A cesta z temnot vyvstane

„Klap, klap, klap, cvak, klap, klap, klap, cvak, …“ šířilo se temným ponurým lesem, nebo alespoň tím, co z onoho lesa zbylo.

Kam až oko poníka dohlédlo, se táhly jen smutné seschlé kmeny již dávno mrtvých stromů. Nikde nebyl ani jediný náznak zeleně. Nerostla zde ani tráva ani mech. Všechno v tomhle lese již dávno zemřelo.

Při zemi se vznášela podivná našedivělá mlha a právě z jejího nitra se ozývalo to podivné klapání. Znělo to skoro jako pomalé a rozvážné údery kopyt do země.

A pak se náhle z mlhy vynořila postava. Byl to poník kompletně zahalený v šedém plášti, takže nebylo možné poznat, jak vypadá. Pomalým, ale sebejistým krokem se blížil k malé okrové hromádce ležící jen pár stop od nedaleké bažiny.

Voda v ní byla černá jak noc a podivně zapáchala. Hladina byla tichá a nehybná. Ani jediná drobná vlnka nenarušila její hladkou plochu. Bylo to zlé a špatné místo. Mnohem horší než okolní les. Nikdo, kdo se bažinu pokusil přejít, se už nevrátil. Ať už v jejích hlubinách žilo cokoliv, muselo to být opravdu strašlivé.

Poník se zastavil a sklonil se nad tou hromádkou. Důkladně ji očichal a pak se podezřívavě rozhlédl po okolí.

To, co před ním leželo na zemi, byla malá kobylka. Spíš ještě hříbě než dospělý poník a podle všeho byla v bezvědomí.

Nebyla to však jediná věc, která upoutala jeho pozornost. Všude okolo ní v okruhu deseti stop ležel na zemi podivný prach a kamenné trosky. Nepatřily sem, to onen poník, moc dobře věděl, ale jak se sem dostaly, netušil. Měl sice jisté podezření, ale uvěřit tomu za žádnou cenu nemohl.

„Jak ses sem, holka, dostala?“ zamumlal si spíš pro sebe hlubokých chraplavým hlasem. Žádné odpovědi se mu však nedostalo.

Znovu se tedy sklonil k oné kobylce a olíznul ji po tváři, ale ani to ji neprobudilo.

Pak se jeho hlava prudce vztyčila a zastříhal ušima. Dnes nebyl v lese sám. Někdo další byl poblíž. Slyšel jejich hlasy, cinkot zbrojí a dusot jejich okovaných kopyt.

Okamžitě poznal, o koho se jedná. Jeho vycvičené smysly rozeznaly blížící se stráže inkvizice. Bylo jich kolem dvou tuctů a pomalu se blížily jeho směrem.

Někoho hledaly. Nejspíš tu malou kobylku, která mu ležela u nohou. Ale proč? Co mohla udělat takhle malá kobylka, tak strašného, že ji hledala tak velká inkviziční skupina?

Znovu se na tu kobylku zadíval. Něco v ní bylo. Něco, co nemohl vidět ani cítit, ale přesto to nějak vytušil. Znal tu sílu, ale bylo to už tak strašně dávno, kdy ji cítil naposledy.

Sklonil se a odhrnul její kaštanovou hřívu a tam v samotném středu jejího čela spatřil až dosud skrytý malý hrbolek zakrytý již téměř okem neviditelnou jizvou.

Chvíli jen tak tiše sledoval to, co kdysi mohlo bít pouze rohem jednorožce, a pak si tiše povzdechl: „Do čeho ses to namočila, holka jedna nešťastná?“

Znovu zbystřil a zaposlouchal se do okolních zvuků. Stráže se rychle blížily. Bylo na čase jednat. Nemohl jim tady tu malou kobylku přeci nechat napospas.

Rychle se rozhlédl a zkontroloval, jestli po něm nezůstaly nějaké stopy. Naštěstí byla půda tak vyschlá a ztvrdlá, že v ní po jeho přítomnosti nezbylo ani památky. Když skončil, zabořil čumák do brašny skryté pod pláštěm a vytáhl odsud dlouhý nůž. Jediným dokonale nacvičeným pohybem ťal a odsekl té malé kobylce část ocasu.

Pak nůž zase vrátil do brašny, jemně uchopil kobylku do svých kopyt, přehodil si ji přes záda tak lehce, jako by to bylo jen pouhé pírko a zamířil k bažině.

Velmi pečlivě našlapoval, aby v bahnité půdě po něm zůstaly, co nejzřetelnější otisky kopyt. Na jejich konci pohodil do nitra bažiny odříznutý zbytek z kobylčina ocasu.

Ještě naposledy svou práci zkontroloval a pak se prudce odrazil od země a mohutným skokem zmizel v hlubinách bažiny.

Dopadl jen o kousek dál na malý kamenitý ostrůvek z větší části skrytý pod hladinou. Rozhlédl se, aby se zorientoval a znovu skočil. Jen on věděl o téhle cestě vedoucí bažinou.

Když o chvíli později dorazily inkviziční stráže, nezbylo po hřebci s kobylkou ani památky. Jediné co našly, byla líně se převalující mlha, trosky a stopy ztrácející se v bažině. Prohledávaly okolí až do setmění, ale jediné, co objevily, byly zbytky ocasu té kobylky, kterou hledaly. Nakonec tedy zamířily zpět do sídla inkvizice spokojeny s faktem, že se tenhle problém vyřešil, tak říkajíc, sám.

 

• • •

 

Temnotou halící Hesperiinu mysl náhle pronikl parsek světla a její vědomí se pomalinku začalo probouzet k životu. Necítila se zrovna nejlépe, ale dalo se to snést.

Otevřela oči a hned je zase zavřela, když jí hlavou projela ostrá bolest. Zkusila tedy otevřít jen jedno a to velmi opatrně.

Zpočátku bylo všechno příšerně rozmazané, ale její zrak se začal pomalu přizpůsobovat a Hesperia začala rozeznávat okolí.

Ležela na dece vprostřed nějaké kamenné místnosti. Již na první pohled bylo patrné, že ta budova, ve které se právě nachází, není zrovna v nejlepším stavu. Zdi byly popraskané, na mnoha místech se drolily a dírami v kamenném stropě prosvítaly sluneční paprsky. V krbu na druhé straně místnosti plápolal oheň a v kotlíku nad ním zavěšeném se něco pomalu vařilo.

Vonělo to překrásně a Hesperii se začaly sbíhat sliny. Měla pocit, že nejedla snad celý týden. Hlad byl daleko silnější než její vůle, a tak se opatrně vyhrabala z přikrývek a postavila se na poněkud nejisté nohy, odhodlaná důkladně prozkoumat obsah onoho kotlíku.

„Tak ses konečně vzbudila, holka?“ přivítal ji podivný chraplavý hlas. Hesperia se otočila tím směrem a spatřila postavu poníka skrytou ve stínu. Vystrašeně ustoupila o několik kroků zpět.

„Mě se bát nemusíš, holka. Já ti neublížím,“ promluvil ten poník znovu. „Kdybych to chtěl udělat, tak to udělám, zatímco jsi byla v bezvědomí.“

Dlouze se Hesperia dívala jeho směrem a třásla se po celém těle. Přesto na jeho slovech bylo něco pravdy. Poslední, co si pamatovala, bylo, jak se zhroutila vprostřed lesa. Na tohle místo rozhodně nedošla po svých. Ten poník skrytý ve stínu v tom měl určitě kopýtka. Nakonec tedy Hesperia přikývla a posadila se.

„D-dobrá,“ zakoktala trochu nervózně „K-kde to jsem? A k-kdo jste vy?“

„Jmenuji se Garren a tohle místo bývalo kdysi sídlem jednoho z nejmocnějších jednorožců, kteří kdy žili. Teď z něj zůstal jen popel a prach. I tohle místo, jeho věž, se pomalu rozpadá. Zůstal jsem jen já, ten který mu po celá léta věrně sloužil,“ zavzpomínal onen poník. „A kdo jsi ty, holka? A jak ses vůbec dostala na to místo v lese?“

„J-já se jmenuji H-Hesperia,“ vykoktala ze sebe stále trochu vyděšeně. „N-nevím, jak se to stalo. V… v jednu chvíli mě pronásledovala inkvizice a… a pak jsem se najednou objevila tam.“

„Hmm,“ ozvalo se a bylo vidět, jak se ta stínová silueta poníka poškrábala kopýtkem po bradě. „Pokud se nepletu, tak jsi jednorožec, ale o svůj roh jsi někde přišla, že?“

„A-ano,“ zatřásl se Hesperiin hlas. Bála se, jaká bude reakce toho poníka, až se dozví pravdu, ale zároveň cítila, že by mu lhát neměla. „Ale už nevím, jak jsem o něj přišla. Co si pamatuju, tak jsem ho nikdy neměla. Ani jako maličké hříbě. M-myslíte, že t-to, co se stalo, tam u i-inkvizice, má s tím něco společného?“

„Zdá se, že ano,“ odpověděl Garren přemýšlivě. „I když netuším jak, tak se ti nějakým způsobem podařilo čarovat i bez rohu…“

„Takže všechna ta hříbata měla pravdu,“ vskočila mu Hesperia náhle do řeči. Náhle se nebála toho poníka, ale sama sebe. „Jsem zlá a zkažená! Jsem čarodějka! …“

„Ticho, děvče!“ okřikl ji Garren prudce a přistoupil k ní blíž. „Magie je sice nebezpečná, ale není zlá, jak tvrdí inkvizice! Každý, kdo ji umí ovládat, se může rozhodnout, k jakému účelu ji použije. Bude-li to v dobrém anebo zlém záleží už jen na něm.“

Hesperia vypískla. Nevyděsila ji ani tak prudká Garrenova slova, ale jeho vzhled. Konečně totiž už nestál ukryt ve stínech, a tak mohla vidět, jak vypadá.

Byl to starý zemský poník se stříbrnou srstí. Jeho hříva byla šedivá, i když v minulosti měla nejspíše jinou barvu, ale již dávno nebylo poznat jakou. Měl jen jediné oko, které bylo až na bělmo dokonale černé. Druhé oko měl zakryté páskou omotanou kolem hlavy. Jeho levá zadní noha chyběla a místo ní měl nasazenou podivnou železnou protézu. Zbytek těla měl pokryt mnohými jizvami.

„Promiň, holka,“ řekl tak trochu provinile a schoval se zpět do stínů. „Nechtěl jsem tě vyděsit. Za svůj život jsem zažil až příliš mnoho bojů a některé rány už se nikdy nezahojí,“ skončil Garren tak trochu smutně.

Hesperia se podívala na tu postavu ukrytou opět ve stínech a náhle jí bylo toho starého poníka líto. Věděla, že není zlý, jen toho za svůj život hodně protrpěl.

Opět se postavila a pomalým trochu nejistým krokem k němu zamířila. Garren překvapeně pozoroval, jak k němu Hesperia přistoupila a povzbudivě se o něj otřela svým čumáčkem. Tohle nečekal. V oku se mu zaleskla drobná slza, kterou si však hned zase setřel.

„Nic se nestalo,“ usmála se na něj Hesperia. Garren se na ní místo odpovědi jen dlouze zkoumavě podíval.

Něco na té kobylce bylo. Něco zvláštního. Cítil, jak z jejího nitra vyzařuje nějaká zvláštní síla. Nebyla to ta magie, kterou znal. Něco na ní bylo jiného, ale on nedokázal říct, co.

„Budeš-li chtít,“ promluvil po několika minutách hlubokého zamyšlení „mohu tě v magii cvičit. Nejsem sice jednorožec, ale nějaké triky jsem se za svůj život naučil. Navíc tu určitě zbyly ještě nějaké knihy, které se magií zabývají. A určitě ti tu bude lépe než tam venku. Sem do bažin se nikdo neodváží. Tady tě inkvizice hledat nebude.“

Hesperia chvíli nad nabídkou přemýšlela, ale pak náhle zoufale vykřikla, když jí Garrenova slova připomněla něco zcela jiného. „Black Jack! Je pořád u nich. Musíme ho zachránit!“ zanaříkala a už hledala pohledem cestu ven.

„Zbláznila ses, holka?!“ zarazil ji Garren svým kopytem. „Jestli se k nim přiblížíš, na místě tě zabijí. Je mi to líto, ale tvému příteli už nijak nepomůžeme.“

Ta slova Hesperii hluboce zasáhla. Věděla, že má ten hřebec pravdu. Jejímu Black Jackovi už nebylo pomoci. Proti inkvizici neměla žádnou šanci. Ale možná, pokud by se opravdu naučila ovládat magii, by ho dokázala zachránit někdy později.

Na chvíli ovládla svůj žal a zoufalství a hřebcovu nabídku přijala. Pak si jen lehla na svou deku, stočila se do klubíčka a rozplakala se.

Garren přes ni soucitně přetáhl deku a posadil se ke krbu, tak aby na ní stále koutkem oka viděl. Díval se na to, jak ta malá kobylka tiše vzlyká, dokud neusnula vyčerpáním. Pak se zadíval do planoucího ohně a hlavou mu táhly podivné myšlenky.

 

Konec první části