Kapitola čtvrtá

31. temnotín 953

 

Pořád jsem zavřená nahoře na půdě. Venku je už nejspíš poledne a začíná mi tu být hrozné horko. Navíc mám už trochu hlad a žízeň, takže doufám, že pro mě maminka brzy přijde.

Mám ale pocit, že se musí pořád hrozně moc zlobit, protože když jsem bouchala a volala na ni skrz dveře, tak mi nikdo neodpovídal. Moc mě to mrzí, že jsem ji neposlechla a slibuji, že už budu až navždycky tou nejhodnější kobylkou pod sluncem. Jen doufám, že mi nechá tebe, můj deníčku. Nevím, co bych si bez tebe počala.

Vypadá to ale, že to tu budu muset ještě chvíli vydržet, než si pro mě maminka přijde. A to jsem se tak na tu dnešní Strašidelnou noc tak těšila. Naštěstí si můžu alespoň kreslit, tak mi to docela rychle utíká. Zatím se měj hezky a slibuji, že jakmile se stane něco nového, tak ti to sem všechno napíši.

 

Je už skoro tma a pořád za mnou nikdo nepřišel. Začínám mít hrozný strach, že na mě zapomněli. To snad ale žádní rodiče udělat nemohou, ne? Ti moji by to určitě nedokázali. Vsadím se, že hned zítra tu na mě budou maminka s tatínkem čekat. Půjdu si tedy už lehnout, ať mi to rychle uteče,

 

Tvá Šeptalka, Midnight Whisper

 

1. listoschaz 953

 

V noci mě vzbudil nějaký strašlivý rámus a křik. Ozýval se úplně po celém domě a trvalo to snad celou hodinu, než všechno zase utichlo. A pak krátce na to se na schodech na půdu ozvaly něčí kroky. Chvíli se pohybovaly pomalu po půdě, jako kdyby něco hledaly, a pak zamířily zas dolů.

Netuším, kdo to byl. Měla jsem v tu chvíli po tom všem totiž tak hrozný strach, že jsem raději zůstala naprosto potichu, aby mě snad nikdo neslyšel. Naštěstí je tahle místnůstka tak dobře schovaná, že někdo, kdo o ní neví, ji najde jen stěží. Proto si myslím, že to nebyla ani moje maminka ani tatínek. Pokud to ale nebyli oni tak kdo? Naše služebné o tomhle koutku přeci také vědí.

Byla jsem tak vyděšená, že už jsem vůbec nedokázala znovu usnout, a tak jsem zůstala vzhůru až do rána. Navíc mě k tomu všemu začala hrozně bolet hlava a pálí mě v krku.

Pořád jsem si myslela, že pro mě rodiče hned po ránu přijdou, ale teď už je zase chvíli po poledni a v domě panuje pořád takové divné ticho. Nahání mi to hrůzu. Přesto jsem měla před chvíli pocit, že jsem zaslechla nějaký výkřik. Byl ale tak vzdálený, že si vůbec nejsem jistá tím, jestli byl opravdový.

Maminko, co se to děje? Přijď už pro mě, prosím. Bojím se.

 

2. listoschaz 953

 

Je m…i hrozn…ě zle a sko…ro se nemůžu hýb…at, natož mlu…vit, jak mě všechno bol…í.

Krát…ce po poledni jse…m opět sly…šela zezdola nějaké hlasy a zv…uky. Dokonce i něk…olik z nich zamířilo sem naho…ru. Chtěla jsem na ně za…křičet nebo alespoň zabouch…at, aby vě…děli, že jsem ta…dy, ale b…ylo mi v tu chv…íli tak špat…ně, že to ne…šlo. Sn…ad se brzy vrát…í. Já si půjdu z…as lehnout, jsem toti…ž moc a m…oc unave…ná.

 

P…rom…iň. Je mi hr…oz…né h…ork…o a kop…ýtk…a s…e mi tř…esou t…ak, že ne…mů…ž…u s…ko…ro ps…át. Ne…v…ím, ja…k d…lou…ho u…ž ta…dy j…se…m, a…l…e ví…m, že p…ro m…ě už ni…k…do ne…př…ijd…e.

De…n…íč…ku, j…á ne…ch…ci u…mří…t!

 

• • •

 

Scootaloo vyděšeně ucouvla nejprve o jeden a pak hned o druhý krok. Nebyla si vůbec jistá tím, co právě v zahradě zahlédla a slyšela, ale nahánělo jí to strašlivou nepopsatelnou hrůzu. Pořád však nedokázala odtrhnout oči od otevřených dveří a od podivné mlhy, která zakrývala celou zahradu.

Něco tam rozhodně bylo, něco opravdu děsivého a temnějšího než nejčernější noc. Scootaloo sice nedokázala rozeznat žádný tvar, ale ať už tam venku bylo cokoliv, tak i samotná mlha před tím ustupovala. Podle všeho to mířilo přímo k nim.

Ještě nikdy se tak strašně nebála, jako teď. Ani z těch nejhorších nočních můr nesálal takový děs, jako z toho, co se skrývalo venku. Zdálo se, že už se to dostalo až ke schodům a pomalu to stoupalo vzhůru k otevřeným dveřím.

Kdyby se jí strachem nestáhlo hrdlo, tak by křičela a kdyby jí nohy nepřimrzly k podlaze, tak by utíkala jako o život a bylo by jí úplně jedno kam. Jenže nic z toho prostě nešlo. Přesto se jí alespoň povedlo udělat pár kroků vzad, až se dostala na úroveň svých kamarádek. Ty na tom byly trochu lépe, protože odsud už tak dobře ven neviděly, ale přesto i ony byly bledé hrůzou a neschopné jakéhokoliv pohybu.

Proč sem jenom chodily? Proč přistoupily na tu hloupou sázku. Měly zůstat raději hezky doma v teploučku. Teď se jim stane něco strašného a nikdo nikdy je tu už nenajde. Nikdo jim nepomůže.

Dveře! Zavřete ty dveře!“ rozlehl se místností podivný šeptavý výkřik. To však nebylo jediné, co se v ten okamžik změnilo. Náhle byla totiž místnost plná zvláštního tajemného modrého světla, které na podlaze vykouzlilo veliké do nekonečna se táhnoucí stíny našich klisniček a které podle všeho vycházelo z prostoru odkudsi za jejich zády. Někde mezi Znamínkovými Křižáky a Silver Spoon s Diamond Tiarou.

Scootaloo navzdory stále rostoucí hrůze našla dost sil, aby se otočila. Sotva to však udělala, zjistila, že by možná bylo lepší, kdyby se tam vůbec nedívala. V prostoru několik stop od ní se asi ve výšce jejích očí vznášela maličká kulička jasného modrého světla. Za ní Scootaloo spatřila Diamond Tiaru a Silver Spoon. Obě dvě měly ve tvářích výraz naprosté hrůzy a s očima dokořán pozorovaly to zvláštní světélko.

To náhle zablikalo a promluvilo. Nebyl to vlastně ani tak hlas, co naše klisničky uslyšely, ale spíš jen takový pocit anebo spíš myšlenky někoho jiného, které jim náhle pronikaly do myslí.

Ty dveře! Rychle! Už jsou skoro tady!“ řekla ta zvláštní bludička a Scootaloo měla pocit, že v tu chvíli nejspíš omdlí. Byla totiž už tak strašně vyděšená, že se jí pomalu zatmívalo před očima.

Zdálo se, že nikdo nemá dost odvahy a sil, aby uposlechl varování a výzvy té bludičky, a že to, co se zvenku blíží, nerušeně vstoupí dovnitř. Naštěstí právě v ten okamžik Silver Spoon náhle překvapeně zamrkala a rozhlédla se. Vypadala, jakoby se právě probudila z nějakého příšerného snu. Podívala se na zářící bludičku, ale najednou už to vypadalo, že se jí nebojí. Pak se zadívala do smrtelně bledých tváří všech zbylých čtyř klisniček a nakonec upřela své oči na otevřené dveře, na mlhu za nimi a na tu věc, která se skrz ni k nim pomalu blížila.

Dál už neváhala a okamžitě se k těm dveřím rozeběhla a v plné rychlosti do nich vrazila, čímž je zabouchla s takovou silou, až to domem zadunělo.

Závoru!“ rozkázala bludička, která se náhle v jediném okamžiku ocitla hned vedle ní a ozařovala okolní prostor. Nebýt toho, tak by si Silver Spoon té závory nikdy nevšimla. Bleskově ji popadla do svých kopýtek a zasunula na místo.

Bylo to právě tak akorát, protože z druhé strany masivních dveří se jen pár vteřin na to ozvalo hlasité zadunění, jak do nich něco narazilo. Pak se pohnula i klika, ale dubová závora nikoho dovnitř nepustila.

Silver Spoon si oddychla. V ten samý okamžik se však z druhé strany ozvalo tak temné nenávistné zašeptání, až její maličké srdíčko doslova zatrnulo hrůzou.

Otevři!“ rozkázal ten příšerný skřípavý hlas, ale Silver Spoon se ani nehnula. Nechtěla a ani vlastně nemohla. Jen zuby jí o sebe divoce drkotaly a po zádech se jí sem a tam přelévalo nepříjemné mrazení.

Ještě chvíli měla pocit strašlivé hrůzy, která stála jen několik centimetrů od ní zavřená za pevnými dubovými dveřmi, ale pak se náhle přeci jen dům naplnil neskutečným a až překvapivě uklidňujícím tichem a klidem. Ať už tam za dveřmi stálo cokoliv, bylo to pryč. Alespoň prozatím.

Silver Spoon měla pocit, že jí je náhle mnohem a mnohem tepleji a dokonce by přísahala, že na oknech zahlédla rychle se vytrácející námrazu. Bylo to skutečně zvláštní, protože si žádného předchozího ochlazení ani nevšimla.

Výborně! Tys to dokázala!“ roztančila se kolem ní ta malá bludička a doslova se rozzářila radostí.

Jak se na ni Silver Spoon dívala, cítila, že jen pouhá její přítomnost zahání tu hrůzu a strach, jež jí ještě před chvilkou drtil ve svém pevném sevření. Zdálo se, že podobně působila i na všechny ostatní klisničky, protože náhle i ony mohly v klidu dýchat a i jejich divoce bušící srdíčka se začala díky ní náhle uklidňovat. Stále se však zdálo, že se přeci jen toho podivného mluvícího světélka trošičku bojí.

Bludička si toho nejspíš všimla a náhle se zarazila. Její světlo lehce pohaslo a skoro to vypadala, že je zklamaná. „Nemusíte se mě bát,“ řekla trochu smutným tónem. „Já vám neublížím.

„Opravdu?“ zeptala se ke svému vlastnímu překvapení Sweetie Belle tísnící se za Apple Bloom.

Slibuji!“ rozzářila se bludička. „Budete moje kamarádky?“ zeptala se. „Už hrozně dlouho jsem si totiž s nikým nehrála.

„A co seš vůbec zač?“ vložila se do toho Apple Bloom.

Bludička se náhle zarazila a její světélko zesláblo až téměř do ztracena, což způsobilo, že se místnost náhle naplnila podivnými stíny. Ještě že svíčky, které si naše tři klisničky donesly, stále svítily.

Já… já nevím,“ řeklo světélko smutně. „Nepamatuji se.

„No nevadí,“ uklidňovala ji Sweetie Belle. Z nějakého důvodu se té malé bludičky vůbec nebála. „To jsi byla ty, kdo se nás před vstupem snažil varovat, viď?“

Ano,“ přiznala bludička. „Proč jste mě ale neposlechly? Copak jste nevěděly, jak je to tu nebezpečné?

„Ne, bohužel nevěděly,“ chopila se tentokráte řeči Scootaloo. „To kvůli té věci, co jsem zahlédla venku, viď? Nic děsivějšího jsem ještě neviděla. Víš, co to bylo?“

To také nevím,“ řekla bludička provinile. „Jsou tu ale se mnou, co si pamatuji. Říkám jim ,stíny‘. Většinou si mě nevšímají, ale nikoho dalšího v domě tu nestrpí. Nejlepší je, schovat se před nimi někam kam nemohou.

„Takže jsme tu před nimi v bezpečí?“ zeptala se bázlivě Sweetie Belle.

Na chvíli ano,“ přiznala bludička. „Teď by vám měli dát pokoj, ale sem do haly také občas chodí. Nejlepší asi bude, když vás odvedu někam, kde se před nimi budete moci schovat.

„To je od tebe moc hezké. Děkujeme,“ usmála se na ni Sweetie Belle přívětivě a vůbec jí nepřišlo divné, že se už vůbec nebojí.

Při těch slovech záře bludičky opět nabyla na intenzitě. Vypadalo to, že je na sebe pyšná. „To nic není,“ řekla. „Ještě než ale půjdeme, tak bych se ráda zeptala, kdo jste vy. Hrozně moc by mě to totiž zajímalo.

„Já jsem Sweetie Belle,“ začala Sweetie, jako první. „A tohle jsou mé kamarádky Apple Bloom a Scootaloo,“ řekla a postupně kopýtkem ukázala na obě dvě malé klisničky. „Tamty dvě vzadu jsou pak naše spolužačky ze třídy. Jmenují se…“

„Pokud dovolíš, tak já se umím představit sama,“ přerušila ji Diamond Tiara jedovatě. Pak se otočila k bludičce a povýšeně pronesla: „Já jsem Diamond Tiara.“ Na svou kamarádku Silver Spoon stojící jí po boku si v tu chvilku ani nevzpomněla. Už zas to byla ta namyšlená a nevšímavá kobylka, jako dřív.

Silver Spoon se na ni chvilku zmateně dívala, než si uvědomila, že Diamond Tiara ji nikdy nepředstaví, a tak se nakonec slova chopila ona sama. „A já jsem Silver Spoon,“ pronesla tichým zklamaným hlasem.

Silver?“ podivila se bludička překvapeně. „Podobné jméno jsem už někde slyšela. Jen už nevím, komu patřilo,“ dodala smutně.

„A nebyl to náhodou jeden malý hřebeček?“ ozvala se Apple Bloom, která si vzpomněla na nápisy na hrobu a na to, co četly v novinách.

No jasně, už si vzpomínám,“ rozzářila se bludička štěstím. „Silver byl můj bráška. Škoda, že jsme se už tak dlouho neviděli.

„Opravdu?“ zarazila se Apple Bloom. „V tom případě ty musíš být…“

V onen okamžik se z hlubin domu po jejich levici ozvalo další strašlivě a nesrozumitelné zašeptání, které ji připravilo o zbylá slova a které až příliš připomínalo to, jež před chvíli naše klisničky slyšely venku. Celé místnost se náhle prudce ochladila a i světlo svíček se vystrašeně zatřepotalo a téměř vyhaslo. Srdce všech pěti klisniček se naplnila novou hrůzou.

Rychle za mnou!“ vykřikla bludička a bojovně se rozzářila. „Nejspíš už našli jinou cestu dovnitř. Schovám vás k sobě na půdu. Tam oni nechodí.“ Nebýt jejího intenzivního modrého a konejšivého světla, tak by se již všech pět klisniček třáslo strachem, který vyplňoval snad veškerý volný prostor.

Bludička se dala pomalu do pohybu směrem ke schodům a vyčkávala na ostatní. „No tak, pospěšte si. Za chvilku tu budou,“ pobídla je a začala stoupat po schodech nahoru.

Překvapené klisničky ucítily, jak se se slábnoucím světlem vytrácí i ten uklidňující pocit, jenž zaháněl strach, který napadal jejich smysly, a tak se okamžitě za tou modrou bludičkou rozeběhly.

Společně se vyběhly po schodech do prvního patra. Modré světélko jim ukazovalo cestu a ještě že tak, protože sotva se Znamínkoví Křižáci dali na útěk, tak jejich svíčky okamžitě v tom průvanu jedna po druhé pozhasínaly, a tak je jen odhodily a běžely dál za tou zvláštní, ale hodnou bludičkou.

Sotva však dosáhly odpočívadla, kde se sbíhala obě schodiště dohromady, ozvalo se zezdola zadunění a jedny z postranních dveří doslova odlétly pryč. Stálo v nich něco děsivě černého. Odporně to zasyčelo a vydalo se to po jejich stopách.

Víc si naštěstí ani jedna z klisniček prohlédnout nestihla, protože je už bludička neúprosně hnala dlouhou chodbou dál. V jejím modrém divoce třepotajícím se světle byly vidět bílými zaprášenými plátny zakryté obrazy či kusy nábytku. Vypadalo to tu podobně jako dole, jen s tím rozdílem, že tady bylo mnohem a mnohem víc dveří.

Většina z nich byla pevně zavřená, ale některé ne a právě za těmito dveřmi bylo možné zahlédnout různé bohatě zdobené místnosti, kde však všechny cennosti, stejně tak jako tomu bylo jinde, ležely schované před světem pod bílými prostěradly. Občas však měly klisničky pocit, že v místnostech bylo i něco víc než jen starý nábytek. Skrývaly se v nich totiž další podivné kroutící se stíny, které jakoby čekaly, až nějaký nebohý poník vstoupí otevřenými dveřmi přímo k nim.

Pak přišly další schody, které zavedly naše klisničky v čele s bludičkou o další patro výš. Na jejich vrcholku však Diamond Tiara, která zrovna běžela jako poslední, bolestivě klopýtla a zhroutila se na zem. Vyděšeně vykvikla a v hrůze se otočila zpátky ke schodům, které se náhle přímo před jejíma očima začaly vyplňovat rychle se blížící neprostupnou temnotou, jež kolem sebe nelítostně rozhazovala vše, co jí přišlo do cesty.

Bylo jí jasně, že bez pomoci se sama včas nikdy nezvedne, ale přesně v ten okamžik ji zezadu uchopila čísi kopýtka, která ji postavila zpátky na nohy.

„Scootaloo?“ podivila se, když se podívala do tváře té klisničce, která jí pomohla. Scootaloo však neříkala nic. Jen se zamračila a spolu s Diamond Tiarou se rozeběhla za ostatními.

Sotva je obě dvě dohnaly, už na ně čekaly další schody. Tyhle byly mnohem užší a strmější. Když však po nich vyběhly nahoru, bylo podle zkosené střechy a mohutných trámů jasné, že už jsou konečně na půdě.

Tudy!“ zavolala bludička a vedla je dál.

Půda byla plná různého dávno se již rozpadajícího nepořádku, kvůli němuž musely naše klisničky značně zpomalit, aby na něm třeba neuklouzly, nebo se o něj nějak nezranily. Krátce na to schody na půdu zlehka zavrzaly, jak se po nich vydalo něco, co jim stále bylo na stopě.

Tady se schovejte,“ zarazila je bludička náhle „Jsou tu skryté dveře. Tam vás nikdo hledat nebude.

Žádná z klisniček však neviděla nic. Jen holou neprostupnou dřevěnou zeď. Užuž to vypadalo, že se nakonec přeci jen dostaly do slepé uličky, když si Apple Bloom konečně těch skrytých dveří všimla. Bylo to skutečně až na poslední chvíli, protože to, co je pronásledovalo, bylo již téměř u nich. Rychle otočila maličkým klíčkem, který byl do nich zastrčený, otevřela je a spolu se zbytkem klisniček a bludičkou doslova vpadly dovnitř. Scootaloo, jež byla poslední za sebou bleskově zabouchla a přesně v ten okamžik všechny okolní zvuky ztichly. Dokonce i jejich pronásledovatel jakoby se náhle dočista vytratil.

Místnost byla temná a bez oken. Ozařovalo ji pouze slabé světélko bludičky, která je sem dovedla a která teď vypadala nesmírně unaveně. Doslova se téměř vytrácela.

Žádná z klisniček v onu chvíli neměla odvahu promluvit jako první. Jen tam tak seděly a zhluboka a vyčerpaně oddychovaly. Nakonec to byla právě ta bludička, kdo začal.

Strašně moc mě mrzí, co se stalo tam dole,“ řekla omluvně. „Měla jsem tušit, že vás budou ty ,stíny‘ hledat. Neměla jsem vás tak zdržovat svými otázkami. Je mi to líto, ale tak strašně dlouho jsem si už s nikým jiným nepovídala.

„To je v pořádku,“ usmála se Silver Spoon. „Nic se nestalo.“

„Nic?!“ vyštěkla v ten okamžik Diamond Tiara rozzlobeně. „Nic? Mohla jsem tam klidně umřít, a ty řekneš nic? Co si myslíš, že seš Silver Spoon?! Moje kamarádka teda rozhodně ne!“

Ta slova zranila v tu chvíli Silver Spoon natolik, že se nezmohla ani na obranu a jen tak sklopila oči k zemi a rozvzlykala se. Scootaloo to však nehodlala nechat jen tak projít bez povšimnutí.

„Nech ji být!“ zakřičela na Diamond Tiaru. „Co si tím chceš jako dokázat, že se k ní takhle chováš? Měla jsem tě tam na těch schodech raději nechat.“

Prosím, přestaňte,“ zašeptala bludička téměř neslyšně a její světélko čím dál tím rychleji pohasínalo. Nikdo si jí však nevšímal. Jen Sweetie Belle se na ni v ten okamžik překvapeně podívala.

„Cože?!“ oponovala rozzuřená Diamond Tiara. „Copak nevíš, kdo já jsem?! Můj táta vlastní skoro čtvrtinu celého města, jestli to náhodou nevíš. A ty bys mě tam prostě jen tak odhodila, jako kus hadru?!“

„Jo, klidně!“ blýskla po ni Scootaloo očima.

„Jak… jak se opovažuješ?“ zalykala se Diamond Tiara zlostí. „Ty… ty ubohá hloupá husičko.“

„Cos, to řekla?!“ zasyčela Scootaloo a popošla k Diamond Tiaře o pár kroků blíž.

„Jo, jak se to chováš k mý kamarádce?“ vložila se do sporu i Apple Bloom.

Prosím, přestaňte,“ zašeptala bludička znovu, ale nikdo už ji ani slyšet nemohl, jak byl její hlásek slabý. I její všechno světlo se již téměř vytratilo. Zůstala jen malá pohasínající modrá jiskřička.

Jen Sweetie Belle si byla vědoma jejího žalostného stavu. „Nechte toho!“ vykřikla na ty tři hádající se klisničky, ale žádná z nich jí nevěnovala ani špetku pozornosti.

„A že to říkáš zrovna ty, slamněnej mozku?!“ vyplivla ze sebe Diamond Tiara první urážku, která ji napadla.

„Tak tohle už si vážně přehnala,“ vyštěkla Apple Bloom a chystala se po Diamond Tiaře skočit, aby jí jednu vrazila.

„DÓÓST!“ zatrylkoval Sweetin hlas, jak nejsilněji dovedl. Všechny tři hádající klisničky se zarazily a podívaly se jejím směrem.

„Co si vy tři myslíte, že děláte?“ rozkřičela se Sweetie Belle, když zjistila, že získala konečně jejich pozornost. „Copak nevidíte, že ji tím svým hádáním ubližujete?“ oznámila jim rozzlobeně a ukázala na malou vytrácející se bludičku. „To jste vážně tak slepé, že nevidíte, co se kolem vás tří děje? Okamžitě byste se měly omluvit.“

Apple Bloom a Scootaloo se na sebe provinile podívaly a sklopily hlavy. „Promiň,“ řekly kajícně směrem k Diamond Tiaře i bludičce současně.

„Pff, to určitě,“ odfrkla si Diamond Tiara a nasupeně odkráčela do rohu, kde se posadila a předstírala, že si nikoho nevšímá. Alespoň se už s nikým ale nehádala.

Scootaloo po Diamond Tiaře ještě naposledy blýskla zlostně očima, ale raději už nic neříkala, aby hádku nezačala nanovo. Místo toho se otočila stranou a mlčela.

„Už je to lepší?“ zeptala se Sweetie Belle bludičky starostlivě.

Mhmm,“ zašeptala bludička a její světélko se opět pomalinku rozzářilo.

„To jsem ráda,“ usmála se Sweetie Belle. „Taky jsem ti chtěla poděkovat za to, co jsi pro nás všechny udělala. Bylo to od tebe moc odvážně.“

„Jo to teda bylo,“ přidala se Apple Bloom. „Sem ráda, že sme tě potkaly.“

To myslíte vážně?“ podivila se bludička, až zajiskřila.

„No jasně,“ ozvala se Silver Spoon a Apple Bloom se Sweetie Belle na to pokývaly souhlasně hlavou. Dokonce i Scootaloo zabručela něco pozitivního. Jen Diamond Tiara tam mlčky seděla a zdálo se, že je všechny úspěšně ignoruje.

Takže budeme kamarádky?“ zeptala se bludička s nadějí v hlase a rozzářila se jak malé sluníčko.

„Myslím, že je to super nápad,“ oznámila Apple Bloom a usmála se.

Zbytek se již také chystal souhlasit, když se náhle místností rozlehl děsivý vyděšený výkřik. Všechny klisničky se okamžitě otočily oním směrem a spatřily, že to byla Diamond Tiara, kdo tak vykřikl. Tísnila se v tom úplně nejzazším rohu a kopýtkem ukazovala na něco před sebou.

To, co leželo před ní, byla kostra malého poníka. Časem a horkem již dokonale vybělená. Celou tu dobu ležela skrytá ve stínech, ale teď když se bludička tak zvesela rozzářila, tak ji svým světlem odhalila.

Vedle ostatků však leželo ještě něco. Malá a notně zaprášená knížečka.

Všech pět klisniček na tu scénu před sebou mlčky zíralo. Bylo jim jasné, že na tomhle místě kdysi vyhasl život poníka, který jim všem byl v mnohém podobný. Byl to opravdu děsivý a až nepříjemně tísnivý pocit.

„To jsi byla ty?“ ozvala se jako první Silver Spoon, když konečně pochopila všechny ty drobné náznaky kolem sebe.

Já… já nevím,“ pronesla bludička smutně. „Nedokážu si na nic vzpomenout.

„To mě to mrzí,“ snažila se ji konejšit Silver Spoon. „A ta knížka hned vedle je tvoje?“

To je můj deníček,“ řekla bludička hrdě. „Hrozně dlouho jsem už do něj ale nic nepsala. Chtěla jsem, ale nějak to nejde. Ani číst si ho už nemůžu.

„A mohly bychom si ho přečíst?“ navrhla Sweetie Belle. „Třeba se něco dozvíme a ty si možná i na něco vzpomeneš.“

Určitě můžete,“ odpověděla bludička. „Vždyť jsme přeci kamarádky.

„Děkujeme,“ usmála se Sweetie Belle. Pak se sklonila, vzala deníček do kopýtek, nalistovala jednu z posledních stránek a pustila se do čtení.

 

Pokračování