Kapitola druhá

29. temnotín 953

 

Promiň, promiň, promiň. Strašně moc mě to mrzí. Vím, že jsem naposledy slíbila, že ti hned napíšu, ale nemohla jsem. Maminka mi tě totiž zabavila. Nejhorší je, že vlastně ani nevím proč. Vzpomínky na těch pár posledních dní jsou totiž jakoby zahaleny v nějaké podivné mlze a je nesmírně těžké si je vybavit. Naštěstí teď, když do tebe píši tato slova, cítím, jak se mi pomalu vracejí.

Stalo se to hned toho rána po mém posledním zápisu, kdy jsem se chystala udělat přesně to, co jsem v něm slíbila. Vydala jsem se za tátou, abych se mu svěřila s tím, co mě trápí a hlavně mu pověděla o tom mém podivném zapomínání.

Jenže ať jsem se v domě vydala kamkoliv, tak jsem ho za žádnou cenu nemohla najít. Ptala jsem se dokonce i služebných a zbytku rodiny, jenže ať už jsem zkusila kohokoliv, tak se jen na mě zle dívali. Skoro jsem měla pocit, že už to nejsou poníci, které znám, ale že je to někdo úplně jiný. Jenže kdo? Na to bohužel, můj deníčku, zatím nemám odpověď.

Byla jsem z toho všeho už tak vystrašená, že jsem se raději vydala za svou maminkou a všechno jí řekla. Jen jsem se cestou ještě stavila pro tebe, abych na nic důležitého nezapomněla.

Nic z toho jsem však dělat neměla. Sotva jsem totiž začala mluvit o svých problémech, začala na mě maminka příšerně křičet. Říkala mi, že jsem blázen, že takhle by se správná klisnička chovat neměla a že mám tyhle své nesmysly určitě z toho všeho psaní. Sotva to dořekla, natáhla se přímo po tobě a snažila se mi tě vytrhnout z kopýtek.

Bránila jsem tě, ale pak mě náhle maminka uhodila kopýtkem do tváře. Zpětně si uvědomuji, že to vlastně ani moc nebolelo. Spíš to skoro vypadalo, jakoby to maminka udělala proti své vůli, ale přesto ji k tomu něco donutilo. V tu chvíli to však pro mě byl tak hrozný šok, že jsem se okamžitě rozplakala. Ještě nikdy mě totiž maminka neuhodila.

Přestala jsem si všeho všímat a rozeběhla se zpátky do svého pokoje. Teprve tam jsem zjistila, že jsem tě někde cestou nejspíš ztratila. Dostala jsem o tebe hrozný strach, a tak jsem se okamžitě vydala zpátky.

Jenže už jsi nikde nebyl a i maminka byla pryč. Myslela jsem, že jsem o tebe nadobro přišla a že už tě nikdy neuvidím.

Proč jen jsem byla tak hloupá a vůbec tě někomu cizímu ukazovala? Měla jsem tě raději nechat v bezpečí své tajné skrýše. Díky tomu jsem následující dny musela přežít bez tebe, můj deníčku.

Ani jsem se těch několik dní raději nikomu neukazovala a zůstávala zamčená ve svém pokoji. Bylo mi tak hrozně líto tvé ztráty, že jsem většinu toho času proplakala. Nejhorší však bylo, že jsem stále měla na srdci ten podivný svíravý pocit, který mi říkal, že měla maminka nejspíš ve všem pravdu. Bojím se, že jsem opravdu asi vážně nemocná.

Věděla jsem, že to takhle dlouho nevydržím a že tě musím získat zpátky, a tak jsem se vyplížila včerejší noci z pokoje ven a vydala se do ložnice rodičů. Hrozně jsem se bála, že mě někdo uvidí, ale nakonec jsem neměla proč. Dům se zdál totiž úplně prázdný. Dokonce ani mí rodiče nebyli ve své posteli.

Přišlo mi to opravdu divné, ale kam toho včerejšího večera všichni šli, nemám ani tušení. Jen jednou jsem kohosi zaslechla, ale vůbec nevím, kdo to byl a ani odkud se ten podivný hlas ozýval. Možná zvenčí anebo ze sklepa?

Pro mě to však znamenalo nečekané požehnání, a tak jsem rychle prohledala všechny maminčiny šuplíky, kam občas schovávala věci, jež mi zabavila, dokud jsem tě zas nenašla. Popadla jsem tě a se slzami v očích pádila zpátky do svého pokoje dříve, než se někdo vrátí.

Nechtěla jsem rozsvěcet, proto jsem tě schovala pod polštář a čekala až do rána, než vysvitnou první paprsky slunce. Byla jsem z toho našeho opětovného shledání tak napjatá, že jsem ani nemohla spát a už jsem se moc a moc těšila, až se ti zas se vším konečně svěřím.

A tak tu teď sedím, zatímco venku začíná nový den, a píši ti tyto řádky. Zdá se, že ostatní se již vrátili, protože se z domu ozývají první hlasy. Nevím, kde byli, a bojím se kohokoliv zeptat, abych zas nedostala vyhubováno.

Bohužel tě budu zase muset schovat, aby nikdo nepřišel na to, že jsem tě odnesla rodičům z ložnice. Maminka by se na mne určitě zas příšerně zlobila.

Slibuju ale, že na tebe od teď budu dávat daleko větší pozor a hned zítra ti zas něco dalšího napíšu. Prozatím se s tebou loučí,

 

Tvá Šeptalka, Midnight Whisper

 

• • •

 

„Tak co, holky? Je všecko zařízeno?“ zeptala se Apple Bloom, když se naše tři kamarádky sešly navečer před svou klubovnou. I když se již slunce nějakou tu dobu zvolna sklánělo k obzoru, tak byl vzduch stále dusný a horký, což mohlo znamenat jen další blížící se bouři. Poslední dobou jich nad Ponyvillem řádilo už několik.

Od onoho dne, kdy s Diamond Tiarou uzavřely tu hloupou sázku, uplynuly již skoro celé dva týdny, během nichž naši Znamínkoví Křižáci strávili většinu společného času plánováním a sháněním věcí, které by se jim v tom starém domě mohly hodit.

Sweetie Belle se zprvu do nějakého opuštěného panského sídla zrovna moc nechtělo, ale prosbám a naléhání svých zbylých dvou kamarádek nedokázala dlouho odolávat, a tak dnes konečně přišel ten netrpělivě očekávaný čas, kdy všechny tři vyrazí zas za dalším dobrodružstvím.

„No jasně,“ zazubila se Scootaloo v odpověď na Apple Bloominu otázku. „Doma sem řekla, že dnes budeme přespávat u vás na farmě, takže by mě nikdo neměl hledat.“

„J-já řekla to samé,“ vydechla ze sebe Sweetie Belle a snažila se zakrýt narůstající nervozitu.

„No vidíte,“ usmála se Apple Bloom. „Já zas řekla, že budem spát u Rarity. Tak snad budem mít štěstí a nikdo nepřijde na to, že sme lhaly.“

„Jinak mám s sebou kus lana. Určitě se nám bude hodit,“ sdělila jim Scootaloo. „Co ste vzaly na cestu vy?“

„Já mám v brašně několik svíček a křesadlo,“ odpověděla Sweetie Belle. „Mám strach, že tam bude hrozná tma, tak jsem si řekla, že bude nejlepší, když vezmu něco, čím bychom si mohly posvítit.“

„A já vzala trochu jídla a pití,“ usmála se na své dvě kamarádky Apple Bloom. „Přece jenom tam budeme muset zůstat celou noc, takže něco dobrýho k snědku by se nám mohlo hodit.“

„Super,“ zaradovala se Scootaloo. „Tak to abychom vyrazily, co?“ dodala a začala své dvě kamarádky netrpělivě pošťuchovat čumáčkem k odchodu.

 

• • •

 

Cesta jim trvala daleko déle, než předpokládaly. Za ta léta byla již značně rozbitá a místy dokonce přestávala existovat. Proto se musely každou chvilku zastavit a přemýšlet kudy dál. Pozvolna ubývající světlo jim zrovna při rozhodování moc nepomáhalo.

Nakonec ale přeci jen po několika dlouhých mílích dorazily ke svému cíli a přímo před nimi se z houstnoucího šera vynořila obrovská, klenutá, kovová a rezivějící brána, na jejímž vrcholu v samotném středu zářilo v posledních paprscích večerního slunce obrovské zlaté písmeno „W“. Brána byla zavřená, i když zamčená určitě nebyla, protože zámek se nejspíš už před dávnými lety rozpadl v prach.

Kamenné sloupky po obou jejích stranách byly notně obrostlé břečťanem a pomalu se rozpadaly. Na každém z nich pak stála socha vzpínajícího se poníka, kteří kdysi vítali každého, kdo touto branou prošel. Teď již však toho z nich moc nezbývalo. Jednomu chyběla hlava, která byla teď nejspíš ztracená někde mezi vysokou travou a křovím, a z toho druhého tam zůstaly pouze zadní nohy. Díky tomu tak teď vypadali oba dva spíš značně děsivě.

Na kamenné sloupky pak navazoval hustý a místy notně zdivočelý živý plot táhnoucí se do daleka na obě strany a úspěšně bránící jakékoliv snaze nakouknout do zahrady jinudy než právě skrze bránu, za níž bylo možné spatřit kameny vykládanou cestu lemovanou obrovským pokrouceným a léta neudržovaným stromořadím. Cesta samotná byla značně rozpukaná a prorostlá travou, mechem a občas i nějakou tou planě rostoucí břízkou.

Přes mohutné stromy bohužel nic moc vidět nebylo. Jen kdesi v dáli se při troše snahy dal mezi kmeny spatřit záblesk šedivé zdi, která s největší pravděpodobností patřila onomu opuštěnému sídlu, k němuž naše klisničky směřovaly.

„Tak sme tady,“ oznámila Scootaloo suše. Skoro to vypadalo, že i ona začíná mít strach z té podivné atmosféry, jež z tohoto starého, zapomenutého a rozpadajícího se místa doslova sálala. „Půjdeme dál?“

Místo odpovědi se kdesi v dálce v tu chvíli zablesklo a k jejich uším dolehl slabý leč stále patrný hrom. Všechny okolní stromy se v ten okamžik lehce rozhoupaly ve větru.

„No, skvělý,“ zaklela Apple Bloom. „Další bouřka. Mohla bys mi, prosim tě, říct, Scootaloo, co vy pegasové poslední dobou děláte s tim počasim?“

„Jako kdyby to snad byla moje vina?!“ ohradila se Scootaloo ostře.

„Hej, holky, nehádejte se, prosím,“ skočila jim do řeči Sweetie Belle jež byla podle tónu svého hlasu již notně vystrašená.

Apple Bloom a Scootaloo se nejprve podívaly na ni a pak na sebe navzájem. Tvářily se při tom opravdu provinile.

„Promiň, Sweetie,“ pronesly obě společně.

„To nic,“ usmála se Sweetie Belle a trochu se uklidnila. „Neměly bychom ale jít dál dokud je alespoň ještě trochu světla?“ navrhla posléze.

„To je fakt,“ přikývla Scootaloo. „Místo toho tady jen žvaníme,“ dodala a rozeběhla se k bráně, aby ji otevřela. Jenže i když se snažila ze všech sil, tak s ní ani o kousíček nepohnula.

„Do sena!“ zaklela Scootaloo. „Ani s tim nehnu. Asi to nějak zrezivělo, nebo co. Nechcete mi trochu píchnout?“ otočila se na své dvě kamarádky. Ty okamžitě přikývly a přispěchaly jí na pomoc. Společnými silami se pak pustily do díla.

Šlo to opravdu ztuha a zavrzalo to tak strašlivě až jim z toho zatrnulo v zubech, ale nakonec se jim to přeci jen povedlo, i když ne zrovna nějak moc. Naštěstí byla škvíra dost široká na to, aby se skrze ni všechny tři při troše snahy protáhly, a tak o pár desítek vteřin později již stály ve staré zapomenuté zahradě a zvědavě se rozhlížely.

Za ta léta, co se o tohle místo nikdo nestaral, se z něj stala doslova divočina plná podivných pokroucených křovin, starých pomalu trouchnivějících stromů a vysoké zpola suché trávy. I ta cesta, na které právě stály, se zdála být proti zbytku zahrady ještě jakž takž v pořádku.

„V-v-vidíte t-t-to?“ vykoktala ze sebe Sweetie Belle náhle a ukázala svým kopýtkem kamsi hlouběji do zahrady. „T-t-to v-v-vypadá jako hroby.“

Apple Bloom a Scootaloo se tím směrem okamžitě podívaly, ale chvilku jim trvalo, než v houstnoucím šeru rozpoznaly první obrysy. Zdálo se však, že má Sweetie Belle pravdu. Skutečně to vypadalo jako nějaké hroby.

„Super,“ zazubila se Scootaloo nadšeně. „Půjdem se tam mrknout? Třeba se dozvíme něco víc o tom, co se tu stalo.“

„C-c-cože?“ vytřeštila Sweetie Belle oči hrůzou.

„Ale no tak, Sweetie. Sou to jen nějaký starý hroby. Nic nám tam nehrozí,“ přiskočila k ní Apple Bloom okamžitě a začala ji uklidňovat což by se jí i nejspíš povedlo, kdyby zrovna v tu chvíli na obloze nezajiskřil další blesk doprovázený již o poznání hlasitějším zahřměním.

Sweetie Belle se vyděšeně přikrčila až k zemi a schovala si hlavu do svých kopýtek. Neříkala nic a jen se neovladatelně třásla.

„Sweetie, nemusíš se bát. Všecko bude v pohodě. A navíc sme tu s tebou,“ usmála se na ni Apple Bloom, jak nejvlídněji dovedla, a začala ji hladit po hřívě. Scootaloo, když to uviděla, na ni vrhla krátký znechucený pohled a užuž se chystala něco říct, ale Apple Bloom se na ni v ten okamžik výhružně zamračila a naznačila jí tak ať je raději zticha.

„O-opravdu?“ ozvalo se z té malé bílé hromádky neštěstí.

„Slibuju!“ odpřisáhla Apple Bloom a pomalu své kamarádce pomohla zase vstát. „A jestli se pořád ještě tolik bojíš, tak se vo mě můžeš klidně vopřít,“ nabídla se Apple Bloom a sklidila za to tak od Scootaloo další opovržlivý pohled. „K těm hrobům bych se ale taky moc ráda mrkla,“ pokračovala Apple Bloom. „Samotnou by mě zajímalo, co se tady vlastně tehdy stalo. Tebe ne?“

„No, tak trochu,“ přiznala Sweetie Belle a zrudla ve tvářích. „Tak dobrá,“ souhlasila nakonec, i když stále velmi nejistě. „Půjdu se tam podívat s vámi.“

A tak společně vyrazily oním směrem. Naštěstí to nebylo nijak daleko, ale i tak se musely prodírat křovím a vysokou travou, která byla leckdy vyšší než ony samotné.

Sotva se však dostaly do blízkosti oněch hrobů, všechno rostlinstvo náhle ustoupilo a ony zůstaly stát jen na tvrdé, léty seschlé a udusané hlíně. Téměř to vypadalo, že ani jindy divoké a nezastavitelné přírodě se sem vůbec nechce. Skoro jako by nad tímhle místem a poníky zde pochovaným viselo nějaké temné prokletí.

Naše tři kobylky pomalu procházely tímto malým hřbitovem a opatrně si prohlížely jednotlivé náhrobky. Mohlo jich tu být asi na dvě desítky. Bohužel již byly po tolika letech tak ošlehané větrem, že byly téměř nečitelné.

Jeden z náhrobků se však přeci jen odlišoval. Byl to ten ze všech největší a na rozdíl od ostatních nebyl vytesán z mramoru, ale z nějakého zvláštního černého kamene, jenž úspěšně odolával zubu času. Pod ním byla položená malá svázaná kytička. Stálo na něm zlatým ozdobným písmem:

 

Silent Whisper

*3. srdcehřej 912

Milovaný manžel, otec a přítel.

V našich srdcích zůstaneš již navždy.

 

Misty Whisper

*25. celestín 918

Milovaná manželka, maminka a přítelkyně.

Již nikdy svět nespatří poníka tak milého a laskavého.

 

Midnight Whisper

*17. poupěnec 943

Milovaná dcera a sestra.

Nechť tvá duše nalezne klid, ať už leží kdekoliv.

 

Silver Whisper

*30. poupěnec 950

Milovaný syn a bratr.

Nechť tvá duše nalezne klid, ať už leží kdekoliv.

 

†31. temnotín 953

Odpočívejte v pokoji.

 

Všechny tři tam jen tiše stály a mlčky se směsicí úcty a strachu na ten náhrobek koukaly. Kolem nich stále hlasitěji šuměly stromy ve znamení blížící se bouře. Nakonec to byla Apple Bloom, které se jako první podařilo přerušit to podivné svazující ticho, jež je poutalo.

„Víte, co mě děsí nejvíc?“ řekla lehce přiškrceným hlasem. „Že na všech těch ostatních náhrobcích je podle všeho úplně to samé datum.“

„To máš pravdu,“ přikývla Scootaloo a oklepala se, když jí po zádech prolétlo podivné mrazení. „Ale mě spíš zaráží jiná věc. A to, že ta kytička, co leží na hrobu, je téměř čerstvá.“

„No jo, máš pravdu!“ podivila se Apple Bloom, která však nejprve do oné kytičky zvědavě šťouchla čumáčkem, aby se přesvědčila, že tomu tak skutečně je. „Je nanejvýš tak dva až tři dny stará. Jenže, kdo ji sem mohl položit? Myslela sem, že sem už nikdo dávno nechodí.“

„Hmm,“ zapřemýšlela Scootaloo. „Nemám tušení, ale jedno vím jistě. Žádnej duch to určitě nebyl, protože ještě nikdy jsem neslyšela o takovém, který by po sobě nechával kytičky.“

Nad jejich hlavami v ten okamžik znovu zahřmělo a vítr začal prudce nabývat na síle. Blížící se bouře již téměř dorazila až sem.

„Pojďte, holky,“ pobídla je Apple Bloom. „Měly bychom se jít raději schovat do toho domu dřív, než zmokneme. Nevim, jak bych totiž Applejack vysvětlovala, že sem se vod Rarity vrátila celá mokrá, špinavá a nachlazená.“

„To je fakt,“ řekla Scootaloo a i Sweetie Belle souhlasně přikývla. „Ty hroby si můžeme, prohlédnou klidně i ráno. Stejně už není moc světla.“

A tak se zas vrátily na nedalekou cestu a pokračovaly po ní opatrně dál. Ušly však jen asi nějakých dvě stě yardů, když se náhle stromořadí lemující cestu, po níž kráčely, rozevřelo a odhalilo veliký otevřený prostor, na jehož druhém konci se k nebi tyčil starý, chátrající, ale stále nesmírně majestátní dům. I když to asi nebylo to správné slovo, protože ani jedna z našich klisniček neviděla ještě žádný dům, který by byl takhle veliký. Tohle byl spíš palác, na který teď všechny tři zíraly s ústy dokořán.

Dům byl vysoký na tři poschodí a každé z nich bylo lemováno desítkami velikých oken. Většina z nich byla stále zavřená, ale přeci jen se našla i taková, ze kterých bouřky a vichřice již dávno vyrazily veškeré sklo anebo je z pantů vyrvaly docela.

Z hlavní části budovy se po její levé i pravé straně oddělovala dvě o jedno poschodí nižší křídla, jež však přes bujnou vegetaci a všudypřítomné šero nebyla téměř vidět.

Samotný dům byl postaven z mohutných šedivých kamenných bloků a zdobený nesčetnými zvláštními, ale i tak velice nádhernými reliéfy, které se stáčely kolem oken a vytvářely nad nimi podivné abstraktní obrazce.

Přímo před budovou leželo malé jezírko, které cesta vedoucí k domu obcházela z obou stran a teprve až pak mířila ke dvojici schodišť ozdobených rozpadajícími se sochami a pozvolna stoupajících k masivním hlavním dveřím.

Voda v jezírku byla nepřirozeně temná a podivně zapáchala. I zde nejspíš kdysi stály sochy, které tu sloužily i jako fontány. Teď ale všechny ležely kdesi na dně skryté pod hladinou té odporné inkoustově zbarvené tekutiny.

Opodál, skryté v hustém podrostu, leželo malé dětské hřiště s několika pobořenými prolézačkami, již téměř neexistujícím pískovištěm a jednou dosud stojící kovovou houpačkou, která se za tichého skřípání zlehka pohupovala sem a tam. Skoro se zdálo, že je na ní vidět i nějaká podivná cizí postava, ale to byla beztak jen pouhá hra stínů a naše tři malé klisničky, které tam v údivu nad tím vším okolo stály jak tři solné sloupy, si toho stejně nevšímaly.

Možná by takhle vydržely až do rána, kdyby náhle v listoví nezašuměl déšť a na jejich zádech nepřistálo několik velikých studených kapek. V ten samý okamžik se nad jejich hlavami prohnal další zářivý blesk a za dunivého zahřmění udeřil kamsi do nedalekého Svobodného lesa.

Apple Bloom, Sweetie Belle a Scootaloo se na sebe vzájemně podívaly a všechny tři se společně rozeběhly směrem k velikému domu, který jako jediný nabízel úkryt před blížící se bouří. Sice možná působil trochu děsivě, ale pořád to bylo lepší než strávit noc venku v dešti.

Opatrně procválaly kolem onoho podivného jezírka a doslova se vyřítily po schodech vzhůru až k mohutným dubovým hlavním dveřím, kde se v jejich stínu konečně mohly schovat před nejhorším. A ještě že tak, protože během téhle chvilky se ten prvotní jemný déšť změnil v něco neskutečného a k zemi se místo kapek snášely za hlasitého šumění hotové provazce vody, takže než tam naše tři klisničky vůbec doběhly, tak zmokly až téměř na kost. I tak se jim však náhle zrovna moc dovnitř nechtělo.

Běžte pryč,“ ozval se ve Sweetiných uších podivný varovný hlas. Byl sice sotva zřetelný, ale i tak měla Sweetie Belle pocit, že jeho slova zněla nějak takto.

„Slyšely jste to?“ zeptala se Sweetie Belle a hlas se jí třásl. Už zase začínala mít z toho všeho hrozný strach.

„Co?“ podivila se Scootaloo.

„Nevím, znělo to jako nějaký šepot,“ odpověděla Sweetie Belle.

„Já nic neslyšela,“ pokrčila rameny Scootaloo. „Vsadím se, že to byl jen vítr.“

„Já také nic neslyšela,“ přidala se Apple Bloom a vrhla na Sweetie krátký uklidňující pohled. Zdálo se, že to zabralo a jejich kamarádka zas našla svou ztracenou odvahu. Přeci jen to znělo spíš jako vítr než nějaký podivný hlas. A navíc, kdo by tu co dělal, v takový pozdní čas.

„Jdeme na to?“ zeptala se po chvilce Apple Bloom lehce nedočkavě.

„Jasně!“ zablýsklo Scootaloo bojovně v očích. Konečně na ně čekalo pořádné dobrodružství.

„No já nevím,“ vzdychla lehce Sweetie Belle. „Ale když jinak nedáte.“

Pak pomalu společnými silami otevřely veliké dveře, za kterými se podle všeho skrývala hlavní vstupní hala. Na rozdíl od brány to šlo až překvapivě snadno. Skoro to vypadalo, jakoby je samotný dům vítal ve svých útrobách.

A tak se naše tři klisničky ocitly na místě, kam už nejspíš žádná noha poníka po celá desetiletí nevstoupila. Jaká tajemství a překvapení tu na ně asi čekají?

 

Pokračování