Pak plamen v duši zaplane

Celý svět se tak příjemně točil, když Hesperia znovu otevřela oči. Všechno kolem ní bylo plné nádherných jiskřivých uklidňujících barev. Nic krásnějšího ještě neviděla.

Byla v nějaké cizí místnosti, kde nejspíš nikdy nebyla, ale nebyla si tím tak úplně jistá, protože si nedokázala na nic vzpomenout. Ale ani ji to nijak netrápilo, když se teď cítila tak krásně.

Ležela v měkké posteli a v krbu opodál plápolal hřejivý plamen ohně. Na stolku před postelí ležela mísa s ovocem a nad ní se skláněl nějaký hřebec.

Byl to skutečně statný hřebec, asi o polovinu vyšší než ona sama. Jeho srst byla rudá jako krev a hřívu měl zbarvenou do oranžova. Hesperia si nedokázala vzpomenout, jestli ho už někdy potkala nebo ne.

„Dobré ráno, princezno,“ přivítal ji sladce, když si všiml jejího pohledu upřeného na něj. „Nemáš hlad? Určitě jsi už hrozně dlouho nic pořádného nejedla.“

Hesperia přikývla a hřebec jí položil mísu s ovocem do klína.

„Tohle všechno je jen tvoje,“ usmál se na ní a pozoroval, jak se Hesperia hladově pustila do jídla.

Ovoce bylo tak úžasně sladké. Nic tak dobrého ještě Hesperia nejedla. Jediné, co ji trochu udivovalo, byl fakt, že hřebec si ani kousek nevzal, ale zas tolik to Hesperiinu mysl netrápilo, alespoň zbyde víc pro ni.

Ani se nenadála a mísa s ovocem byla dočista prázdná.

„Koukám, že jsi měla daleko větší hlad, než jsem čekal. Chceš ještě?“ znovu na ní promluvil tím překrásně sladkým hlasem.

Hesperia se na něj usmála a přikývla. Cítila, jak celé její tělo hoří a srdce jí divoce buší. Nikdy v životě ještě takové pocity nezažila, ale byly nesmírně příjemné.

Hřebec tlesknul kopýtky o sebe a dveře do místnosti se pootevřely. „Ještě jednu mísu!“ rozkázal tomu, kdo byl na druhé straně a pak se otočil zpátky k Hesperii.

„Tak co, už je to lepší,“ zeptal se s úsměvem, posadil se na postel vedle ní a začal Hesperii hladit po hřívě. Bylo to tak něžné a Hesperia cítila, jak její tělo hoří čím dál tím víc. Přitulila se k tomu hřebci, protože jen s ním se cítila tak krásně.

Dveře se opět otevřely a dovnitř vklusala kobylka s novou mísou plnou ovoce. Hesperia ji téměř ani nevnímala, dokud se před ní nezastavila a nevyměnila prázdnou mísu za plnou.

Byla to fialová kobylka s temně modrou hřívou a nebesky modrýma očima. Místo Znaménka, měla na boku nějakou podivnou značku, které Hesperia vůbec nerozuměla. A něco na té kobylce bylo až strašlivě povědomé.

Náhle se v hlubinách Hesperiiny potemnělé mysli ozvala stará téměř již zapomenutá píseň, kterou jí právě tahle kobylka s takovou láskou zpívala.

Mlha halící její vzpomínky náhle o kousek ustoupila a Hesperia oslovila kobylku tím jménem, kterým ji vždy nazývala: „Mamčo?“

Kobylka na ní upřela dlouhý překvapený pohled a pokusila se promluvit. Ihned se však zarazila, aniž by z jejího hrdla vyšla jediná hláska, ale i tahle malinká chvilka stačila, aby si Hesperia všimla něčeho, z čeho se jí udělalo zle od žaludku.

Ta úžasná, milá kobylka, která zpívala tak překrásné písně, neměla jazyk. Hluboko v Hesperiině srdci se vzedmula, tak strašlivá vlna nenávisti, jakou ještě nikdy nepoznala. Ve stejný moment její hlava vybuchla v dalším záchvatu nesnesitelné bolesti, až se zapotácela.

A najednou ta mlha, která obestírala její smysly, byla pryč. Stejně tak zmizely všechny ty příjemné lživé pocity a zůstal jen hněv.

„Nech mě být, ty parchante,“ obořila se na toho hřebce, který ji objímal, a surově ho odstrčila pryč.

„Tak holčička se brání! Tak to mám nejraději,“ zablýsklo hřebci v očích, mlsně se olízl a vrhl se po ní. Srazil ji zády na postel a celou ji zalehl. Proti jeho síle neměla Hesperia žádnou šanci.

„Vypadni už sakra!“ obořil se na druhou kobylku. Mamča však tam jen tak stála a zdálo se, že svádí nějaký vnitřní boj. Hřebec si jí však už nevšímal a pokračoval ve svém snažení.

Hesperia cítila jeho horký dech na svém krku a jeho kopyta, která ji hladila po celém těle. Snažila se vykopnout, ale nedokázala to. Bylo jí z toho špatně a hlava jí pulzovala bolestí. Věděla, že se proti němu neubrání.

Hřebec jí náhle vklouzl kopyty mezi zadní nohy a surově je rozevřel. Cítila jeho odporný chtíč, naposledy se zoufale zazmítala a rozplakala se.

Pak najednou něco strašlivě zadunělo, po místnosti se rozlétlo tisíce střepů a hřebec se svalil s krvácející hlavou na postel.

„Mamčo?“ řekla s očima plnýma slz, když spatřila kobylku, která nad ní stála a v kopýtku držela poslední zbytky toho, co dříve bývalo mísou na ovoce. Ve tváři měla šokovaný výraz. Pak se oklepala, chopila Hesperii za kopýtko a pokynula hlavou ke dveřím. Hesperia pochopila. Byl čas utéct pryč.

Společně vyběhly na chodbu ozářenou svícny. Zdálo se, že nablízku nikdo další není. Mamča běžela vepředu a vedla, Hesperia byla hned za ní.

Nedoběhly však nijak daleko, když se chodbami rozlehlo volání. „Stráže! Dvě kobylky na útěku! Okamžitě je chyťte a zabijte je.“

Tam, kde před chvilkou zely chodby prázdnotou, teď byly plné po zuby ozbrojených stráží. Naše dvě kobylky se jim snažily vyhýbat, jak jen to šlo, ale již brzy je pronásledovala snad polovina inkvizice.

A pak náhle chodba, kterou utíkaly, skončila a před nimi se tyčila zeď. Nikde poblíž nebyly žádné dveře ani okno. Byly v pasti.

„Máme je!“ ozvaly se z ústí chodby vítězné výkřiky prvních stráží. Teď už nikdo ze strážných neběžel, jen se k těm dvěma kobylkám pomalu blížili se zbraněmi připravenými k útoku.

Mamča se na Hesperii zadívala podivným smutným pohledem, pohladila ji láskyplně po hřívě a rozeběhla se vpřed v zoufalé snaze prorazit Hesperii cestu skrz.

„Ne!“ vydral se z Hesperiina hrdla výkřik plný hrůzy, ale bylo již pozdě. Mamča skočila a v plném trysku se srazila s první řadou stráží. Několik jich srazila, ale proti takové přesile neměla žádnou šanci a do těla se jí zabodlo první ostří. A pak další a další, dokud s krví neopustila Mamčino tělo i poslední jiskřička života.

Hesperie šokovaně tu scénu sledovala a cítila jak hněv a zloba v jejím srdci nabývá neskutečných rozměrů. Hlavou jí projela další vlna bolesti. Tentokrát, tak strašlivá až ji srazila na kolena. Z čumáčku jí začala téct krev.

A pak v hlubinách její mysli něco prasklo. Nějaká zábrana. Bolest zcela zmizela a nahradilo ji něco jiného. Pocit neuvěřitelné síly.

Hesperia se postavila a podívala se na stráže před sebou. Náhle bylo všude kolem ní tolik zářivého světla. Viděla, jak výrazy jejich tváři naplnil čirý děs. Někteří začali ustupovat a jiní se rozeběhli vpřed a zaútočili.

„NE!“ zatrylkoval Hesperiin hlas. Ten tón rozvibroval samotnou podstatu okolního světa a kamenná stěna kolem ní se proměnila v prach. Pak se vše naplnilo oslepujícím světlem a svět zmizel.

Tam, kde dříve stála Hesperia, teď nebylo nic. Nechyběla ale jen Hesperia, ale ztratilo se i celých dvacet stop budovy. Tam kde dřív byly stěny, podlaha a strop, teď nebylo nic. Jen dokonalá koule zcela prázdného prostoru.

 

• • •

 

Všechno se děsivě točilo. Před chvilkou byla uvnitř budovy inkvizice a teď najednou někde venku. Nechápala, co se stalo, ani kde je. Bylo jí hrozně zle a v hlavě jí bolestivě tepalo. Naprosto vyčerpaná se svalila do seschlé šedé trávy a její zmatenou mysl pohltilo milosrdné bezvědomí.

 

Pokračování