Útěcha

Golden Flower se pomalu probudila a přistihla se, jak leží v nesmírně pohodlné a měkké posteli. Sice ji bolelo téměř celé tělo, ale naštěstí ne nějak moc, a tak se rozhodla bolest prostě ignorovat a vychutnat si tak tuto mimořádnou chvíli klidu a pohodlí.

Měla pocit, že takhle příjemně se necítila už celé věky, a proto jen tiše ležela s očima zavřenýma zachumlaná v hřejivých přikrývkách a vychutnávala si každičkou vteřinu tohoto úžasného okamžiku.

Krátce na to v mysli ucítila již dobře známý dotyk skupinového vědomí, které zaznamenalo její přítomnost, ale místo obvyklého přívalu informací se k ní skrz něj šířily pouze tiché a uklidňující tóny. Věděla tedy, že jí žádné nebezpečí nehrozí, a proto se rozhodla si trochu odpočinout a nechala se konejšit onou příjemnou melodií. Ale její vlastní mysl se rozhodla, že jí nedopřeje dlouhého klidu, a tak se jí i když jen pomalu, začaly vracet vzpomínky na poslední události. Na vzducholoď, na výbuch, střemhlavý pád a na Cadance a její slova.

„Co znamenala ta slova?“ vrtalo jí hlavou. „Mohla skutečně odhalit důvod, proč se se svými měňavci vrátila do Equestrie, nebo měla její slova zcela jiný význam? A pokud skutečně přišla na důvod jejich návratu, nemohl je odhalit i někdo další?“

V hloubi duše jí začal hlodat červík pochybnosti, že její plán přes veškerou snahu selže. Musela tedy začít jednat a přesvědčit se jestli tomu tak doopravdy je. A měla by začít tím, že zjistí, kde to vlastně zrovna je.

Otevřela oči a rozhlédla se. První co spatřila, bylo veliké okno a husté koruny stromů za ním skrz které pronikaly do jejího pokoje sluneční paprsky a odrážely se od jeho bílých stěn. Krom postele, na které ležela, byla v pokoji už jen skříňka a malý noční stolek. Na něm ve váze byly žluté chryzantémy, stejné jako ta, jež zdobila její bok.

Ven z pokoje vedly dvoje dveře. Ty menší vypadaly jako dveře vedoucí do koupelny, ty větší pak vedly nejspíš z pokoje ven.

Golden Flower ještě chvilku ležela a zvědavě se rozhlížela. Zdálo se, že pokoj, ve kterém se zrovna nacházela, je součástí nějaké nemocnice. Nakonec se rozhodla vstát a porozhlédnout se tu trochu.

Opatrně se zvedla a přikrývka, ve které byla až dosud zabalená, se svezla na postel a odhalila tak její zubožené tělo. Zprvu se značně vyděsila, ale pak když si pořádně prohlédla množství odřenin a popálenin, které pokrývaly její kůži, si všimla, že většina z nich je již zahojená a začíná na nich dorůstat chybějící spálená srst. Nejvážněji raněný byl nejspíš její hrudník pevně stažený velikým kusem obvazu a její levá přední noha zakrytá v sádře.

Když se trochu uklidnila, postavila se velmi opatrně na nohy, s tím že tu zraněnou nechala zvednutou a odklopýtala ke dveřím, o kterých se domývala, že vedou do koupelny.

Ukázalo se, že měla pravdu. Koupelna byla vcelku pěkně zařízená a bylo zde naprosto vše, co by kdy mohla potřebovat. V současné chvíli ji ale nejvíce ze všeho zajímalo veliké zrcadlo zavěšené ve středu koupelny. Podívala se do něj na sebe a otřásla se. Téměř svou podobu nepoznávala.

Zbývalo udělat ještě jednu věc. Věděla, že by to mohlo být nebezpečné, ale pro klid své duše to musela udělat.

Zrušila tedy svou podobu Golden Flower a jako královna Chrysalis se na sebe podívala do zrcadla znovu. Trochu se jí ulevilo. Zdálo se, že většina zranění odpovídala těm, které měla i ve své falešné podobě.

Byla ráda, že když se naposledy proměňovala, neměla už dost sil a nesnažila se tak zakrýt svá zranění. Díky tomu ji mohl, ať už jí pomáhal kdokoliv, důkladně ošetřit.

Změnila svou podobu zpět na Golden Flower, trochu se opláchla a zamířila zpět do pokoje.

I když cesta do koupelny byla jen krátká, cítila se nesmírně unavená, a tak si raději zase lehla do své postele a po chvilce opět usnula.

Otázky, které ji trápily, musely v tuto chvíli počkat. Nejprve se jí musí vrátit alespoň část jejích sil.

 

• • •

 

Nespala nijak dlouho, když ji probudilo zaklepání na dveře. Otevřela oči a spatřila, jak do pokoje vklusala malá bílá kobylka, jejíž bok byl ozdoben třemi červenými křížky.

„Zdravím Vás, slečno Golden Flower,“ usmála se na ni kobylka. „Moc ráda vidím, že jste vzhůru. Už jsme o Vás začínali mít strach, že se nám nikdy neprobudíte. Já jsem sestra Red Cross a jsem tu, abych se o Vás starala.“

„Cože?“ zeptala se stále ještě trochu zmatená Golden Flower. „Kde to vlastně jsem?“

„No přeci v Canterlotské nemocnici,“ usmála se na ni kobylka znovu „Byla jste opravdu vážně zraněná a dalo nám dost práce, než jsme Vás dali do pořádku.“

„A jak dlouho už tady jsem?“ ptala se Golden Flower dál.

„Bude tomu už přes měsíc,“ odpověděla sestra.

„Měsíc?!“ zděsila se Golden Flower, ale sestra ji hned začala uklidňovat.

„Jak říkám, byla jste vážně zraněná. Udržovali jsme Vás magií v umělém spánku, dokud jsme Vás nevyléčili natolik, abychom se Vás mohli pokusit probudit. Navíc nás Vaše léčení stálo daleko více času a sil než je obvyklé. Jednodušší hojivá kouzla na Vás z nějakého důvodu odmítala působit, a tak jsme nakonec byli nuceni použít velmi pokročilou léčivou magii, která naštěstí fungovala, ale byla pro naše doktory velmi vyčerpávající a časově náročná.“

Golden Flower se trochu zklidnila. Zčásti díky milému a uklidňujícímu hlasu sestry Red Cross a hlavně také díky tomu, že z jejích slov bylo patrné, že za celou dobu jejího nevědomí nebyla prozrazena její pravá podoba. A tak se zeptala na otázku, která ji trápila momentálně ze všech nejvíc.

„A co ta nehoda? Co ostatní? Co Shining Armor? Jsou v pořádku?“

Sestra na ni smutně pohlédla a posadila se vedle ní na postel. Když promluvila, byl její hlas až děsivě tichý. „Nikdo další to nepřežil. Jen Vy a Shining Armor.“

„Ani princezna Cadance?“ zeptala se Golden Flower navzdory tomu, že již odpověď dávno znala. Její mysl tomu nebyla zkrátka ochotná uvěřit.

„Ne, bohužel. Nikdo další,“ odpověděla sestra smutně a po tváři jí stekla slza.

Golden Flower nevěděla, co si o tom má myslet natož říct. Ať už ke Cadance cítila cokoliv, tak tohle si rozhodně nikdy nepřála. Samotnou ji až překvapilo, jakou lítost cítila nad osudy poníků, kteří na palubě vzducholodi zahynuli. Skoro jako by …

„Měla ses víc snažit a zabránit tomu,“ proběhla jí hlavou nečekaná myšlenka.

Sestra Red Cross si všimla jejího zachmuření a promluvila konejšivým hlasem. „Vím, jak to pro Vás musí být těžké. Kdykoliv budete chtít, můžete si se mnou o tom promluvit.“

Golden Flower jen tiše přikývla a pak položila svou poslední otázku. „Mohla bych se alespoň podívat za Shining Armorem.“

„Ale jistě. Určitě Vás rád uvidí a jsem si jistá, že mu Vaše návštěva nejspíš prospěje,“ řekla sestra, opatrně jí pomohla z postele a společně vyšly těmi druhými dveřmi na chodbu.

Chodba byla téměř prázdná, jen několik dalších poníků se po ní zrovna v tu chvíli pohybovalo. Dle jejich Znamének bylo zřejmé, že se jedná o další zdravotní sestry případně doktory. Spolu s nimi se po chodbě pohybovalo ještě několik členů královské stráže.

Golden Flower se ulevilo, když zjistila, že nejdou nikam daleko. Stále se totiž cítila velmi vyčerpaná. Hned po pár metrech ji sestra Red Cross zavedla do sousedního pokoje, kde na posteli ležel Shining Armor.

Zdál se být jiný, než si ho pamatovala. Jako kdyby to ani nebyl on. Pohled měl stočený k oknu a chvíli trvalo, než si všiml nově příchozích.

Krátce se na ni podíval a Golden Flower si všimla, že jeho pohled je téměř prázdný bez jakékoliv jiskry, snad jako kdyby ji ani nevnímal. Chvilku se jí díval do očí, ale pak bez jakéhokoliv slova stočil svůj pohled zpět k oknu.

„Je takový, už od doby kdy se před asi třemi týdny probudil,“ zašeptala jí sestra do ucha „Nechcete si s ním zkusit promluvit? Možná mu to pomůže.“

Golden Flower přikývla a přistoupila k posteli.

„Zdravím, Shining Armore, jak se máš?“ začala nervózně.

„Ach to jsi ty, Golden Flower,“ promluvil k ní Shining Armor. Jeho hlas byl tichý a smutný. „Omlouvám se, ale teď si nepřeji s nikým mluvit.“

„No, to byl alespoň nějaký pokrok,“ zašeptala sestra, když krátce na to opouštěly pokoj. „Na nikoho jiného ještě ani nepromluvil. Zkuste za ním zajít ještě někdy jindy, pokud Vám to samozřejmě nevadí.“

Golden Flower mlčky přikývla a v doprovodu sestry Red Cross zamířila zpět do pokoje.

Věděla nebo alespoň tušila, proč se Shining Armor tak trápí a hluboko ve svém srdci cítila, že by mu měla nějak pomoci. Nakonec se rozhodla, že udělá cokoliv, aby alespoň ještě jednou viděla jeho úsměv. Vše ostatní se náhle zdálo naprosto nepodstatné.

 

• • •

 

Nemocnice se ponořila do tmy. Téměř všechna světla zhasla. Jen na chodbách jich zůstalo několik rozsvícených.

Dveře do Shining Amorova pokoje se opatrně otevřely a dovnitř vklouzla známá postava.

V slabém měsíčním světle bylo možné spatřit tmavě fialovou hřívu, skrz niž prokvétaly růžové a zlaté prameny. Její srst byla lehce narůžovělá a do noci zářily dvě jasné purpurové oči. Znaménko, jež zdobilo její bok, mělo podobu modrozeleného srdce ve zlaté krajce.

„Už se nemusíš dál trápit, Drahý. Jsem tady s tebou,“ řekla tiše princezna Cadance.

„Cadance?“ podivil se Shining Armor, jemuž zármutek ani nedovolil usnout. „Ale ty jsi… tohle je určitě jen sen, že?“

„A záleží snad na tom?“ zeptala se princezna Cadance něžně, posadila se vedle něj na postel a objala ho.

Cítila, jak odevzdaně zabořil svou tvář do její hřívy a jak jeho tělem zachvívá tichý pláč. Cadance ho hladila po hřívě a tichými slůvky ho konejšila.

„Hrozně mi chybíš,“ zavzlykal Shining Armor a Cadance cítila, jak jí po rameni stékají jeho slzy.

„Ty mě také, lásko, ale musíš být silný nechat mě odejít i ze svého srdce. Jinak ani jeden z nás nebudeme mít klidu.“

Shining Armor místo odpovědi jen tiše zavzlykal a ještě pevněji se k ní přitiskl.

Tak tam seděli, dokud Cadance neucítila, jak se jeho dech začal prodlužovat. Něžně ho uvolnila ze svého objetí a položila na postel. Jeho tvář, ozářená svitem měsíce, se již nezdála být tak ztrápená jako dřív.

Princezna Cadance opustila tiše pokoj, ale než tak učinila, ještě jednou se otočila a usmála se do noci.

Když se toho rána Shining Armor probudil, nebylo po Cadance ani památky, ale přesto měl Shining Armor pocit, že část jeho zármutku se kamsi ztratila.

Následujícího večera za ním přišla Cadance znovu a znovu ho utěšovala, dokud neusnul. A přišla i tu další noc a další…

 

Pokračování