jsem však tehdy ještě mladý a plný nezdolné vůle a nadějí a ihned jsem se pustil do toho, co mi celý život šlo nejlépe. Do obchodování.

Nevedlo se mi zrovna nejhůř, ale žádná sláva to také tehdy nebyla. Podařilo se mi sice koupit a zařídit svůj vlastní byt a sehnat si místo pro stánek, ale tím to tak končilo. Ať jsem dělal cokoliv, tak jsem se prostě nedokázal nikam pořádně protlačit. A to bohužel ani s pomocí rodiny Applů, která mi vždy, co nejvýhodněji a nejochotněji prodávala, veškeré své nejlepší zboží.

Měl jsem sice kde bydlet a i co jíst, ale mé duši stále něco chybělo. Potřeboval jsem si dokázat, že mám na víc než jen na to být pouhým stánkařem. A když už jsem si pomalu začínal myslet, že to nikdy nikam dál nedotáhnu, tak jsem potkal jeho! Lorda Whispera ze samotného Canterlotu.

Dodnes mi není jasné, co tu tehdy dělal, ale nejspíš již tou dobou pokukoval po vhodném místě, kam se později se svou rodinou přestěhovat.

Nikdy však nezapomenu na tu chvíli, kdy procházel kolem mého stánku oděný do těch nejelegantnějších šatů, o kterých se mi do té doby ani nesnilo. Okamžitě jsem cítil, že jednoho dne chci být jako on. Věděl jsem, že si s ním musím co nejdříve promluvit a třeba se i od něj něco naučím. On mě však předběhl.

Přímo před mým stánkem se náhle zarazil, otočil se na mě a zadíval se mi do očí. Neměl jsem ani tušení proč to udělal, ale věděl jsem, že v tenhle zvláštní okamžik, nesmím ani na chvilku svým pohledem uhnout stranou.

Stáli jsme tam takhle naproti sobě snad několik minut. Anebo to byly jen vteřiny? Každopádně jsem to po celou tu dobu vydržel, i když jeho pohled byl doslova drtivý a běhal mi z něho mráz po zádech. Téměř jsem měl pocit, že mě nějak zkouší.

Pak se však nakonec přeci jen usmál a pohlédl stranou. Ta zvláštní magie, jež nás obestřela, se kamsi vytratila. Zvesela pozdravil a i já jeho. Krátce na to jsme si již spolu povídali jako staří přátelé.

Já mu pověděl o svých snech a o svém dosavadním putování, které mě dovedlo až sem do Ponyville. A on mi na oplátku sdělil nějaké informace o svých pro mě až zdánlivě neuvěřitelných obchodech. Pochopil jsem, že je v mnohém jako já. Nenakupoval a neprodával jen jediný druh zboží, ale obchodoval naprosto se vším, kde cítil nějakou vhodnou příležitost. Akorát v tom všem byl daleko úspěšnější a zručnější než bych já kdykoliv dokázal. Přesto mi, když jsme se loučili, nabídl místo svého pobočníka zde v Ponyville.

Tehdy jsem měl poprvé v životě pocit, že snad omdlím. Naštěstí se tak nestalo a já jeho nabídku přijal. Potřásli jsme si kopýtky a domluvili si další schůzku, která se měla konat již za týden.

V oněch dnech jsem samým napětím ani nemohl spát. Jen jsem přecházel neklidně sem a tam a modlil se k Celestii, abych někde neudělal nějakou chybu. Moc mi to ale nepomáhalo.

Když pak konečně nadešel ten správný čas, tak jsme se sešli u stolu v nedaleké luxusní restauraci, jakou jsem si tehdy opravdu sám nemohl dovolit. Naštěstí to byl právě on, kdo mě sem zval a já bych stejně takové pozvání nikdy odmítnout nedokázal.

Toho dne s námi u stolu seděla i jeho rodina. Všichni vypadali tak nesmírně spokojeně a obzvláště jeho manželka, jež byla snad tou nejkrásnější kobylkou na světě. Netrvalo dlouho a všimla si mého upřeného pohledu na ni. Neřekla však nic a jen se přátelsky usmála.

Spolu s nimi tam byly samozřejmě i jejich dvě děti. Teprve maličký a sotva pár let starý hřebeček a jejich překrásná a již téměř dospívající dcera, která jakoby z oka mamince vypadla.

Nebyl jsem tam však kvůli nim, a tak jsem si jich raději přestal téměř všímat a věnoval se tomu, co mi můj pravděpodobně budoucí zaměstnavatel povídá. Byla to spousta různých obchodních strategií. Takových, jaké se poník nenaučí ve škole, ale jen ve skutečném životě. U každé z nich se mě vyptával na můj názor a já mu pokaždé odpověděl, jak nejlépe jsem dovedl.

Bylo to opravdu náročné, ale pak, když už jsem myslel, že další otázku nevydržím, se na mě usmál a na stůl položil smlouvu, která čekala jen na můj podpis. V rychlosti jsem ji prolétl očima a nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Byl jsem přijat a ta ohromná suma uvedená na tom zázračném kousku papíru snad ani nemohl být můj plat. Okamžitě jsem ho podepsal.

Ten den se můj dosavadní život dočista změnil. Konečně jsem měl práci, o které jsem vždy snil. Věděl jsem však, že se nesmím nechat tím nenadálým úspěchem omámit a stále jsem do všech obchodů vstupoval obezřetně a s citem. A opravdu se mi to dařilo. Peníze se hrnuly ze všech stran. Brzy jsem si tedy již mohl dovolit vlastní dům včetně kanceláře, kde jsem se v klidu mohl věnovat své práci.

Tak to šlo měsíc za měsícem a můj zaměstnavatel byl se mnou stále spokojenější a spokojenější. Často za mnou jezdil a povídali jsme si spolu o naší nyní již společné práci, ale i o spoustě dalších věcí. Brzy jsem pochopil, že je to ten nejlepší přítel, jakého jsem si kdy mohl přát.

Pak za mnou jednoho dne přišel a sdělil mi, že by se on i jeho rodina rádi přestěhovali někam sem do okolí Ponyville. Vždycky jsem měl pocit, že se jim tenhle kus Equestrie líbil, ale teprve tehdy se ukázalo, že jsem měl pravdu.

Byl jsem tehdy požádán o nalezení vhodného místa a zařízení všech potřebných povolení a dokumentů. Hluboko uvnitř jsem cítil, že mu mám stále co oplácet, a tak jsem se hned dalšího dne pustil do práce.

Našel jsem nádherné místo jen několik mil za Ponyville. Bylo zde malé jezírko obrostlé starými vrbami a hned kousek za ním začínal Svobodný les. Slyšel jsem sice o něm spoustu podivných a děsivých vyprávění, ale moc pozornosti jsem jim nikdy nevěnoval.

Teď však o mnoho let později vím, že jsem tehdy nejspíš udělal strašlivou chybu. Měl jsem raději vybrat jiné místo, dál od toho temného lesa, ale jak bych mohl, když celé rodině se tenhle kousek půdy tak nesmírně líbil.

Okamžitě se začalo se stavbou, která probíhala skutečně velice rychle, a rok po jejím zahájení bylo celé to obrovské nádherné sídlo slavnostně otevřeno.

Toho dne se v čerstvě upravených zahradách konala obrovská slavnost plná ohňostrojů, tance, zpěvu, jídla a pití. Celá rodina včetně služebnictva vypadala tak šťastně a nic nenasvědčovalo tomu, že již brzy se začne všechno kazit.

I mě samotnému chvíli trvalo, než jsem si toho všiml, ale jak měsíce přibývaly, začalo to být stále zřetelnější. Obchodům se náhle z ničeho nic přestávalo dařit a to i navzdory faktu, že jsem si na nich leckdy málem sedřel kůži. Navíc i vztahy v rodině začaly být stále napjatější a občas jsem dokonce míval pocit, že už to vůbec nejsou ti poníci, které jsem znával.

Náhle byli jiní. Více se hněvali, vypadali unavenější a jen velmi zřídka s někým prohodili kousek vlídného slova. Jen jejich malá dcerka, jak se zdálo, tím byla poznamenaná nejméně.

Začal jsem mít strach, že za to všechno nějak může tohle místo, jež jsem jim vybral pro jejich nový domov, a tak jsem jednoho dne přišel na návštěvu, abych si promluvil a pokusil se je přemluvit, aby se na pár dní přesunuli někam jinam. Třeba na nějakou pěknou dovolenou.

Naneštěstí jsem dočista selhal. Místo toho jsme se lordem nesmírně pohádali a mě nezbylo nic jiného než odejít s nepořízenou. Nehodlal jsem se však jen tak vzdát a chystal jsem se tam vrátit co nejdříve.

Bohužel jsem musel hned dalšího dne odjet na služební cestu do Manehattenu, a tak jsem do Ponyville dorazil až prvním vlakem brzy po ránu hned následujícího dne.

Okamžitě jsem zamířil k sídlu, ale ať jsem bušil na dveře, jak chtěl, tak mi nikdo neodpověděl. Nakonec jsem se pokusil vstoupit dovnitř. K mému údivu bylo otevřeno.

To co jsem tehdy uviděl, byla vůbec ta nejstrašnější scéna v mém životě. Všichni ti poníci, se kterými jsem se za tu dobu, kdy jsem s nimi spolupracoval, tak důvěrně seznámil, byli do jednoho mrtví.

Procházel jsem tou hrůzou jako ve snách a hledal byť jen jediného přeživšího. Nikdo takový tam však nebyl. Jen tichý dočista mrtvý dům.

Nejvíc mě mrzí, že jsem nikdy nezjistil, co se stalo s jejich malou dcerkou a synkem. Jejich těla jsem nikde neviděl, a to jsem je hledal, kde se dalo, a doufal, že někde budou schovaní a na živu. Zklamal jsem však i je. Nedokázal jsem po nich najít byť jen jedinou stopu a stejně tak ani přivolaní strážní.

Stejně tak mi zůstává záhadou, co se tehdy v tom domě stalo. Bylo to skutečně nějaké to zvíře ze Svobodného lesa, jak se psalo v novinách? Nebo to bylo něco dočista jiného? Bojím se, že jsem na tu rodinu, která mi toho tolik dala, uvalil svými činy nějaké strašlivé prokletí. Největší hrůzu mám však z toho, že je všechny té strašlivé noci zavraždil jeden z nich.

Pár dní na to se konal pohřeb, kam přišel snad celý Ponyville. To bylo naposledy, kdy jsem do sídla vstoupil. Akorát jsem se ještě před odchodem ujistil, že je všechno řádně uschováno a zakryto před nelítostným zubem času.

To, co jsem tehdy zažil, mě dočista změnilo a navíc jsem zůstal ve vedení naší obchodní společnosti sám. Naštěstí jsem neztratil hlavu a brzy se nám opět dařilo. Nikdy to však již nebylo stejné. Pořád v sobě nosím vzpomínky na ty milé poníky, jež jsem kdysi znával. A i když časem již značně vybledly, tak jedna stále zůstává.

Stále totiž v těch nejhorších nočních můrách vidím tvář té malé klisničky, kterou jsem nikdy nenašel. Volá mě a zoufale prosí, abych ji osvobodil. Vím, že tam v tom sídle stále někde je. Skrytá a bezmocná, i když teď již dozajista dávno po smrti. Moc bych jí chtěl pomoci, ale na to strašlivé místo se já už nikdy nevrátím.

 

• • •

 

„Mě samotné ten příběh naháněl pokaždé strašlivou hrůzu,“ přiznala k údivu všech přítomných Diamond Tiara, když skončila. „Vždycky jsem se bála, že jednou skončím jako ta klisnička. Ztracená beze stopy.“

Pak se otočila ke vznášející se bludičce a dlouze se na ni dívala. Nakonec promluvila a její hlas byl docela jiný, než jak ho přítomné klisničky znaly. Byl tichý, umírněný a plný soucitu.

„Moc se omluvám, že jsem na tebe před chvílí křičela,“ řekla a provinile sklopila hlavu. Sweetie Belle měla v ten okamžik pocit, že zahlédla v koutku jejích modrých očí maličkatou jiskřící se slzičku. „Měla jsem tušit, čím vším sis prošla.“

Bludička se v ten okamžik radostně rozzářila a zatančila Diamond Tiaře kolem hlavy. „To je od tebe moc milé,“ řekla jí. „Já věděla, že se tam uvnitř tebe skrývá moc hodná klisnička.

Diamond Tiara zrudla a nervózně zašoupala kopýtkem. Nesnášela, když se k ní někdo před ostatními choval takhle mile. Pak si všimla překvapením vytřeštěných očí a otevřených úst čtyř klisniček stojících okolo ní. Chvilku se na ně s lehkým zmatkem ve tváři dívala a bylo vidět, že neví, co by měla udělat.

„Co tak koukáš? Vás tří se to nijak netýká,“ obořila se na Apple Bloom, která k ní stála nejblíž. Zas to byla ta stará dobrá namyšlená Diamond Tiara. „Omluvila jsem se jí a ne té vaší trhlé partě.“

„Já jen, že to byl fakt pěknej příběh,“ ušklíbla se Apple Bloom.

„Jo, byl fakt hustej,“ přidala se Scootaloo. „Nevěděla jsem, že se tvůj děda znal tady s Šeptalkou.“

„A co jako?“ obořila se na ně Diamond Tiara nepříjemně. „Je to věc naší rodiny a už mě s těma svýma hloupýma řečma neobtěžujte.“

„Tak promiň,“ omluvila se Apple Bloom a raději už nic neříkala. V hlavách všech přítomných klisniček však stále vířily otázky, ale bály se zeptat.

Myslím, že už jsou ty stíny, co vás pronásledovaly, pryč,“ oznámila náhle Šeptalka v podobě bludičky. „Možná bude nejlepší, když vás odvedu z tohoto místa pryč. Měly byste se vrátit domů. Je to tu pro vás až příliš nebezpečné,“ dodala tak trochu smutně.

Apple Bloom a Scootaloo se chystaly zaprotestovat, ale k jejich údivu je předběhla úplně jiná klisnička.

„Já nikam nejdu!“ ozvalo se a všechny zbývající zraky se tím směrem otočily. Přímo před nimi tam stála Diamond Tiara s až nečekaně zarputilým výrazem ve tváři.

„Diamond Tiaro?“ zašeptala nechápavě Silver Spoon. „Jsi si tím jistá? Víš vůbec, jaké nám tu hrozí nebezpečí?“

„Vím, ale stojím si za svým!“ řekla přísně. „Tady Šeptalce a její rodině se stalo něco hrozného a já ji tu nehodlám jen tak nechat napospas osudu další desítku let. A navíc, to ona nás všechny právě před chvílí zachránila. Myslím, že jí něco dlužíme a já nechci udělat stejnou chybu, jako udělal můj děda. Záleží mi totiž na ní a neodejdu, dokud nezjistím, co se tu vlastně tehdy doopravdy stalo!“

V ten okamžik se zčistajasna zablesklo. A to tak oslnivě až si všechny klisničky bolestivě zakryly kopýtky své oči. Pak náhle záře pohasla a celý svět se ponořil do neprostupné temnoty. Bludička Šeptalka byla pryč.

 

Pokračování