Kapitola šestá

„Trixie, to vážně nemusíš dělat.“

Trixie obrátila oči v sloup a zůstala otočená zády k Twilight. „Nesmysl, Twilight. Vždyť ani nemůžeš chodit. A navíc nedělám je jen pro tebe. Je čas snídaně pokud to nevíš.“

„Když to říkáš… ale nepřidělávej si kvůli mně zbytečně práci, ano? Vždyť ani skoro nemám hlad.“ V tu chvíli se Twilightin žaludek rozhodl, že ji zradí, a hlasitě zakručel, což vedlo k tomu, že se Trixie zachichotala. Twilight zrudla do sytě karmínové barvy, ale nebyla si jistá, jestli to bylo kvůli těm neslušným zvukům, které vydával její žaludek anebo za to mohl ten andělský trylek Trixiina hlasu.

Trixie se otočila a na tváři měla výraz plný pochopení. „Podívej, vím, že jsi nejspíš zvyklá si všechno dělat sama, ale tvé zranění jsou opravdu vážná. Kdybychom nebyly vprostřed ničeho, vzala bych tě do nemocnice.“ Popošla blíž a nevědomky tak Twilight uvedla do rozpaků. „Udělám všechno, abych ti pomohla se zotavit, ale ty se mnou musíš spolupracovat, dobrá?“

Twilight si uvědomila, že by měla nějak odpovědět, ale jediné na co se zmohla, bylo lehké přikývnutí. Naštěstí se zdálo, že taková odpověď Trixie stačila, a tak se zase otočila.

Twilight sledovala tu kobylku, jak popošla zas o kousek dál, celá ohromená a zmatená. Tahle Trixie byla o tolik jiná než ta kterou si pamatovala. Byla o tolik… milejší. Rozhodně to nebyla změna k horšímu, ale byla to změna opravdu nečekaná.

„A je hotovo. Tady máš. Doufám, že máš ráda borůvky,“ objevila se náhle před ní znovu Trixie a vyrušila ji tak z jejího zadumání. Spolu s ní se objevily i dva levitující talíře plné ještě kouřících slaďoučkých borůvkových palačinek politých javorovým sirupem. Taková blízkost k tak výborně vypadajícímu jídlu donutila Twilightin žaludek znovu zakručet.

Twilight se začala dobývat z postele, ale Trixie ji kopýtkem zarazila. „Ehm… Twilight? Co si myslíš, že děláš?“

Twilight se na Trixie rozpačitě usmála „No… vstávám, abych ti tu tvou postel neušpinila.“

Twilight nabyla dojmu, že kdyby se Trixie zrovna nevěnovala kouzlu, které drželo talíře s palačinkami ve vzduchu, tak by v tu chvíli nejraději zabořila tvář do svých kopýtkek.

„Twilight, ze všech hloupých věcí je… vždyť ani ještě nemůžeš chodit. Navíc vidíš tu snad nějaký stůl? Já tedy ne. Tak prostě seď a ty palačinky si vychutnej. A pokud se ti náhodou podaří něco z toho upustit na postel, tak se tím netrap, dobrá? Za svůj život jsem se naučila pár skvělých čistících kouzel.“

Twilight přikývla a vzala si od ní talíř. Mezitím co se na něj s chutí dívala, sedla si Trixie na postel naproti ní a přilevitovala si k sobě talíř se svými palačinkami. Twilight si chvilku zkoumavě prohlížela vidličku, kterou jí Trixie podala společně s talířem. Bylo to už tak hrozně dávno, kdy jedla, aniž by při tom levitovala svůj příbor. Možná by přeci jen mohla zkusit použít trochu magie. Twilightin roh slabě zazářil, jak se pokusila vidličku zvednout…

Intenzivní pálivá bolest jí vehnala slzy do očí a tiše zanaříkala.

Trixie okamžitě zareagovala. Její hlas byl plný znepokojení. „Twilight! Jsi v pořádku?“

Po chvilce, kdy si Twilight setřela slzy třesoucím se kopýtkem, přikývla. „A-ano. Jsem. Ale myslím, že nemůžu kouzlit.“

Trixie nevěděla co dělat. Jednorožec bez magie byl jako pegas bez křídel. Byla to ta nejhorší věc krom smrti, která se nějakému z nich mohla stát. Trixie sledovala jak se Twilight zoufale snaží zadržet slzy bezmoci. Už natahovala své kopýtko, aby ji utěšila, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Nemohla v tuhle chvíli udělat nic.

Twilight se oklepala. Chovala se jako hříbě. Její magie se jistojistě brzy vrátí. V mezičase bude prostě jíst jako každý jiný poník bez magického nadání. Twilight sebrala vidličku a pečlivě s ní odřízla kousek ze svých palačinek. Téměř násilně ho nabodla, strčila do úst a začala žvýkat.

Palačinky byly naprosto vynikající.

Twilight zavřela oči a vychutnávala si jejich lehkou máslovou příchuť. Byly dokonce lepší než ty od Spika. Vydržela v tomto stavu do chvíle, než uslyšela stěží zakrývaný smích. Otevřela oči a zamračila se na toho jediného poníka v místnosti, který jako jediný mohl vydat tento zvuk.

Trixiiny palačinky byly dosud netknuté. Celou tu dobu byla zaměstnaná tím, že pozorovala Twilight jak jí ty své. „Ty… Ty nejsi zvyklá jíst často bez pomoci magie, že Twilight?“

Twilight se zamračila ještě o něco víc. „Po pravdě ne, nejsem. Proč se ptáš?“

Trixie se na Twilight nevině usmála. „Jen tak. Byla jsem zvědavá.“ Pak se konečně začala věnovat svým palačinkám a úzkostlivě se vyhýbala Twilightinu zlostnému pohledu.

Obě kobylky upadly v družné mlčení, ale každá z nich se snažila pokud možno nenápadně sledovat tu druhou. Twilight se rychle zlepšila v ovládání vidličky bez pomoci magie a nakonec se rozhodla, že nadešel čas na nějaké odpovědi.

„Takže, jak jsi mě vlastně našla?“

Trixie spolkla své poslední sousto a na chvilku upadla v mlčení, když se snažila sesbírat své myšlenky.

„Abych řekla pravdu, tak jsem tě prostě našla na cestě.“

Twilight zamrkala. „Cože? To je všechno?“

Trixie pokrčila rameny. „No jasně. Prostě jsi tam jen tak ležela na kraji cesty s ošklivě vypadajícím zraněním na boku. Skoro celá jsi už byla zavátá sněhem a tvé rty byly úplně modré Já… myslela jsem si, že jsi mrtvá, když jsem tě spatřila poprvé.“

Twilight chvíli zírala jen tak do prázdna a snažila se představit si, to co jí Trixie vyprávěla. Skutečně byla tak blízko smrti? Z té představy se oklepala. „Říkala jsi, že jsem byla v bezvědomí čtyři dny? Jak jsem tak dlouho vydržela bez jídla a vody?“

Trixie na moment od ní odvrátila svůj pohled. Červenala se snad? „No… já… prostě… jsem se o tebe starala. Dělala jsem, co jsem mohla, abych ti dala napít a trochu tě nakrmila. Nebylo to jednoduché, ale… nemohla jsem tě prostě jen tak nechat umřít. Chtěla jsem tě odvézt do nemocnice, ale sněhu je příliš mnoho a přívěs přes něj neprojede. Snažila jsem se, ale nejsem žádný zdravotník.“

Trixiiny rozpaky donutily Twilight k úsměvu. Tahle Trixie byla opravdu velmi odlišná od té, co si pamatovala. „No, jsem na živu, takže sis nejspíš vedla dobře.“ Pak výraz na Twilightině tváři zvážněl. Ujistila se, že má Trixiinu pozornost a pokračovala. „Děkuji ti Trixie. Z celého srdce ti děkuji. Nikdy nebudu schopná ti to oplatit.“

Trixie krátce mrkla na svůj znovuzískaný plášť a klobouk. V jejích očích se zračil toužebný výraz. „Myslím, že jsme se už vyrovnaly. Nikdy bych nevěřila, že je ještě někdy uvidím. Znamenají pro mě opravdu mnoho.“

Twilight přikývla, ale stále věděla, že záchrana jejího života má daleko větší váhu než to, že Trixie donesla její klobouk a plášť. Jednou najde způsob jak jí to vynahradit. „A proč jsou pro tebe vlastně tak důležitě?“

Trixie škodolibě na Twilight pohlédla a ušklíbla se. Také chtěla nějaké odpovědi. „Řeknu ti to, ale teprve až potom, co ty mi odpovíš na mou otázku. Co děláš tady, tak daleko od Ponyville? A jak jsi vůbec přišla k takovému hroznému zranění?“

Panika na chvilku zaplavila Twilightinu mysl. Nemohla jí říct pravdu, nebo alespoň ne celou. „Já… někoho hledám.“

Trixie si ji skepticky prohlédla. „To jsi šla celou tu cestu sem, abys našla jediného poníka?“ Pak se jí v očích zablesklo, znovu se ušklíbla a naklonila se k Twilight. „N … a kdo to je? Je hezký?“

Twilight zmateně zamrkala. Teprve pak pochopila, co tím Trixie myslela a okamžitě zrudla. „C-co tě vede k myšlence, že někoho hledám kvůli tomuhle?“

Trixie se svalila na záda a začala se nekontrolovatelně smát. Slzy jí tekly po tváři. „Hahaha! Věděla jsem to! Ty ses zamilovala do nějakého hřebce!“ Ještě chvilku se smála, než se uklidnila a setřela si slzy z koutků očí. „Takhle jsem se už dlouho nezasmála. Tušila jsem, že nejsi tak dokonalá, jak jsi vypadala tehdy v Ponyville. Přeci jen máš své vady!“ Znovu se naklonila k Twilight a v očích se jí zvědavě zablesklo. „Po pravdě. Kdo to je?“

Twilight rychle otočila hlavou a skryla tak odpověď, o které věděla, že je v jejích očích napsaná. Trixie se to nesměla dozvědět. Ne teď. Ne takhle. „To ti bohužel říct nemohu. Alespoň ne dnes.“

Trixie však byla neodbytná. „No tak, Twilight! Stejně ho nejspíš nikdy nepotkám. A navíc jsem ti zachránila život, pamatuješ?“

Twilight sebou trhla. Její ruměnec se změnil ve výraz zloby. „Hele! Myslela jsem, že jsme se…“ V tu chvíli se zarazila a pochopila, že Trixie jen vtipkovala. Bylo to patrné z pobaveného výrazu v její tváři.

„S tebou není žádná legrace, Twilight. Jsi moc důvěřivá.“

Twilight byla ohromená. Nikdy nepovažovala Trixie za ten typ poníka, který by byl schopný si z druhých dělat legraci, obzvláště potom co se stalo v Ponyville. A své ohromení vyjádřila otázkou. „Neber to špatně, ale co tě tak změnilo? Byla jsi… no…“

„Prostě blbec?“ pomohla jí Trixie.

Twilight sice sklopila hlavu, ale přikývla. Obě dvě to věděly, a tak nebyl důvod o tom lhát.

Trixie vzdychla a poškrábala se kopýtkem vzadu na krku. „Twilight… to co jsi mi udělala v Ponyville… mě zlomilo. Zlomilo to mou duši. A potom co odešel i hněv jsem necítila už vůbec nic. Skoro jako bych byla vevnitř mrtvá. Ale pak jsem se jednoho dne probudila. Opět jsem vnímala východ slunce a cítila vítr ve tváři. Byla jsem… znovuzrozená… dalo by se říct. A tehdy jsem si uvědomila, jakým hlupákem jsem bývala. A tak jsem se změnila.“

Twilight zírala na Trixie a ticho, které zavládlo, se prohlubovalo. Ona… to ona ji zlomila? Ale… vždyť jen dělala to, co musela. Trixie si všimla jejího výrazu. „Ale no tak Twilight. Přesně to je důvod proč jsem se ti to bála říct. Nebyla to tvoje chyba. Já… nebyla jsem tehdy zrovna milý poník. A pokud něco, tak bych ti měla poděkovat… znovu.“ A zářivě se na Twilight usmála.

Twilight jí úsměv opětovala a její srdce se rozbušilo. Možná by jí to mohla říct teď.

„Trixie…“

„Hmm?“

„Já… chtěla bych…“ snažila se Twilight, ale nedokázala ta slova vyslovit. Pochybnosti se vplížily do její mysli a spoutaly ji dusivými okovy. Nakonec se rozhodla zeptat na něco zcela jiného. Nenáviděla se za svou zbabělost. „Chceš se mě ještě na něco zeptat? Myslím, že jsi na řadě.“

„Ach,“ zamyslela se na chvilku Trixie a dívala se do prázdna. „Jo jasně. Kde jsi přišla k těm zraněním? Myslela jsem, že se svou magií se o sebe dokážeš postarat v každé situaci.“

Twilight potlačila zachvění a stručně vylíčila své setkání s vlky. Vyprávěla to rychle a tiše. Nevynechala ani jediný detail, ale zároveň nic nepřikrášlovala. Ani ten její ohnivý kužel. Když skončila, Trixie na ní bez hnutí zírala.

Twilight odolávala tomu pohledu, jak nejdéle dokázala, ale nakonec se přeci jen rozhodla promluvit. „Co? Co je? Proč se na mě tak díváš?“

Trixie zamrkala, jako by právě byla vytržena z nějakého transu. Vypadala ohromeně. „T-ty jsi dokázala vyčarovat oheň tak horký, že spálil na popel dospělého vlka? Včetně kostí? To… To je… neuvěřitelné.“ Trixie se zvedla z postele, nepřítomně zvedla oba prázdné talíře a zamířila ke dveřím.

Když Trixie vyšla ven, ucítila Twilight jak její bok ovál ledově chladný vítr. Co to Trixie dělá? Proč se chová tak… divně? Trixie se vrátila jen o chvilku později a její srst byla pokrytá lehkým sněhovým popraškem. Nesla dva čerstvě umyté talíře a stále byla v tom podivném transu. Twilight slyšela, jak si něco tiše mumlá.

Twilight se musela přes tu její podivnou náladu nějak dostat. Trixiino chování ji trochu děsilo. „Trixie?“

Trixie si ji ani nevšimla.

Twilight to zkusila znovu a hlasitěji. „Trixie?! Jsi v pořádku?“

Ani teď na ní Trixie ani koutkem oka nepohlédla a jen se věnovala talířům, které vracela zpátky na své místo.

Twilight to tedy zkusila ještě jednou a tak hlasitě jak jen dovedla. „TRIXIE!“ To sice způsobilo, že se jí vrátila bolest hlavy, ale pokud tak dostane Trixie z toho jejího… omámení, tak to stálo za to.

Konečně dostala odpověď. Trixie trochu nadskočila a pohlédla na Twilight zmateným a trochu rozzlobeným výrazem. „Co?! Proč tak křičíš?“

Twilight čekala, až bušení v její hlavě trochu ustane. „Byla jsi tak trochu mimo. Snažila jsem se na tebe mluvit normálně, ale ty jsi mě ignorovala. Bála jsem se o… měla jsem prostě strach.“

Trixiina rozmrzelost okamžitě zmizela. „Promiň, Twilight. Já jen že… Viděla jsem, co jsi dokázala s Malou medvědicí, a věděla jsem, že jsi skutečně mocná. Ale … takováto magie je prostě neuvěřitelná! Lhala bych, kdybych předstírala, že nežárlím. “

Twilight zavrtěla hlavou. Věděla čeho je schopná normálně a tohle rozhodně nebylo ono. „Dokázala jsem to jen proto, že jsem byla v tak zoufalé situaci. Kdybych to neudělala, zemřela bych,“ promluvila tiše. Ty vzpomínky ji stále ještě děsily.

Trixie si toho všimla. „Ach, Twilight, omlouvám se. Je to už hrozně dávno, kdy jsem měla hosta, který se nezajímal jen o mé magické triky, a tak trochu postrádám jisté společenské dovednosti.“

Twilight prostě jen pokrčila rameny. „To je v pořádku. Mně se to také stává. Občas mě Spike musí praštit polštářem, abych vůbec zodpověděla jeho otázky.“ Ta vzpomínka jí na rtech rozehrála smutný úsměv. „Kdybych se tak mohla vrátit. Chybí mi Spike, Rarity, Fluttershy… chybí mi všichni.“

Trixie si k ní přisedla a povzbudivě jí položila kopýtko kolem ramen. „Něco ti povím. Až roztaje tenhle všechen sníh, vezmu tě tam zpátky sama, dobrá? Stejně jsem se do té části Equestrie chtěla zase vrátit.“ Trixie se zamračila ztracená v myšlenkách. „Doufám jen, že to nepřeruší ten tvůj hon za tím tvým hřebcem. Byla bych velmi nerada, kdyby ses sem táhla celou tu cestu zbytečně.“

Twilight se usmála. „Neboj se, nepřeruší. Stejně si myslím, že… on… není nikde poblíž.“

Trixie se lstivě usmála. „Ty mi prostě jen nechceš říct, kdo to je. Vsadím se, že přesně víš, kde je!“ Zarazila se a pak pokračovala falešně zlověstným tónem. „Ale nemysli si. Velká a Mocná Trixie zná cesty jak to zjistit! To si pamatuj!“

Chichot na konci věty zcela překazil efekt, který do ní Trixie vložila, a za chvilku se už obě kobylky hlasitě smály.

Jejich smích utichal a Trixie se pokusila neúspěšně potlačit zívnutí. „Ach… omlouvám se, Twilight. V posledních dnech jsem se moc nevyspala. A ne kvůli tobě,“ dodala, když viděla jak úsměv na Twilightině tváři poklesl. „Cvičila jsem nové triky na mé vystoupení a často jsem zůstávala dlouho vzhůru.“

Twilight se znovu zasmála. „Přesně to samé se mi stává, když něco studuji. Často ztratím přehled o čase a to pak jdu leckdy spát, až když přichází ráno. Měla bych si jít lehnout jinam… je to přeci jen tvoje postel.

Trixie znovu zívla a zavrtěla hlavou. „Nesmysl, Twilight. Postel je dost velká pro nás obě a i ty potřebuješ odpočinek, aby ses uzdravila.“

Trixie vylezla na postel a lehla si hned vedle Twilight. Twilightino srdce začalo bušit jak o závod. Byla tak blízko. Tohle nevydrží. „Tr-Trixie, mě to… vadit nebude. Jen se…“

Ale Trixiino kopýtko ji zarazilo. „Pšt! Je čas si trochu zdřímnout!“ Trixie se převalila a přetáhla přes sebe deku, ale ještě předtím se ujistila, že jí pořádný kus zůstává volný, aby si pod ní mohla lehnout i Twilight, kdyby chtěla.

Twilight jen tak ležela a vychutnávala si blízkost Trixiina těla. Ta její božská vůně ji celou obklopovala, a tak se zhluboka nadechla. Vůbec si nevšimla, kdy se její oči začaly zavírat a ani si nevšimla, když se zavřely úplně. Celá její bytost se soustředila na Trixie ležící vedle ní. Šťastně se usmála. Zdálo se, že se všechno obrací k lepšímu.

 

Pokračování