Kapitola pátá

Twilight se náhle probudila. Co se stalo? Nepamatovala si, že by usnula. A kde to vůbec je? Rozhlédla se a spatřila, že se nachází v temné chodbě, která se táhla kam až oko dohlédlo. Jediným zdrojem světla byla řada svící lemující zdi. Zachvěla se. Tohle místo jí nahánělo hrůzu.

Chodbou se nesly tlumené rozzlobené hlasy. Twilight se vydala na průzkum a jak se blížila, tak hlasy nabývaly na zřetelnosti. Zdály se jí nějaké povědomé, ale nedokázala je nikam zařadit. Nakonec dorazila ke dveřím zasazených do zdi. Po obou stranách je osvětlovaly blikající svíce. Chvilku přemýšlela, jestli nemá zaklepat, ale nakonec jen přiložila ucho ke dveřím a poslouchala co se za nimi děje.

„Proč mě prostě nenecháš na pokoji? Chci být jenom šťastná a ty to jenom pořád kazíš!“ vášnivě argumentoval první hlas.

„A co když to nevyjde? Co pak? To já se budu muset vypořádat se vším tím smutkem, bolestí a zlobou. Přemýšlela si nad tím alespoň trochu? Ne, počkat! Samozřejmě, že ne. Ty totiž nikdy nepřemýšlíš,“ odsekl druhý hlas, jenž zněl ještě rozzlobeněji než ten první,

Twilight odtáhla hlavu od dveří a zmateně se na ně podívala. Nezněly ty dva hlasy náhodou úplně stejně? Pak poslouchala dál.

„A-ale co když se to podaří? Co když… když všechno vyjde jak má. Pak obě dvě budeme šťastné. Nestojí snad tahle možnost za to?“ zlomil se hlas do zoufalého vzlykotu.

Twilightino srdce soucítilo s tím poníkem, jemuž ten hlas patřil. Chtěla ho utěšit a říct mu, že všechno bude nakonec v pořádku. Druhý hlas zněl, ale ještě rozzlobeněji.

„Taková možnost neexistuje! Přemýšlej chvilku! Není důvod, proč by to mělo fungovat! Co si myslíš, že uděláš? Jen tak si k ní nakráčíš a všechno jí povíš? Jasně, jsem si jistá, že to určitě bude fungovat!“ pohrdání odkapávalo z hlasu jako jed.

„Miluju ji!“

„Vždyť ani nevíš co to láska je!“

Twilight sice nevěděla o, co jde, ale už byla unavená tím, jak bylo zacházeno s tím nebohým poníkem. Zkusila otočit klikou, ale dveře byly zavřené. Twilight se tedy soustředila a vytrhla svou magií dveře z pantů. Hněv jí dodával sílu.

Skočila do pokoje, a aniž by se rozhlédla po zdroji oněch hlasů, zakřičela: „Nech ji na po…“ Vprostřed výkřiku se však zarazila. Upíraly na ní totiž pohled dva důvěrně známé páry fialkových očí. První pár byl uplakaný a smutný. Ten druhý vypadal znechuceně a naštvaně. Oba dva na ní ale hleděly se stejným poplašeným výrazem.

Twilight Sparkle se dívala na sebe samou. A hned dvakrát.

Twilight ustoupila o krok zpátky. „Co… co… jak?“

Výraz rozzlobené Twilight Sparkle na moment změkl a pozvedla kopýtko na znamení pozdravu. „Twilight, uklidni se. Můžeme to vysvětlit.“

Uplakaná Twilight Sparkle přikývla na znamení souhlasu. Její smutek byl pro tuto chvíli zapomenut. „Jasně, jen prosím nevyváděj, dobrá?“

Twilight klesla na kolena a začala se nekontrolovatelně třást. Takže se nakonec přeci jen zbláznila. Byla šílená a už nikdy neuvidí přátele, princeznu Celestii, rodiče a ani Trixie. Navěky zůstane v tomhle pokoji a bude si povídat jen sama se sebou. Slzy jí stékaly po tváři. Nechtěla být blázen.

Rozzlobená Twilight si povzdechla. Nebyl to však povzdych nevole, ale spíš sympatie. Přistoupila k třesoucí se kobylce a kopýtkem ji objala. „Pšt. To bude v pořádku. Nejsi blázen a své přátele jistě brzy uvidíš. Pšt.“

Twilight se přestala třást a podívala se na rozzlobenou Twilight. Jak tahle… tahle kopie ví na, co zrovna myslím?

Rozzlobená Twilight se zasmála. „Já nejsem kopie. Ne tak úplně.“ Zarazila se a podívala se směrem na smutnou Twilight a do tváře se jí okamžitě vrátil její rozzlobený výraz. „No tak, pomoz mi s tím trochu. Sama to nevysvětlím.“

Smutná Twilight k nim přišla blíž a Twilight se vymanila ze sevření rozzlobené Twilight. Posunula se tak, aby viděla obě dvě zároveň. „Vysvětlit co?“

Obě Twilight se na sebe podívaly a smutná Twilight se ušklíbla: „Tak začni! Ty jsi z nás ta chytřejší. Každý den mi to připomínáš.“

Rozzlobená Twilight si něco ošklivého zamumlala, pozvedla hlavu a povzdychla si: „Dobrá, ale pomůžeš mi s vysvětlováním těch složitějších věcí.“ Podívala se na Twilight a pokračovala: „Tak tedy, Twilight, zkusím to vysvětlit, jak nejjednodušeji to půjde. Nevím, jak ses sem dostala, ale na tom teď nezáleží. Na čem záleží, je, abys pochopila, kde to vlastně jsi. Jsi v… no… v sobě.“

Twilight se na rozzlobenou Twilight nechápavě pohlédla. „Já jsem ve mně?“ Podívala se na sebe. „Jak je to vůbec možné?“

Rozzlobená Twilight si unaveně povzdechla. „Dobrá možná jsem to neřekla zrovna nejlépe. Spíše jsem měla říct, že jsi právě ve své vlastní mysli.“

Twilight opětovala její pohled zmateným výrazem. „Předpokládejme tedy, že jsem skutečně ve své mysli. Kdo jste tedy vy dvě?

Rozzlobená Twilight se na ní rozpačitě usmála. „No… Já jsem tvůj mozek a ona,“ zde pokývala hlavou směrem ke smutné Twilight, „je tvoje srdce.“

Twilight chvíli trvalo, než tu informaci zpracovala. Pak začala přecházet po pokoji mumlajíc si částečně pro sebe a částečně pro Mozek a Srdce: „Skvělé! Takže jsem opravdu šílená. Co dál? Do dveří vejde Trixie a znovu si bude pohrávat s mými city? Nebo snad přijde Spike a vychrlí na mě plameny?“

Mozek se jí postavila do cesty. „Twilight, už jsem ti říkala, že nejsi šíl…“

Twilight ji přerušila. „Ne! Ticho! Jsem buď šílená anebo je tohle jen sen,“ řekla Twilight a prudce se udeřila kopytem. Vyjekla bolestí. „A protože to cítím, tak to sen rozhodně není!“ Znovu klesla na kolena, ale místo pláče jen seděla a tvářila se zmateně a opuštěně.

Mozek se podívala na Srdce s bezmocným výrazem. „Jsi na řadě.“

Srdce se zděšeně ohlédla. „A co mám dělat!? Ty jsi její rozumná stránka. Když neposlouchá tebe, tak určitě nebude poslouchat ani mě.“

Mozek zavřela oči a snažila se zachovat klid. „No, něco udělat musíme!“ řekla skrz zatnuté zuby. „Zůstat tu nemůže.“

„Hej!“

Mozek a Srdce se podívaly na Twilight. Ta se na ně tázavě podívala. „O čem jste se vy dvě hádaly, než jsem přišla?“

Srdce promluvila dřív, než stihla Mozek něco udělat. Smutek a bolest se jí vrátily do tváře. „Tahle zlá kobylka nás nechce nechat na pokoji. Chceme jen milovat Trixie, ale ona stále vymýšlí horší a horší scénáře!“

Mozek začala být rozhořčená. „To proto, že ty o tom pro změnu nepřemýšlíš vůbec! Už jsme se o tom bavily. Nemá žádný důvod proč tě milovat! Co jsi, kdy pro ni udělala, no?“

Výraz ve tváři Srdce zesmutněl. Na tuhle otázku neměla odpověď. „N… no na tom přeci nezáleží. Ne všechno může být vyřešeno jen logikou a uvažováním. Občas se jen o to prostě musíš pokusit a jít do toho!“

Mozek podrážděně dupla kopýtky do země. „O čem to mluvíš? Samozřejmě že…“

„TICHO OBĚ DVĚ!“

Mozek a Srdce nadskočily, jejich hádka byla pro tuto chvíli zapomenuta. Twilight byla rozzlobená. Opravdu velmi rozzlobená.

Když si všimla, že získala jejich pozornost, pokračovala Twilight dál se zatnutými zuby. „Teď mě obě dobře poslouchejte. Jestli jste vy dvě mým Mozkem a Srdcem, tak není divu, že jsem šílená! Srdce, Mozek má pravdu. Nemůžeš odůvodňovat věci jen tím, že si myslíš, že to tak je.“

Mozek věnovala Srdci krátký povýšený pohled, který říkal: „Ha! Já ti to říkala!“

Twilight si toho všimla. „Nebuď tak domýšlivá! Ty se také pleteš! Ne všechno může být vysvětleno logikou a uvažováním. Jestli mi nevěříš, stačí se jen podívat na Pinkie Pie! Dle rozumné úvahy by vůbec neměla být schopná dělat… to… co prostě dělá. A přesto to vidím každý den!“

Srdce a Mozek sklopily pohledy a nervózně šoupaly kopýtkem po zemi. Obě se chovaly jako obyčejná hříbata a ony to věděly. Twilight chvilku počkala, než se jejich zahanbení trochu rozplyne, a pak pokračovala jemnějším tónem. „Musíte se přestat hádat. Já už to dál nesnesu. Cítím se jako by mě něco rvalo zevnitř.“ Twilight od nich na chvilku stočila pohled stranou a zatřásla hlavou. Nebude plakat. Naplakala se toho už dost za posledních pár dní.

Srdce a Mozek se na sebe navzájem podívaly. Hádaly se spolu už tak dlouho, že zapomněly jak moc to Twilight ovlivňuje. Srdce promluvila jako první. „Je nám to líto Twilight. My už se tedy hádat nebudeme, dobrá? Opravdu jsme ti chtěly jen pomoct, ale už jsme zapomněly, co to doopravdy znamená.“

Mozek přikývla: „Jasně, pokusíme se dohodnout na kompromisu anebo se prostě jen necháme na pokoji. Ty jsi ta, která trpí vinou našich chyb. Měla jsem si to uvědomit už dřív.“

Twilight si tiše povzdechla: „To je v pořádku, odpouštím vám.“ Pak zívla. Začínala být velmi unavená. „Takže, předstírejme na chvilku, že nejsem blázen. Jak se odsud dostanu?“

Twilight sledovala jak na sebe Mozek a Srdce pohlédly. Tušila, co přijde. Mozek se rozhodla, že to bude ona, kdo sdělí tu zprávu. „No, my… vlastně ani nevíme. Ve skutečnosti bys tu ani správně neměla být.“

Twilight věděla, že by měla být vystrašená, smutná, nebo alespoň něco, ale místo toho se pouze cítila unavená. Nesmírně nepopsatelně unavená. Pomalu dosedla na podlahu a lehla si na bok. „Vy dvě nejste zrovna kdovíjaká pomoc.“ Zavřela oči, neschopná je udržet je déle otevřené. Cítila se tak… lehká.

Srdce si jako první všimla toho co se děje a vyjekla. To Twilight donutilo otevřít znovu oči. Srdce se dívala na její bok s výrazem plným údivu a strachu. Otočila tedy hlavou, aby se na sebe také mohla podívat a uviděla… nic. Celý její bok chyběl a stejně tak i její zadní nohy.

Znovu zazívala: „Skvělé, takže jsem šílená.“ Konečně vzdala boj o to zůstat vzhůru a položila hlavu na svá přední kopýtka. Slyšela jak se spolu Srdce a Mozek baví, ale nedokázala rozlišit, kdo je kdo. Zněly tak hrozně daleko.

Nakonec Twilight zcela vklouzla do objetí spánku. Její tělo zmizelo a nechala tak Srdce a Mozek zase o samotě.

 

• • •

 

Twilight se znovu probudila, ale tentokrát to bylo jiné. Všechno ji bolelo. V hlavě jí bušilo, bok ji pálil a cítila se nesmírně slabá a malátná. Navíc byla hrozně hladová. Jediným kladem, kterého si všimla, bylo, že postel, ve které ležela, je příjemně měkká a teploučká.

Počkat…

Twilightiny oči se prudce otevřely a začaly zkoumat okolí. Nacházela se ve středně velikém pokoji, který byl jen střídmě zařízený. Podlahu z tmavého dřeva pokrývaly měkké mátově zbarvené koberce. Zdi byly ze stejného dřeva a byly kompletně holé, až na trojici oken po každé ze dvou delších stěn pokoje. Jediným nábytkem v pokoji byla posel, na níž ležela, psací stůl pokrytý papíry, malá kamna a vana. Skoro to vypadalo, jakoby se někdo pokusil nacpat celý dům do jediného pokoje. Do vzdálenější zdi byly zasazeny veliké dveře.

První na co pomyslela, bylo zjistit, kde se nachází a čí je to vlastně pokoj. Pomalu se vysoukala z postele a postavila se na nohy, jen aby s hlasitým zaduněním dopadla na zem. Zasténala bolestí. Co to s ní je? Cítila se, jakoby ji někdo shodil ze schodů. V boku ji stále více a více pálilo, a tak se otočila, aby se podívala, co způsobuje tu spalující bolest.

Její bok byl přikrytý tlustým obvazem omotaným kolem celého jejího těla. Teď když se na to soustředila, cítila ve vzduchu zápach desinfekce. Nevypadalo to, že by ji ošetřoval zrovna profesionál, ale zdálo se, že ošetření je dostačující. Twilight se podivila tomu, proč vlastně nějaké obvazy potřebuje.

Přesně v tu chvíli se jí nemilosrdně vrátily vzpomínky na vlky, její oheň a na drápy. Není divu, že ji ten bok tak pálí. Pokusila se znovu vstát, ale místo toho se jen znovu zhroutila na podlahu. Tentokrát tiše vykřikla a z očí se jí začaly kutálet slzy. Twilight byla ztracená. Nemohla se hýbat, nemohla použít magii, všechno ji hrozivě bolelo a ani netušila, kde zrovna je. Co si má teď počít? Cítila, jak se jí začíná zmocňovat panika, ale než se jí to podařilo, tak se dveře do pokoje začaly pomalu otvírat. Podívala se na ně a zadržela dech. Nevěděla, koho nebo co má vůbec očekávat.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Velká a Mocná Trixie. Ve tváři měla pro ni zcela netypický starostlivý výraz.

Twilight jen nevěřícně zírala.

Trixie si všimla Twilight ležící na zemi a zamířila k ní. Její starostlivý výraz se změnil ve výraz čistého znepokojení. „Twilight, jsi v pořádku?“

Twilightina mysl nedokázala dát dohromady jedinou myšlenku. Trixiin hlas zněl jejím uším tak nádherně sladce. A tak jen zírala s pusou otevřenou dokořán.

Trixie přišla ještě blíž. Byla teď už jen necelou stopu od Twilight. „Twilight? Můžeš mluvit? Pamatuješ si mě? A proč se na mě tak díváš?“

Twilight se nedokázala přestat dívat Trixie do očí. Do očí, které ji vtahovaly do svých hlubin a držely ji tam svým zvláštním kouzlem. Z Trixiiny blízkosti se jí divoce motala hlava.

Trixie byla na rozpacích. Soustředila se, něžně zvedla Twilight svou magií a položila ji zpět na postel. Twilight pro změnu s ní ani na chvilku nepřerušila oční kontakt. Trixie zůstala u její postele ještě chvilku stát a pak se otočila k odchodu. Nevěděla, co má dělat, tedy alespoň dokud s ní Twilight nepromluví a nepoví jí, co se stalo. Teď prostě byla v koncích.

To, že se otočila, přerušilo její kouzlo, kterým byla Twilight opředena. Twilight zatřásla hlavou a všimla si, že se Trixie chystá k odchodu. „Ne!“ Obě dvě sebou trhly. Twilight zakřičela trochu hlasitěji, než sama chtěla. Když se na ní Trixie zmateně podívala, pokračovala Twilight už mnohem tišším tónem: „Ještě neodcházej.“

Trixie si naštěstí nevšimla jejích rudých tváři a vrátila se k posteli. „Takže můžeš mluvit. Na chvíli jsem si myslela, že tvůj mozek utrpěl nějaké poškození. Jak… jak se cítíš?“

Twilight pokrčila rameny a za každou cenu se snažila se jí nedívat do očí. „Nijak zvlášť. Jak jsi mě našla? Jak dlouho jsem byla mimo? Kde to jsem?“

Trixie pozvedla kopýtko, aby zarazila příval otázek. „Hezky jedno po druhém, Twilight. Jsi v mém přívěsu a v bezvědomí jsi byla celé čtyři dny. Tedy alespoň co vím. Jsou to čtyři dny, co jsem tě našla a netuším, jak dlouho jsi tam ležela.“

Twilight se na Trixie překvapeně podívala. „Čtyři dny? Ty… ty ses o mě starala celé čtyři dny?“

Trixie byla tou otázkou zaskočena. Twilight byla vyhladověla, zraněná a chyběly jí čtyři dny jejího života, a tohle ji překvapilo? Ta představa ji trochu rozzuřila. „Co tím myslíš? Myslíš si snad, že Velká a Mocná Trixie tě tam měla nechat zemřít? A že Velká a Mocná Trixie je bezcitná a má srdce z kamene!?“

Twilight se pod jejím pohledem přikrčila. „Ne! Tak jsem to nemyslela. Já jen chtěla… prostě…“

Trixiiny oči se zúžily. „Prostě co?“

Twilight se od ní na chvíli odvrátila, aby se uklidnila. Když byla připravená, pohlédla jí do očí. „Ty… ty mě nenávidíš, že?“

Teď byla pro změnu překvapená Trixie. Tuhle otázku vůbec nečekala. Na chvíli se zarazila a pátrala v mysli po odpovědi. Když se pustila do odpovědi, měla už Twilight slzy na krajíčku. Tušila, co by ta pauza mohla znamenat.

„Nenáviděla jsem tě velmi a velmi dlouho, Twilight Sparkle. Dokonce jsem uvažovala nad tím, že se vrátím do Ponyville a najdu způsob jak se ti pomstít, za to co jsi mi udělala. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela a čím víc jsem se vzdalovala od Ponyville, tím víc jsem si začínala uvědomovat, že ses mě vlastně nesnažila zesměšnit. Jen ses snažila chránit město a své přátele. Nerada si to sice připouštím, a věř mi, že opravdu velmi nerada, tak všechnu tu hanbu, kterou jsem utržila, jsem si vysloužila jen a jen tím svým chvástáním. Takže ne, již dávno jsem tě nenávidět přestala.“

Twilight pocítila příval neuvěřitelného štěstí, který ji zcela pohltil. Pevně objala Trixie dřív než si uvědomila, co dělá. Její srst byla tak hebká. Skoro jako by objímala obláček. Vůně, kterou tak obdivovala, byla nyní všude okolo ní a daleko silnější než, kdy předtím. Twilightino štěstí se změnilo naprosté blaho. Teprve pak jí došlo, co dělá.

Prudce se odtáhla, oči široce rozšířené strachem. „Ach… ach, u Celestie. Moc se omlouvám. Nevím, co to do mě vjelo.“

Trixie na Twilight vyjeveně zírala. Nevěděla, jestli se má zlobit anebo má být šťastná. Poprvé za celý svůj život nenacházela Trixie slov.

Twilight se nervózně ošívala pod Trixiiným pohledem. Její obličej se každou vteřinou barvil do stále sytějšího odstínu červené. Netušila co dělat. Věděla ale, že pokud neudělá nic, tak možná navždy přijde o příležitost říct Trixie co k ní doopravdy cítí. „Hej… em… Nevíš, kde jsou moje brašny?“

Trixie odpověděla, ale zdálo, že duchem je zcela mimo. „Jo, jsou pod postelí.“

Twilight se nesmírně ulevilo. Bála se, že je někde ztratila. „Dívala ses do nich?“

Ta otázka vrátila Trixie z jejího částečně nepřítomného stavu. Bohužel ji vrátila v poněkud nepříjemné náladě. „Ne, nedívala jsem se do nich! Myslíš si snad, že Velká a Mocná Trixie je nějaký zloděj, či co?“

Twilight si toho ale téměř nevšímala. Věděla, že výraz na Trixiině tváři bude k nezaplacení, až jí ukáže, co se v brašnách nachází. „Tak je vytáhni a podívej se do nich! Je v nich něco, co určitě ráda uvidíš.“

Trixie nejprve málem odmítla, ale něco v Twilightiných očích ji donutilo změnit názor. Natáhla se pro ně svou magií, vytáhla je zpod postele, odepnula poutko a podívala se dovnitř.

Twilight s napětím sledovala Trixiinu tvář. Viděla, jak se její výraz změnil z otráveného na zvědavý a pak ze zvědavého na nevěřící. Nakonec Trixie udělala něco co Twilight od ní nikdy nečekala.

Začala plakat.

Trixie vytáhla svými kopýtky klobouk a plášť z brašny. Slzy dopadaly na fialovou látku. Stála zde, třásla se a pevně svírala ty dvě věci, jako kdyby to byly ty nejvzácnější a nejkřehčí klenoty.

Najednou oba předměty upustila na zem a uchopila Twilight v těsné objetí. Twilight bez rozmyšlení zareagovala a objetí jí opětovala. Cítila se při tom nesmírně šťastná. Slyšela jak k ní Trixie skrze slzy štěstí promlouvá. „Děkuji ti, Twilight Sparkle. Nevíš, co to pro mě znamená. Slibuji, že najdu způsob jak ti to někdy oplatit.“

Twilight se rozhodla, že se na to zeptá až později. Teď jen objala Trixie ještě pevněji a vdechla tu sladkou osvěžující vůni jasmínu a máty. Cítila se jako v nebi.

 

Pokračování