Kapitola osmá

20. srdcavce 953

 

Drahá Lady,

 

Vaše okamžitá odpověď na můj nedávný dopis mě velice poctila a potěšila. Pravdou je, že jsem v ní vlastně ani nedoufal. O to většího se mi dostalo překvapení, když ke mně do kanceláře nakonec přeci jen dorazil pošťák s dopisem psaným Vaším kopýtkem. Samozřejmě jsem nevydržel a okamžitě ho bez meškání otevřel.

Velice si vážím těch vlídných a laskavých slov, jež jste mi v oněch několika řádcích napsala. Jste opravdu úžasná kobylka a já stále nemohu uvěřit tomu, že jste ono mé velmi neobratné pozvání na večeři přeci jen přijala.

Chápu, že to muselo být těžké rozhodnutí, když ten, s kým se scházíte, k Vám chová tak vřelé a planoucí city, ale nemusíte se bát, že bych jakkoliv zneužil tohoto Vašeho přátelského gesta, jež pro mne v mnoha ohledech znamená daleko více, než si sám připouštím.

Pokud by Vám to tedy vyhovovalo, dorazil bych do Canterlotu již tuto sobotu a společně bychom k večeru zavítali do některého z oněch místních pověstných podniků.

Můžete samozřejmě navrhnout i jakýkoliv jiný termín a já už se Vašim potřebám přizpůsobím. Přeci jen jsem to právě já, komu se dostává laskavosti v podobě setkání s Vámi.

Prozatím se loučí a na brzkou shledanou se těší, Váš věrný,

 

Stinking Rich

 

• • •

 

25. srdcavce 953

 

Milá Misty,

 

náš nedávný společný večer byl něco úžasného. Ještě nikdy jsem se s nikým tak skvěle a uvolněně nebavil jako s Tebou a jsem Ti za to nesmírně vděčný.

Stejně tak si vážím přátelství, jež jsi mi nabídla. Slibuji, že nikdy Tvou důvěru nezradím a že Tě i Tvou rodinu budu vždy ochraňovat před jakýmkoliv nebezpečenstvím.

Pevně věřím, že toto naše setkání nebylo poslední a že brzy bude následovat další, které bude stejně tak zábavné a příjemné jako to poslední. Snad i Ty cítíš něco podobného.

Prozatím se s Tebou loučí a v další setkání doufá, Tvůj věrný,

 

Stinking Rich

 

• • •

 

Ten děsivý výkřik Scootaloo tak příšerně vyděsil, že na malý okamžik nabyla pocitu, že si spolkla své vlastní srdce, které jí teď divoce tlouklo snad až někde v krku. Moc na to ale v tu chvíli nemyslela, protože Apple Bloom, jedna z jejích nejlepších kamarádek, byla zcela zjevně ve velkém nebezpečí anebo se jí už nedej bože něco strašného stalo.

Proto neváhala ani chvilku a i když se sama nesmírně bála, rozeběhla se bleskově vpřed. Vlastně by se dalo říct, že i téměř letěla, neboť si při tom pomáhala ze všech sil svými zatím maličkými křidélky a místy se tak dokonce i lehounce vznášela.

Ani Sweetie Belle překvapivě nijak dlouze neotálela a vyrazila hned za Scootaloo. Najednou se zdálo, že se už tolik nebojí. Nebyla to však úplně pravda. Strach měla sice pořád a možná ještě o něco větší než dřív, ale teď už ani ne tak o sebe jako o Apple Bloom. Možná by nakonec přeci jen v prvé řadě udělala líp, kdyby ji tam dolů nenechala chodit samotnou. Teď už však bylo pozdě litovat svých rozhodnutí.

Silver Spoon to spolu s Šeptalkou trvalo přeci jen o nějakou chviličku déle, ale i ony ihned vzápětí vyrazily Apple Bloom na pomoc. Samy byly tím svým vlastním vstřícným zkratkovitým jednáním i vcelku překvapeny. Tedy konkrétně Silver Spoon, kterou by něco takového ještě před pár dny nenapadlo snad ani v těch nejdivočejších snech. Jenže teď už nebyly v Ponyville a aby se všechny v bezpečí vrátily zpět do svých domovů, tak se musely naučit něčemu, co jim zatím nikdy moc nešlo. Musely se naučit vzájemné spolupráci a přátelství.

To Diamond Tiara se za ostatními vydala jen proto, aby se neřeklo. Moc jí na Apple Bloom se zbytkem těch jejích trhlých kamarádek nezáleželo a dokonce i Silver Spoon jí už začínala tím svým věčným dolézáním k oněm třem klisničkám lézt tak trochu na nervy. Nic moc s tím však nyní udělat nemohla a tak to tu s nimi musela nějak ještě chvíli vydržet a pomoct Šeptalce, která jako jediná z přítomných svým původem alespoň za něco stála.

Proto pouze zatnula zuby a mlčky se připojila k ostatním klisničkám, které již mezitím přicválaly, až k vršku schodů odkud bylo možné shlédnout až dolů ke dveřím, ale kde se také náhle jedna po druhé zarazily.

Apple Bloom tam naštěstí k jejich veliké úlevě stále stála, a ačkoliv měla tvář i nadále upřenou do otevřených potemnělých dveří před sebou tak se na první pohled zdálo, že je v pořádku. Jen svých kamarádek si v onu chvíli vůbec nevšímala a zůstávala k nim otočená zády.

„AB?“ zkusila to opatrně Sweetie Belle, ale žádné odpovědi se nedočkala. Apple Bloom mlčela jako hrob a dokonce se na ni ani nepodívala. A právě to na tom všem vyděsilo Sweetie Belle ze všeho nejvíc. Bála se dokonce tak, že odmítala sejít těch několik posledních schodů, které ji od té žlutavé klisničky dělily.

Ani zbytek se náhle k ničemu nic moc neměl. Nejspíš se děsily toho, že je potká to samé co Apple Bloom, která tu teď před nimi stála jak nějaký solný sloup.

Ale nakonec se mezi nimi přeci jen našla jedna klisnička, která se zdánlivě ničeho v onu chvíli nebála, anebo, což bylo pravděpodobnější, ten strach prostě dokázala přemoci. Tou klisničkou byla kupodivu Silver Spoon, která již poněkolikáté na tomto děsivém místě prokázala, že nemá srdce tak chladné, jak by se mohlo zprvu zdát.

„Apple Bloom,“ oslovila onu malou klisničku před sebou něžným konejšivým hláskem a pomalu se k ní schůdek po schůdku blížila. „Vím, že tě něco muselo strašlivě vyděsit, ale ať už to bylo cokoliv, tak je to pryč,“ snažila se jí cestou alespoň trošičku uklidnit. „Jsme tu jen my, tvé kamarádky.“

Ve stejný okamžik sestoupila až téměř k Apple Bloom a pak aniž by zaváhala ji nesmírně něžně a přátelsky objala. Skoro to vypadalo spíš jako vroucné mateřské objetí a zbylým klisničkám nezbylo nic jiného než na ten neobvyklý projev lásky zírat s otevřenou pusou. Tohle by do Silver Spon nikdy neřekly.

Apple Bloom vzlykla a do jejích až dosud úplně prázdných očí, které Silver Spoon popravdě zprvu trochu děsily a které se stále upíraly kamsi do prázdna, se náhle v jediném kratičkém zamrkání vrátil všechen ten nedávno ztrativší se život. A spolu s ním dorazily i první úlevné slzy, a tak naše milá Apple Bloom propukla v pláč.

Ani pořádně přes slzy neviděla, kdo ji to vlastně objímá, ale bylo jí to jedno. Byl to někdo, kdo jí svou blízkostí pomáhal a zaháněl pryč tu hrůzu, kterou právě zažila a která ji vyděsila tak, že na to nejspíš ani do smrti nezapomene. Místo přemýšlení jen toho skvělého poníka k sobě přitiskla ještě víc a s hlavou zabořenou do jeho příjemně voňavě hřívy s tichým vzlykotem čekala, až všechny ty slzy odtečou.

Silver Spoon neříkala nic. Dokonce si ni nestěžovala a jen Apple Bloom i nadále pevně svírala ve svém náručí. Na tváři jí na malou chviličku zazářil nádherný spokojený úsměv, ale zase brzy zmizel stejně rychle, jako se objevil. To když si všimla zbylých pozvolna blížících se klisniček, které se mezitím již také vzpamatovaly a které doprovázela samozřejmě i Diamond Tiara, o níž si až dosud Silver Spoon myslela, že je její nejlepší kamarádkou. V posledních několika hodinách však stále více zjišťovala, jak moc se celý život pletla.

To Apple Bloom spolu se zbytkem Znamínkových Křižáků za tu krátkou chvilku, jež tu spolu strávily, jí ukázaly, jak by takové opravdové přátelství mělo vypadat. A bylo jim úplně jedno, že se k nim Silver Spoon celá ta léta chovala po vzoru Diamond Tiary ošklivě. Teď to byla podle všeho jejich kamarádka a už několikrát se dokonce postavily na její obranu. Bylo na čase začít splácet svůj dluh.

„Pst, Bloomie,“ otočila se zpátky na tu stále vzlykající klisničku ve svém náručí a začala ji něžně hladit po hřívě. „Jsem tu s tebou. Všechno bude zas dobrý.“

Scootaloo, když to uviděla, se na místě znechuceně zarazila a chystala se užuž říct něco velice ošklivého, ale prudký kopanec do boku ji v tom naštěstí včas zabránil.

Otočila hlavou, aby se podívala, kdo z přítomných byl tak nesmírně drzý a s údivem zjistila, že to byla Sweetie Belle, která se na ni tak výhružně mračila, že se Scootaloo raději zas podívala jinam a předstírala, že se nic nestalo. Každopádně pochopila, že má zůstat pokud možno co nejdéle zticha a nerušit tuhle zázračnou chvilku nově se rodícího přátelství.

I Diamond Tiara, jež stála až úplně vzadu, mlčela, i když u ní to mělo zcela jiný důvod. Byla totiž doslova rudá narůstající zlostí, kterou se tak zalykala, že ani nemohla pořádně mluvit. Jak ona tu proradnou Silver Spoon nenáviděla. Takhle se paktovat s kdejakým póvlem. Až tohle všechno skončí, tak už jí k sobě domů nikdy nepozve. Koneckonců už nejsou kamarádky a možná je to tak i lepší, protože jí alespoň už nikdo nebude otravovat svou věčnou vtíravou přítomností.

A právě v ten moment k jejím uším dolehl odkudsi z neznáma zvláštní lehce mazlivý hlas, který se něžně otřel o její ouška a pak se zas vytratil do temnoty.

Ano, zapomeň na ní,“ řekl. „Stejně ti za to nestojí.

Diamond Tiara se zmateně rozhlédla, ale žádná ze zbylých klisniček si nejspíš ničeho nevšimla, což bylo poněkud zvláštní. Dokonce i Šeptalka se nadále trpělivě vznášela Sweetie Belle nad hlavou a čekala, až se Apple Bloom vzpamatuje.

Vidíš je, jak se spolu paktují,“ ozval se ten hlas znovu. „A tebe k sobě ani nepřizvou. Tohle nejsou žádné kamarádky.

„Hmm,“ zabručela souhlasně Diamond Tiara do ticha, čímž si od Sweetie Belle vysloužila dlouhý nepříjemný káravý a také poněkud zkoumavý pohled.

„Ona to určitě ví,“ zděsila se Tiara ve své mysli, když si uvědomila, že by ten jejich zvláštní rozhovor nemusel být až tak soukromý, ale ihned tu byl zas ten příjemný uklidňující hlas, který každičkou buňku jejího těla naplňoval svými medově sladkými slůvky.

Kdepak,“ přesvědčoval ji onen hlas. „Ona ani nikdo jiný mě slyšet nemůže. To jen ty, má drahá Korunko, máš ten dar. To jen ty můžeš zachránit Šeptalku.

„Opravdu?“ špitla Diamond Tiara tak tiše, jak jen dovedla. „A kdo jsi vůbec ty, že můžeš tvrdit něco takového?“ zeptala se podezřívavě. Moc tomu cizímu hlasu totiž nevěřila. Přesto musela uznat, že v jeho tónu bylo něco velmi příjemného a uklidňujícího.

Tvá jediná opravdová kamarádka,“ zavířilo kolem jejích oušek. „Však brzy uvidíš,“ ozvalo se ještě a pak bylo náhle zas ticho jako dřív.

Sweetie Belle cítila, že něco není v pořádku, a k tomu všemu ji příšerně svědil její maličký roh, což ještě nikdy předtím v životě nedělal. Sice nevěděla, co by to mohlo znamenat, ale určitě to nevěstilo nic dobrého. Moc dlouho se tím ale netrápila, neboť zrovna v tu chvíli se Apple Bloom konečně vzpamatovala natolik, aby mohla zase promluvit.

„Já… já jsem ji viděla,“ řekla tiše a nyní již zproštěná Silver Spoonina něžného objetí upírala své oči k té malé bludičce vznášející se o několik schodů výš. Teprve teď, když se otočila ke světlu, bylo zřetelné jak nepřirozeně bílé má své jindy pampeliškově žluté tváře. Ať už zažila cokoliv, tak to musel být opravdu děsivý šok.

Viděla? Koho?“ zablikala Šeptalka zmateně. Nějak jí nebylo jasné, o čem tahle její nová kamarádka mluví, ale to se jistě brzy vyjasní.

„Tvou maminku,“ řekla Apple Bloom tiše, ale i přesto z těch dvou slov sálal takový mráz, až se z toho všechny ostatní kobylky oklepaly.

Co… cože?“ zeptala se Šeptalka. „J-jak?

„Bylo to podobné jako před chvílí s tebou tam nahoře,“ začala vysvětlovat zvolna Apple Bloom a z tónu jejího hlasu bylo poznat, že se jí do toho zrovna moc nechce. Pro své kamarádky však byla ochotná tu hrůzu klidně prožít znovu, i když prozatím jen ve svých vzpomínkách.

 

• • •

 

Dveře se pod jejími kopýtky rozlétly dokořán až s překvapivou silou a Apple Bloom bolestivě zamrkala do jasné záře luceren ukrytých na druhé straně. Zcela jistě to byly právě ony, kdo byl tím podivným zdrojem světla, jež viděla prosvítat škvírkami ve dveřích.

A pak její oči přitahovány nějakým zvláštním tušením zvolna sklouzly samy od sebe dolů k podlaze, kde spatřila ještě něco. Něco strašného.

Byla to dospělá zemská kobylka, která byla téměř k nerozeznání podobná Silver Spoon anebo spíš Šeptalce. Popravdě si Apple Bloom v prvé řadě myslela, že je to jedna z nich, ale to nebylo dost dobře možné, když obě dvě byly teď někde za ní na půdě, a navíc byla tahle kobylka o několik desítek starší.

Ale tohle ji ani tolik nevyděsilo. Za to mohlo něco dočista jiného. Celá ta lucernami ozářená chodba se totiž topila v krvi. Bylo jí tolik, až z toho Apple Bloom, která ještě nikdy nic takového neviděla, zatrnulo srdce. K tomu všemu se ve vzduchu vznášel ten podivný sladce železitý zápach, z nějž se jí obracel žaludek naruby.

A všechna ta krev mohla patřit pouze té jediné kobylce, jež tu teď ležela bez jediné známky života pod schody s předními kopýtky zoufale nataženými ke dveřím vedoucím na půdu. To ona musela být tou bytostí, která se sem tak pomalu plížila a která se snažila před chvílí vstoupit na půdu a i když podle všeho bojovala se svým neodvratným osudem až do úplného konce, tak přeci jen nakonec podlehla.

A tak tu teď ležela bez hnutí a z nesčetných hlubokých ran rozesetých po celém jejím těle a obzvláště na hrdle pozvolna odkapávaly i ty poslední kapky životodárné krve, jež v ní zbyly a jež se na podlaze pod ní slévaly ve velikou odpornou karmínově rudou louži.

A právě tehdy se ona nešťastná kobylka nadechla naposledy a Apple Bloom sledující její vyhasínající zraky ke své hrůze zjistila, že právě přímo před jejíma očima těm svým strašlivým zraněním podlehla.

Pak se z ničeho nic okolní svět zatřepotal jak můra chycená do světla a vše se zas rozplynulo do neznáma. Zůstala jen prázdná temná chodba, která zcela zjevně musela být kdysi svědkem něčeho opravdu strašného.

Celá ta příšerná scéna nemohla trvat více než jedinou vteřinu, na jejímž konci se ke stropu vznesl Apple Bloomin vyděšený výkřik, která ještě nikdy v životě nepoznala nic tak hrůzostrašného, jako byla tahle zcela jistě velice násilná a brutální smrt druhé kobylky, která nemohla být nikým jiným než Šeptalčinou dávno zesnulou maminkou.

 

• • •

 

„Moc mě to mrzí,“ sklopila Apple Bloom před Šeptalkou omluvně hlavu, když se ve svém vyprávění vrátila zpět do přítomnosti. „Neměla sem ty dveře votvírat. Kdybych věděla, že za nima uvidim umírat tvou maminku, tak to nikdá neudělám.“

Malá bludička však nijak neodpověděla. Místo toho její světélko vybledlo až téměř do ztracena a všem bylo okamžitě jasné, jak moc je smutná a jak moc ji bolí tahle sice dávná, ale pro ni čerstvá ztráta.

Teprve pak si Apple Bloom ke své hrůze uvědomila, že Šeptalka nejspíš vůbec nic o úmrtí své rodiny neví. Vždyť byla v době, kdy se to stalo, zavřená na půdě a nic z toho neviděla. A teď na ni přijde s takovou strašlivou historkou. Ach, jak mohla být tak příšerně hloupá a bezcitná.

„Nevíme sice, kdo tvý mamince tak strašlivě ublížil,“ snažila se napravit svou chybu. „Uděláme však všecko, abychom to zjistily. Viďte, holky?“ otočila se na zbytek, který ač stále notně vyděšený tím nedávným hrůzným vyprávěním okamžitě souhlasil.

„A navíc jednu věc vim celkem jistě,“ dodala Apple Bloom na závěr a samotnou ji to náhlé zjištění, jež se právě zformovalo v té její roztomilé hlavičce, tak trochu překvapilo. Nebylo však pochyb o jeho pravdivosti.

Jakou?“ špitla Šeptalka žalostně a její světélko zablikalo jak hasnoucí plamének.

„Než tvá maminka tak náhle zemřela, tak mířila sem za tebou na půdu,“ pustila se Apple Bloom do objasňování své domněnky a její hlas zněl náhle až překvapivě jasně a dospěle. „Chtěla tě nejspíš pustit ven, ale někdo se jí v tom pokusil zabránit. I tak se však z posledních sil snažila pokračovat dál, ale bohužel to nikdá nedokázala.“

Šeptalka jen vzlykla a neříkala nic. Místo toho sklouzla dolů k Apple Bloom a bylo vidět, že se v téhle přátelské a až překvapivě silné klisničce snaží najít chybějící oporu, která jí náhle tak strašlivě scházela.

Ostatní kobylky také mlčely. Nebylo také divu, když jim ten Apple Bloomin zážitek vehnal do dušiček tolik mrazivé hrůzy. Bylo až s podivem, že sama Apple Bloom se z toho dokázala tak rychle vzpamatovat. Zbylé klisničky moc dobře věděly, že by něčeho takového nejspíš nebyly nikdy schopny.

„To ale znamená,“ pokračovala Apple Bloom s tváří jen několik centimetrů od té nešťastné téměř vyhaslé bludičky, „že tě musela mít stále hrozně ráda. Ať už tě tam na půdě zavřela z jakýhokoliv důvodu, tak tou dobou, kdy se sem vracela, už to bylo pryč.“

Takže se na mne už nezlobila?“ zeptala se Šeptalka s nadějí v hlase a její záře opět nabyla na síle.

„Kdepak,“ usmála se na ni Apple Bloom vlídně a pokusila se ji obejmout.

Ke svému zjevnému údivu náhle stejně jako Silver Spoon před chvílí ucítila pod svými kopýtky hřejivé měkoučké tělíčko klisničky, která by tam být snad ani neměla. Anebo ano?

Vlastně na tom ani nezáleželo. Důležité bylo, že jí mohla alespoň trochu pomoci a že mohly být spolu, když jim bylo nejhůř. To jestli ta druhá klisnička byla vidět anebo ne v tom jejich přátelství nehrálo žádnou roli.

A právě když si tuhle důležitou věc uvědomila, spatřila na maličký okamžik ve svém náručí i něco víc než jen pouhopouhou bludičku. Náhle v něm svírala maličkou uplakanou zemskou kobylku upředenou z té nejjemnější mlhy. Než se však stihla, nadechnou, už to bylo zas pryč.

Přesto se spokojeně usmála a na srdci ucítila příjemné teploučko toho jejich neustále sílícího přátelství, do nějž nepatřila jen Šeptalka, ale i její dvě nejlepší kamarádky a samozřejmě i Silver Spoon, která jí před chvílí pomohla úplně stejným způsobem, jakým ona právě pečovala o nebohou Šeptalku.

„Nechcete sebou trochu hnout!“ obořila se na ně náhle Diamond Tiara necitlivě, čímž sklidila od ostatních sérii nepříjemných pohledů, ale jí to zcela zjevně bylo úplně jedno. „Už se tady na schodech objímáte snad půl hodiny, kdo se má na to pořád koukat. Je to pěkně nechutné a navíc se takhle odsud nikdy nedostaneme.“

Ačkoliv byla Tiařina slova značně nepříjemná, tak v sobě přeci jen měla zrnko pravdy. Skutečně tu už na půdě strávily spoustu času, a pokud se měly něčeho dopátrat, tak by si měly trošku pospíšit.

A tak jim nezbylo nic jiného než po krátkém váhání poslechnout a zvolna jedna po druhé zamířily po schodech dolů a ven z půdy. Stejně si můžou vše důležité vyříkat cestou. Jen Silver Spoon si ještě našla trochu času, aby uštědřila Diamond Tiaře poslední jízlivou poznámku.

„Seš ubohá, Diamond Tiaro,“ řekla své bývalé kamarádce a otočila se k ní zády, aby se už dále nemusela dívat do jejího věčně namyšleného obličeje.

Diamond Tiara se chystala něco opravdu velmi ošklivého odseknout, ale byla přerušena tím zvláštním hlasem, jenž se jí opět rozezněl v mysli.

Tak vidíš,“ ozvalo se . „Říkala jsem ti to.

„No a co?!“ odsekla Tiara na adresu onoho drzého hlasu a nasupeně vyrazila za zbytkem klisniček, které už na ni čekaly dole na chodbě. Moc se jí nechtělo, ale nic jiného ani dělat nemohla.

Krátce na to již všechny společně mířily vstříc dalším podivným tajemstvím, jež tu na ně bezpochyby čekaly.

 

Konec první části