Kapitola devátá

Sweetie Belle se topila v temnotě. V husté nekonečné prázdnotě plné mrazivého chladu a utrpení. Věděla, že takhle může vypadat pouze smrt, i když si vůbec nebyla jistá tím, jak se to stalo. Všechny její nedávné vzpomínky byly rozpité do jediné obrovské inkoustově černé kaňky plné podivných nicneříkajících hlasů a obrazů.

Posledními událostmi, které si dokázala jakž takž vybavit, bylo to jejich děsivé dobrodružství na půdě onoho příšerně strašidelného domu, v němž se krom jiného setkaly i s Šeptalkou.

Dokonce si, i když s poněkud již většími obtížemi, pamatovala, jak se zbytkem klisniček zamířily zpátky k hlavním dveřím, odkud se měla ona a Scootaloo vydat do Ponyville pro pomoc zatímco zbytek bude pomáhat Šeptalce v pátrání v její minulosti.

Jenže pak už nebylo nic. Jen ta neproniknutelná temnota, která rychle zaplavovala i ta poslední dosud svobodná místečka její zvolna pohasínající mysli. Nejspíš by jí to mělo i trochu děsit, ale na to jí nezbývalo dost sil. Cítila se tak strašně unavená a vyčerpaná. A dokonce ani už ta bolest nebyla tak hrozivá. Vlastně to pomalu začínalo být i celkem příjemné.

Stejně to všechno je jen nějaký hloupý sen, z něhož se právě probudila zpátky do své měkoučké postýlky ve svém milovaném pokojíku. Nejlepší, co by mohla udělat je přestat se tím trápit a pokusit se znovu usnout. Ráno už určitě bude všechno jasnější.

A tak se nechala zlehka kolébat tou příjemnou neproniknutelnou temnotou a čekala, až se její unavená mysl odebere zpátky do té nádherné krajiny plné snů a kouzel.

„Mladá dámo!“ ozval se náhle přímo vedle jejích oušek neuvěřitelně přísný, ale o to důvěrněji známý hlas. „Copak si myslíš, že děláš?!“

„Nech mě být, Rarity!“ odbyla Sweetie Belle svou starší sestřičku podrážděně a ani se nenamáhala otevřít oči. Navíc nechápala, proč ji musí Rarity budit zrovna takhle pozdě v noci. „Chci spát,“ zabručela a doufala, že už bude mít konečně pokoj, ale to se mýlila.

„Tak to tedy ne!“ řekl opět onen Raritin hlas a byl snad ještě nazlobenější než dřív. „Teď nemůžeš!“

„A proč, ne?!“ zavrčela Sweetie Belle nepříjemně. Chtěla už mít konečně klid a s Rarity za zády to prostě nešlo.

„Protože tě tvé kamarádky potřebují,“ řekla Rarity, která začínala znít už značně netrpělivě. „Musíš se k nim vrátit a pomoct jim. Nesmíš se tak snadno vzdát. To přeci správná dáma nedělá, aby utekla bez boje. Musíš se tomu postavit.“

„Postavit čemu?“ zeptala se Sweetie Belle překvapeně. Ta Raritina slova jí přišla opravdu podivná a navíc se zdálo, že je v nich skryto i něco daleko závažnějšího než jen ono pouhé kázání. Něco z čeho se Sweetie Belle naježily snad všechny chlupy po celém těle.

„Smrti!“ řekl hlas.

Sweetie Belle vytřeštila oči hrůzou a okamžitě je měla stejně tak jako ústa, ouška i čumáček plné mrazivě chladné vody, která ji celou obklopovala. Plíce jí doslova hořely nedostatkem kyslíku a srdíčko divoce tlouklo z posledních sil. Její čerstvě probuzenou myslí prolétlo děsivé poznání. Ona se topí. A jestli okamžitě něco neudělá, tak už jí ani nikdo nepomůže.

Nejhorší na tom byla ta hrozná tma, díky které neviděla ani na špičku svého čumáčku. Jak má pak vědět, kterým směrem se dát? Jestli si nepospíší a nevybere tu správnou cestu, tak tu určitě umře.

V tu chvíli ucítila na svém boku zvláštní lehce šimravý dotek. Bez přemýšlení oním směrem zašátrala svými kopýtky a okamžitě se zamotala do nějakých divných slizkých šlahounů čehosi, co nejspíš kdysi bývaly vodní řasy. A kousek pod nimi našla i to, co hledala. Dno téhle strašlivé temné díry, která se podle všeho měla stát jejím hrobem. To jí ale ona, Sweetie Belle, nedovolí.

Otočila se směrem, o němž se domnívala, že ji dovede k hladině, zapřela se zadními kopýtky do toho hnusného bahnitého dna pod sebou, přičemž se do něj zabořila až po kopýtka, a z posledních zbytků sil se odrazila vzhůru.

Nevěděla jak je hluboko, a tak okamžitě začala zabírat předníma i zadníma nohama, aby se k hladině dostala, co nejdříve. Moc času jí totiž nezbývalo.

V hlavě jí s každým úderem srdce divoce bušilo nesnesitelnou bolestí a její plíce již dávno zčásti zalité vodou volaly zoufale po nádechu. Dokonce už i cítila, jak se o její mysl otírají první neodbytná chapadélka bezvědomí a celý prostor kolem ní byl náhle plný tančících oslnivě jasných jiskřiček, které určitě nevěstily nic dobrého.

A pak, když už cítila, že žádné další tempo nezvládne, se hladina rozestoupila a ona byla konečně volná. Ani se nerozhlížela, kde vlastně vůbec je, a pouze se přitáhla co nejrychleji k nejbližším břehu a pokusila se na něj vytáhnout.

Podařilo se jí to sice jen tak napůl, ale i to prozatím stačilo. Při tom se snažila zoufale nadechnout, ale plicím plným vody se to ani trochu nelíbilo. Místo toho se v několika divokých záškubech prudce stáhly a nebohá Sweetie Belle pomalu a v nepříjemných bolestech vyzvrátila většinu toho, co vdechla a vypila, před sebe na zem. Teprve pak jí byl dopřán první doušek sladkého životodárného vzduchu.

Ani si ho však pořádně neužila a jen se svalila na zem a za občasného divokého zakašlání čekala, až se jí vrátí nejen ty její ztracené síly, ale hlavně vzpomínky, které jí stále tolik chyběly. Jenže ani po několika dlouhých minutách na tom nebyla zrovna o mnoho lépe, ale alespoň se mezitím vytáhla z vody úplně a s očima upřenýma k temné prázdné obloze nad sebou pokračovala v odpočinku.

Ještě nikdy se necítila tak zbědovaně jako dnes. A to dokonce ani tehdy, když na ni spadla ta stará stodola. Byla nejen příšerně unavená a promáčená, ale také nesmírně špinavá a hlavně ji bolelo snad úplně celé tělo. Obzvláště hlava, kterou si zkusila opatrně pohladit, ale vůbec to nepomohlo.

Akorát se místo toho zašpinila od krve, která jí vytékala z rány odkudsi vzadu na temeni. Jindy by kvůli tomu nejspíš hrozně vyváděla, ale teď jí to vůbec nezajímalo. Na něco takového neměla prostě náladu, a tak se to prostě snažila ignorovat, ale na její malou unavenou dušičku už toho zkrátka bylo příliš, a tak se Sweetie Belle pozvolna a neovladatelně rozplakala.

Ani ona sama vlastně úplně netušila, odkud ty slzy přišly. A protože s nimi nic nezmohla, tak se pouze stočila do malého špinavě bílého klubíčka, kde čekala, až zase přejdou.

Její tiché vzlyky se v tom děsivém tichu kolem ní rozlévaly do až překvapivých dálek, ale nebylo nikoho, kdo by je vyslyšel. Nikdo ji neutěšil ani neobjal a Sweetie Belle poprvé v životě poznala, jak neskutečná prázdnota se skrývá v opravdové samotě. A bylo to děsivé poznání. Takové, kterého by se klisnička v jejím věku raději snad ani dobrat neměla.

Krátce na to se její tělo začalo zachvívat ve stále sílících zimničných záchvatech divokého nezvladatelného pláče.

Přestala, až když nebylo žádných slz, jež by mohla vyplakat, a ve vyschlém hrdle jí tolik pálilo, že se na další vzlyk už prostě nezmohla. Navíc se cítila spíš hůř než líp a to se povídá, jak slzy léčí. Sama však moc dobře věděla, že tohle nebyl ten správný druh.

Na kratičký moment zauvažovala, že by bylo možná nakonec přeci jen pohodlnější tam dole pod hladinou zemřít, ale rychle tu děsivou myšlenku zahnala.

V ten okamžik se oním všudypřítomným a někdy až téměř dusivým tichem prořízl čísi tlumený výkřik plný hrůzy a děsu. Sice se zdálo, že přichází odkudsi z velké dálky, a téměř ihned zas opět utichl, ale i tak stačil Sweetie Belle příšerně vyděsit. Okamžitě vyskočila na všechny čtyři a na stále značně nejistých a třesoucích se nohách se opatrně rozhlédla.

Teprve teď zjistila, kde že to vlastně je a radost jí to rozhodně neudělalo. Byla totiž zpátky na té staré zarostlé zahradě s tím děsivým poníkuprázdným strašidelným sídlem před sebou. Hned vedle ní bylo ono malé temné jezírko plné odporné špinavé vody, ve které se ještě před chvilkou topila.

Nikde kam se podívala, nebylo ani stopy po jediném živáčkovi. Nebyly tu ani její kamarádky, ani Šeptalka a dokonce tu nebyla ani ta Rarity, jejíž hlas jí zněl ještě před chvílí v hlavě. Nebyl tu nikdo. Jen ona. Malá kobylka ztracená na tom nejtemnějším místě.

Kdyby tak alespoň věděla, kam se poděl zbytek, ale stále si na nic z poslední doby nemohla navzdory veškeré snaze vzpomenout. Její nedávné vzpomínky stále halila ta podivná neprostupná temnota, která bránila jakékoliv snaze k nim proniknout. Možná by nakonec přeci jen měla zajít pro tu pomoc, jak se Scootaloo původně plánovaly. Nic lepšího tu stejně nevymyslí a pouhým přemýšlením svým kamarádkám také nepomůže a tohle se v onu chvíli jevil jako nejlepší nápad.

Užuž se chystala vyrazit zpátky k bráně, když se náhle zarazila. Najednou měla takový zvláštní pocit, že přesně tohle už nejspíš jednou zažila. Dokonce si pamatovala i několik okamžiků, které po cestě zpět k bráně spolu se Scootaloo zažily, ale to pak znamenalo, že už pro tu pomoc nejspíš šly. Tak proč skončila zase tady a navíc na dně toho hrozného jezírka? A kam se vůbec poděla Scootaloo? A co se stalo s tou pomocí?

Tolik otázek a všechny odpovědi na ně ležely zamknuté kdesi uvnitř její vlastní hlavy. Musí si na to vzpomenout. Pokud to neudělá, tak se jejím kamarádkám stane určitě něco strašného.

Pozvolna se tedy odbelhala k nedaleké houpačce zčásti skryté v křoví, posadila se na ni a snažila se vybavit si ty nedávné a kamsi ztracené vzpomínky anebo si je alespoň seskládat z těch několika obrazů, jež jí zbyly.

Seděla tam se zamyšleným a soustředěným výrazem snad celou půlhodinu, i když v místním prostředí se ten čas nedal vůbec sledovat, když nebylo podle čeho, a tak to klidně mohlo být i pouhých pár minut. Téměř se to zdálo navzdory veškeré snaze zcela bezvýsledné, ale pak náhle…

„Scootaloo?!“ vydechla Sweetie Belle hrůzou, když se jí to všechno, co se tu stalo, konečně v jediném oslnivě bílém záblesku zas vrátilo zpět.

 

• • •

 

O několik mil dále se Rarity právě s prudkým trhnutím probudila z té nejhorší noční můry, jaká se jí kdy vůbec mohla zdát. Její milovaná sestřička se málem utopila a ona s tím nemohla vůbec nic udělat.

Pouze tam stála jako socha neschopná jakéhokoliv pohybu a s hrůzou v očích sledovala tu děsivou scénu před sebou. Snažila se na ni alespoň volat, ale ani to, jak se zdálo, nepomáhalo.

Navíc se to celé odehrávalo na nějakém divném ošklivém a hlavně temném panství, které ještě nikdy v životě neviděla.

Horší však bylo, že ten divný pocit hrozícího nebezpečí se stále odmítal vytratit. Skoro to vypadalo, jakoby se jí nějaký její vnitřní smysl snažil napovědět, že Sweetie Belle hrozí něco opravdového, ale to přeci nebylo možné, když přespávala se svými kamarádkami u Applejack na farmě. Tam jim přeci nic nehrozí, a kdyby náhodou přeci jen ano, tak na světě není lepšího poníka, který by si s tím poradil, než právě Applejack.

A tak se zas uvelebila zpátky ve své veliké nádherně voňavé posteli a čekala, až všechny ty podivné pocity odezní. Moc dlouho jí to však nevydrželo, neboť jen pár vteřin na to se z přízemí ozvalo dunivé zabušení na dveře jejího butiku doprovázené poněkud neomaleným zavoláním. Podle těžkého přízvuku a tónu hlasu nebylo pochyb, že patří právě té kamarádce, na níž ještě před chvilkou myslela.

„Rarity! Musíme si promluvit!“ zněla ona zčásti nervózní a zčásti rozzlobená slova, jež bezpochyby patřila Applejack. Rarity, která patřila mezi ty vůbec nejchytřejší kobylky v celém okolí, měl ve dvou věcech okamžitě jasno.

Sweetie Belle, která jí zcela evidentně lhala o tom, kde budou spát, nejspíš skutečně hrozilo nějaké nebezpečí a navíc, jak se právě ukázalo, byla se zbytkem Znamínkových Křižáků v opravdu pořádném průšvihu, který jim rozhodně jen tak neprojde. O to se už Rarity postará.

 

Pokračování