Nejtěžší cesta

Otevřela oči.

Stála na staré prašné cestě táhnoucí se napříč rozlehlými lukami. Obě strany cesty lemovala hustá lipová alej.

Vzduch byl plný nádherné sladké a divoké vůně lučního kvítí. Ve vzduchu poletovali ptáci a radostně štěbetali. Listy mohutných stromů lehce ševelily ve větru.

Bylo to nádherné místo. Skoro jakoby byla v ráji. Krásnější místo snad ještě nikdy neviděla. Anebo snad ano? Nějak si nedokázala vzpomenout.

Nemohla si vzpomenout na nic. Její mysl byla čistá jako lilie. Nevěděla kde je, kam jde a ani kým je, ale nějak ji to ani netrápilo. Cítila se klidná a spokojená, i když někde hluboko uvnitř měla pocit, že jí něco důležitého chybí. Kéž by si jen dokázala vybavit co. Ale ať už to bylo cokoliv, nechtěla bez toho pokračovat po téhle cestě dál.

Možná by se pro to mohla vrátit. Otočila se tedy a překvapeně zamrkala. Jen několik stop před ní se v jinak nádherném slunném počasí vznášel hustý neprostupný mlžný opar.

V tu chvíli se přímo za jejími zády ozval tichý poklus. Otočila se, ale ačkoliv se zvuk stále blížil, nikoho neviděla. Až náhle se zatetelil vzduch a přímo před ní se z ničeho nic objevila podivná kobylka.

Byla temně modrá. Její hříva měla sytě černou barvu, až na jeden jediný sněhobílý pramen, díky němuž budila zvláštní exotický dojem. Na zádech ležela složená dvě nádherná křídla a z čela jí vyrůstal stříbrný roh. Bok měla ozdoben Znaménkem v podobě prázdných přesýpacích hodin.

„Copak se děje, drahá?“ zeptala se příjemným, poněkud hlubším hlasem a mile se usmála. „Proč ses zastavila?“

„Já… já nevím,“ odpověděla. „Mám pocit, že jsem na něco důležitého zapomněla a měla bych se pro to vrátit.“

„Opravdu?“ podivila se ta modrá kobylka. „Tam kam vede tahle cesta, není třeba ničeho. Opravdu se chceš vrátit?“

„Nevím,“ řekla tiše a sklopila při tom hlavu. „Kdybych si jen dokázala vzpomenout alespoň na své jméno.“

 

• • •

 

Shining Armor pomalu otevřel dveře do Chrysalisina nového pokoje.

Chvilku mu trvalo, než ji našel. Její starý pokoj byl totiž poničen tím nočním výbuchem, a tak musela být přesunuta jinam. Stačilo se ale jen poptat pár doktorů a už věděl, kde ji hledat.

Chrysalis tam před ním jen tiše ležela na posteli bez jediného náznaku vědomí.

Bylo mu jí tak hrozně líto a navíc mu chyběly ty chvíle, které s ním strávila jako Golden Flower.

Setřel si slzu, která mu stékala po tváři, posadil se vedle ní na postel a smutně si ji prohlížel.

Byla to vzhledem stále ta stejná Chrysalis, kterou si pamatoval z doby, kdy napadla se svými měňavci Canterlot, ale přesto byla v něčem trochu jiná. Její tvář vypadala, tak nějak unaveněji a ztrápeněji než si pamatoval a na její jinak hladké černé kůži si všiml několika drobných vrásek. Její hříva se zdála být trochu světlejší než dřív. Ale všechny tyhle drobné změny ji činily v jeho očích mnohem krásnější.

„Ach Chrysalis, kéž bych ti nějak dokázal pomoct,“ povzdechl si a něžně ji pohladil po hřívě. Byla tak neuvěřitelně hebká. Jako to nejjemnější hedvábí.

 

• • •

 

„Chrysalis…“ zašeptal náhle vítr v korunách stromů.

Ano, to jméno znala. Velmi dobře znala. Bylo to její jméno.

„Jmenuji se Chrysalis,“ řekla si spíš jen tak sama pro sebe, aby se ujistila o pravdivosti těch slov.

A s těmi slovy přišel i tvar. Až teprve teď si uvědomila, že po celou tu dobu byla jen stínem svého původního já, ale to jméno jí vrátilo její skutečnou podobu.

A spolu s ním si vzpomněla ještě na druhé jméno. Shining Armor byl tím, koho hledala. Musela se k němu za každou cenu vrátit, i když si nedokázala vybavit proč.

Modré kobylce před ní se po tváři mihl pobavený výraz. „Zajímavé, skutečně zajímavé,“ pravila. „Je tomu již spousty let, kdy někdo naposledy prošel Mlhami zapomnění a ponechal si své jméno.“

Chvilku si Chrysalis zvědavě prohlížela a pak pokračovala. „Asi by ode mě bylo velice neslušné, kdybych se teď, když už známe tvé jméno, nepředstavila. Mám mnoho jmen. Některá plná smutku a utrpení, jiná zas v sobě nosí milosrdenství a naději, ale ty mi můžeš říkat Princezno Morticie anebo prostě jen Morticie.“

„Těší mě,“ odpověděla společensky Chrysalis. „A kde to vlastně jsem?“

„Tohle je cesta, kterou musí každý jednou projít,“ odpověděla Morticie. „Tohle je totiž cesta mezi životem a smrtí. Tam za tebou jsou Mlhy zapomnění, kterými jsi před chvílí prošla. Ty očistí tvou duši od všech vzpomínek na život, který jsi žila před tím. A tahle cesta, na které stojíš, tě dovede do míst, kam odchází duše všech zemřelých tvorů. Co tam nalezneš, ti říci nemohu, neb ani mě nepřísluší do těchto míst vstoupit. Jsem jen průvodkyně, která pomáhá duším dosáhnout jejich cíle.“

„A co kdybych se chtěla vrátit?“ zeptala se zvědavě Chrysalis.

„To myslíš vážně?“ podivila se Morticie. „Tam za tou mlhou tě čeká stejný život jako dosud. Plný smutku a nesplněných snů, zatímco na místě, kam vede tato cesta, můžeš mít vše, po čem jsi kdy toužila.“

„Ne, pleteš se!“ odvětila Chrysalis přísně. „Nebude tam on.“

„Rozumím,“ usmála se na ni Morticie. „Nikdo na světě nemá právo bránit tvému vlastnímu rozhodnutí. Ale pamatuj, že takhle cesta zpět není lehká. Někteří říkají, že je to dokonce ta nejtěžší ze všech cest. Je jen pár jedinců, kteří touto cestou dokázali projít. Mlhy zapomnění tě cestou sem obraly o veškerou tvou paměť a stejně tak ji dokáží i vrátit půjdeš-li opačným směrem. To ale znamená, že znovu prožiješ celý svůj život a to do těch nejmenších detailů, o kterých sis myslela, že už si je dávno zapomněla. Není pro nikoho lehké dozvědět se, jaký doopravdy byl.“

„Přesto po ní musím jít,“ stála si Chrysalis za svým a otočila se směrem k té podivné mlze.

„Líbíš se mi, drahá. Máš odvahu, a proto ti přeji hodně štěstí. Dojdeš-li až na druhou stranu, budu tam na tebe čekat. A nezapomeň, že se kdykoliv můžeš jen prostě otočit a zvolit si tu druhou cestu.“ A s těmito slovy se Morticie rozplynula a ponechala Chrysalis samotnou.

Chrysalis se zhluboka nadechla a pak udělala první pomalý krok vpřed. A další a další, až jí nakonec mlha zcela pohltila. Náhle se prudce setmělo a Chrysalis narazila do něčeho tvrdého. Pokusila se to tedy obejít, ale zjistila, že je tím zcela obklopená. A tak se zapřela a ze všech sil zatlačila.

Tvrdý kožnatý obal jejího kokonu praskl a na světlo světa se z jeho útrob vybatolila mladá měňavčí klisnička.

 

• • •

 

Shining Armor se náhle probudil. Ani si nevšiml, že by usnul, ale pamatoval si, že se mu zdál nějaký sen. Jen si na něj nedokázal vzpomenout.

Podíval se na ležící Chrysalis před sebou. Stále byla v bezvědomí.

Povzdechl si a znovu ji pohladil. Věděl, že jí samotné nijak nepomůže, ale jednu věc udělat mohl. Najde toho, kdo jí ublížil a pomstí se mu za každou kapku krve, kterou kvůli němu prolila.

Naposledy se na ní podíval a zlehka ji políbil na tvář.

„Brzy se uzdrav,“ zašeptal a odešel pryč.

 

• • •

 

Nevěděla jak dlouho už je na cestě, ale měla pocit, že jsou to snad celá staletí. Vzpomínky se jí nemilosrdně vracely jedna po druhé. Vzpomínky, které prožívala znovu a znovu, dokud si nezapamatovala i ty nejmenší detaily.

Nebyl tu žádný čas na odpočinek. Chrysalis věděla, že musí jít stále dál a dál, protože kdyby se zastavila, neměla by již sílu pokračovat.

Viděla všechny chyby, kterých se kdy dopustila a všechna ta nebohá stvoření, kterým kdy ublížila. Stejně tak prožívala znovu všechny své smutky a trápení. Nebo se naopak radovala ze svých úspěchů a prožívala ty vzácné chvíle štěstí, kterých bylo v jejím životě poskrovnu.

Smála se, plakala, radovala, naříkala, bojovala, čarovala, milovala, …

Z toho zmatku se jí zamotala hlava a ona upadla. Věděla, že selhala, že už nemůže dál a do očí se jí vedraly slzy.

„Shining Armore,“ zanaříkala a zoufale volala jeho jméno. A pak to ucítila. Lehký sotva patrný dotyk na tváři a věděla, že ať už je kdekoliv, on je stále pořád s ní.

A tehdy v ten moment prozřela a pochopila, co její srdce vědělo už od samého začátku. Viděla to ve vzpomínkách, které jí byly tak násilně vráceny. Věděla, že Shining Armora celým svým srdcem i duší miluje.

To poznání jí dodalo sílu. Z hrdla se jí vydral bojovný výkřik, pomalu se zase postavila na nohy a udělala další krok. A další…

Vzpomínky už na ni neútočily tak drtivě. Láska, kterou k Shining Armorovi cítila, poskytla její duši štít. Oddanost, s kterou na něj myslela, jí poskytla zbraň, s kterou si prorážela cestu vpřed.

Vracely se jí další a další kousky její paměti, ale už ne s takovou silou jako předtím. Vzpomínky byly mírnější, ukázněnější.

A spolu s nimi došla i druhého poznání. Vzpomněla si na všechny ty poníky, kterým v posledních několika měsících pomohla. Na všechny, které se pokusila zachránit. A uvědomila si, že to není jen Shining Armor, ke kterému něco cítí. Jistou formu lásky cítila i k celé Equestrii. Stejné lásky, jakou kdysi cítila ke svému hnízdu a pochopila.

Žila v Equestrii, už tak dlouho skrytá pod převlekem, že se stala její nedílnou součástí. Každý její obyvatel byl jejím poddaným a je její povinností, aby je za každou cenu chránila. A ona nedokázala přenést přes srdce, když je někdo ohrožoval.

Pak je uslyšela. Hlasy. Tisíce a tisíce hlasů ve své hlavě. Věděla, že už musí být velmi blízko. Ale nebyly to hlasy jen jejích měňavců. Tentokrát ve společném vědomí vnímala i další hlasy. Nebyly sice tak tak silné, ba dokonce byly téměř nepostřehnutelné, ale bylo jich mnohem a mnohem víc. Byly to hlasy poníků a dalších obyvatel Equestrie.

To jí vlilo do žil další příval síly a rozeběhla se vpřed. Stačilo však jen pár rychlých kroků, mlha se rozplynula a ona se ocitla na místě ozářeném jasným bílým světlem.

Přímo před ní stála Morticie.

„Vítám tě zpět. Tak jsi to přeci dokázala,“ přivítala ji s úsměvem. „Nevěřila jsem, že se ještě někdy něčeho takového dožiji.“

„Děkuji,“ odpověděla Chrysalis.

„Než odejdeš,“ pokračovala Morticie „chtěla bych ti něco dát.“ A přímo před ní se za tichého lupnutí vynořily z prostoru podivné přesýpací hodiny.

Byly tenké, plné různých ostrých hran a stejně černé jako Chrysalisina kůže. Na spodní části byl zlatem vytepaný nápis: „Chrysalis“. Všechen písek v nich byl již přesypaný.

„Tím, že ses vrátila zpět, jsi dokázala, že osud nad tebou nemá již žádnou moc. A proto myslím, že by tohle mělo patřit tobě. Teď je tvůj život i smrt jen v tvých vlastních kopýtkách,“ řekla Morticie a hodiny jí podala.

Sotva je vzala do svých kopýtek, hodiny se s tichým zašuměním vytratily. Přesto cítila, že tam někde uvnitř ní stále jsou.

Chrysalis věděla, že už je čas jít, ale ještě se naposledy podívala na Morticii, aby se s ní rozloučila. „Sbohem, Morticie, a děkuji.“

Její reakce Chrysalis trochu překvapila. Morticie se totiž rozesmála jasným zvonivým smíchem, až jí z očí tekly slzy. Když se trochu uklidnila, pravila: „Ty jsi opravdu zvláštní stvoření, Chrysalis. Ještě téměř nikdo za celou dobu co tu jsem mi nepoděkoval. A navíc u mě není žádné sbohem, jen na shledanou.“

„Tak tedy na shledanou,“ rozloučila se Chrysalis podruhé a otevřela oči.

 

• • •

 

Bylo to jako za starých časů, kdy byl ještě obyčejným strážným. Pátrat po městě a hledat zločince. Chybělo mu to. Cítit pod nohama hrubý povrch kamenného dláždění a nasávat nozdrami tu tajemnou vůni města.

Uvědomil si, že od svatby s Cadance se sem do ulic města ani pořádně nepodíval. Většinu času strávil dohadováním se se šlechtou, či jinými poníky z vyšší společnosti. Až dosud ani netušil, jak moc mu tahle obyčejná práce strážného chybí.

Shining Armor zatřásl hlavou, aby si ji trochu pročistil a raději se věnoval okolí. Společně s několika dalšími strážnými byli na stopě tomu tajemnému černému jednorožci.

Podařilo se jim ho vystopovat až sem, do jedné ze starších částí Canterlotu, plné úzkých uliček a opuštěných již téměř zapomenutých skladišť. Kolem celé oblasti se pomalu stahoval kruh strážných, prohledávali budovu po budově a pomalu tak uzavírali smyčku, skrz kterou by neměl být nikdo schopen proklouznout.

Shining Armor opatrně otevřel dveře do dalšího prázdného skladiště, které se v ničem nelišilo od předchozích, a okamžitě vycítil, že je na správném místě. Ve vzduchu se vznášely pozůstatky temné magie. Magie, se kterou se již nedávno setkal. Ve vzdáleném konci místnosti se škvírou pode dveřmi linulo slabé světlo.

Shining Armor tiše rozdal rozkazy a zamířil ke dveřím. Chvilku u nich opatrně naslouchal a pak pokynul svým strážným a vtrhl dovnitř.

Místnost byla naprosto a dokonale prázdná, jen stará olejová lampa visela zavěšená u stropu.

Chvilku se překvapeně rozhlížel a pak mu to došlo. „Ksakru. Je to past!“ zakřičel na zbytek strážných, ale jedinou odpovědí mu byla série podivných dutých úderů.

Bleskově se rozeběhl zpátky, kde se mu naskytl děsivý pohled. Celá jeho jednotka byla povražděná. Z jejich ještě stále se cukajících těl vyčnívala ta podivná černá ostří. Jedno tělo však chybělo. Tělo strážného, který číhal na Shining Armora schovaný za dveřmi a ve chvíli, kdy vyběhl ven, ho tvrdou ranou dubovým trámkem udeřil do hlavy.

Shining Armor se zapotácel a v bezvědomí se složil na zem.

„Tak tohle bylo jednoduší, než jsem si myslel,“ řekl si pro sebe černý jednorožec a sejmul iluzi strážného, pod kterou se již několik hodin skrýval.

Telekinezí zvedl Shining Armorovo bezvládné tělo a vyrazil na cestu. Bylo na čase se s ním vypořádat jednou pro vždy, ale ne dřív než se s ním trochu pobaví.

 

Pokračování