Nejhorší dobrodružství

Apple Bloom jen velmi pomalu a s obtížemi otevřela oči. Tma, kterou však viděla, byla úplně stejná jako ta za zavřenýma očima. Jen teď tam někde v dálce viděla maličkou bílou tečku.

Nechápala, co by to mohlo být a tak zkusmo znovu oči zavřela. V tu chvíli ucítila, jak ji krev divoce buší ve spáncích a uvědomila si, jak hrozivě ji bolí hlava.

Znovu otevřela oči, ale nic se nezměnilo. Zkusila se tedy zvednout, ale jakási neviditelná drtivá síla ji držela přitisknutou k zemi.

Ucítila, že ji po čumáčku stéká něco vlhkého a teplého. Olízla si rty a na jazyku ucítila horkou a železitou chuť krve. Nejspíš své vlastní. Zvedl se jí žaludek a srdce jí zachvátila panika.

Chtělo se jí křičet a utéct pryč, ale ať sebou zmítala sebevíc, nedokázala se pohnout ani o píď. Pak ji náhle hlavou prolétla vzpomínka na svou velkou sestru Applejack a Apple Bloom se zklidnila. Musela zůstat silná a odvážná, tak jako ona.

Stále ale nechápala co se děje a kde vlastně je, a tak pozorovala jedinou věc, která jí mohla dát nějaké pojítko s tímto temným místem. Na tu malou bílou tečku. A pak ji to došlo. Ta bílá tečka byla hvězda. Jediná z milionů na obloze, která prosvítala úzkým otvorem ve stropě vysoko na Apple Bloom. Okamžitě si vzpomněla kde je a uvědomila si, že by tu také neměla být sama.

„Scootaloo, Sweetie Belle?“ zavolala.

„…taloo, …elle,“ odpověděla jí ozvěna a okolní svět se opět ponořil do ticha.

„Scootaloo, Sweetie? Jste tu?“ zavolala znovu a doufala, že se těm dvěma nic nestalo.

„Nech mě ještě spát, Rarity,“ zamumlala nedaleko ní tiše a zmateně Sweetie Belle.

„Jak se cítíš Sweetie? Seš v pořádku? Tak ráda tě slyším,“ vyhrkla Apple Bloom úlevou.

Následovalo opět krátké ticho a pak se z temnoty ozval třesoucí vyděšený hlas Sweetie Belle. „To jsi ty Apple Bloom? Kde to jsme a proč je tu taková tma?“

„Myslím, že sme pořád v těch ruinách. Nemůžeš, prosím, trochu rozsvítit,“ poprosila jí Apple Bloom „Nevidím si ani na špičku čumáčku.“

„No, já nevím. Nikdy mi to nešlo,“ ozvalo se z temnoty.

„Jen to aspoň zkus. Musíme najít Scoot a nějak se odsud dostat a bez světla to nedokážeme,“ pokračovala Apple Bloom.

„No tak dobrá,“ souhlasila nejistě Sweetie Belle.

Rarity ji kdysi kouzlo pro vytvoření světla ukazovala a tak to Sweetie Belle zkusila. Všechnu svou energii soustředila do špičky svého rohu a přála si, aby se rozzářil. A skutečně, když po pár minutách úporného soustředění otevřela oči, vyzařovalo z jejího rohu slaboučké světlo.

Apple Bloom viděla, jak se nedaleko ní rozzářil malý světelný bod a v jeho záři se nejprve objevila Sweetina tvář a pak se jeho světlo rozlilo i po blízkém okolí. Nebylo zrovna nejjasnější, ale muselo to stačit.

„Skvělá práce, Sweetie,“ pochválila ji Apple Bloom a rozhlédla se po okolí.

Sweetie Belle ležela jen několik metrů od ní zasypaná vrstvou prachu a drobné suti. Apple Bloom samotná ležela na kamenné podlaze a na ní ležel balvan, který ji tisknul k zemi. Naštěstí na ní neležel celou svou vahou, což by nejspíš nepřežila, jen ji pevně přitiskl k zemi a bránil v pohybu.

Kolem nich pak viděla další hromady sutě a kamení a až na samém kraji jejich malého kruhu světla bylo možné spatřit mohutné kamenné sloupy ztrácející se v temnotě nad nimi.

Scootaloo nebyla nikde v dohledu.

„Můžeš se zvednout Sweetie a pomoct mi se vodsud dostat?“ navrhla Apple Bloom.

„Zkusím to,“ odpověděla unaveně Sweetie Belle a začala se zvedat.

Levou přední nohou ji projela děsivá bolest, až ji před očima zatančily hvězdičky.

„Auu. Moje noha,“ zasténala, ale přesto sebrala zbytky svých sil a postavila se alespoň na zbylé tři nohy. Tu raněnou držela zvednutou ve vzduchu.

„To bude dobrý, Sweetie,“ utěšovala ji Apple Bloom „Myslíš, že mi dokážeš pomoct s tímhle kamenem?“

„Promiň, ale s tou nohou asi ne. Nejspíš ji mám zlomenou,“ zavrtěla Sweetie Belle hlavou.

„Chápu,“ povzdychla si Apple Bloom. „Tak zkus alespoň najít Scoot. Někde tu taky musí být.“

„Dobrá,“ souhlasila Sweetie Belle a pomalým belhavým krokem vyrazila na průzkum.

Opatrně obcházela blízké okolí a dívala se pod každou hromadu kamení nebo suti, na kterou narazila. Už začínala mít strach, že Scootaloo skončila pod nějakým z těch velkých kamenů, když na ni narazila. Byla zasypaná menší hromadou kamení, suti a střepů. Scootaloo byla sice velmi zbědovaná a v bezvědomí, ale Sweetie Belle si všimla, že naštěstí stále ještě dýchá.

„Mám ji,“ zavolala na Apple Bloom „Nevypadá zrovna dobře, ale určitě je živá.“

„Super,“ ozvalo se znedaleka. „Zůstaň u ní a hlídej jí. Já zkusím něco vymyslet,“ řekla Apple Bloom a odmlčela se.

„Jak jsme se sem vlastně dostaly?“ zeptala se po chvilce Sweetie Belle, kterou to náhlé ticho hrozivě děsilo. „Nějak si nemůžu pořádně vzpomenout.“

„No, začlo to tím, když sme potkaly Pinkie…“ pustila se Apple Bloom do vyprávění.

 

• • •

 

„Dneska se zas chová extra Pinkie Pieovsky,“ pronesla Apple Bloom, když se jim Pinkie ztratila z dohledu.

„No to teda,“ otočila se na ní Scootaloo jedoucí na koloběžce.

„Pozor!“ Vykřikla v tu chvíli Sweetie Belle a ukázala kopýtkem před sebe.

Scootaloo se bleskově otočila zpátky a okamžitě si všimla rychle se blížícího stromu. Udělala jediné, co mohla a ze všech sil zabrzdila. Vozík se stočil do smyku, prudce se naklonil, až zůstal stát jen na dvou kolečkách a přesně ve chvíli, kdy se zastavil, se takto nakloněný s lehkým ťuknutím opřel o strom, kterému se vyhýbaly. Chvilku nerozhodně vrávoral a pak se zaduněním dopadl zpátky všemi kolečky na zem.

„Tak to teda bylo vo chlup,“ oddychla si Apple Bloom a přerušila tak hluboké ticho, které na chvilku zavládlo.

„To teda bylo,“ přidala se Sweetie Belle.

Scootaloo nevěděla co na to říct a tak jen mlčela a sklonila oči provinile k zemi.

„Jízda na koloběžce ti sice de skvěle,“ pokračovala Apple Bloom „ale měla bys rozhodně zapracovat na brždění. V tom moc dobrá nejseš.“

„No jasně,“ pohlédla na ni Scootaloo rozzlobeně. „Proč nás teda někdy nesvezeš ty?“

„No tak holky, nechte toho. Stejně už jsme skoro u lesa,“ vložila se do blížící hádky Sweetie Belle a včas ji tak zažehnala.

Všechny tři pohlédly přes poslední kus louky až k mohutné hradbě stromů, která se táhla na obě strany kam až oko dohlédlo. Louka i vrcholky stromů se zlatavě lesky ve sluneční záři, ale uvnitř lesa panovalo příšeří, a tak do něj bylo vidět jen na několik málo stop a pak už nic.

„Tak co jste připraveny získat naše Znaménka?“ zeptala se zbylých dvou klisniček Scootaloo.

„No jasně,“ zvolaly s nadšením Apple Bloom a Sweetie Belle.

„Křížová výprava za dobrodružstvím. Juhů!“ vykřikly pak všechny tři společně a zamířily k lesu.

Ještě ale než do něj vstoupily, ozval se za nimi křehký a tichý hlásek. „Děvčata?“

Všechny tři hned věděly, o koho se jedná a tak se v okamžení seřadily před kanárkově žlutou kobylkou pegase s růžovou hřívou, která jim přistála za zády. Na zádech jí seděl malý bílý králíček.

„Ano, Fluttershy?“ začala Apple Bloom, stojíc téměř v pozoru.

„Přeješ si něco, Fluttershy?“ pokračovala Scootaloo.

„Emm… můžeme ti nějak pomoct, Fluttershy?“ dokončila Sweetie Belle s mírným zaváháním.

„Chystáte se do Svobodného lesa, holky?“ zeptala se tiše Fluttershy.

„Ano, Fluttershy,“ odpověděla Apple Bloom

„Sice bych vás tam asi posílat neměla, ale možná byste mi mohli pomoct. Víte, slíbila jsem tady Snížkovi,“ pokračovala Fluttershy a podívala se na bílého králíčka na svých zádech „že s ním zajdu do Ponyville na nákup.“

„Ale ještě musím odnést tyhle malé žabky do jezírka,“ pokračovala a ukázala kopýtkem na košík, který si před tím položila vedle sebe. „Jenže vůbec nevím, jestli to všechno stihnu. Nebyly byste tak hodné a nevzaly tyhle malé žabičky do jezírka místo mě? Není to nijak daleko.“

„No jasně, Fluttershy,“ odpověděla Apple Bloom.

„Pro tebe cokoliv,“ přidala se Sweetie Belle

„Stejně jsme tam měly namířeno,“ dokončila Scootaloo.

„Mockrát vám děkuji,“ špitla Fluttershy a podala jim košík. „Tady je máte. Já musím letět dřív, než nám se Snížkem zavřou všechny obchody. Pak se za vámi přiletím podívat, jestli je všechno v pořádku.“

Fluttershy opatrně zamávala křídly a vznesla se do vzduchu.

„Buďte opatrné. A nechoďte příliš hluboko do lesa,“ zavolala na ně ještě Fluttershy starostlivě než odletěla pryč.

„No jasně,“ zabručela Scootaloo.

Ještě chvíli Fluttershy pozorovaly a pak, když se jim ztratila z dohledu, vzala Apple Bloom do pusy košík a společně vstoupily do Svobodného lesa.

Okamžitě je pohltilo zelené příšeří. Vzduch byl těžký a vlhký a vznášela se v něm podivná vůně hub a rostlin. Naše tři klisničky se na chvilku zarazily, než si jejich oči přivykly na šero. Za krátko před sebou uviděly malou pěšinku vedoucí do hlubin lesa. Opatrně se po ní vydaly kupředu.

Skutečně netrvalo dlouho a dorazily k malému jezírku, nad kterým se skláněly rozložité staré vrby. Hladina byla klidná a temná tak, že nebylo vidět na dno.

Společnými silami vyskládaly na břeh z košíku všechny žabky a ty po krátkém váhání zmizely ve vodě. Když byla tato práce hotová, vydaly se klisničky na průzkum okolí.

„Hej holky,“ zavolala náhle Scootaloo. „Podívejte. Tady je další pěšina, která vede hlouběji do lesa. Pojďme ji prozkoumat.“

A skutečně nedaleko jezírka byla další cesta, která se stáčela sem a tam, až se nakonec zcela ztratila v šeru Svobodného lesa.

„A neměly bychom se raději vrátit nebo počkat na Fluttershy?“ pohlédla na ni Sweetie Belle nejistě.

„Ale no tak Sweetie, jen na chvilku. Bude to legrace,“ Začala ji přemlouvat Apple Bloom. „Copak nechceš dnes získat svý Znamínko?“

„No tak dobrá,“ přikývla Sweetie Belle, ale i tak stále bázlivě hleděla do šera, v němž se cesta ztrácela.

Nakonec všechny tři společně bok po boku vkročily na cestu a vydaly se do hlubin Svobodného lesa.

 

• • •

 

Slunce již téměř ukončilo svou dnešní pouť a Svobodný les se nořil do stále většího šera. Postupně v něm utichaly všechny denní zvuky a blížila se noc.

„Říkala jsem, že jsme měly zahnout doleva,“ vyštěkla Scootaloo rozzlobeně.

„Doleva?“ podívala se na ní stejně tak rozzlobená Apple Bloom. „Pokud vím, tak to jsem říkala já. To ty jsi chtěla jít doprava!“

„Já…“ začala Scootaloo, ale Sweetie Belle je přerušila.

„Přestaňte se už konečně hádat,“ zakřičela na ně a její hlas se třásl. „Hádání nám teď nijak nepomůže. Raději bychom měly hledat cestu zpátky. Brzy už bude tma a my pořád nevíme, kde jsme.“

Apple Bloom i Scootaloo se na sebe provinile podívaly.

„Promiň, Scoot,“ omluvila se Apple Bloom jako první.

„Ty taky, Apple Bloom,“ řekla Scootaloo tak trochu nesměle.

„Co teď ale budeme dělat?“ zeptala se jich Sweetie Belle.

Apple Bloom se zamyslela a pak promluvila „Bojím se, že ven z lesa se před setměním nedostaneme. Měly bychom teda najít nějaký úkryt, kam se schováme na noc. Nechtěla bych ji trávit někde venku.“

„Pojďte tedy, musíme něco najít, než bude úplná tma,“ souhlasila Scootaloo.

Slunce už se začalo pomalu ztrácet za obzorem, když je pěšina, kterou sledovaly, dovedla ke starým ruinám. Kdysi zde musely stát nějaké skutečně veliké budovy, teď tu už jen zůstaly zřícené zdi prorostlé bujnou vegetací.

„Podívejte, tamhle je nějaký vchod do podzemí. Možná bychom se mohly schovat tam.“ Řekla Scootaloo a ukázala na schody vedoucí kamsi do hlubin země.

„No já nevím. Tohle místo vypadá, že by se mohlo každou chvilkou zřítit. Možná…“ chystala se protestovat Sweetie Belle, ale v tu chvíli ticho lesa prořízlo děsivé zavití, při kterém všem třem klisničkám ztuhla krev v žilách.

„T…to j…jsou u…určitě d…dřevní v…vlci,“ vykoktala vyděšená Apple Bloom a pak, když se trochu zklidnila, pokračovala „Pojďte rychle. Musíme se schovat.“

Společně vyrazily a seběhly v plném trysku po schodech, kde je pohltilo tiché šero. Lesem se rozeznělo další zavytí a hned poté další a další.

 

• • •

 

Schody je dovedly až do veliké místnosti. Skrz několik děr ve stropě sem naštěstí prosvítaly poslední sluneční paprsky a tak zde nepanovala úplná tma.

Místnost byla celá vytesaná z kamene a strop podpíralo několik mohutných sloupů. Nebylo zde téměř nic zajímavého, jen ve středu místnosti stál kamenný podstavec a na něm pak podivná černá nádoba z větší části zasypaná prachem.

Scootaloo vypadala oním předmětem velmi fascinovaná a mlčky zamířila přímo k němu.

„Scootaloo, nech to prosím být. Mám z toho špatný pocit,“ Spustila úpěnlivě Sweetie Belle, když si všimla jejího počínání.

„No tak dobrá,“ souhlasila Scootaloo, když spatřila její vyděšený výraz. „Raději bychom měly najít nějakou jinou cestu ven, kde nebudou žádní vlci.“

 

• • •

 

Strašlivě To zuřilo.

Už byly tak blízko a teď prostě jen tak odejdou.

Zoufale To z posledních sil zakřičelo. Zuřivost přidala výkřiku na síle a ten tak proniknul z vězení, kde To bylo zavřené, ven.

 

• • •

 

Místností se rozlehl strašlivý výkřik hněvu.

Naše tři malé klisničky si vyděšeně zakryly kopýtky uši a přitisknuté k zemi se třásly strachy.

Výkřik se mezitím odrážel v ozvěně tam a zpátky než se nakonec celý vytratil.

„Rychle, musíme odsud vypadnout,“ vzpamatovala se jako první Scootaloo a snažila se své zbylé dvě kamarádky popohnat.

Pak ale vysoko nad jejich hlavami něco hrozivě zapraskalo.

Když Apple Bloom tím směrem pohlédla, měla pocit, že se na ni řítí celý svět. A pak její vědomí pohltila temnota.

 

• • •

 

„Zdá se, že ať už ten výkřik způsobilo cokoliv, tak už je to pryč,“ dokončila Apple Bloom vyprávění a podívala se na Sweetie Belle. Ta ležela opodál a hlídala Scootaloo, která byla stále ještě v bezvědomí.

„Víš, co mi teď došlo, Sweetie? Že tohle je to nejhorší dobrodružství, které sme kdy zažily,“ řekla Apple Bloom po chvilce přemýšlení.

„A víš, že máš nejspíš pravdu,“ usmála se chabě Sweetie Belle. „Snad nás tu ale brzy někdo najde.“

 

Pokračování