Kapitola sedmá

Twilight se zvolna probudila. Její mysl byla stále ještě trochu zpomalená a zamlžená, ale cítila se příjemně, pohodlně a poprvé po několika dnech i bezpečně. Protáhla si své ztuhlé končetiny, posadila se a zazívala. Ihned se všimla toho, že Trixie už vedle ní neleží. A hned poté si uvědomila, že si opravdu nutně potřebuje odskočit na toaletu.

Zakalenýma očima se rozhlédla po přívěsu a všimla si té, kterou milovala, jak sedí u psacího stolu a prohlíží si svůj klobouk. Odkašlala si a promluvila. Její hlas byl suchý a chraplavý „…bré ráno, Trixie.“ Twilight se rozkašlala. Její hrdlo bylo vyprahlé jak poušť. Jak dlouho spala?

Trixie trochu poskočila. Celou svou myslí se soustředila na odpověď k otázce, která jí vrtala hlavou. Starostlivě se na ní podívala, když uslyšela její zakašlání. „Dobré ráno, Twilight. Jsi v pořádku?“

Twilight zatřásla hlavou stále kašlajíc. „Vodu?!“ požádala stěží.

Trixie uchopila svou magií džbánek s vodou na ledničce, nalila z něj sklenici pro Twilight a opatrně jí ji podala. „Nevypij to všechno hned najednou. Spala jsi pěkně dlouho, a tak jsi nejspíš trochu dehydrovaná.“

Twilight přikývla a zlehka usrkla. Pak znovu a znovu. Po dvou celých sklenicích si znovu odkašlala a zkusila promluvit znovu. Její hlas byl již skoro normální, i když trochu skřípavý. „Díky, Trixie. Jak dlouho jsem spala?“ A pak sarkasticky dodala: „Další čtyři dny?“

Trixie se usmála jejímu tónu. „Ne, tentokrát jsi byla mimo jen nějakých čtrnáct hodin.“

Twilight vytřeštila oči. „Čtrnáct hodin?! Ale… vždyť bylo ještě ráno, když…“ V tu chvíli se podívala jedním z oken lemujících stěny přívěsu ven a spatřila za ním jen temnotu pozdní noci. Obrátila svůj pohled zpátky na Trixie a vyčítavě se na ní podívala. „Proč jsi mě nevzbudila dřív?“

Trixie jen obrátila oči v sloup. „Twilight, pro případ, že jsi už zapomněla, stále se ještě zotavuješ z jedněch z nejhorších zranění, které jsem kdy viděla. Takže potřebuješ stále dostatek odpočinku. A navíc, co bys tu dělala, kdybych tě vzbudila? Jen tak celé hodiny seděla a pohupovala kopýtky?“

Twilight se už chystala v hádce pokračovat, když jí jistý tlak připomněl, co ve skutečnosti opravdu potřebovala. Začervenala se, v rozpacích z toho na co se chtěla zeptat. „Em… máš… máš tu někde toaletu?“

Trixiiny oči se pobaveně rozzářily, jak se neúspěšně snažila potlačit svůj smích. „Jasně. Mám… je v mém druhém… mém druhém přívěsu.“ Nakonec to nevydržela a rozesmála se na celé kolo. Po chvilce se opět uklidnila a znovu promluvila: „Promiň Twilight. Nesmála jsem se tobě. Já jen… že… je tě tak snadné uvést do rozpaků. Každopádně, ano, toaleta je v mém druhém přívěsu hned za tímhle. Nemůžeš ho minout.“

Trixie sledovala jak se Twilightiny tváře barví stále sytější červenou. Zmateně na ní pohlédla. „No? Nechceš…“ A pak jí to došlo a její tvář zrudla do téměř stejného odstínu, jaký měla Twilight. „Ach… ty pořád ještě nemůžeš chodit… co?“

Twilight zatřásla hlavou a snažila se vyhýbat veškerému očnímu kontaktu. Styděla se tolik, že ani nemohla mluvit. Trixie se poškrábala kopýtkem vzadu na krku. Kvůli tomu svému smíchu si teď připadala jako malé hříbě. „Promiň, Twilight, neměla jsem se ti smát. Zvednu tě svojí magií, dobrá?“

Twilight znovu přikývla a Trixiin roh se rozzářil její typickou azurovou září a zcela bez námahy zvedla Twilightino tělo. Twilight se zhluboka nadechla. Ještě nikdy ji žádný jiný jednorožec svou magií nezvedal. Bylo to… úžasné. Bylo to stejné jakoby Trixie zase ležela hned vedle ní, ale desetkrát silnější. Skoro jako by se Trixie dotýkala samotné její duše.

Twilightino srdce bušilo jako o závod a její mysl se zamlžila. Nedokázala ani přemýšlet. Všimla si sice, že je už venku a že na zemi je sníh, ale necítila vůbec žádný chlad. A pak najednou byla v dalším přívěsu a ten úžasný pocit náhle skončil. Zalapala po dechu. Všechno se zdálo rozmazané a Trixiin hlas se ozýval z hrozné dálky. Viděla sice jak se Trixiiny rty pohybují, ale slyšela pouze nesrozumitelné mumlání. „C-co?“ zeptala se Twilight zmateně.

Tentokrát slyšela Trixie jasně a zřetelně. „Ptala jsem se, jestli jsi v pořádku! Co je s tebou?“ Trixiina tvář byla plná starostí.

Twilight lehce zavrtěla hlavou, aby si ji trochu vyčistila. „Nic… je mi fajn.“ Rozhlédla se a všimla si, že se nacházejí v malé koupelně. „Em… myslím, že odsud už to zvládnu sama.“

Trixie znovu zrudla. „Ach… ano, samozřejmě. Jen mě prostě… em… zavolej, až skončíš.“ A rychle koupelnu opustila.

Twilight zavřela oči, zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Co to bylo? Bylo to tak… intensivní. Proč nic takového necítila, když ji Trixie zvedla poprvé?

Ach ano, protože byla příliš zaměstnaná tím, že se jí dívala do očí.

Twilight znovu zatřásla hlavou. Nad tím, co se stalo, mohla přemýšlet později. Udělala, co potřebovala a zavolala Trixie, které se okamžitě vrátila a odnesla ji zpět. Tentokrát se stihla Twilight na to, co ji čekalo připravit, takže nebyla tím pocitem zcela ochromená, ale přesto to stačilo na to, aby celá zrudla a ztratila pojem o okolním světě.

Trixie položila Twilight opatrně zpátky na postel a jen tam tak stála a mlčela. Chvíle ticha se pomalu prodlužovala. „No… tak to bylo hodně zvláštní,“ zavtipkovala Trixie snažící se tak prolomit mlčení.

Twilight nesměle přikývla. „Ano… takže… uf… kde jsi sebrala další přívěs?“

Úleva zaplavila Trixie. Konečně nové téma. „No, po tom co jsem si koupila tenhle a začala znovu pořádat představení, se zlaťáky začaly celkem hrnout, a tak jsem se rozhodla, že si dopřeji na cestách trochu více prostoru. Popravdě mám i třetí přívěs, ale ten slouží jako pódium.“

Twilight se na ní zářivě usmála. „To je skvělé, Trixie! Měla bych se někdy na to tvé představení podívat. Zní to moc lákavě.“

Trixie jí úsměv opětovala. „No, vlastně mám jedno v brzké době naplánované v Manehattanu. Můžeš se tam na něj přijít podívat.“

Twilight nabídku přijala téměř bez přemýšlení. „Moc ráda!“ Teprve pak si uvědomila, co Trixie vlastně řekla. „Počkat… jak brzy? A jak daleko jsme od Manehattanu?“

Trixie vylezla na postel k Twilight. „Jsme méně než půl den cesty od něj a představení je za týden. Omlouvám se, ale měla jsem to naplánováno dříve, než jsem tě našla.“

Twilight zatřásla hlavou. „Žádný problém, jsem jen překvapená, že už jsme tak blízko. To jsi musela celé ty čtyři dny, kdy jsem byla v bezvědomí cestovat.“

„No, můj původní plán byl dostat tě do nemocnice, kde by se o tebe mohli pořádně postarat, ale pak napadlo příliš mnoho sněhu,“ vysvětlovala Trixie. „Doufám, že do týdne bude cesta volná, jinak žádné představení nebude.“

Twilight se na Trixie usmála a snažila se trochu zmírnit její obavy. „Do týdne bude moje magie určitě zpátky, takže pokud tou dobou cesta volná nebude, tak ji společně vyčistíme.“

„Pokud to udělám, nezbude mi dost magie na mé přestavení a rozhodně nenechám tebe sotva týden po uzdravení rozpouštět míle a míle sněhu.“ Trixiiny rty se sevřely v přísnou linku. Brala svou roli ošetřovatelky velmi vážně.

Twilight se už chystala něco namítnout, ale nakonec si to rozmyslela. Pokud by k tomu došlo, tak neexistoval způsob, kterým by jí Trixie dokázala zabránit v tom jí pomoci. Místo toho se rozhlédla po pokoji a hledala další vhodné téma k rozhovoru. A první čeho si všimla, byl ten klobouk a plášť.

Trixie si všimla jejího pohledu a vzdychla. „Vsadím se, že chceš stále slyšet ten příběh, který se k nim váže, nemám pravdu?“ Počkala až Twilight přikývne a pak pokračovala. „Dobrá, ale jsou tu dvě věci, které mi musíš nejprve slíbit. Zaprvé, to co ti tu povím, nesmí nikdy opustit tento přívěs. O minulosti často nemluvím a ani nechci, aby ji znalo příliš mnoho poníků. Až ti to povím, tak jistě pochopíš. A za druhé, chci od tebe odpověď na otázku, která mě už nějakou chvíli trápí.“

Twilight naklonila hlavu do strany celá zmatená. „No… dobrá. Můžeš mi věřit. Nikdy bych tě nezradila. A na co se chceš zeptat?“

Trixiin výraz se změnil ve vážný a zamyšlený. „Když jsem se vzbudila, začala jsem přemýšlet o všem, co jsi mi řekla. O tom jak ses sem dostala, proč jsi sem šla a kam míříš. A jedna věc mi na tom nesedí. Celkem se divím, že jsem si toho nevšimla hned, ale nejspíš jsem byla už tak dost překvapená, že si mám s kým povídat. Každopádně, má otázka zní: Proč jsi si s sebou na cestu za nějakým hřebcem, který se ti líbí, brala můj klobouk a plášť? A ještě k tomu nově opravený, mohu-li dodat?“

Pro Twilight se v tu chvíli zastavil čas. Nemohla dýchat a nedokázala ani přemýšlet. Tohohle se nejvíc bála. Otázky, na kterou nedokáže odpovědět, aniž by se prozradila. Musela rychle s něčím přijít. „No… já jsem… je nosila,“ utekly z Twilightiných úst slova dřív než si uvědomila, co se děje. „Jasně! Nosila jsem je, protože byly tak pohodlné a teplé.“ Twilight se na Trixie chabě usmála a doufala, že jejímu příběhu uvěří.

Trixie ale bohužel nebylo tak snadné přesvědčit. „Když jsem tě našla, tak jsi je na sobě neměla, a navíc jsou téměř nenošené. Dokonce na nich není ani špetka špíny.“

Znovu Twilight odpověděla bez přemýšlení. Místo toho se soustředila, aby se jí ve tváři neobjevil provinilý výraz. „Hmm… no, byla jsem velmi, velmi opatrná, když jsem je nosila, protože jejich oprava mě stála spoustu zlaťáků. A navíc jsem v nich nespala, aby se nepomačkaly. Když přišli ti vlci, tak jsem je měla zrovna v brašnách, které jsem prostě jen popadla a cválala pryč.“ No, alespoň to nebyla úplná lež.

Trixie se na chvilku zamyslela a pečlivě si Twilight prohlížela přimhouřenýma očima. Nakonec si povzdechla. „Promiň, Twilight. Neměla bych tě vyslýchat kvůli něčemu tak nepodstatnému jako je tohle. Celý život jsem strávila tím, že jsem nikomu nevěřila, takže mě chování je poněkud… zarezlé.“

Fyzicky se tomu jen Twilight zasmála a mávla nad tím kopýtkem. Duševně však byla štěstím bez sebe. „To je v pořádku, Trixie. Řekla bych ti to už dříve, kdybych věděla, že tě to tak bude trápit.“

Trixie znovu potřásla hlavou a upadla v mlčení. Jak se ticho prodlužovalo, začala se Twilight bát, že se Trixie zase začala trápit, ale pak náhle promluvila: „Od doby, co si pamatuji, jsem byla sirotkem v sirotčinci. Moje první vzpomínka je na to, kdy jsem po jiném hříběti hodila kostkou něčeho, co jsem právě stavěla, protože se mi líbil. Nikdy jsem nepoznala mámu s tátou.“

Twilight obejmula Trixie kolem ramen. „Nemusíš mi nic říkat, pokud nechceš.“

Znovu Trixie zavrtěla hlavou. „Chci, abys to věděla. Ne, potřebuji, abys to věděla.“

Twilight tiše přikývla a sundala své kopýtko z jejích ramen.

Trixie se zhluboka nadechla a pokračovala: „Bylo tam pro mě nesmírně těžké zapadnout. Byla jsem tam jediným jednorožcem a navíc jsem tam ani nezískala své Znaménko. Všichni ostatní je dostali, když jim bylo mezi osmi až devíti. Každý den se mi posmívali. Některé dny jsem snášela lépe, některé hůře. Naučila jsem se, že když budu plakat, bude posměch ještě horší.“

Twilight ji přerušila hlasem plným soucitu. „A co dospělí, ti s tím nic neudělali?“

Trixie na ni krátce pohlédla. „Snažili se, když byli u toho, ale byli už staří a nemohli být všude. Jedna z nejhorších chvil, co si pamatuji, začala, když jsem se jedné noci vracela na pokoj. Všichni dospělí už spali a myslela jsem, že i děti, jinak bych se tam nevracela. Čtyři z nich mě chytili a drželi na zemi. Ostatní na mě začali plivat a nadávat mi. Neskončili, dokud už nebyly žádné slzy, které bych mohla vyplakat. Myslím, že to byl ten den, kdy zlomili mou duši. Už nikdy jsem pak neplakala a nakonec mě i oni nechali na pokoji. Co bylo zábavné na tom, když jim jejich oběť vracela jen vražedný pohled?“

Twilight chvilku váhala, pak se posunula na posteli až těsně k Trixie a konejšivě ji objala. Čekala, že se Trixie odtáhne pryč, ale ta se místo toho k ní ještě více přitulila hledajíc útěchu v jejím objetí.

„Jedna z vychovatelek si všimla mého divného chování a pozvala si mě k sobě do kanceláře. Pamatuji si, že když jsem tam šla, necítila jsem vůbec nic. Dokonce už ani dospělí mi nemohli nijak ublížit. Všechno mi bylo jedno. Na stole tam na mě čekala krabice s mým jménem a ona mi řekla, ať ji otevřu. Uvnitř byl právě ten klobouk a plášť. Řekla mi, že to u mě našli, když mě objevili u svých dveří, společně s dopisem, který říkal, ať mi to dají, až je budu potřebovat.“ Trixiin hlas zhořkl. „Nejspíš je nikdy nenapadlo, že potřebuji něco víc než obyčejný klobouk a plášť! Že možná potřebuji lásku víc než nějaké zbytečné oblečení!“ Slzy jí začaly stékat po tváři, ale Trixie se nesnažila je nijak setřít.

Twilight neřekla nic, jen Trixie k sobě ještě pevněji přitiskla.

Zhluboka se nadechla a pokusila se dát co nejvíc zase dohromady a pak pokračovala. „Tehdy jsem je milovala, ten klobouk a plášť. Všude jsem je nosila. Samozřejmě jsem se hned stala vyvrhelem. Nebylo mi dovoleno mít tak hezké věci. Přišli si pro mě, když jsem se vracela z koupelny. Tři z nich mi zablokovali cestu v každém směru a jejich vůdce, hnědý hřebec jménem Acorn, je po mě vyžadoval. Řekla jsem mu, že jedině přes mou mrtvolu.“

Twilight ucítila, jak se Trixie zachvěla. „Nikdy nezapomenu na ten pohled v jeho tváři. Sadisticky se na mě usmál a zašeptal: ‚To je skvělý nápad‘ A pak se na mě rozeběhl. Hodil se mnou o zeď a přitiskl mi kopyto ke krku. Nemohla jsem dýchat. Byl o dva roky starší než já a téměř o hlavu větší. Nikdy jsem se nemohla vyrovnat jeho síle. Cítila jsem, jak upadám do mdlob a věděla jsem, že když nic neudělám, Acorn mě zabije. Další co si pamatuji je, jak najednou padám k zemi a lapám po dechu. Někdo zakřičel a já se rozhlédla. Acorn ležel v na druhé straně chodby a jeho hlava byla otočená do nepřirozeného úhlu. Zabilo jsem ho Twilight. Já… já…“ zlomil se Trixiin hlas ve vzlykot.

Twilight přitiskla Trixie k sobě a něžně ji hladila po hřívě tiše šeptajíc: „Pšt, za to ty nemůžeš. Neměla jsi jinou možnost. Pšt.“

Po několika minutách se Trixie posmrkávajíc odtáhla od Twilight, jako by se styděla, za to že u ní hledala útěchu. Pokračovala téměř šeptem: „Od té chvíle mě už všichni nechali na pokoji. Ležela jsem dlouho do noci vzhůru a čekala, až si pro mě zajde policie, ale ta nikdy nepřišla. Ještě měsíce potom mě ze spánku budily děsivé noční můry. Nakonec jsem odešla. Stejně mě každý za zády pomlouval. Teď mi nadávali v tichosti, v soukromí, ale stejně jsem je slyšela. Říkali mi ‚Vražedkyně‘ a ‚Blázne‘. Nemohla jsem to už déle vydržet. Jediné co jsem si odtamtud odnesla, byl ten klobouk a plášť.“

Twilight se pokusila znovu Trixie utěšit, ale ta se zase odtáhla.

Pokračovala monotónním hlasem „Své Znaménko jsem získala o rok později. Zrovna jsem pořádala nějaké představení na rohu ulice v jednom malém zapadákově, protože jsem měla hrozný hlad. Nebylo to nic velkého, jen nějaká základní levitace a podobná kouzla, která jsem se naučila sama. Nikdo si mě nevšímal, a tak jsem začala vyvolávat svá čísla, tak jak to dělám na svých představeních i teď a náhle si mě poníci začali všímat. A čím víc jich bylo, tím víc zlaťáků jsem dostala.“ Trixie se bezmyšlenkovitě poškrábala na svém Znaménku. „Dokonce jsem si toho ani nevšimla, dokud mě na to jeden poník neupozornil. Byla jsem tak šťastná.“

Trixie se otočila a podívala se na Twilight krví podlitýma očima. „Ten klobouk a plášť jsou jediné věci, které mi připomínají mé rodiče. I když mě nejspíš nikdy nemilovali, pořád si těch věcí nesmírně cením. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že jsem je někde ztratila. A pak se najednou objevíš ty a přineseš mi je.“ Znovu Twilight objala. „Díky a díky za to, že sis vyslechla můj příběh. Je to taková úleva, jako by mi ze srdce spadl veliký kámen.“

Twilight Trixiino objetí opětovala, srdce až v krku. „Je… je mi to tak líto, co se ti stalo, Trixie.“

Trixie se opět odtáhla a na rtech jí tančil malý úsměv. „Mě tedy ne. Kdyby se to všechno nestalo, nikdy bych se nestala umělcem. Nikdy bych necestovala po celé Equestrii, neviděla bych Princezny a… a nepotkala bych tebe.“ Trixie si posmrkávajíc protřela oči kopýtky. „No, nevím jak ty, ale já mám hrozný hlad. Co bys řekla rajské polévce a sedmikráskovým sendvičům?“

Twilight se na Trixie usmála. Byla ohromená tím množstvím síly, které musela Trixie vynaložit, aby to všechno překonala. A ještě více byla překvapená tím, že jí to Trixie všechno řekla. Krátce se podívala na ten klobouk a plášť, které Trixie nade vše milovala a cítila, jak se jí v žilách začíná vařit krev. Co je to za rodiče, kteří opustí své dítě? To nejsou rodiče, ale zrůdy. Zatřásla hlavou. Neměla by už na to myslet.

„To zní moc lákavě, Trixie.“

Trixie se jen usmála a přikývla.

 

Pokračování