Skrz bolest se zrodila

Zvon malého kostelíku se rozezvučel teskným a zádumčivým zvoněním. Jeho tóny se nesly zpustlými ulicemi malého městečka, odrážely se od zdí nesčetných opuštěných domů a svolávaly ke kostelíku všechny jeho zbývající obyvatele.

Poníci pracující na polích pozvedli své unavené oči k věži tyčící se nad městečkem a pomalým šouravým krokem k ní zamířily. Beztak nebylo téměř o co se na polích starat.

Polovina úrody se proměnila v seschlé zbytky a z té druhé se stala nechutně zapáchající bažina. Jen několik rostlin zázrakem přežilo, ale bylo jich příliš málo na to, aby se z nich všichni poníci zvládli uživit. Příští měsíce budou pro ně velmi zlé.

Všichni věděli, k čemu se chystá, ale nikdo o tom nemluvil. Báli se, aby náhodou neskončili stejně.

Na malém náměstíčku před kostelem už bylo všechno připraveno. Veliká dřevěná hranice byla navršena v jeho středu a kolem ní v pravidelných rozestupech byly rozmístěny inkviziční stráže.

Jejich těžká ocelová a do ruda barvená brnění plná mnohých ostrých výstupů budila jako vždy hrůzu v srdcích všech ostatních. Nemluvě o kopytních ostřích výhružně vyčnívajících od jejich předních nohou. Někteří z ostatních poníků věděli, že jsou konce těchto ostří leckdy potřeny různými strašlivými jedy, a o to větší si drželi odstup od stráží.

Již na první pohled bylo patrné, že všechny stráže jsou daleko lépe živené než ostatní poníci. Ani se však nebylo čemu divit, když větší část z toho mála, co se podařilo vypěstovat, putovala právě do sídla inkvizice. A ten, kdo neuposlechl? Toho už žádný poník nikdy nespatřil.

Pomalu jeden za druhým se na volném prostranství před hranicí scházeli všichni obyvatelé městečka. Jejich pohublé, vyčerpané a zaprášené tváře se na scénu před sebou dívaly lhostejným výrazem bez špetky radosti. Však také nebyl žádný důvod proč se smát, když jediné co v životě znali, byla přetěžká práce na polích s mizivými výsledky.

Zvon náhle udeřil naposledy a dveře kostelíku se s pomalým zaskřípěním otevřely. Z jeho útrob se vynořilo podivné procesí.

Jako první kráčel obklopen párem stráží svým typicky sebejistým krokem samotný nejvyšší představený místní inkvizice, sám Velký Inkvizitor. Nikdo neznal jeho pravé jméno a nikdo se ani neopovážil podívat na jeho Znaménko skryté pod karmínově rudým pláštěm vyšívaným zlatem a jen o něco málo červenějším než jeho srst. Svýma temně zelenýma pátravýma očima se zkoumavě rozhlížel po okolí a poníci ze strachu z jeho přímého pohledu sklápěli bázlivě hlavy k zemi.

Za ním kráčeli dva z jeho nejvyšších poradců, oba oděni do stejně rudých plášťů, ale přeci jen o něco méně honosnějších.

Po nich přišla na řadu čtveřice strážných a v jejich středu se spoutaná okovy potácela nebohá kobylka.

Kdyby nebyla její srst tak zašpiněná od prachu a zaschlé krve, bylo by možné spatřit, že má příjemnou lehce namodralou barvu. Celé kusy její dříve jistě nádherné sytě žluté hřívy chyběly. Nejspíš byly vytrhány.

Nejhrozivější, ale bylo její Znaménko anebo spíš to co z něj zbylo. Po obou stranách místo něj zela na jejích bocích hluboká mokvající rána.

Jak pomalu kráčela vpřed, zůstávaly za ní na kamenné cestě krvavé skvrny ve tvaru jejích kopýtek.

Poslední v řadě byl jako vždy inkviziční kat. V zubech držel podivný zmítající se uzlíček v podobě starého kusu hadru, v jehož útrobách se pravděpodobně skrývalo něco živého.

Celé to procesí pomalu prošlo náměstím a zastavilo se až před hranicí. Stráže se nemilosrdně chopily té zamračené světlemodré kobylky a připoutaly ji k vrcholu hranice. Ani se nijak nebránila, jen tiše se smutným výrazem sledovala ten zmítající se uzlíček.

Když bylo vše připraveno, otočil se Velký Inkvizitor k přihlížejícím a promluvil. Ach jak nádherně a sladce zněl jeho naprosto dokonalý hlas. Pomalu se omotával kolem myslí unavených a otupělých poníků a strhával je s sebou.

„Drazí občané Tarpanu,“ začal „již mnohokráte jsme se poučili o tom jaká je magie zlá a ošidná. Stačí se jen podívat kolem sebe a je hned zřejmé, že za všechna ta příkoří, která nás trápí, je zodpovědná právě ona. Co myslíte, že způsobuje ta strašlivá sucha, nebo naopak ty hrozné deště, které společně vytrvale ničí naši úrodu?“

Zde se na chvilku zarazil, jako by vyčkával na odpověď, a mezitím sledoval, jak jeho slova naplňují mysli poníků před ním a vedou je tam, kam on potřeboval. Jeho slova byla jako zmije. Nejprve svou oběť konejšivě učarovala a pak ji naplnila jedem a nenávistí.

„Ano, je to magie,“ pokračoval. „Je to prokletí, které musíme navždy odstranit z povrchu tohoto světa. Je to náš úkol, naše poslání!“

Opět se na chvilku zarazil a nepatrně pokynul směrem, ke katovi, aby se k němu společně s tím uzlíčkem připojil.

„Tohle odporné stvoření, které tu dnes před vámi stojí,“ pustil se znovu do řeči a kopytem ukázal na onu zbídačenou kobylku připoutanou ke kůlu na vrcholku hranice. „se provinilo tím nejhorším skutkem. Přivedla na svět ze všech stvoření, to nejďábelštější. Porodila jednorožce!“

Přesně v tu chvíli strhl kat hadr zakrývající uzlíček a odhalil tak malou jen pár dní starou klisničku. Měla nádhernou okrovou srst a kaštanově hnědou hřívu. Z medově zbarvených očí se koulely veliké slzy a celá klisnička sebou zoufale zmítala a natahovala kopýtka směrem ke své mamince, ale kat ji pevně držel v zubech za hřívu a bránil tak jakékoliv její snaze o útěk.

Když ji namodralá kobylka spatřila, zoufale vykřikla. „Prosím, nechte moje malé hříbátko být. Ona nic neudělala,“ vzlykala.

„Ticho!“ okřikl ji Inkvizitor. „Jak se vůbec opovažuješ promluvit tím svým odporným hadím jazykem?!“ Na jeho pokyn přistoupil ke kobylce jeden ze strážných a udeřil ji okovaným kopytem do tváře. Na zem dopadlo několik karmínově rudých kapek a kobylka se omráčeně svezla po kůlu. Jen provazy, jimiž byla připoutaná, ji udržely ve vzpřímené poloze.

„Tahle klisna,“ pokračoval opět svým vábivým hlasem Inkvizitor a ukázal na ni kopytem „poskvrnila svými činy naši víru v boha a proto musí být společně s tím svým odporným ďábelským plodem odstraněna. Bude tedy i se svým hříbětem svěřena očistným plamenů, jež nám daroval náš neskonale milosrdný bůh. Sláva Heliosovi.“

„Sláva Heliosovi,“ zvolali poníci společně. Někteří se skutečným zápalem víry, jiní ze strachu, co by mohlo pro ně mlčení v tuhle chvíli znamenat.

Kobylka připoutaná ke kůlu se probrala ze svého omráčení a začala tiše naříkat. Bylo to spíš z naprostého zoufalství, než že by doufala, že někdo její prosby vyslyší.

„Neubližujte jí, prosím,“ vzlykala a hlas jí přeskakoval „Neubližujte mojí Hesperii. Ona za nic nemůže. Vezměte si mě, ale ji nechte jít.“

Velký Inkvizitor měl již plné zuby toho jejího sténání a chystal se už pokynout katovi, aby na hranici připoutal i to odporné hříbě, když ho jeden z jeho poradců zarazil.

„Má pravdu, Pane. To hříbě je ještě mladé a za nic nemůže. Copak samo učení Heliosovo neříká, že mláďata jsou při narození čistá jak liliový květ, a že až teprve ďábelské a temné vlivy okolního světa poskvrní jejich duši? Měli bychom jí dát ještě šanci.“

Inkvizitor se zarazil a zlostně se podíval hluboko do temně hnědých očí svého poradce. Dlouze se na sebe dívali a celé náměstí v tichosti sledovalo ten tichý souboj vůlí. I kobylka na kůlu si všimla toho, že se jí někdo zastal, a v zoufalé naději sledovala scénu, která se před ní odehrávala.

Nakonec to byl sám Inkvizitor, kdo ustoupil. „Dobrá,“ řekl „necháme ji žít, ale stejně ji musíme zbavit toho odporného ďábelského rohu na čele. A pokud jí je náš bůh skutečně nakloněn a ona to přežije, tak ji dáme na převýchovu k ostatním.“

Na to již poradce nevěděl co říct a Inkvizitorovi se na tváři objevil zvláštní vítězný úsměv. Pokynul strážným a za chvilku se na patě hranice objevily první plamínky.

Oheň se vyschlým dřevem rychle šířil a pomalu se blížil ke klisničce připoutané ke kůlu. Ta ale nevydala ani hlásku. Jen se mlčky dívala do očí toho jediného poníka ze všech, který našel dost odvahy a postavil se za její malé hříbátko. Do očí jediného poníka, který jako jediný nesklopil hlavu, když plameny začaly pohlcovat její tělo. A on po celou tu dobu její pohled opětoval.

Krátce před tím než mu plameny zcela zakryly výhled, si onen poradce všiml, že kobylka na hranici něco pronesla. Přes hukot plamenů nebylo její slova vůbec slyšet, ale přesto věděl, co mu chtěla říct. Bylo to jedno jediné slovo, a to slovo znělo: „Děkuji.“ Pak už onu kobylku nikdy nespatřil.

Plameny začaly pohasínat a Inkvizitor věděl, že je tedy čas vypořádat se s tím druhým problémem.

„Na důkaz našeho milosrdenství necháme tohle hříbě žít,“ pronesl opět k davu. „Přesto ho musíme zbavit toho kousku zla, kterým ho jeho matka při porodu obdarovala. Pokud to přežije, budeme vědět, že její duše zůstala navzdory všemu čistá.“

S těmito slovy pokynul katovi a ten se dal do práce.

Položil hříbě na zem a pevně ho přišlápl kopytem, aby se nemohlo hýbat. Místo toho jen tiše vzlykalo a natahovala kopýtka k místu, kde naposledy vidělo svou maminku. Kat mezitím natáhl hlavu do brašny, kterou nesl na zádech a vytáhl z ní starou zrezivělou pilku původně určenou na řezání kostí. Pevně ji sevřel mezi zuby, přiložil k rohu vyrůstajícího z čela hříběte a začal řezat.

Chvilku trvalo, než se pilka propracovala tvrdým zrohovatělým povrchem jejího rohu. Hříbě se akorát začalo zmítat ještě víc, ale kat nepovolil.

A pak se pilka poprvé zařízla do živého. Křik, který se vydral z hrdla trápeného hříběte, se hluboce zabodl do uší všech přihlížejících poníků. Někteří se zapotáceli a omdleli, jiní zezelenali hrůzou a ostatní jen sklopili hlavy k zemi a snažili se nic z toho nevnímat. Krátce na to nebohé hříbátko omdlelo.

Z rohu se vyřinula hustá temně rudá krev, ale kat se ani na chvilku nezastavil. Řezal a řezal, dokud roh s tichým klepnutím nedopadl na zem. Pak sebral kus hadru, do kterého bylo před tím hříbě zabalené, a zakryl s ním krvácející ránu.

Když bylo vykonáno vše, co bylo potřeba, pokynul Inkvizitor poníkům k rozchodu a sám zamířil zpět ke kostelíku. Na tváři měl slabý spokojený výraz.

 

Pokračování