Krví druhých pokřtěna

Slunce na malou chvilku vykouklo zpoza hustých černých mraků, které již několik měsíců svíraly městečko Tarpan pod svým dusivým příkrovem. Ani jednou za celou tu dobu z nich nezapršelo, jen tam tak visely na obloze a odpíraly tak poníkům i tu jejich poslední radost v podobě slunečního svitu.

Několik málo paprsků zabloudilo i na pozemky starého šedého sirotčince, kde přežívala ta hříbata, která vlivem krutých podmínek či inkvizice přišla o rodiče. Na malou chvilku ozářily malé nádvoří, pronikly vytlučeným a zamřížovaným oknem do jedné z cel, odrazily se od zdi a vytrhly ze spánku jednu mladou klisničku. Pak náhle zmizely, to když se slunce zase skrylo za hustou clonou mraků.

Klisnička zamhouřila svýma medovýma očima a rozhlédla se po své cele. Byla to maličká místnost, sotva tak veliká, aby se v ní mohla otočit. Jako postel sloužila tvrdá dřevěná pryčna bez jediné přikrývky. V rohu pak stál jeden kbelík s poněkud kalnou vodou a druhý, který sloužil na „vykonávání potřeby“.

Věděla, že je ještě příliš brzy a že nějakou chvíli potrvá, než budou jejich cely odemčeny a budou svoláni ke společné snídani. Ale spát se jí už nechtělo, a tak se zvedla, postavila se zadními nohami na pryčnu, na které až dosud spala, předníma nohama se opřela o zeď a podívala se z okna, které bylo umístěno až téměř u stropu, ven.

Pořád tam byla. Ta drobná květinka skrytá v seschlé trávě. Nevěděla, jak se jmenuje, dokonce si ani nepamatovala, že by někdy nějakou jinou takovou květinku viděla. Byl sice jen velmi drobná, ale v jejích očích představovala všechnu krásu světa. Měla maličké bílé lehce narůžovělé okvětní lístky a nádherný žlutý střed. Hesperia ještě nikdy neviděla nic krásnějšího.

A stejně tak jako každé ráno, od chvíle kdy se ten kvítek objevil, mu tiše a něžně zpívala.

Její hlas byl skutečně překrásný. Zněl jak mladá zurčící horská bystřina, jako šelest listí ve větru, jak ten nejkrásnější zpěv ptáků a naplňoval její malou celu neuvěřitelnou pohodou a štěstím.

Písničku, kterou kvítku zpívala, se naučila od jedné starší klisničky, která tu byla v sirotčinci s ní.

Byla ze všech nejstarší a byl to ten nejmilejší poník, kterého kdy potkala. Nikdo si už ani nepamatoval, jak se vlastně doopravdy jmenovala, všechna hříbata jí říkali prostě jen: „Mamča“. A skutečně si tu přezdívku zasloužila. Vždy se snažila všem ostatním pomáhat, a když bylo nejhůř, nebo někoho trápila nějaká ošklivá nemoc, strávila s ním celou noc v jeho cele a tiše a konejšivě jim zpívala.

Pak ale jednoho dne ze sirotčince zmizela. Bez jediného slova či rozloučení. Nikdo nevěděl, co se s ní stalo, a tak se zeptali vychovatelek, ale jedinou odpovědí jim bylo, že už byla příliš stará a musela tedy odejít.

Bez ní byl život v sirotčinci daleko smutnější a obzvláště pro Hesperii. Ostatní hříbata totiž věděla, že je původem jednorožec a nechovala se k ní zrovna nejlépe.

Měla zde jen jednoho dobrého přítele. Byl to o pár let starší hřebeček. Zvláštní bylo, že byl od hlavy až ke kopýtkům naprosto černý. Srst i hříva měly dokonale černou uhlovou barvu. Jen jeho oči byly jiné. Byly tmavě modré.

A byla to právě jeho barva, díky které se dostal až sem do sirotčince. Jeho rodiče ho kvůli ní hned po narození zavrhli a raději ho dali sem. Báli se, že v někom, kdo má takovouto barvu, se může skrývat něco zlého.

Jmenoval se Black Jack.

Náhlé zabušení na dveře a nepříjemný hlas, který oznamoval, že je čas vstávat a jít na snídani, přerušil její tichý zpěv. Vzápětí Hesperia uslyšela, jak byla odsunuta závora, a tak otevřela dveře a vyšla ven na společné nádvoří.

Ostatní hříbata už také pomalu vycházela ze svých cel, mžourala ospalýma očima do dalšího dne zahaleného do šerého závoje a kopýtky si je protírala. Některá k tomu ještě navíc hlasitě zívala. Hesperia věděla, že to jsou ta, co včerejší den strávila prací na polích. Byla to nesmírně těžká práce a tak se ani nebylo čemu divit. Alespoň ale měli jistotu, že dnes na pole pracovat nepůjdou. Dnes byla řada na skupině, ke které patřila i Hesperia. Věděla, že ji dnes čeká těžký den.

Netrvalo dlouho a všechna hříbata se vyrovnala před dveřmi svých cel. Vychovatelky je zkontrolovaly a pak všichni společně zamířili do jídelny, kde na ně čekala snídaně.

Jako vždy to byla ta podivná šedá kaše, kterou dostávali téměř ke každému jídlu. Vždy když ji Hesperia jedla, měla pocit, jako když olizuje nějakou starou zeď. Ale již dávno zjistila, že navzdory tomu jak je ta kaše nechutná, je také nesmírně výživná. Za celou tu dobu co tu byla, nenastal ani jediný případ, že by některé z hříbat zemřelo hlady.

V posledních letech byly v Tarpanu hladomory na pravidelném pořádku a nějaké zvěsti se o tom donesly i sem do sirotčince, a tak všichni raději, i když jen s velikým sebezapřením, svou porci pokaždé snědli.

Po snídani jim byly rozděleny jejich úkoly. Hesperia, jak již očekávala, zamířila se svou skupinou pracovat na pole. Ti co na polích pracovali včera, zamířili pomáhat do kuchyně, kde se nevařilo jen pro samotný sirotčinec, ale i pro část inkvizice, jejíž sídlo se sirotčincem sousedilo.

Poslední ze skupin pak čekal úklid a práce v sirotčinci. Krom jiného dávali pozor i na ta nejmenší hříbata, která se ještě o sebe neuměla pořádně postarat.

A tak se Hesperia se svou skupinou a pod dozorem jedné z vychovatelek vydali pracovat na pole. Před branou do sirotčince se k nim navíc ještě připojil pár inkvizičních stráží, které měly zabránit případné snaze o útěk, ale o ten se už nikdo nepokusil celá léta. Život v sirotčinci byl sice těžký, ale podle všeho to bylo venku ještě daleko horší.

Práce byla těžká a vyčerpávající. Ti menší včetně Hesperie dostali za úkol vyhrabávat z půdy kamení. K tomu jim sloužila jen jejich vlastní kopýtka a tak netrvalo dlouho a měli je celá poškrábaná a rozpraskaná.

Ti starší a silnější byli zapřáhnuti do pluhů a snažili se alespoň trochu zkypřit tu tvrdou a nepoddajnou zem.

Takhle to trvalo až do večera. Krom krátké přestávky na oběd, ke kterému měli jen kus suchého a pěkně tvrdého chleba s trochou kalné vody.

Už se smrákalo, když se vrátili společně zpátky do sirotčince. Hesperia se už těšila, jak si po večeři lehne a uleví tam konečně svým bolavým kopýtkům, jenže místo večeře na ně v sirotčinci čekalo podivné pozdvižení.

Sotva Hesperia prošla branou sirotčince, všimla si davu, který se shromáždil na nádvoří. Nebyla to jen hříbata ze sirotčince, bylo mezi nimi i několik inkvizičních stráží. A v samém středu mezi nimi všemi stála v doprovodu dalších dvou strážných podivná klisnička zabalená v dece. Už na první pohled bylo Hesperie jasné, že je s ní něco velmi v nepořádku. Pohled měla zastřený a tiše si pro sebe něco mumlala.

„Slyšela jsem, že je to pegas,“ zaslechla Hesperia z davu.

„Pegas? Opravdu? Toho už prý nikdo neviděl celé roky,“ odpověděl jiný hlas.

Hesperia se prodrala skrz dav, aby si to klisničku mohla prohlédnout. Tak ráda viděla konečně někoho, kdo se od ostatních v něčem odlišoval, tak jako ona.

„Hej ty, Hesperie, ty bys měla o těchhle ‚věcech‘ něco vědět,“ ozvala se jedna z vychovatelek a ukázala na onu klisničku. „Vezmi ji k sobě do cely a přes noc se o ni postarej. Večeři ti tam pošleme.“

„Ale…“ chtěla Hesperie namítnout, jenže vychovatelka ji mávnutím kopyta odbyla, pokynula strážným a ti ji společně s onou klisničkou odvedli do její cely.

Vychovatelka jí ještě do kopyt vrazila kbelík až s překvapivě čistou vodou a nějaké hadry a pak už jen Hesperia sledovala, jak za sebou zavřela dveře a zasunula závoru.

Klisnička vedle ní se v tu chvíli zapotácela a spadla na zem a tiše zamumlala: „Zabila jsem je, to já jsem je zabila.“

„Koho?“ zeptala se zmatená Hesperia, ale žádnou odpověď nedostala. Zdálo se, že ona klisnička ani nevnímá okolní svět.

Opatrně klisničku vyzvedla na svou pryčnu a sundala z ní tu deku.

Hesperia vytřeštila oči, otočila se a měla co dělat aby se nepozvracela.

Několik minut jí trvalo, než našla dost odvahy, aby se na tu nebohou klisničku podívala znovu.

Ano skutečně byla pegasem. Nebo jím alespoň donedávna bývala. Teď její křídla byla pryč, odříznutá u samého těla.

Rány na jejích zádech po tomto zákroku byly ve strašlivém stavu. Stále z nich trčely drobné úlomky kostí, které dřív spojovaly křídla s jejím tělem, a všechno bylo hrozivě zanícené. K tomu všemu tělo té malé klisničky pokrývalo mnoho dalších menších ran a modřin. Podle všeho byla ta klisnička v takovémto stavu už několik dní.

Hesperia se opatrně dotkla jejího čela a cítila, že celá hoří. Naštěstí díky „Mamče“ se něco o ošetřování naučila a tak se pustila do práce.

Namočila hadry, které dostala, do vody a velice opatrně začala ta zranění omývat. Byla to dlouhá a úmorná práce, a když skončila, byla venku již dávno tma, takže již téměř ani na svou práci neviděla. Na večeři mohla nejspíš zapomenout, zjevně si na ni nikdo nevzpomněl.

Celou tu dobu co ji Hesperia ošetřovala, se ta ubohá klisnička křečovitě zmítala v bolestech a v deliriu cosi mumlala.

„Maminko! Tatínku!” zaznělo z jejich úst „To hrozně bolí. Já už budu hodná. Slibuju, že už nikdy neuteču.”

Z toho a dalších slov, která od ní za tu dobu všechno slyšela, se Hesperia nakonec dozvěděla celý její příběh.

Jak se zdálo, byla sice pegasem, ale narodila se úplně obyčejným poníkům. Její rodiče ji podle všeho skutečně milovali a tak, když po porodu zjistili kým doopravdy je, raději ji schovali, aby ji nikdo nikdy neviděl. Jenže ta malá klisnička byla nespokojená. Chtěla ven, chtěla vidět svět a tak jednoho dne utekla. Netrvalo dlouho a našla ji inkvizice.

Mučili ji tak dlouho, dokud se od ní nedozvěděli, kde žijí její rodiče, které pak následně přímo před jejíma očima popravili. Pak ji odvedly sem do sirotčince. Její další osud už je ani trochu nezajímal.

Podle všeho se za smrt svých rodičů cítila zodpovědná ona sama. Hesperia věděla, že to není pravda. Chtěla jí to říct, ale klisnička ji nejspíš vůbec neslyšela. Stále trpěla hroznými bolestmi a její mysl byla uvězněna v deliriu.

Hesperia byla zoufalá. Nevěděla, co má dělat, aby jí alespoň trochu od bolestí ulevila. A pak si znovu vzpomněla na „Mamču“ a na to jak jí zpívala, když jí bylo nejhůř. A tak to zkusila i ona.

Cela se naplnila nádherným uklidňujícím a konejšivým hlasem. Pomalu a jistě prostupoval do těla té ubohé klisničky a smýval z ní všechnu tu bolest a utrpení.

Hesperia zpívala dlouho předlouho. Slova písně, kterou začala, již dávno skončila, ale přesto ji nějaká neznámá síla vedla dál. A přestala teprve, až když cítila, že nevyzpívá žádnou další notu.

Klisnička před ní otevřela na malou chvilku své oči a podívala se do těch jejích. Byly náhle až děsivě jasné. „Děkuji ti,“ zašeptala do ticha. Pak oči znovu zavřela a usnula.

Hesperia se krátce na to svalila na zem a celá k smrti vyčerpaná také usnula.

Když se ráno probudila, malá klisnička už nedýchala. Zoufale její nehybné tělo objala a začala plakat. Věděla, že selhala, že tu klisničku nezachránila.

Tak ji tam našli i o hodinu později. Zamazanou od krve a s tváří plnou slz. Sebrali malou mrtvolku a odnesli ji pryč. Hesperii pak nechali samotnou a ani žádnou práci jí dnes neudělili.

Když pak později toho dne vyhlédla z okna, byl onen kvítek pryč. Uschnul.

 

Pokračování