A ta láska, co v ní zbyla

„Hespi, Hespi, vstávej. Už se po tobě sháněj,“ vzbudil Hesperii následujícího rána známý hlas.

Hesperia pomalu otevřela své medové oči zalepené zaschlými slzami. Vůbec se jí nechtělo vstávat do toho hrozného světa, kde malá hříbátka tak trpěla. Chtěla umřít a nechat si až navěky zdát sny o jiných lepších světech.

Onen hlas byl však velmi neodbytný. „No tak, Hespi, vstávej. Před chvílí byl budíček. Víš, co se stane, když tam nebudeš? Potrestají tě a sama dobře víš, jak to naposledy dopadlo.“

Hesperia se prudce posadila, jak jí hlavou prolétla nepříjemná vzpomínka. Vzpomínka na ostré prásknutí biče a tu strašlivě pálivou bolest v zádech. Na to se nedalo nikdy zapomenout.

Ve dveřích spatřila známého černého hřebečka, který se ji snažil za každou cenu probudit. „Blacku?“ podivila se „Co tady děláš? Víš, že…“

„Rychle, Hespi,“ přerušil ji Black Jack. „Už tady budou.“

Hesperia vyskočila z pryčny a celá rozcuchaná vyběhla ven. Black Jack pokýval hlavou, usmál se a odběhl ke dveřím do své cely, kde se postavil do pozoru po vzoru všech ostatních hříbat. I Hesperia následovala jejich příkladu a ukázalo se, že tak akorát včas.

Neuplynula totiž ani chvilička a k její cele dorazily vychovatelky v doprovodu několika členů inkvizice.

Jedna z vychovatelek si Hesperii důkladně celou prohlédla. Zkontrolovala a prohmatala jí všechna čtyři kopýtka a podívala se i na její zuby. Bylo to sice nepříjemné, ale nebylo to poprvé, kdy Hesperia a spolu s ní i všichni ostatní prošli takovouto kontrolou.

Když vychovatelka skončila, něco si zamumlala a zapsala do notýsku. Pak se vydala k dalšímu hříběti, kde se celý proces opakoval, zatímco všechna ostatní hříbata stála vzorně vyrovnaná u svých skromných cel. Teprve až když byla všechna hříbata zkontrolována, mohlo se jít na snídani.

A tehdy si toho Hesperia všimla. Těch kradmých ustrašených pohledů ostatních hříbat a jejich šepotu vznášejícího se kamennými chodbami. „Je to čarodějka.“, „To ona ji zabila.“, „Nedívej se na ní nebo tě uřkne!“ zaznívalo z jejich úst, když si hříbata myslela, že se Hesperia nedívá.

Báli se jí a Hesperia tušila, co je toho příčinou. Žádné z hříbat totiž nevidělo ta strašlivá zranění, se kterými sem byla ona nebohá klisnička přivedena, a teď se domnívala, že to byla právě Hesperia, kdo jí ublížil.

Jen Black Jack, jak se zdálo, na ty drby, které se sirotčincem šířily, nevěřil a zůstal při Hesperii. Jen on se nebál a posadil se při snídani k jejímu stolu v jídelně. Zbylá hříbata si sedla co nejdále od ní a stále ji po očku opatrně sledovala.

K snídani byla jako vždy ta odporná kaše. Jen ji tentokrát bylo na poníka zas o trochu méně a byla tak nechutně hořká, až z ní Hesperii trnuly zuby.

„Hespi?“ ozval se náhle Black Jack „Vím, že bys té malé klisničce nikdy neublížila. Nevím sice, co se stalo, ale vím, že tys za to nemohla. Seš moc hodná klisnička,“ řekl, sklopil oči a mírně se začervenal.

Hesperia se na něj překvapeně podívala a cítila, jak se jí celým tělem rozlilo podivné horko.

„Děkuji, Blacku…“ usmála se na něj, ale dřív než stihla pokračovat, ozval se jim za zády přísný hlas vychovatelky.

„Ticho vy dva! U jídla se nemluví!“ okřikla je. Hesperia zmlkla a provinile sklopila hlavu k talíři, ale když vychovatelka odešla, ještě k Blackovi tiše špitla: „Večer ti všechno povím.“

Pak se dlouze zadívala do onoho talíře a hlavou jí začaly vířit myšlenky.

Smrt té malé klisničky v ní něco zlomila. Celý včerejší den proplakala o hladu ve své cele a přála si usnout a už se nikdy do toho strašlivého světa neprobudit.

Stále více si uvědomovala, jak hrozně moc tohle děsné místo nenávidí. Měla už plné zuby těch šedých chodeb a toho hrozného jídla a nenáviděla tu nesmírně tvrdou práci na poli, ke které byli nuceni. To všechno by se ještě dalo snést, ale to že někdo dokázal tak hrozně ublížit malému a nevinnému hříbátku naplnilo srdce neuvěřitelným odhodláním.

Věděla, že bude-li na tomhle místě ještě chvíli, tak ji to definitivně zlomí a všechno to dobré čemu ji učila „Mamča“ bude již navždy zapomenuto. Musí utéct a to co nejdříve. Zahleděla se na Blacka, který odvážně bojoval s onou podivnou kaší, a věděla, že bez něj nikam neodejde. Byl to její jediný opravdový přítel a ona ho vezme s sebou. Nemohla by ho tu nechat samotného.

O svém odvážném plánu mu řekne, co nejdříve, ale až budou mít chvilku o samotě. Nechtěla, aby je slyšel někdo cizí, a tak se mezitím hrdinně pustila do snídaně, která před ní pomalu stydla.

Ani odhodlání však nezahnalo tu trpkou chuť jídla. Přesto však snědla všechno až do posledního sousta. Musela jíst, aby byla silná.

Po snídani opět proběhlo rozdělení do skupin. Hesperia se díky úmrtí té nebohé klisničky vyhnula včerejší práci v kuchyni, což ji trochu mrzelo, neboť to byl jediný den, kdy se dala ukořistit alespoň trošička o něco lepšího jídla než té hrozné šedé kaše.

Moc často se nestávalo, že by nějakému hříběti byl odpuštěn den práce, ale jí se to nějak povedlo. Takové štěstí měla jen hříbata, která vážně onemocněla anebo utrpěla nějaký těžký úraz, a tak Hesperia přemýšlela nad tím, co k tomu vychovatelky vedlo. Nejspíš se některé z nich zželelo jejího uplakaného a krví zmazaného obličeje, ale tomu Hesperia sama moc nevěřila, nebo v tom zmatku, který po úmrtí té klisničky následoval, na ni prostě jen zapomněli.

Dnes ji však již žádná výjimka nečekala. Naštěstí měla dnes její skupina na starosti péči o ty nejmladší a o samotný sirotčinec.

Zbylá hříbata odmítla nechat jí na starosti péči o jiné poníky, a tak Hesperia popadla do tlamičky hadr, starý rezavý kýbl a pustila se do vytírání jedné z chodeb. Ani jí to tolik nevadilo, alespoň bude mít klid od všech ostatních.

Jediný s kým by si teď přála promluvit, byl Black Jack, ale ten byl v jiné skupině. Alespoň to byla ta skupina, která měla dnes zrovna na starosti kuchyni, a tak byla určitá šance, že se setkají.

Když zaslechla kroky blížící se chodbou, myslela si, že je to on a její srdce poskočilo radostí, ale spletla se. Místo něj se objevila dvojice jiných hřebečků z její skupiny.

Hesperia se už, už chystala je pozdravit, ale když si všimla výrazu jejich očí, zarazila se. Byly plné zloby a nenávisti.

Hesperia vyděšeně ucouvla. Začala mít pocit, že tohle setkání nebyla jen pouhá náhoda, ale úmysl.

„Na mladší si troufneš, co?“ ušklíbl se ten, co šel vepředu. Byl celý hnědý až na oči, které byly zelené. „Nás se ale bojíš, co?“

Hesperia udělala další krok vzad a zakoktala „J-já jsem jí nic neudělala…“

„A to ti jako máme věřit, ty čarodějná mrcho?!“ obořil se na ni ten hnědý. „Vždycky jsem věděl, že se jednorožcům nedá věřit a jak je vidět měl jsem pravdu. Co kdybychom jí teď ukázali, taky trochu té naší ‚magie‘?“ zazubil se děsivě.

Hesperia opět o kousek ucouvla. Byla hrozně vyděšená a navíc ji začala strašlivě bolet hlava. V ústech ucítila podivnou železitou chuť, před očima se jí roztančily hvězdičky a ve spáncích jí divoce tepalo.

Nebylo to poprvé, kdy dostala takovýto záchvat migrény, teď se to však vůbec nehodilo. „Kdyby tady tak teď byl Black,“ pomyslela si zoufale „Ten by mi určitě pomohl.“

Náhle na ní někdo zezadu skočil a srazil ji prudkou ranou do hlavy k zemi. Zajiskřilo se a myslí jí projelo tisíce doběla rozžhavených jiskřiček.

Jak se ukázalo, hřebci nebyli jen dva. Byli tři a ten třetí z nich byl právě tím, kdo se k ní připlížil zezadu a shodil ji na zem. Zbylí dva se na ní okamžitě vrhli a přišlápli jí všechny čtyři nohy tak, aby se nemohla hýbat. Hesperia se pokusila vykřiknout, ale něčí kopyto jí v tom zabránilo.

Měla strach. Strašlivý strach. Hlavu jí spalovala oslepující bolest, která hrozila, že každým okamžikem vybuchne, a z vyděšených očí se jí kutálely slzy veliké jak hrách.

Chvíli jí jen všemožně nadávali, ale pak se hnědý hřebec odhodlal a napřáhl se, aby ji uhodil.

Ozvala se hrozivá rána a hřebec náhle ležel o několik metrů dál a na zlomeném a krvácejícím čumáku měl vyražen otisk cizího kopyta. Zbylí dva hřebci pustili Hesperii a otočili se k nově příchozímu.

„Co si vy tři myslíte, že děláte?!“ ozval se Black Jackův hlas plný zloby.

„N-nic,“ zakoktal tentokráte ten hnědý jednorožec. „J-jen jsme si chtěli popovídat tady s tvou kamarádkou.“

„Tak popovídat, jo?!“ zahřměl Black Jackův hlas výhružně. „Ještě jednou vás tři uvidím v její blízkosti, tak vás už ani vychovatelky nepoznaj!“

„D-dobrá,“ zakoktal znovu ten hnědý a opatrně začal ustupovat. Když to jeho dva kumpáni uviděli, dali se na ústup i oni. Za chvilku po nich nebylo vidu ani slechu.

„Seš v pořádku?!“ zeptal se jí Black Jack, když jí pomohl vstát.

„J-jsem,“ přikývla Hesperia, ale její hlas se stále ještě trochu třásl strachy. „Jen mě trochu bolí hlava, ale už je to lepší.“

Pak mu skočila kolem krku a objala ho. „Díky, že jsi přišel. Nevím, co to do nich vjelo. Bála jsem se, že mě zabijí.“

„Máš štěstí, že jsem tě zaslech vykřiknout, zrovna když jsem šel do sklepa,“ usmál se na ni Black Jack nervózně. „Jsem rád, že to dobře dopadlo, ale budu už muset jít, než mě budou v kuchyni postrádat. Večer si o tom promluvíme, dobrá?“

Hesperia přikývla a nakonec, i když trochu neochotně, uvolnila Blacka ze svého objetí. Ještě mu zamávala, než zmizel za rohem, a pak se posadila a rozplakala se.

Chvíli jí trvalo, než se alespoň trochu uklidnila a pustila znovu do práce. Rytmické stále opakující se pohyby a samota brzy zklidnily rány, které utrpěla jak na těle, tak i na duši.

Zbytek dne proběhl bez dalších konfliktů a brzy po večeři, když měli hříbata konečně chvilku času jen sama pro sebe, za ní do cely přišel Black Jack. Posadil se k ní na pryčnu a ona si položila hlavu na jeho rameno a začala vyprávět.

Vyprávěla o všem, co v posledních pár dnech zažila. O zraněném hříbátku, kvítku za oknem, svých plánech na útěk a o dnešní rvačce s těmi třemi hřebci. Když skončila, byly její tváře opět zmáčené slzami a Black Jack ji konejšivě hladil po hřívě.

Moc rád by nešťastné Hesperii něco řekl, ale nevěděl co. Pak náhle Hesperia začala zpívat. Black Jack velice rád naslouchal jejímu hlasu a obzvláště jejímu zpěvu. Teď navíc zpívala jen jemu. Byla to tichá konejšivá píseň o lásce a o přátelství. Jedna z těch písní, které se zpívaly tehdy ještě před válkou. V nynějším světě už pro takové písně nebylo místo, snad možná jen právě v Hesperiině srdci.

Black Jack mlčky seděl a naslouchal až do večerky, kdy musel opustit Hesperiinu celu a vrátit se do té své. Popřál jí dobrou noc a zavřel za sebou dveře, které krátce na to vychovatelky zamkly.

Ani jeden z nich však netušil, že dnes večer to bylo naposledy, kdy si byli takto nablízku. Osud měl pro ty dva nachystané již jiné plány.

 

Pokračování