Kapitola desátá

To Scootaloo si všechny ty události poslední doby vybavovala až do posledního puntíku. Tedy samozřejmě až na tu krátkou chvíli, kdy omdlela. Nejraději by však na to všechno dočista zapomněla a nebylo se také čemu divit, když přímo na vlastní oči viděla, jak její nejlepší kamarádka Sweetie Belle zemřela.

Žádný poník na světě nemohl přežít tak strašlivou ránu a na to hrozivé nechutné křupnutí, které se ozvalo, když se její nebohá kamarádka uhodila hlavou o ten kámen, se prostě nedalo jen tak zapomenout. Místo toho se jí bez přestání stále přehrávalo v její hlavě spolu s onou scénou, kdy nehybné tělo Sweetie Belle pomalu mizelo pod vodní hladinou.

A ona neudělala nic. Tedy, ne že by nechtěla, ale ten odporný stín jí to nedovolil. Krátce na to navíc i ona sama po tom všem omdlela strachem a vyčerpáním.

„Neměla ses tak snadno vzdávat!“ rozkřičela se sama na sebe a ještě nikdy ve svém srdci necítila tak strašlivou směsici emocí. Byl tam smutek, žal, nenávist a hlavně zloba. Spousta zloby. Ani na Diamond Tiaru snad ještě nikdy nebyla tak naštvaná jako teď sama na sebe. „Měla si bojovat a pomoct jí! Měla jsi…“ snažila se pokračovat ve svém sebe-kárání, ale najednou se jí v krku cosi vzpříčilo a ona náhle nebyla schopná vydat ani hlásku.

Místo toho cítila, jak se celé neovladatelně rozklepala a se srdceryvným vzlykem se svalila na ledově chladnou podlahu pod sebou. Nejspíš byla kamenná, ale to Scootaloo v tuhle chvíli ani trochu nezajímalo a navíc stejně nic díky okolní naprosto dokonalé temnotě neviděla.

Tohle byl konec Znamínkových Křižáků. I kdyby ony samy nějakým zázrakem unikly z tohohle hrozného místa, tak bez Sweetie Belle po boku už to nikdy nebude jako dřív. Už nikdy nikdo neuslyší její úžasný zpěv a neuvidí tu krásnou roztomilou tvářičku.

Co asi poví Apple Bloom, Rarity a Sweetiným rodičům? Že jí nepomohla, když to nejvíc potřebovala? Že jí nechala utopit se v tom děsivě temném jezírku? Že se na ní prostě vykašlala?

Neměly sem raději vůbec chodit. Měly Sweetie Belle poslechnout už na samém začátku a brát její varování vážně. Jenže to ona, Scootaloo, si pořád musela stát za svým a naléhala tak dlouho dokud Sweetiinu vůli nezlomila.

Ach, jak nesmírně byla hloupá. Co asi čekala, že tu najdou? Nějaký poklad? To určitě!

Jediné co se v tomhle místě skrývalo, byla smrt. Krutá a nemilosrdná. Smrt, která celou tu dobu čekala i na tu nejmenší chybičku a pak si vzala to, co vám bylo nejdražší. Smrt, která si brzy přijde i pro ni.

Byla zoufalá, zlomená a navíc na nějakém pro ni dočista neznámém a hlavně nepříjemně temném místě, na němž se právě před chvílí probudila. Ani vlastně pořádně nevěděla, jak se sem dostala, ale nejspíš ji sem musel přitáhnout ten strašlivý stín, i když vůbec netušila proč. Stejně tak neměla ani ponětí kam se zas po tom všem poděl.

Ale beztak to bylo úplně jedno. Život bez Sweetie Belle prostě ztrácel většinu svého smyslu, a tak ani nebyl důvod k přemýšlení nad tím jak se odsud dostat pryč. Místo toho se naše nebohá Scootaloo rozplakala jako ještě nikdy.

Bolest v jejím srdíčku byla strašlivá a ani slzy nemohly její hrozivý žár uhasit a přesto se o to stále dokola snažily. „Promiň mi to Sweetie,“ podařilo se jí vykoktat mezi vzlyky a celou svou utrápenou dušičkou se modlila k princezně Luně, aby se našel někdo, kdo by tu byl s ní a kdo by jí poradil a utěšil to příšerné trápení. A jak se zdálo, princezna její slova přeci jen vyslyšela.

Prcku? Seš v pohodě?“ zazněl odkudsi ten nejúžasnější a nejbožštější hlas ze všech. Hlas, který mohl patřit pouze tomu nejodvážnějšímu, nejstatečnějšímu a hlavně nejrychlejšímu poníkovi v celé Equestrii. Hlas Rainbow Dash.

„Ra… Ra… Rainbow?“ vykoktala Scootaloo šokovaně a snažila se zase co nejrychleji postavit, ale na těch bolavých a roztřesených nohách to zrovna moc nešlo.

Nakonec se jí to však přeci jen podařilo a ona se okamžitě ohlédla směrem, odkud ten hlas přišel, ale nebyl tam nikdo. Jen další dokonale neprostupná temnota.

„Rainbow Dash?“ vzlykla Scootaloo zoufale. Bále se, že z té hrozné samoty a smutku už začíná pomalu šílet.

Tady jsem,“ rozezvučel se opět ten nádherný hlas z prostoru někde přímo před ní.

„Ale já tě nevidím,“ zanaříkala Scootaloo nešťastně.

Z toho si nic, prcku, nedělej,“ uklidňovala ji ona neviditelná Rainbow Dash. „A raději mi pověz, co se tu stalo, že někdo statečný jako ty pláče jak malé hříbě.

„Já… já…“ zakoktala se Scootaloo a hrdlo se jí opět stáhlo tou hrůzou nad ztrátou své kamarádky. Něco takového se prostě neříkalo snadno a to ani poníkovi jakým byla Rainbow Dash.

No tak, prcku,“ pobídl jí onen skvělý hlas. „Mě se bát nemusíš, ať je to cokoliv. Navíc jsem si jistá, že společně už to nějak vyřešíme, nemyslíš parťáku?“ ozvalo se povzbudivě.

Scootaloo se zhluboka nadechla a se zavřenýma očima se snažila ze sebe dostat těch několik slov, jež patřila mezi úplně ta nejhorší v celém jejím dosavadním životě.

Moc to ale nešlo. Spíš cítila jak se jí oči plní dalšími slzami. Pak však náhle ucítila jak jí po hlavě mezi oušky a po zádech přejelo něco něžně mazlivého a příjemně teplého. Mohlo to být pouze křídlo dalšího pegase, které ji bralo pod svou ochranu.

„Sweetie Belle je mrtvá,“ vzlykla do ticha, když ta hráz konečně vlivem onoho jemného pohlazení povolila, a okamžitě propukla v další nezvladatelný záchvat divokého pláče. „Nepomohla jsem jí, když to potřebovala a teď je prostě pryč. Utopená na dně toho hrozného jezírka,“ řinula se slova spolu se slzami nezvladatelně dál.

A víš to tak jistě?“ zeptala se Rainbow Dash, která teď byla hned někde vedle ní. Zvláštní však bylo, že krom toho křídla před chvilkou ji Scootaloo vůbec necítila. „Viděla jsi snad její tělo?“ pokračovala v otázkách.

„Ne,“ přiznala po neuvěřitelné dlouhé chvíli mlčení Scootaloo. „Neviděla.“

Tak vidíš, prcku,“ řekla jí ona neviditelná kobylka vedle ní. „Třeba je pořád naživu. A třeba stále potřebuje tvou pomoc.

„Ale…“ zkusila Scootaloo něco namítnout, ale to jí Rainbow Dash nedovolila.

Žádná ale, parťáku,“ řekla až překvapivě přísně. „Správná kobylka by měla za své kamarádky bojovat až do poslední špetky naděje. Takže se koukej okamžitě sebrat a najdi Sweetie Belle!

Scootaloo chvilku nechápavě zírala do tmy před sebou. Takhle se k ní ta Rainbow Dash, kterou znala, ještě nikdy nechovala, ale na druhou stranu bylo v jejích slovech i spousta pravdy. „Ale když já nevím, kde jsem a kudy jít,“ přiznala nakonec.

Jsi pegas,“ připomenula jí Rainbow Dash. „Tak důvěřuj svým instinktům. Ty ti ukážou cestu i v té největší bouři. A teď už běž.

„A co ty?“ zeptala se Scootaloo. „Nepůjdeš se mnou?“

Na tuhle otázku jí už však nikdo neodpověděl. Skoro to vypadalo jakoby se ta zvláštní Rainbow Dash zase kamsi vytratila. Dokonce i celá okolní temnota byla náhle mnohem prázdnější.

„Ra… Rainbow?“ zkusila to Scootaloo ještě jednou, ale sama tak nějak cítila, že jí ani nikdo neodpoví. Podle všeho se jí to nejspíš celé zdálo a žádná Rainbow Dash tu ani nebyla. Jak by se sem taky dostala, že?

Nicméně ta slova, která jí řekla, v sobě přeci jen měla nějakou váhu. Možná nakonec Sweetie Belle není mrtvá, jak si myslela. Možná teď čeká na svou kamarádku až si pro ni přijde a pomůže jí. Možná dokonce mají ještě všechny naději vyváznout odsud živé.

A tak se naše Scootaloo vydala opatrně vpřed napříč temnotou. Nevěděla, jestli jí její kroky zavedou někam ven, ale celým svým srdíčkem v to díky Rainbow Dash pevně věřila.

 

• • •

 

„Prcku?!“ vykřikla Rainbow Dash a vyskočila několik stop do vzduchu nad postel, v níž až dosud spala. Je pravda, že poněkud neklidně, protože ty hrozivé sny o Scootaloo nebyly zrovna příjemné.

Onen zvláštní pocit nebezpečí, jenž byl všem pegasům společný, však stále přetrvával, a tak Rainbow Dash neváhala ani vteřinku a vyskočila nejbližším oknem svého oblačného paláce ven. Tam za střemhlavého letu roztáhla křídla a zamířila, jak nejrychleji mohla k farmě Applejack, kde měla dnes Scootaloo přespávat.

Cestou se krátce rozhlédla po nyní již nádherně čisté obloze plné zářivých démantů v podobě hvězd. Nedávná bouře se už zas kamsi vytratila a jen tu a tam po ní zůstal nějaký ten temný obláček, se kterými si pegasové snadno poradí. Teď ale na to nebyl čas.

Něco však přeci jen přišlo Rainbow Dash na té dnešní noční obloze podivné, ale nedokázala přijít na to co. Neměla však na takové věci zrovna náladu a proto se tím ani nijak nezabývala. Beztak se jí jen nejspíš něco zdálo a navíc už byla stejně na místě.

Krátce zakroužila v sestupném proudu nad farmou své kamarádky a bez váhání či špetky studu vlétla pootevřeným oknem přímo do pokoje, jež jak věděla, patřil právě Applejack, která tam ležela zachumlaná ve svých přikrývkách a trochu, i když jen tichounce, chrápala.

„Applejack?!“ vybafla Rainbow Dash na svou kamarádku zatímco se vznášela přímo nad její hlavou. „Vstávej!“

„He? Co?!“ zděsila se ta právě probudivší se oranžová kobylka a zmateně se rozhlížela.

Nějakou chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala natolik, aby si všimla své modré pegasí kamarádky, ale sotva se tak stalo, okamžitě sebou vyděšeně škubla a snažila se, co nejrychleji posadit.

„Rainbow?“ zhrozila se. „Co tady, do sena, děláš? Děje se snad něco?“

Rainbow Dash nebyl poník, který by si liboval v nějakém zbytečném zdržování, a tak okamžitě vypálila svou otázku, jež jí tak pálila na jazyku.

„Kde je Scootaloo?“ zeptala se.

„Scootaloo?“ podivila se Applejack. „Ta přece dneska spí se Sweetie a Apple Bloom u Rarity. Proč se ptáš?“

„Ale mě říkala, že budou spát tady,“ bránila se Rainbow Dash, které to náhle celé nějak nehrálo.

„Hmm,“ zabručela Applejack. „Tak to se asi spletla. Ale to není pořád důvod, abys mi jen tak vlýtla vprostřed noci do ložnice. Trápí tě snad něco?“

„Já nevím, ale mám takový divný pocit, že něco není v pořádku,“ přiznala Rainbow Dash až překvapivě starostlivě. „Možná bychom se za nimi měly raději podívat.“

„Tak dobrá,“ povzdechla si Applejack, když pochopila, že dnes se prostě nevyspí. Kamarádky však pro ni byly přeci jen důležitější než její vlastní pohodlí. A navíc se to také týkalo Apple Bloom, na které jí záleželo ještě mnohem a mnohem víc. Netrvalo tedy ani pár minut a obě dvě už zvolna poklusávaly směrem k Ponyville.

Když krátce na to cestou narazily na vyděšenou Cheerilee mířící jejich směrem a také pátrající po Scootaloo, bylo jim okamžitě jasné, že se opravdu děje něco velmi nedobrého, a tak po krátkém rozhovoru, jež byl až překvapivě podobný tomu, který vedla před chvilkou Rainbow Dash s Applejack, pokračovaly nyní již spolu s Cheerilee dál. Teď už ale běžely, co jim nohy stačily.

A na té hvězdné obloze nad nimi bylo stále něco velmi zvláštního.

 

Pokračování příště